V evangeliu na dnešní svátek nám Ježíš říká: „Blahoslavení, kteří slyší Boží slovo a zachovávají ho.“ (Lk 11, 28) První věc je Boží slovo slyšet a druhá zachovávat je. Kolik je kolem nás i v nás překážek, abychom Boží slovo vůbec slyšeli, abychom o něm přemýšleli a pak, abychom ho zachovávali, aby se stalo tělem. Je potřebné, aby se vtělilo tak, jako tomu bylo u Přečisté Bohorodičky – v Ní se Slovo stalo Tělem a přebývalo mezi námi. A jak se to stalo? Ona byla připravena. Žila z víry ve vydanosti Bohu. Když k ní přišel anděl, řekla: „Hle, otrokyně Páně, ať se mi stane podle tvého slova“. Ona to řekla nejen slovem, řekla to celým svým životem. A co s tím bylo spojeno? V dané situaci riskovala život. V Izraeli žena, která byla těhotná a neměla muže, byla odsouzena na ukamenování. Maria ale znala proroctví Izaiáše: „Panna počne a porodí syna“. Zeptala se: „Jak se to stane?“ Anděl jí odpověděl: „Duch Boží to učiní“.

 Ve čtvrtém století hledala sv. Helena, matka císaře Konstantina Velikého, v Jeruzalémě na Kalvárii svatý kříž, na němž zemřel náš Spasitel. Když jej našla, nechala vystavět baziliku Božího hrobu, do níž uložila část nalezeného kříže. V ten den byl zaveden svátek Povýšení svatého kříže.

Dnes jsme slyšeli 19. kapitolu evangelia sv. Jana o Ježíšově odsouzení, ukřižování a smrti:

„Byl den přípravy před svátky velikonočními, kolem poledne. Pilát Židům řekl: „Hle, váš král!“ Oni se dali do křiku: „Pryč s ním, pryč s ním, ukřižuj ho!“ Pilát jim řekl: „Vašeho krále mám ukřižovat?“ Velekněží odpověděli: „Nemáme krále, jen císaře.“ Tu jim ho vydal, aby byl ukřižován, a oni se Ježíše chopili. Nesl svůj kříž a vyšel z města na místo zvané ‚Lebka‘, hebrejsky Golgota.“ (Jn 19,14-17)

Sv. Jan tu líčí tragickou událost, které byl na Golgotě sám svědkem. Stál pod křížem, viděl Ježíšovo utrpení a slyšel i Jeho poslední slova. Mezi nimi byla i ta, která Ježíš řekl právě jemu.

Prožíváme radost z toho, že slavíme narození Ježíšovy i naší Matky.

Maria je nová Eva, nový začátek. Skrze první Evu přišel do lidstva hřích. Skrze Marii přišla spása. Ona je Neposkvrněné Početí. Ona jediná z lidí byla uchráněna dědičného hříchu už od chvíle svého početí. Eva chtěla být emancipována od Boha. Maria je naprosto závislá na Bohu: „Jsem otrokyně (dúlé) Páně!“ (Lk 1,38)

Dúlos – to není služebník, ale otrok. Maria je vzorem pokory. Ona není služebnice, ona je otrokyně Pána. To je rozdíl. Služebník odejde ze služby, když se mu něco nelíbí, ale otrok zůstává, nemá právo ani na svůj život, je vlastnictvím svého pána. Maria andělovi řekla: „Hé dúlé Kyriú…“ – „Jsem otrokyně Pána, ať se mi stane podle tvého slova.“ To znamená: „Já si nedělám nárok na svou vůli.“ A proto se mohla naplnit Boží vůle: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ (J 1,14) Jak se to stalo? Duch svatý to učinil.

I my máme být otroky Páně skrze Jeho Přesvatou Matku, jak je to napsáno v žalmu: „Hospodine, prosím, já jsem tvůj otrok, otrok tvůj, syn tvé otrokyně.“ (Ž 116,16) Ano, máme být jejími duchovními syny a dcerami.

