Přesvatá Bohorodička byla uchráněna smrti a byla vzata s duší i proměněným tělem do nebe. Boží slovo říká: „Odplata za hřích je smrt.“ (Řím 6,23) My všichni jsme odsouzeni k smrti. Všichni, protože jsme se narodili v hříchu a nosíme v sobě temné dědictví po prvních rodičích Adamovi i Evě – dědičný hřích, který nás táhne k tomu, abychom hřešili. Proto každý člověk musí bojovat s tímto kořenem hříchu, musí se zapírat. Přesvatá Bohorodička byla uchráněna dědičného hříchu pro zásluhy Ježíše Krista. Byla uchráněna i před trestem smrti za hřích. Tedy na ni se nevztahoval onen zákon smrti: Odplata za hřích je smrt. Východní tradice říká, že Přesvatá Bohorodička nezemřela, ale že usnula a že byla vzata do nebe. Boží slovo říká, že svatý prorok Eliáš byl vzat na ohnivém voze do nebe. Také apoštol Pavel v listu Korinťanům a v listu Tesalonickým píše, že ti, kteří se dožijí druhého příchodu Ježíše Krista a zůstanou Mu věrni, budou vzati do nebe, nezakusí smrt, ale budou proměněni. „Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni.“ (1Kor 15,51-52)

Pokud jsme žili v pravdě, dávali své hříchy pod moc Ježíšovy krve, chodili ve světle, soudili sami sebe, pak platí: „Jestliže sami sebe soudíte, nebudete souzeni.“ (1Kor 11,31) To je velmi důležité. Jestliže jsme sami sebe soudili, pak se setkáme s Ježíšem jako s tím, kdo nás čeká, aby nás přijal do otevřené náruče: „Dobrý služebníku, vejdi do radosti svého Pána.“ (Мt. 25,23) Toto setkání bude nepředstavitelnou radostí. Boží slovo říká: „Ani oko nevidělo ani ucho neslyšelo, co Bůh připravil těm, kteří Ho milují.“ (1Kor 2,9)

Hříchy, které jsme dali Kristu, už byly souzeny. Přiznávali jsme si je a dělali pokání. To neznamená, že musíme každý den chodit ke svaté zpovědi, ale máme denně vcházet do světla a konat pokání, to je, přiznat si svůj hřích: „Ano, Pane, zhřešil jsem. Odpouštím bratrovi, který mi ublížil a Ty odpusť mně. Povyšoval jsem se nad něj, posuzoval jej, nekonal jsem, co jsem konat měl, byl jsem líný.

Naším programem je Ježíšovo slovo: „Zajeď na hlubinu!“ „Opusť všechno!“ „Pojď za mnou!“ To „opusť“ mám prožívat každý den. Opusť své zalíbení, svůj plán, svou radost a přijmi můj (Ježíšův) plán a vůli. A toto je vždy zpočátku bolestné, ale pak se to stane zdrojem poznání, radosti a nových milostí.

Události spojené s narozením Jana Křtitele nám popisuje 1. kapitola Lukášova evangelia. Písmo svaté říká o rodičích Jana Křtitele, Zachariášovi a Alžbětě, že oba byli v Božích očích spravedliví a chodili bezúhonně ve všech Pánových přikázáních a ustanoveních. Neměli však dítě, protože Alžběta byla neplodná a oba už byli v pokročilém věku. Zachariáš byl starozákonním knězem. Když na něj řada připadla, aby konal svou kněžskou službu, vešel do chrámu a obětoval kadidlo. Tehdy se mu ukázal Pánův anděl. Když ho Zachariáš spatřil, zděsil se a padl na něj strach. Anděl mu však řekl: „Neboj se, Zachariáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena a Alžběta, tvá manželka, ti porodí syna a dáš mu jméno Jan.“ (Lk 1,13) Ale Zachariáš na to reagoval slovy: „Podle čeho to poznám? Vždyť jsem stařec a také má manželka je v pokročilém věku.“ (Lk 1,18) Anděl mu odpověděl: „Já jsem Gabriel, ten, který stojí před Boží tváří, a byl jsem poslán, abych k tobě promluvil a oznámil ti tyto radostné zprávy. A hle, budeš němý a nebudeš moci promluvit až do dne, kdy se tyto věci stanou, protože jsi neuvěřil mým slovům, která se ve svém čase naplní.“ (Lk 1,19-20)

