„Hospodine, prosím, já jsem tvůj služebník, služebník tvůj,

syn tvé služebnice. Ty jsi mi rozvázal pouta.“

Předcházející 15. verš zní: „Velkou cenu má v Hospodinových očích oddanost Jeho věrných až k smrti.“ Kdo byl oddán Ježíši až k smrti? Kdo stál pod Jeho křížem? Byla to především Jeho matka, která o sobě řekla: „Jsem otrokyně Pána – Hé dúlé Kyriú“ (h` dou,lh kuri,ou\ Lk 1,38). Termín „hé dúlé“ – otrokyně – je v Novém zákoně ještě dvakrát. Podruhé ho rovněž řekla Ježíšova Matka o sobě, když při návštěvě Alžběty pronesla svůj chvalozpěv: „Shlédl Bůh na ponížení své otrokyně (hé dúlé).“ Obojí se vztahuje k události vtělení Božího Slova a spoluúčasti na tom, aby mohl Ježíš přijmout naši lidskou přirozenost a spasit nás. Zde působil Duch svatý.

Pak je tento termín použit, když apoštol Petr po seslání Ducha svatého, tedy o Letnicích, cituje proroctví Joélovo: „I na své služebníky a na své služebnice (dou,laj) v oněch dnech sešlu svého Ducha, a budou prorokovat.“(Sk 2,18)

„Blaze muži, jenž se bojí Hospodina, jenž velikou zálibu má v jeho přikázáních!“

Tento žalm ukazuje, že blaze je tomu muži, který miluje Boží přikázání. V Kristových blahoslavenstvích první blahoslavenství zní: „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je nebeské království“ a poslední: „Blahoslavení jste, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.“ (Mt 5,11-12)

I 1. žalm začíná slovem „Blaze muži“ a pokračuje, „který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšníků, nýbrž má zalíbení v Hospodinově zákoně a o něm přemýšlí ve dně v noci“ (viz Ž 1,1n).

Boží slovo říká, že základem vztahu k Bohu je bázeň Boží. Ta se rodí tehdy, když si člověk klade otázku: Kdo jsem já a kdo je Bůh? On stvořil celý vesmír, všechno, co je, a já jsem jen zrnko v tomto ohromném vesmíru. Rovněž k pravdivé bázni Boží napomáhá, když si člověk uvědomuje svůj hřích před Bohem.

„Dotazujte se na vůli Hospodinovu a jeho moc, jeho tvář hledejte ustavičně.“

V žalmech se často opakuje výzva, abychom hledali Hospodina. Máme hledat Jeho tvář i Jeho moc, tedy i Jeho všemohoucnost. Proces hledání je proces bolestný. Když člověk něco ztratí, má nepokoj, duševní bolest, zvláště když šlo o důležitou či cennou věc. Nejcennější věcí je pro nás život věčný. A ten život je nám dán Bohem v Jeho Synu Ježíši Kristu.

Hledat Hospodinovu tvář znamená vejít do Boží přítomnosti, uvědomit si, že Bůh mě vidí, já se Mu cele otvírám a vím, že nemá smysl před Ním něco skrývat, protože On ví všechno.

Tvář Jeho Syna, mého Vykupitele, Ježíše Krista, rovněž hledám v modlitbě. Mohu si Ji vybavit i velmi živě a konkrétně. Tento vnitřní obraz je tím pravdivější, čím vnitřnější mám vztah k Ježíši. Proto světci zdůrazňovali vnitřní modlitbu založenou na rozjímání o Kristově utrpení, a to zvláště v posledních hodinách na kříži. Měli tři krátká hesla: vidím, slyším, prožívám. V duchu viděli Ježíšovy probodnuté ruce, z kterých teče krev, slyšeli bolestné sténání a prožívali bolest spolu s Ním.