15. 8. 2026

Drahé matky!

Žijeme v době, kdy probíhá skrytý boj proti dětem. Kdo jiný se za ně postaví, když ne vy? Co je třeba dělat nejprve? Volat k Bohu. A dále? Jednat statečně ve víře! Jak konkrétně? To bude ještě řečeno.

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://youtu.be/kcrHwU7dT1M
https://rumble.com/v7emnxs-zachrate.html
https://www.bitchute.com/video/cYfvrtoFRnBm/
https://crowdbunker.com/v/h5yAVSoBWC

Přesvatá Bohorodička byla uchráněna smrti a byla vzata s duší i proměněným tělem do nebe. Boží slovo říká: „Odplata za hřích je smrt.“ (Řím 6,23) My všichni jsme odsouzeni k smrti. Všichni, protože jsme se narodili v hříchu a nosíme v sobě temné dědictví po prvních rodičích Adamovi i Evě – dědičný hřích, který nás táhne k tomu, abychom hřešili. Proto každý člověk musí bojovat s tímto kořenem hříchu, musí se zapírat. Přesvatá Bohorodička byla uchráněna dědičného hříchu pro zásluhy Ježíše Krista. Byla uchráněna i před trestem smrti za hřích. Tedy na ni se nevztahoval onen zákon smrti: Odplata za hřích je smrt. Východní tradice říká, že Přesvatá Bohorodička nezemřela, ale že usnula a že byla vzata do nebe. Boží slovo říká, že svatý prorok Eliáš byl vzat na ohnivém voze do nebe. Také apoštol Pavel v listu Korinťanům a v listu Tesalonickým píše, že ti, kteří se dožijí druhého příchodu Ježíše Krista a zůstanou Mu věrni, budou vzati do nebe, nezakusí smrt, ale budou proměněni. „Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni.“ (1Kor 15,51-52)

„Ježíš vzal s sebou Petra a Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami.  A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.  A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. … a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: „Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ (Mt 17,1-5)

Tři učedníci, Petr, Jakub a Jan, byli svědky Ježíšova proměnění na hoře Tábor v Galileji. Zazářilo jim Ježíšovo Božství. Pro ně to byla veliká zkušenost. Ježíš na konci 16 kapitoly říká: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím.“ (Mt 16,28) Na hoře Tábor pak uviděli záblesk Ježíšovi slávy.

Člověk si může myslet: Kdybych já měl nějaké vidění, moje víra by se tím prohloubila. Ale vidíme, jaký vliv mělo to vidění na apoštoly. Za několik dní na Olivetské hoře v Getsemane se tito tři učedníci měli modlit s Ježíšem, měli zůstat s Ním v Jeho opuštěnosti, kdy volal: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ (Mt 26,39)

Dnes je svátek svatého proroka Eliáše. Tento prorok vystoupil za panování sedmého krále izraelského, Achaba, jehož Písmo svaté charakterizuje slovy: „Dopouštěl se toho, co je zlé v Hospodinových očích, více než všichni, kdo byli před ním. Bylo mu málo chodit v hříších Jarobeáma, syna Nebatova. Vzal si za ženu Jezábelu, dceru Etbaala, krále Sidóňanů, a chodil sloužit Baalovi a klaněl se mu… Tím, čeho se dopouštěl, urážel Hospodina, Boha Izraele, víc než všichni izraelští králové, kteří byli před ním.“ (1Kr 16,30-33)

Mojžíš zakázal brát si cizinky. Byla to právě Jezábel, která se oddávala okultismu a modlářství, vraždila Boží proroky a naváděla svého manžela k zlým věcem. V této době velkého duchovního úpadku Bůh promlouval k vyvolenému národu skrze proroka Eliáše. Tři a půl roku na jeho slovo nepadal déšť, a on se musel neustále skrývat před Achabem a Jezábelou. Po tomto období sucha ho Hospodin poslal za Achabem. Když Achab viděl Eliáše, řekl mu: „To jsi ty, kdo uvádíš do zkázy Izraele?“ On odpověděl: „Izraele neuvádím do zkázy já, ale ty a dům tvého otce tím, že opouštíte Hospodinova přikázání a ty že chodíš za baaly.“ Pokorný člověk, jako byl prorok Eliáš, klidně poví pravdu i za cenu, že bude pronásledovaný. Pokora je odvaha. Je to hrdinství, jehož základem je hluboká modlitba.