„Ten mě miluje, kdo zachovává moje přikázání…

Člověk si myslí, když přijde suchopár a všednost, že Ježíše nemiluje, protože to nepociťuje. On ale říká: „Ten mě miluje, kdo zachovává moje přikázání.“ Jistě, my je nejsme schopni plnit bez pomoci Boží, ale i v té tuposti se člověk může ptát: „Pane, co bys Ty dělal na mém místě? Co mohu v této všednosti dne udělat pro Tebe?“ A i tu nejmenší maličkost udělat ve víře – tím chci milovat Ježíše. Kolikrát stačí, že člověk odhodí chmuru či kritickou myšlenku a přijme Boží pohled z Písma. To už je projev plnění Božího přikázání. A vůbec už to, že si člověk častěji přes den uvědomuje – Bůh mě vidí.

Michelangelo měl vytvořit sochu Mojžíše. Přivezli mu velký kámen nebo spíš ohromný balvan. On se svým pomocníkem se na něj šel podívat. Nadšeně ho obchází. Pak se zamyslí, dívá se na ten kámen a říká: „Já tam vidím Mojžíše.“ Jeho pomocník reagoval s údivem: „Mojžíše? Vždyť to je kámen, žádný Mojžíš.“ A Michelangelo na to: „Ale já ho tam vidím“. „A co je třeba udělat, aby tam skutečně byl?“ Michelangelo odpověděl: „Všechno, co není Mojžíš, musí jít pryč.“ „A jak se to stane?“ „Dláto, kladivo a rány. Rány jsou to, co dává tvar.“

Tak je to i s námi. Všechno, co v nás není Ježíš, musí pryč. A jak se to stane? Rány jsou to, co dává tvar. Bůh na nás musí dopouštět určité zkoušky, utrpení, někdy i skrze naše bližní, kteří nám vynadají či se vůči nám dopouštějí určité nespravedlnosti, anebo utrpíme různé ztráty, smrt nejdražších… Rány jsou to, co dává tvar. Ale někdy rány mohou potom dílo i ničit – a to tehdy, pokud je odmítáme. Máme za všechno děkovat. Všechno přijímat. A aby to člověk mohl konat, je třeba si být vědom vlastního hříchu.

„Toto vám pravím,“ říká Ježíš apoštolům večer před svou smrtí, „dokud jsem s vámi.“ Už dlouho s apoštoly nebude. Toto jsou poslední minuty, kdy se Ježíš loučí. Představte si otce, který by se loučil se svými dětmi a ví, on to ví, že na druhý den bude popraven. Nevinně, ale bude popraven. Dá svým milovaným dětem své srdce na dlani… Dá všechno, co má. A Ježíš s daleko větší láskou předává apoštolům hlubiny pravd, nakolik věděl, že jsou schopni je snést, přijmout… Věděl, že i tak nejsou schopni mnohé věci přijmout, ale ukázal na naději, kterou je Duch svatý. A tu je to řečeno: „… dokud jsem s vámi. … Ale Utěšitel (Přímluvce), kterého Otec pošle v mém jménu…“ Když někdo utěšuje někoho, kdo je v depresi, může slovem zachránit život. „Utěšitel“ – On těší. „Utěšitel“ anebo „Přímluvce“.

