Ve čtvrtém století hledala sv. Helena, matka císaře Konstantina Velikého, v Jeruzalémě na Kalvárii svatý kříž, na němž zemřel náš Spasitel. Když jej našla, nechala vystavět baziliku Božího hrobu, do níž uložila část nalezeného kříže. V ten den byl zaveden svátek Povýšení svatého kříže.

Dnes jsme slyšeli 19. kapitolu evangelia sv. Jana o Ježíšově odsouzení, ukřižování a smrti:

„Byl den přípravy před svátky velikonočními, kolem poledne. Pilát Židům řekl: „Hle, váš král!“ Oni se dali do křiku: „Pryč s ním, pryč s ním, ukřižuj ho!“ Pilát jim řekl: „Vašeho krále mám ukřižovat?“ Velekněží odpověděli: „Nemáme krále, jen císaře.“ Tu jim ho vydal, aby byl ukřižován, a oni se Ježíše chopili. Nesl svůj kříž a vyšel z města na místo zvané ‚Lebka‘, hebrejsky Golgota.“ (Jn 19,14-17)

Sv. Jan tu líčí tragickou událost, které byl na Golgotě sám svědkem. Stál pod křížem, viděl Ježíšovo utrpení a slyšel i Jeho poslední slova. Mezi nimi byla i ta, která Ježíš řekl právě jemu.

Neposkvrněné početí Panny Marie bylo předpovězeno a zjeveno na počátku svatého Písma, kdy Bůh řekl hadovi-svůdci: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Gen 3,15) Tedy mezi Přesvatou Bohorodičkou a ďáblem je ustanoveno věčné nepřátelství.

Had-svůdce bude stále pod nohou Marie a její noha bude šlapat na jeho hlavu. Bůh stvořil Marii úplně bezhříšnou, neposkvrněnou. Ona od svého početí pod srdcem své matky svaté Anny, při svém narození i v každou chvíli svého života byla bez hříchu. Proto ďábel neměl k Přesvaté Bohorodičce přístup. Neposkvrněnost Marie potvrzují i slova andělského pozdravu: „Zdrávas Maria, milostiplná.“ Archanděl Gabriel mohl jenom proto takto nazvat Marii, protože neměla žádný hřích – ani osobní, ani dědičný, který přechází na každého člověka ve chvíli jeho početí. Maria byla plná milosti, neboť byla neposkvrněná. Kdybychom vzali církevní historii tohoto svátku, zjistíme, že od počátku byla tato pravda v církvi brána jako norma, ale za dogma byla vyhlášena až roku 1854. O čtyři roky později, kdy začala zjevení v Lurdech, Matka Boží o sobě řekla svaté Bernadettě, že je Neposkvrněné početí. Tedy tam také byla potvrzena tato pravda a dogma, které katolická církev vyznává.

Dnes ve svátek Neposkvrněného početí Panny Marie nás musí proniknout radost: „Jsme ne syny otrokyně, ale syny svobodné.“ (Gal 4,31) V historii lidstva byly dvě ženy:první ženou byla Eva a druhou Maria. Skrze první přešel na lidstvo hřích a otroctví ďáblu, skrze druhou přichází Boží milost a pravá svoboda. Proto také poslední slovo Ježíšovo na kříži k nám, k budoucí církvi, kterou reprezentoval apoštol Jan, zní: „Hle tvá matka!“ Potom Boží slovo říká: „A od té chvíle ji ten učedník přijal k sobě.“ Přijmout Marii je velmi potřebná věc, abychom pak opravdu mohli být syny a dcerami Neposkvrněné – té, která je svobodná a šlape na hlavu ďábla, krutého hada.

Ježíš – Bůh se stal člověkem, aby nás vysvobodil z otroctví hříchu. On nám přinesl milost, skrze kterou k nám přichází vysvobození. Maria byla předem uchráněna dědičného hříchu a tedy i každého jiného hříchu. Bůh ji uchránil, protože se měla stát matkou Ježíše Krista. Ona je kecharitomene – plná milosti. Tak ji pozdravil anděl, jak je napsáno v první kapitole Lukášova evangelia.

Svatý Mikuláš se narodil kolem roku 270 v pobřežním městě Patara v dnešním jižním Turecku zbožným rodičům. Byl jedináčkem. Přestože rodina měla velký majetek, který by mu zabezpečil lehký a spokojený život, chlapec již od dětství projevoval touhu kráčet po cestě křesťanské dokonalosti.

V jinošském věku se vyhýbal prostopášnostem ostatních chlapců. Místo toho raději chodil do chrámu, mnoho se modlil, naslouchal čtení Písma svatého a snažil se zapamatovat si vše, čemu byl schopen porozumět.