Dále prorok vyzval krále: „Zařiď, ať se ke mně shromáždí na horu Karmel celý Izrael i čtyři sta padesát Baalových proroků a čtyři sta proroků Ašéřiných, kteří jedí u stolu s Jezábelou.“

Události spojené s narozením Jana Křtitele nám popisuje 1. kapitola Lukášova evangelia. Písmo svaté říká o rodičích Jana Křtitele, Zachariášovi a Alžbětě, že oba byli v Božích očích spravedliví a chodili bezúhonně ve všech Pánových přikázáních a ustanoveních. Neměli však dítě, protože Alžběta byla neplodná a oba už byli v pokročilém věku. Zachariáš byl starozákonním knězem. Když na něj řada připadla, aby konal svou kněžskou službu, vešel do chrámu a obětoval kadidlo. Tehdy se mu ukázal Pánův anděl. Když ho Zachariáš spatřil, zděsil se a padl na něj strach. Anděl mu však řekl: „Neboj se, Zachariáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena a Alžběta, tvá manželka, ti porodí syna a dáš mu jméno Jan.“ (Lk 1,13) Ale Zachariáš na to reagoval slovy: „Podle čeho to poznám? Vždyť jsem stařec a také má manželka je v pokročilém věku.“ (Lk 1,18) Anděl mu odpověděl: „Já jsem Gabriel, ten, který stojí před Boží tváří, a byl jsem poslán, abych k tobě promluvil a oznámil ti tyto radostné zprávy. A hle, budeš němý a nebudeš moci promluvit až do dne, kdy se tyto věci stanou, protože jsi neuvěřil mým slovům, která se ve svém čase naplní.“ (Lk 1,19-20)

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://youtu.be/f5FmjYpgg-8     https://crowdbunker.com/v/q17xE6KCds  https://bcp-video.org/cz/spoluzakumk80/
https://rumble.com/v7b829u-spoluzakum80.html  

Michelangelo měl vytvořit sochu Mojžíše. Přivezli mu velký kámen nebo spíš ohromný balvan. On se svým pomocníkem se na něj šel podívat. Nadšeně ho obchází. Pak se zamyslí, dívá se na ten kámen a říká: „Já tam vidím Mojžíše.“ Jeho pomocník reagoval s údivem: „Mojžíše? Vždyť to je kámen, žádný Mojžíš.“ A Michelangelo na to: „Ale já ho tam vidím“. „A co je třeba udělat, aby tam skutečně byl?“ Michelangelo odpověděl: „Všechno, co není Mojžíš, musí jít pryč.“ „A jak se to stane?“ „Dláto, kladivo a rány. Rány jsou to, co dává tvar.“

Tak je to i s námi. Všechno, co v nás není Ježíš, musí pryč. A jak se to stane? Rány jsou to, co dává tvar. Bůh na nás musí dopouštět určité zkoušky, utrpení, někdy i skrze naše bližní, kteří nám vynadají či se vůči nám dopouštějí určité nespravedlnosti, anebo utrpíme různé ztráty, smrt nejdražších… Rány jsou to, co dává tvar. Ale někdy rány mohou potom dílo i ničit – a to tehdy, pokud je odmítáme. Máme za všechno děkovat. Všechno přijímat. A aby to člověk mohl konat, je třeba si být vědom vlastního hříchu.

Hospodin skrze proroka Ezechiela i tobě říká: „Dám vám (ti) nové srdce!“ (Ez 36,26) Bůh slibuje, že tuto duchovní transplantaci učiní On sám. Co máme dělat my? Nic, jenom přijmout. Podepsat „pozitivní revers“ a učinit se naprosto nemohoucím, spoluukřižovaným s Kristem.