My sami od sebe nejsme schopni pochopit hloubku Božích pravd a Božích tajemství. Tu platí jen Ježíšovo slovo: „On vás naučí…“ Kdo? Duch svatý. Nikdo jiný nás není schopen naučit. On přijde k tobě s osobním přístupem, On tě naučí. Ale ty musíš chtít, spolupracovat, a On tě pak naučí. Není řečeno, jestli za rok nebo za pět let či za celý život. Ale On tě naučí. Máš zaslíbení: „Naučí…“ Naučí tě být s Ježíšem. Naučí tě, jak žít tak, aby Ježíšův život v tobě mohl růst, aby v tobě žil Kristus.  Naučí tě, abys ty umíral a Ježíš, aby rostl. A dále Ježíš říká: „Připomene vám všechno, co jsem mluvil.“ Jak to kolikrát v určitých situacích potřebujeme! Často říkáme: „Kdybych si na to vzpomněl…“ A když už člověk prohraje, říká si: „Tak jednoduchá věc, takový primitivismus! Vždyť jsem to věděl… Jak jsem si na to v té situaci mohl nevzpomenout? Teď za to trpím.

Duch svatý nám připomene vše, co Ježíš mluvil. Ne však k tomu, abychom o tom diskutovali u zeleného stolu, pitvali to jako v pitevně, ale bez Ducha Božího, jenom svým rozumem, který postavíme jako nejvyšší normu! To bychom nakonec skončili tam, kde skončila „slavná německá teologie“. Jak jsou na tom tito němečtí teologové dnes? Prosazují islamizaci, ale co je nejhorší, hlásají hereze, které zpochybnily všechny pravdy křesťanské víry. Jeden jejich kardinál, který je teď v Římě, je heretik „par excellence“. Druhý je propagátorem sňatků homosexuálů v chrámech! Tam dospěli slavní mudrlanti, němečtí velkohlavci, s jejich slavným Tübingenem a jinými univerzitami, kde přímo „cedili“ různé pravdy, ale bez Ducha svatého, ne pod Jeho vedením, ale v duchu světa, v duchu pýchy, tak aby to bylo líbivé, aby to bylo „na úrovni“. Avšak prostotu evangelia, život, který v tom jádru je, ubili. Dnes vidíme ovoce na celém německém národě. Hanba, trojnásobná hanba! Kdo bude konat pokání? Kdy si konečně přiznají pravdu? Kdy konečně vyznají: Byli jsme oklamáni, nevěřili jsme Bohu, nevěřili jsme Jeho služebníkům prorokům,

 „Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.“ (J 14,15-17)

Ježíš říká: „Když mne budete milovat…“ – to je podmínka. A pokračuje: „Já požádám Otce“, já – Ježíš, On to říká. „A On – Otec – vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky – Ducha Pravdy.“ Duch Pravdy, Duch Svatý, Přímluvce – On se za nás přimlouvá vzdechy nevyslovitelnými, jak je řečeno v osmé kapitole listu Římanům. Vždyť ani nevíme, jak se máte modlit, ale Duch svatý se za nás přimlouvá. Tedy Ježíš požádá Otce. Otec dá Ducha Pravdy, Ducha svatého. Tu jsme už u třetí osoby Boží. Ježíš nám o Duchu svatém dále říká: „… kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.“ (J 14, 17) Svět, tedy duch světa, je duch lži. Ten nemůže přijmout Ducha Pravdy, Ducha svatého, poněvadž Ho nevidí a nezná. „Vy jej znáte,“ říká Ježíš „neboť s vámi zůstává.“ Čili On s námi zůstává, nebo je u nás.