„V den svého soužení se dotazuji Panovníka, v noci k němu vztahuji své ruce bez umdlení, má duše se utěšit nedá.“

V životě každého člověka přicházejí dny soužení. Řešením není propadnout depresím, ale hledat východisko. To máme hledat především u Boha. Pokud nehledáme východisko u Boha, ale hledáme ho u lidí, někdy z toho snad může něco být, ale můžeme taky padnout ještě do většího problému. Pokud hledáme nejprve pomoc u Boha, Bůh nám dá světlo anebo nám pošle do cesty určité lidi, kteří nám poradí či pomohou vyřešit náš zdánlivě neřešitelný problém.

Jak se máme obracet k Bohu? Žalmista nás učí: „… v noci k němu vztahuji své ruce bez umdlení“.

Je rozdíl, poddat se v těžké situaci depresi, která člověka v soužení paralyzuje, takže jen leží, spát nemůže a negativní myšlenky ho deptají, a je rozdíl mít zkušenost, kterou má žalmista. On v soužení bez ustání zvedá své ruce k Bohu, a i v této těžké, téměř bezvýchodné situaci hledá Hospodina.

„Vysvoboď mě z bahna, ať se neutopím! Kéž jsem vysvobozen z rukou těch, kteří mě nenávidí, z hlubokých vod.“

Nezávisle na lidském autorovi žalmu, který tato slova vztahoval na sebe, jde o Boží slovo, které se týká do určité míry každého z nás. „Vysvoboď mě z bahna, ať se neutopím!“ Zde vyvstává obraz člověka, který se topí v bažině. Víme, že čím více se hýbe a snaží se z ní dostat, tím více se topí. Jediným řešení je, aby ho zachránil někdo jiný. V přeneseném slova smyslu je pro každého z nás tím bahnem hřích nebo nějaká závislost, která tak zotročuje, že se z ní člověk vlastními silami nedostane. Jaké je řešení? Volat k Tomu, kdo mě může zachránit. Duše volá k Bohu, volá po vysvobození. „Vysvoboď mě z bahna, ať se neutopím!“ Je už na pokraji smrti, na pokraji duchovní smrti. „Kéž jsem vysvobozen z rukou těch, kteří mě nenávidí!“ Lidská zloba, za kterou je často i duch ďábelský, usiluje o zničení nevinné duše. Lež a zlo, je-li v systému, dostává určitou moc k fyzickému zničení, a usiluje dokonce i o zničení života věčného. Jak Bůh zachraňuje?

„Vysvoboď mě od těch, kdo páchají ničemnosti, zachraň mě před těmi, kdo prolévají krev.“

Tento žalm David napsal v situaci, kdy dal Saul hlídat dům, aby ho usmrtil.

„Saul vyslal k Davidovu domu posly, aby jej střežili a ráno Davida usmrtili. Davidova žena Míkal mu to ale oznámila. Řekla: ‚Jestliže se ti nepodaří zachránit se v noci, budeš zítra mrtev.‘ Míkal spustila Davida oknem a on prchl pryč a unikl. Pak vzala Míkal domácího bůžka, položila na lože, do hlav položila chumáč kozí srsti a přikryla pokrývkou. Když Saul vyslal posly, aby Davida jali, řekla: ‚Je nemocen.‘ Saul vyslal posly znovu, aby se na Davida podívali. Řekl: ‚Přineste ho na loži ke mně, abych ho usmrtil.‘ Poslové přišli, a hle, na loži domácí bůžek a chumáč kozí srsti v hlavách… David uprchl. Přišel do Rámy k Samuelovi a oznámil mu všechno, co mu Saul provedl. Pak šel se Samuelem a usadili se v prorockém domě. Tu bylo Saulovi oznámeno: ‚Hle, David je v prorockém domě v Rámě.‘ Saul vyslal posly, aby Davida jali. Ti spatřili sbor proroků v prorockém vytržení a Samuela stojícího jako představeného nad nimi. Vtom spočinul duch Boží na Saulových poslech a také oni upadli do prorockého vytržení.“ (1 Sa 19,11-20)

„Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu!“

Tento žalm napsal král David v situaci, kterou popisuje 2Sam 12,1n: „Hospodin poslal k Davidovi Nátana. Ten k němu přišel a řekl mu: ‚V jednom městě byli dva muži, jeden boháč a druhý chudák. Boháč měl velmi mnoho bravu a skotu. Chudák neměl nic než jednu malou ovečku, kterou si koupil. Živil ji, rostla u něho spolu s jeho syny, jedla z jeho skývy chleba a pila z jeho poháru, spávala v jeho klíně a on ji měl jako dceru. Tu přišel k bohatému muži návštěvník. Jemu bylo líto vzít nějaký kus ze svého bravu či skotu, aby jej připravil poutníkovi, který k němu přišel. Vzal tedy ovečku toho chudého muže a připravil ji muži, který k němu přišel.‘ David vzplanul proti tomu muži náramným hněvem. Řekl Nátanovi: ‚Jakože živ je Hospodin, muž, který tohle spáchal, je synem smrti! A tu ovečku nahradí čtyřnásobně za to, že něco takového spáchal a neměl soucitu.‘ Nátan Davidovi odvětil: ‚Ten muž jsi ty! Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem a já jsem tě vytrhl ze Saulových rukou…‘ David Nátanovi řekl: ‚Zhřešil jsem proti Hospodinu.‘ Nátan Davidovi pravil: ‚Týž Hospodin hřích s tebe sňal. Nezemřeš.‘“

«Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po Tobě, Bože! Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se smím ukázat před Boží tváří?»

Pokud člověk neodhodil smysl pro pravdu, uvědomuje si marnost života, a pokud má víru, touží se v modlitbě stavět před Boží tvář, tedy do Boží přítomnosti. Někteří světci i hodiny hleděli do Kristovy tváře na kříži a odtud čerpali pravou moudrost. Zde se jim odkrývala tajemství života, zakódovaná v Bibli. Zároveň zde poznávali velikou Kristovu lásku vůči nim a byli motivováni k hrdinským obětem pro spásu duší. Mnozí zde dostali sílu i k mučednické smrti.

Žijeme ve velmi těžkém čase. Můžeme povědět, jako bychom už vstupovali do apokalyptické doby, kdy každý z nás bude postaven do zkoušky spojené s vakcinací a čipováním, a v případě odmítnutí i s různými tresty. Pro některé zde může být připravena i mučednická koruna. Proto je tak důležité, aby naše duše dychtila po Bohu, jako laň dychtí po bystré vodě.

„Každý žitím putuje jak přelud, hluku nadělá, ten vánek pouhý, kupí majetek a neví, kdo to shrábne.“

Tento výrok žalmu ukazuje na hlubokou pravdu, která se týká krátkosti našeho života, reality smrti i lidské slepoty, která s ní nepočítá a ani si nepřipouští, co bude s majetkem, který si člověk nashromáždil. Jinými slovy, ukazuje na marnost. V předcházejících 5. a 6. verši je řečeno: „Hospodine, dej mi poznat, kdy přijde můj konec a kolik dnů je mi vyměřeno, ať vím, kdy ze světa sejdu. Hle, jen na píď odměřils mi dnů a jako nic je před Tebou můj věk. Člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pevně.“ Kdo z nás lidí si uvědomuje tuto realitu, která se každého z nás týká? Proto také v slově života je řečeno, že každý žitím putuje jak přelud, tedy jako někdo, kdo nerespektuje realitu.

„Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v Něho, On sám bude jednat.“

Toto slovo z 37. žalmu vyjadřuje zaslíbení, že Bůh bude za tebe jednat. Jsou zde ale dvě podmínky: 1) máš svěřit svou cestu Hospodinu a 2) máš doufat v Něho.