Buď jako ten, kdo leží na operačním stole a nechá se operovat lékařem, odborníkem. Není třeba Bohu radit, jak a co má dělat. On sám to učiní a nikdo jiný. Ty Mu jen dovol, aby se tě mohl neviditelně, ale skutečně dotknout.

Zde stojíme před velkým tajemstvím. Rozum se mu vzpírá a chce ho pochopit na základě hmotných představ. Avšak tu je nutné se sklonit a tuto duchovní realitu přijmout vírou. Neposkvrněné nové srdce není hmotný orgán, ale nové duchovní centrum, které můžeme přijmout a otevřít se mu jedině vírou. Je to území, kde už neplatí zákony hříchu, ale zákony Ducha milosti (srov. Ř 8,2). Je jako velvyslanectví jiného státu, jiného království, kde vládne a kraluje Ježíš.

13. 4. 2026

Základem obnovy církve je obnova duchovního života rodiny. Tato obnova je spojena se zachováváním třetího přikázání Desatera: „Šest dní budeš pracovat... Ale sedmý den je den odpočinutí… den svatý.” (Dt 5,12-15) Při svěcení sedmého dne je zdůrazněno, aby žádný nekonal všední práci, kterou konal šest dní. Proč? Jednak aby si odpočinul a jednak, aby pamatoval na to, že byl vyveden z otroctví Egypta. Dnes jsou lidé otroky novodobého Egypta, systému světa, který je mnoha způsoby zotročuje a vede k nejrůznějším závislostem. Hlavně jim ale nedovoluje, aby se zastavili a vyšli z otroctví vlastního ega a ducha světa i jeho systému.

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://youtu.be/s0NlyvATsMs  
https://rumble.com/v78uyii-een-pro-afriku-12.html   
https://cos.tv/videos/play/68772393738078208   
https://crowdbunker.com/v/eUQ1vSUYpd   

13. 4. 2026

Co způsobila liturgická reforma, když obrátila oltář i s knězem opačným směrem, tedy tváří naproti lidu? Způsobila desakralizaci liturgie i posvátného prostoru.

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://youtu.be/2gtTVwMweRA  
https://rumble.com/v78uc6a-pro-afriku-11.html   
https://cos.tv/videos/play/68763426127120384   
https://crowdbunker.com/v/6jpuqRaZsE   

Christos Voskres!

Moji nejdražší,

předně vám musím poděkovat za vaše modlitby v čase, kdy jsem bojoval mezi životem a smrtí, a nyní vám už mohu povědět, že jsem byl pro vaše modlitby doslova vzkříšen. Nosím vás stále ve svém srdci, prožívám vaše bolesti, vaše zkoušky, a nyní, v tento největší svátek v roce, vám chci na povzbuzení i na poučení povědět několik slov, které se vztahují ke Kristovu vzkříšení. Zvláště těžší na pochopení je úvaha nad tajemstvím našeho spoluvzkříšení s Kristem. Věřím ale, že Duch svatý vás bude postupně uvádět i do tohoto tajemství.

Letos si připomínáme Kristovo vzkříšení dnes, v neděli 5. dubna. Krátké úryvky z evangelia sv. Jana nám zdůrazňují Ježíšovo božství. O Ježíši je napsáno, že On je Světlo a v Něm byl život lidí. /5/ Těm, kteří Ježíše přijali, dal moc stát se Božími dětmi. Ježíš během svého pozemského života učinil mnoho zázraků, ale největším z nich je Jeho vlastní vzkříšení. To je největším důkazem, že Ježíš je Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha.

23. 3. 2026

Drazí biskupové Afriky,

uvědomte si realitu, v níž se nacházíte, a hledejte řešení, co Bůh po každém z vás osobně chce v této nejkritičtější době, jakou kdy církev prožívala. Hlavní otázkou je, co je dnes záchranným projevem pokání, tedy změny myšlení a změny života.