Boží slovo také říká, že skrze křest jsme byli ponořeni do Kristovy smrti. Skrze víru se máme otevřít realitě Kristovy smrti, která přemáhá hřích, ďábla. V okamžiku své smrti Ježíš dává svého Ducha do náruče Otcovy. V Kristově smrti je velká moc, která vítězí. Potom přichází vzkříšení, nový život. V různých situacích našeho života máme vcházet do Kristovy smrti. To znamená vážně hledat Boží vůli a dávat v konkrétní situaci na první místo Boha. V té chvíli se zříci svého dobra, své pravdy, své zkušenosti a upřímně přijmout Boží vůli, Boží pravdu. To je spojeno se zapřením sebe. A potom v té situaci může Bůh svojí všemohoucností znovu udělat zázrak vzkříšení.

Od svatého křtu nám byla dána účast na Kristově vzkříšení a my se máme vírou této pravdě otevírat, aby v nás mohla působit. Bůh nám daroval vzkříšení skrze křest. On sám to učinil.

Základní postoj vůči Bohu je, že člověk si je vědom svého hříchu, viny. Kajícnost byla i ve Starém zákoně spojena s posty, s oběťmi, že lidé přinášeli za své hříchy beránky nebo dávali v oběť to, co jim bylo drahé. Jako oběť za hřích byla prolévána krev zvířat, lidé pálili tyto oběti jako celopal Hospodinu. Tedy člověk si byl vědom základní reality hříchu.

Dnes se však zásluhou moderních psychologií a ateizmu termín „hřích“ škrtl, a tak jsme se dostali do stavu, kdy už jen sbíráme žalostné plody. Hřích je totiž realita. Boží postoj k hříchu je: „Odplata za hřích je smrt.“ (Ř 6, 23) Jediný způsob jak se zbavit hříchu je pokání a přijetí Ježíšovy smírné oběti za nás.

Boží slovo říká: „Když drak viděl, že je svržen na zem, začal pronásledovat ženu, která porodila syna. Ale té ženě byla dána dvě mocná orlí křídla, aby mohla uletět na poušť do svého útočiště…“ (Zj 12,13-14).

Jako Mojžíš poslán Bohem vyvedl lid z otroctví Egypta na poušť, tak dnes Bůh posílá Královnu proroků, aby nás vedla na cestě duchovní pouští. Ona tu cestu zná, prošla ji před námi.

Bůh nám daroval „dvě mocná orlí křídla“ – modlitbu a půst. To jsou ta křídla, která mají moc nás vynést na cestu svatosti. O tom svědčí životy světců. Bez nich se z Egypta – tedy z područí ducha světa – nedostaneme. To jsou prostředky k vyjití z Egypta na poušť, na cestu očistnou, která musí následovat po obrácení. Ta křídla nám umožní zpřetrhat pouta Egypta a začít žít v Boží přítomnosti, poznat hloubku své bídy a nesmírnou Boží lásku. Modlitba a půst nám otevřou oči pro duchovní boj, který zuří kolem nás i v nás samých – boj o nesmrtelné duše.

Svatost spočívá v tom, abychom se denně stavěli do světla a hned konali pokání za své svévolnosti, vzpurnost, pýchu, která se staví proti Bohu. Je třeba si uvědomit své hříchy, kterých jsme se v životě dopustili, sklonit hlavu a vyznat: „Pane, toto jsem konal a teď jsem se zase provinil vzpurností vůči Tobě…“ Tak hned postavíme ducha pýchy do světla, takže velmi rychle odejde a my obdržíme pokoj a světlo k dalším krokům. Všechna vzpurnost, sebelítosti…, musí jít na kříž, a to denně, neustále. Bez toho nejde žít pravdivé následování Krista a získat osvobození od hříchu. Jedině tak o nás bude platit Boží slovo: „Žije ve mně Kristus.“ Jinak v nás Kristus nemůže žít, ale žije v nás starý člověk, který má také svůj program – peklo, a to už zde na zemi a potom i po smrti. Starý člověk slouží ďáblu a je ochoten dát za něj i život. Je třeba se rozhorlit svatým hněvem: „STOP! Tak to nesmí být! Vím přece, komu jsem uvěřil a komu sloužím! Programem pro mě je Ježíš. On je moje Cesta. On je můj Život. Nemíním sloužit sobě, starému člověku.“ Pokud člověk slouží sobě, a tak vlastně duchu pýchy a lži, tahá ho každý den za nos, denně může vidět zhoubné ovoce, a přesto mu často znovu uvěří. Avšak Božímu slovu a Kristu, který je vtělené Slovo, nevěří, a když ho Pán sebeméně usměrní na pravou cestu, reptá a vzpouzí se. Je třeba se zastavovat, stále konat pokání a za všechno děkovat! „Nerozumím, Pane, ale děkuji Ti za to.“