Co znamená svěřit svou cestu Hospodinu? Tou cestou je ve skutečnosti tvůj životní styl – tvůj způsob života, ten máš svěřit Hospodinu. Znamená to, že máš podřídit svůj životní program programu, který ti Bůh dává ve svém slově, obzvlášť Ježíš v evangeliu. Generace našich předků, našich dědů a pradědů, měly způsob života postavený na zachovávání Božích přikázání, tedy na lásce k Bohu a lásce k bližnímu. Samozřejmě, neplnili to tak ideálně jako světci, ale tím, že za polovičatost konali pokání, nesešli z cesty, i když na ní padali. Dnes je však tlak světa tak silný, že nutí k ignoraci Boha, Jeho přikázání i vlastního svědomí, i když to zatím ještě kryje pozitivními pojmy i náboženskými termíny a křesťanskými frázemi, za kterými už je jiný duch. Je to duch světa, duch, který až nenávidí pravověrné křesťanství a pravdivé křesťany.

Slova: „Hledat Boží tvář“ nebo „modlit se před Boží tváří“ či prosba: „Bože, neukrývej přede mnou svou tvář,“ jsou často nejen v žalmech, ale i v novozákonních knihách.

Ž 24,6: „To je pokolení těch, kdo se na jeho vůli dotazují. Ti, kdo hledají tvou tvář – toť Jákob.“

Ž 17,15: „Já však ve spravedlnosti uzřím tvoji tvář, až procitnu, budu se sytit tvým zjevem.“

Ž 41,13: „Ujal ses mne pro mou bezúhonnost, postavils mě navěky před svou tvář.“

2 Tim 2,14: „Toto připomínej a před tváří Boží…“

Žid 9,24: „Vždyť Kristus… vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří.“

„Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno.“

Zde je velmi názorné přirovnání Boha jako pastýře. Ježíš sám v evangeliu se nazývá pastýřem dobrým, který dává život za své ovce. Takovým dobrým pastýřem by měl být každý biskup i každý kněz i každý křesťanský otec v rodině pro své děti i celou svou rodinu. Bude jím, jestliže se bude držet Hospodina a přijímat pastvu Božího slova i vody Boží milosti, které udržují duchovní život. Takový půjde stezkou spravedlivosti, když bude vcházet do Božího jména, v němž je plnost naší spásy. To jméno je Ježíš – Jehošua.

Mnohé obrazy znázorňují Ježíše, jak nese na ramenou ztracenou ovečku. A v evangeliu je řečeno, že On nechá 99 a jde hledat tu jednu ztracenou. Tím Ježíš ukazuje na starostlivou pastýřskou lásku ke každému z nás. Ale je třeba si uvědomit, že tato láska Dobrého pastýře prošla za naši spásu velkým utrpením, které tisíc let předtím předpověděl Bůh skrze Davida v žalmu 22(21).

„Národy klesly do pasti, již udělaly,

Křesťanské národy, které odpadly od Boha, skutečně padly do pasti, kterou si tím udělaly. V síti, kterou nastražily, uvízla jim noha. V žalmu je ukázáno na člověka, který je věrný Bohu, ale i na nepřátele Boží a na nepřátele toho, kdo Bohu slouží.

V 6. verši je řečeno: „Okřikl jsi, Bože, národy, do záhuby jsi svrhl svévolníka…“ Jaký bude konec těch, kdo se stali nepřáteli Boha? V 7. verši: „Po nepříteli zůstaly provždy jen trosky, vyvrátil jsi jejich města a památka po nich zašla.“

„Proč se pronárody bouří, proč národy kují marné plány? Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho“

Boží slovo ve 2. žalmu je velmi aktuální pro dnešní dobu. Žijeme v době masového odpadu od Boha, Boží zákony jsou likvidovány jak nadnárodními institucemi (viz Lisabonská smlouva místo Desatera), tak odpadlým papežem Bergogliem. Svou exhortací Amoris laetitia ruší objektivní morální normy a de facto vybízí k odpadu od Boha. Žalmista se ptá: Proč se bouří národy a proč lidé kují marné plány – s karanténami, vakcinacemi, čipizacemi, s umělým intelektem, s redukcí lidstva… Navíc to nejsou jen marné plány, ale jsou to přímo sebevražedné plány! Proč? Protože opustili Boží zákony.

„Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači.“

Těmito slovy začíná kniha Žalmů. Ukazuje na blahoslaveného muže, který zaujal pozici trojího „ne“ vůči nemoudrým a zlým lidem.

1) Neřídí se radami bezbožných

Bezbožní lidé nerespektují ani svědomí, ani spravedlivost vůči druhým. Nepodřizují se Bohu, a proto je jejich božstvem ego a to, co vyhovuje jen jim samotným. Nemají žádnou snahu hledat a plnit ve svém životě vůli Boží, a proto řídit se jejich radami nepřinese nikdy nic dobrého.

2) Nestojí na cestě hříšníků

Hříšník může i jakousi slabou víru mít, ale ta v jeho životě nerozhoduje, stal se otrokem určitého hříchu a jeho myšlení i jeho životní styl klade na první místo hříšnou závislost.

Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu

Zde je vyjádřeno 8 konkrétních věcí, v kterých slavně vítězíme a které nás nedokáží odloučit od lásky Boží. Neodloučí nás ani smrt ani život. Vzpomeňme na mučedníky. Dobrovolně šli na smrt a navíc, dobrovolně šli na velmi kruté mučení. Ať už to byl sv. Vavřinec, kterého opékali na rožni, ať už to byla sv. Kateřina Alexandrijská, kterou krutě mučili, ať už to byli jiní mučedníci, kterým uřezávali jednotlivé údy. A to nebylo jenom v prvním věku křesťanství, mučedníci byli po celou historii až dodnes.

Dále je řečeno: ani zlí andělé ani mocnosti temnoty, které působí na křesťanského bojovníka, a někdy velmi silně, skrytě a podle. Ani ty ho ale nemohou od Krista odloučit.

Dále je řečeno: ani přítomnost ani budoucnost – tedy ani boje, které člověk prožívá v současnosti, ani se nemusí bát toho, co přijde v budoucnosti. Proč? Protože nad tím vším vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Je to moc Ježíše, který je v nás. A právě skrze malá i velká utrpení nastává očista od duchovních svázaností, které jsou v naší duši a které vyvěrají z dědičného hříchu.

Jak je psáno: „Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.“ Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval.

Verš začíná slovy „Jak je psáno.“ Kde je to v Písmu psáno? V Žalmu 44,23: „Kvůli tobě jsme denně zabíjeni, mají nás za ovce na zabití.“ Apoštol Pavel ze své osobní zkušenosti svědčí: „Až do této chvíle trpíme hladem a žízní a nemáme co na sebe, jsme biti, jsme bez domova, s námahou pracujeme svýma rukama. Jsme-li tupeni, žehnáme, pronásledováni neklesáme, když nám zlořečí, odpovídáme laskavě. Až dosud jsme vyděděnci světa, na které se všechno svaluje.“ (1Kor 4,11-13) A jinde píše: „Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život.“ (2Kor 4,11) „Proč i my každou hodinu podstupujeme nebezpečí? Při chloubě, kterou mám ve vás v Kristu Ježíši, našem Pánu, prohlašuji, že denně umírám.“ (1Kor 15,30-31)

Kdo nás odloučí od lásky Kristovy?
Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída,
nebezpečí nebo meč?