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://youtu.be/CElo2YpZqNI  
https://rumble.com/v7827wm-afrit-biskupov.html   
https://cos.tv/videos/play/68366025082570752   
https://crowdbunker.com/v/v2wsepiH2t   

V podobenství o marnotratném synu nám Ježíš ukazuje lásku Nebeského Otce, který miluje každé své dítě, i to, které odešlo z Jeho domu. Stále čeká, kdy se vrátí. Je mnoho příkladů i ze současné doby, které nám mohou přiblížit toto podobenství. Např. příběh, který se stal asi před 30 lety v Jižní Koreji. Jeden chlapec se začal zabývat prodejem narkotik. Jeho otec o tom nic nevěděl. Později byl syn na mnoho let uvězněn. Když se končil čas jeho věznění, bál se vrátit domů, protože si uvědomoval hanbu, kterou způsobil svému otci i celé rodině. Napsal tedy otci dopis, v němž psal, že si je vědom toho, že za to, co udělal, není hoden se vrátit domů. Napsal však čas, kdy bude projíždět vlakem okolo jejich domu a zahrady a prosil, že pokud mu otec odpustil, aby uvázal na starou jabloň u trati bílou stuhu jako znamení odpuštění a otevřených dveří. Jinak, že pojede vlakem dál, někde daleko… Když v daný den jel vlakem kolem jejich domova, velmi se bál podívat, jestli bude na jabloni bílá stuha. Když se však odhodlal zvednout zrak, uviděl ji celou ověšenou bílými stuhami.

Když uplynuly dny jejich očišťování podle zákona Mojžíšova, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby s ním předstoupili před Hospodina – jak je psáno v zákoně Páně… A tehdy Simeon veden Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předepisoval Zákon, vzal ho do náručí a takto chválil Boha: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.

Ježíš je spasení, světlo – věčné světlo. Je třeba, abychom se Jemu otevírali a v tomto světle chodili. Prosme Pána, aby nás pronikl svým světlem, abychom se oddělili od temnoty hříchu, která je v nás, i od mraku dědičného hříchu. Je potřebné o to prosit. A to světlo je také spojeno s Duchem Svatým. Duch Svatý vedl Simeona i Annu do Jeruzalémského chrámu právě v tom čase, když tam přinášeli Ježíše. Proto je potřebné, abychom i my byli citliví na Ducha Božího, který nás vede do světla. Máme se Jím nechat vést stejně tak jako Simeon a prorokyně Anna.

Ježíš říká i nám: „Vy jste světlo světa.“ (Mt 5,14) Skutečným Světlem světa je jen Ježíš! My však máme mít účast na Jeho světle. Máme být sjednoceni s Ježíšem. My ve své podstatě nejsme světlem, ale tmou. Proto Ježíš řekl, že každý z nás se musí znovu narodit. Světlem jsme jen natolik, nakolik jsme sjednoceni s Ježíšem. Když Mu patříme, pak co je Jeho, je i naše. A co je naše, má být Jeho. Ježíš chce, abychom se odřekli všeho a ztratili svou duši pro Něho a pro evangelium. Proč? Aby On v nás mohl působit, aby v nás mohl v plnosti žít, aby nás prosvítilo Jeho světlo a abychom i my pak byli tím světlem.

Je svátek Tří světitelů. O nich můžeme vpravdě říci, že byli světlem světa.

Sv. Basil Veliký bojoval za čistotu víry. Nejen ve dne, ale i v noci psal knihy a také listy biskupům, protože v tom čase církev upadla do hereze arianismu, která popírá Kristovo Božství. Sv. Basil sám bojoval proti celému systému hereze v církvi. Sv. Jan Zlatoústý byl několikrát vyhnán ze své eparchie, protože byl věrný Ježíšovi. Všichni, kteří šli za Kristem, byli pronásledováni, biti a zesměšňováni.