Mladičkého Mikuláše přijal do svého domu jeho strýc, který se také jmenoval Mikuláš, a byl biskupem Lýkie. Ten jej pečlivou výchovou a duchovním vedením připravil na kněžskou službu a pak i vysvětil. Když oba rodiče zemřeli, Mikuláš rozdal zděděný majetek chudým.

Jan Křtitel řekl těm, kteří k němu přicházeli a dávali se od něho křtít v řece Jordánu: „Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já – nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“ (Mt 3,11)

Na apoštoly pak v den Letnic sestoupil Duch svatý. Písmo to opisuje slovy: „A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.“ (Sk 2,3-4)

Janova slova jsou pro nás do jisté míry tajemstvím. Co se týče křtu Duchem svatým, to je nám jasné, protože s tím máme už zkušenost. Ale co je křest ohněm? Co to znamená, si můžeme uvědomit na apoštolech. Vidíme, že po Letnicích nastala v jejich duších změna, naplnila je horlivost. Duch svatý udělal ze zbabělců a zrádců hrdiny víry, kteří za svědectví o Ježíšovi položili i svůj život. Sestoupil na ně v podobě ohnivých jazyků. Je potřebné, aby i v nás hořel tento Boží oheň. On má spalovat všechny naše negativní tělesné žádosti a také negativní myšlenky a pocity.

Svatý Josafat, křestním jménem Jan, se narodil v roce 1580 ve Volodymyru na Ukrajině. Jednou v chrámu sv. Paraskevy, kam přišel ještě jako malé dítě spolu s rodiči, spatřil ikonu ukřižovaného Ježíše. Chlapec se své matky zvědavě zeptal, co ta ikona představuje. Když mu vysvětlila, že je to Spasitel světa, který z lásky k lidem sestoupil z nebe na zem a zemřel za ně potupnou smrtí, aby je zachránil před věčným zavržením v pekle a otevřel jim bránu do nebe, chlapec zahořel k Ježíši upřímnou láskou. Svému příteli později řekl: „V té chvíli jsem ucítil, jak z boku Ukřižovaného vylétla hořící jiskra a spadla do mého srdce.“

V roce 1604 vstoupil do kláštera ve Vilniusu a obdržel řeholní jméno Josafat. Vilniuský klášter byl v úpadku a prakticky prázdný, takže Josafatovi nezůstalo nic jiného, než se nechat vést Duchem Svatým. A ten jej brzy přivedl ke svatosti. Kromě denních modliteb vstával Josafat i o půlnoci a několik hodin se modlil ve své cele nebo na blízkém hřbitově, a to i v zimě, větru, nejednou stoje bosýma nohama na sněhu. Písmo svaté a životy svatých – to byli dva prameny, z nichž čerpal Boží moudrost. Ty ho inspirovaly k lásce k Bohu a následování Ježíše. Tak skrze Josafata začala v tichosti reforma mnišského života.

„Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu bránil a říkal: ‚Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá.‘ Tu mu Jan již nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: ‚Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.‘“ (Mt 3,13-17)

Ježíš přišel k Jordánu, aby se dal pokřtít od Jana křtem pokání. On, Boží Syn, který žádný hřích neměl, se postavil do zástupu mezi hříšníky. Pokořil se, aby nám dal příklad.

Evangelium svědčí, že když byl Ježíš pokřtěn, otevřela se nebesa a bylo slyšet hlas: „Toto je můj milovaný Syn.“ Podstatou tohoto svátku je zjevení, že Ježíš je pravý Bůh a zaslíbený Spasitel. Přijetí toho zjevení je z naší strany podmíněno pravdivým pokáním.

 Dnes je svátek všech svatých ukrajinského národa. Tito svatí a mučedníci – to nejsou jen ti nám známí z daleké minulosti, ale je také mnoho hrdinných svědectví víry z poslední doby…

Jedna svědomitá, věřící žena z Ukrajiny, které bylo už více než 85 let, vyprávěla: Když mi bylo 16 let, vyváželi naši rodinu na Sibiř. Ve vagónu byla s námi ještě naše známá, která měla s sebou v tašce své dvouměsíční dítě. Velmi se bála, že zemře. Měla jen jednu starost: Jak dítě zachránit? Ve vagóně tedy všichni společně přemýšleli, co dělat, pomáhali jí a modlili se. Ještě než se vlak dal do pohybu, zahlédli, že jde kolem jiná žena, kterou znali. A tu jim přišla myšlenka, co udělat. Matka vzala tašku s dítětem a šla k policistovi se slovy: „Moc vás prosím, dejte tuto tašku té ženě.“ Žena nevěděla, co je v tašce, ale přijala ji, a tak bylo dítě zachráněno.