Životním heslem jednoho Božího muže, který žil na přelomu 19. a 20. století, bylo: „Buď můj život jedna Boží chvála!“ Této vděčnosti Bohu se máme naučit i my. Máme se naučit Mu děkovat, nejen když se nám daří dobře, ale i v situacích, které svým rozumem nechápeme, které jsou pro nás těžké a které nás deptají. Toto praktické cvičení posílí náš vztah k Bohu a pomůže nám zbavit se jednou provždy strachu.

Proto děkujme Pánu vždy a všude tak, jak je to vyjádřeno ve mši svaté – ať už v chvalozpěvu Gloria (což je dobrořečení Bohu) – „Chválíme Tě, velebíme Tě, klaníme se Ti,…“ – nebo v prefaci – „…abychom Ti vždycky a všude vzdávali díky…“ a také pak v Sanctus – ve chvalozpěvu andělů.

K povzbuzení bych chtěl vzpomenout jeden příklad: Jeden mladý muž, jmenoval se Jan, měl otce, který byl otrokem alkoholu 30 let. Po celou tu dobu se Janova matka, a později i Jan se svou ženou, denně za otce modlili. Janův otec si svou slabost vůbec nepřiznával, a když s ním někdo začal mluvit o víře, vždy se velmi rozhněval.

Pokud totiž neodpouštím, ani mně nemůže být odpuštěno. Ale stop! Já, když si uvědomím moje proviny vůči bližním, že se za ně nemodlím, že jsem lhostejný k jejich spáse, že jim nedávám dobrý příklad, že říkám prázdná či hněvivá slova atd., tak bych měl v duchu, a někdy i v realitě, prosit své bližní za odpuštění. Já mám pocit viny vůči druhému, a když si uvědomím, že on, ten druhý, mi také ublížil, tak to je pro mě jakoby triumf, že i já mám šanci. Něco za něco!!! Tedy, když já mohu odpustit, tak mám zásluhy, a pak se mohu v pravdě modlit prosbu Otčenáše: Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme… Nám odpusť, mně i tomu, kdo mi ublížil. A já teď odpouštím a jako bych i za něj odpouštěl, čím ho kdo zranil, a takovou pravdivou prosbu Otčenáše Pán slyší.

Jestliže já pravdivě odpustím a pokořím se, Pán mi dá velký pokoj. Odpuštění, jistota a pokoj závisí na mé víře, která je spojena s pokorou.

Život je krátký. Jedno přísloví říká: „Koho Bůh miluje, toho křížem navštěvuje.“ Svůj kříž, své utrpení např. nějaké fyzické utrpení, nemoci… máme sjednocovat s Kristovým utrpením. Pokud jsem zdravý, Bohu díky za to. Pak ale mám o to víc vnímat duchovní kříž: nespravedlnost, kterou systém světa a hříchu působí, duchovní bídu, slepotu, která vládne, i rouhaní vůči Bohu a to, že Ježíš není milován, je tupen! Vidět to a volat, úpět před Bohem na modlitbě. A když se člověk denně sjednocuje s Ježíšem ukřižovaným, Pán ho pak hlouběji uvádí do tajemství Kristova kříže. Jde ne o fyzickou, ale duchovní bolest, že Ježíš není milován. A když si pak člověk uvědomí i své vlastní zrady, že „ani já Tě, Pane, nemiluji“, tak mu slzy nestačí… Pane, dej jedno, abych Tě miloval, abych volal k Tobě

Panna Maria je nám příkladem pokory. Ona řekla: „Jsem otrokyně Pána!“ „Shlédl Bůh na ponížení své otrokyně.“ Na ni se dívejme, stávejme se jí podobnými. Ona je naší Matkou!