Dnes, kdy slavíme svátek Zjevení Páně[1], si připomínáme, jak Ježíš přišel na Jordán, aby byl pokřtěn. Byl to křest pokání. Jan Křtitel říkal mnohokrát s bolestí pravdu těm, kteří k němu přicházeli. Farizeům řekl otevřeně, že jsou hadí plemeno, pokrytci…

Ježíš žil 30 let v Nazaretu ve skrytosti. Nikdo z lidí nevěděl, že je Božím Synem. Až pak, když Jan křtil v Jordánu, přišel a postavil se do řady těch, kteří chtěli přijmout křest pokání na odpuštění hříchů. Všichni tam na Jordánu vyznávali hříchy. Ježíš žádný hřích neměl a neměl ani z čeho konat pokání, ale udělal to kvůli nám. Dal nám příklad. Postavil se do řady hříšníků a čekal na křest. Jan Křtitel byl osvícen Duchem svatým a řekl: „Já nejsem hoden Ti rozvázat řemínek u obuvi. Já bych měl být pokřtěn od Tebe, a Ty jdeš ke mně?“ Ježíš mu odpověděl: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá.“ Pak mu Jan již nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na Něj. A z nebe bylo slyšet hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“

Christos raždajetsja!

Moji drazí!

Každým rokem si o Vánocích připomínáme radostnou událost Kristova narození.

Po tragickém pádu prvních lidí přišla na lidstvo duchovní temnota. Ta se projevila už na Kainovi, který ze závisti zabil svého bratra Ábela. Pak z ložiska zla, které dědičně přešlo na celé lidstvo, vycházely zločiny, vraždy, války a nakonec smrt. Přesto už po pádu, po tragickém pádu, Bůh zaslíbil Mesiáše, Spasitele. Pekelnému hadu řekl: „Nepřátelství položím mezi tebe a ženu, mezi potomstvo tvé a potomstvo její. A ona potře tvou hlavu.“ Potomstvem nové ženy, nové Evy, je Boží Syn, který skrze Marii a Ducha svatého z lásky přišel k nám, aby nás spasil.

Příchod Mesiáše předpovídali už proroci. Věděli, že jedině On může člověka vysvobodit z duchovní temnoty a zla, které je v lidském nitru. Předpověděli o Mesiáši i to, že svým utrpením zlomí ďáblovu sílu zla a otevře nám bránu do věčného štěstí v nebi. Celá staletí po Něm vyvolený národ toužil, očekával Ho.

Moji nejdražší,

v situaci, kdy stále zápasím mezi životem a smrtí, vám chci ještě předložit určité úpravy, které se týkají našich modlitebních zastavení. Modlíme se je 7× za den už téměř 18 let. Pán mi dal světlo, které je vyjádřené právě v tomto upřesnění k sedmi zastavením během dne.

Možná víte, že muslimové 5× za den vytrubují dokonce v New Yorku i v jiných křesťanských městech své vyznání a zároveň 5× během den přerušují práci a třeba i na ulicích si až provokativně klekají a přitom dělají gesto klanění se až k zemi. Praxi modlit se po určitých intervalech během dne jejich zakladatel převzal ze staré křesťanské tradice. První křesťané i apoštolové se ale nemodlili tak, jak to nyní aplikují muslimové. Oni dodržovali rytmus deváté hodiny, dvanácté, patnácté a tak dál. Víme, že například ráno o třetí hodině, to je naše devátá, byl seslán Duch svatý. O šesté hodině, naší dvanácté, je řečeno, že Krista ukřižovali. O deváté hodině, tedy naší třetí odpoledne, Kristus na kříži vydechl naposled. Skutky apoštolské svědčí, že Petr s Janem se šli o deváté hodině, naší 15 hodině, modlit do chrámu. Tehdy byl v Ježíšově jménu zázračně uzdraven chromý od narození. To vzpomínám, jen abyste věděli, že jsme plně ve shodě s tradicí a modlitební praxí, kterou zachovával Pán Ježíš i apoštolové, takže jsme do církve nezavedli nic nového.