Když na nás přijdou různé pochybnosti a když padáme do různých hříchů, ale nezůstáváme v nich a konáme pokání, vztahuje se na nás Boží slovo: „Kdo nás odloučí od lásky Boží? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč?“ Nic z toho jmenovaného nás nemůže odloučit od Boží lásky. Ani zlí andělé, ani celé peklo s démony, ani různé okultní energie a prolhaní lidé, sloužící ďáblu. Může nás odloučit pouze naše pýcha a naše nevěra, s níž se sjednocujeme a kterou posloucháme. Pokud však pýchu usvědčujeme pravdou, nakonec i tato pokušení a zkoušky vedou k našemu utvrzení v Kristu a v pravdě. Pak platí: Pokud jsme skrze pokání v Kristu, nic nás neodloučí od Jeho lásky.

Čteme-li životy svatých a mučedníků, žasneme, jak mohli vytrpět taková hrozná muka. Bůh mnohdy konal mimořádné zázraky a pak se mnozí lidé obrátili a uvěřili. To ale bylo jen znakem toho, že je-li Bůh s námi, kdo proti nám, a že nic nás nemůže odloučit, ani to nejkrutější pronásledování, od Kristovy lásky.

Písmo svaté nás ubezpečuje, že nás, kteří jsme vyvolení, to znamená, kteří jsme přijali Ježíše Krista, nikdo nemůže před Bohem obvinit, protože Bůh nás ospravedlňuje. Dále říká, že nás nikdo nemůže ani odsuzovat, protože Ježíš Kristus, který za nás zemřel a vstal z mrtvých, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás. To je podstata radostné zvěsti.

„A to je to svědectví: Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život. Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život.“ (1J 5,11-13)

My máme vědět, že máme věčný život. A také máme vědět, že ten věčný život je v Kristu Ježíši, že podmínkou spásy je mít Pána Ježíše. Na druhé straně kdo Ho nemá, tedy kdo Ho nevěrou odmítl, nemá život věčný.

„On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s Ním nedaroval všecko?“

 Tyto dny je celosvětová karanténa, lidé sledují masmédia, jsou ve strachu a panice, ale toto Boží slovo nám vnáší jistotu a pokoj do duše. Ukazuje na nesmírnou Boží lásku ke každému z nás, kterou Bůh projevil už tím, že nám daroval život, když do nás vložil ducha, kterým jsme mu podobni. Ve své lásce šel ještě dál, a když jsme zhřešili, dal za nás svého jednorozeného Syna, aby nás vykoupil z našich hříchů. Co více nám Bůh mohl dát?! A navíc s Ježíšem nám dává celé nebe a účast na věčném štěstí.

„Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“

Kdy je Bůh s námi? Tehdy, když my jsme s Ním a obracíme se na Něho a dáváme Mu své hříchy i své slabosti. On za nás dal svého Syna, aby nás vykoupil. Nemáme proto čekat až půjdeme ke svaté zpovědi anebo si myslet, že před smrtí se vyzpovídáme. Máme dávat i své malé hříchy Bohu hned. Pokud se dopustíme nějaké malé lži, zla, hned jak si to uvědomíme, máme v duchu, během několika sekund, vzbudit lítost. Můžeme říct: „Pane, smiluj se!“ a s vírou v duchu pohledět na Kristův kříž. V předrahé Ježíšově krvi máme odpuštění hříchů a obnovenou jednotu s Bohem a pak o nás platí to, co jsme si už dva týdny připomínali: „Těm, kteří Boha milují, všechno napomáhá k dobrému.“ V tomto důvěrném vztahu s Bohem skrze Pána Ježíše Krista se nemusíme bát ani nemoci, ani pronásledování, ani zesměšňování, ani smrti, ani démonských útoků či útoků skrze zlé lidi, ani apokalyptických časů. Pokud Boha milujeme, i to všechno napomáhá k našemu dobru, protože On je s námi, a je-li s námi, nemáme se čeho bát. Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Naším úkolem je ale usilovat o to, abych i my byli s Ním. On je s námi po všechny dny našeho života, ale my většinou na Boží přítomnost zapomínáme. Zapomínáme na to, že máme vcházet do jednoty s Ním tím, že si přiznáváme i malé hříchy a dáváme je pod Kristův kříž.