Co se týče čistoty, je třeba pamatovat, že je ovocem Boží milosti, kterou Bůh dává pokorným. V kořeni čistoty musí být pokora, což je úplná odevzdanost Bohu, neboli obětující se a stravující se láska. Bez pokory nebudeme mít ani lásku k Bohu ani k bližnímu, ani čistotu a ani žádné jiné ctnosti. Svatý Basil píše ve svém dopise: „Kdyby ses vyznačoval modlitbou, zapíráním sebe, mimořádnou obětavostí atd., bez pokory to všechno padne!“ Zkusme tedy skutečně vážně usilovat o poslední místo. A pokud budeme tupeni, nespravedlivě podezíráni, znevažováni, osočováni, pokládáni za neužitečné ba škodlivé, až nebezpečné kvůli Ježíši, pak se snažme tuto nespravedlnost vnitřně skrze víru přijímat, všechno to dávat Pánu Ježíši a za vše Mu děkovat.

Jak velice je třeba lidí, kteří se budou modlit, trpět a vše obětovat. Toto všechno je láska a co může být užitečnější v tomto kratinkém životě, kde se rozhoduje o věčnosti, a to nejen naší. Svou vírou a smírnou obětí můžeme zachraňovat nesmrtelné duše. Jak úžasné je, že Ježíš čeká na naši víru, skrze kterou chce dávat milosti nejenom nám, ale i druhým, které můžeme svou vírou, svými modlitbami, ovlivnit k tomu, aby se obrátili, otevřeli Bohu a rozhodli se Ho následovat.

Jistý kněz v USA začal mít pokušení proti víře – zdálo se mu, že Bůh o něm neví, protože v jeho životě nic nekoná. Pán mu dal poučení. Kněz se rozhodl odjet na rekreaci a nikomu neřekl kam. Nocoval v motelu, a tu ho recepční zavolal k telefonu. Volala žena, která chtěla spáchat sebevraždu. Myslela si, že se dovolala k němu na faru, protože z programu o Pánu Ježíši, který on v televizi uváděl, si zapsala jeho číslo a teď ji napadlo jen tak ho vytočit. Vůbec netušila, že se dovolala do motelu, kde právě byl. Ta žena byla zachráněna a kněz poznal, že před Bohem se nikde neskryje, že On o něm všechno ví. To mu bylo velkým povzbuzením.

Mladá generace touží po velkém ideálu. A není větší ideál, než radikálně následovat Pána Ježíše. Ježíš říká: „Každý bude solen ohněm. Sůl je dobrá, ztratí-li však svou slanost, čím ji osolíte? Mějte sůl v sobě a žijte mezi sebou v pokoji.“ (Mk 9,49-50). Tedy máme být vytrvalí v radikálním následování Pána Ježíše. Máme mít v sobě sůl, oheň horlivosti, a zároveň máme žít ukřižování starého člověka, tj. ztrácet to „své“ pro Ježíše, protože jinak nebudeme mít mezi sebou pokoj! Svatost spočívá ve vytrvalém chození ve víře uprostřed všedních dnů. V nich máme žít horlivost evangelia, nepřestat být solí, nepřizpůsobit se duchu světa, který se nás snaží odvést od Pána Ježíše skrze určité maličkosti. Proto je třeba bdít a být radikální, abychom skrze ně nepadli do pasti. Pasti člověk odstranit nemůže, ale musí si hlídat slanost! Pán Ježíš říká: „Buďte světlem, buďte solí.“ (srov. Mt 5,13-16)