Životním heslem jednoho Božího muže, který žil na přelomu 19. a 20. století, bylo: „Buď můj život jedna Boží chvála!“ Této vděčnosti Bohu se máme naučit i my. Máme se naučit Mu děkovat, nejen když se nám daří dobře, ale i v situacích, které svým rozumem nechápeme, které jsou pro nás těžké a které nás deptají. Toto praktické cvičení posílí náš vztah k Bohu a pomůže nám zbavit se jednou provždy strachu.

Proto děkujme Pánu vždy a všude tak, jak je to vyjádřeno ve mši svaté – ať už v chvalozpěvu Gloria (což je dobrořečení Bohu) – „Chválíme Tě, velebíme Tě, klaníme se Ti,…“ – nebo v prefaci – „…abychom Ti vždycky a všude vzdávali díky…“ a také pak v Sanctus – ve chvalozpěvu andělů.

K povzbuzení bych chtěl vzpomenout jeden příklad: Jeden mladý muž, jmenoval se Jan, měl otce, který byl otrokem alkoholu 30 let. Po celou tu dobu se Janova matka, a později i Jan se svou ženou, denně za otce modlili. Janův otec si svou slabost vůbec nepřiznával, a když s ním někdo začal mluvit o víře, vždy se velmi rozhněval.

Michelangelo měl vytvořit sochu Mojžíše. Přivezli mu velký kámen nebo spíš ohromný balvan. On se svým pomocníkem se na něj šel podívat. Nadšeně ho obchází. Pak se zamyslí, dívá se na ten kámen a říká: „Já tam vidím Mojžíše.“ Jeho pomocník reagoval s údivem: „Mojžíše? Vždyť to je kámen, žádný Mojžíš.“ A Michelangelo na to: „Ale já ho tam vidím“. „A co je třeba udělat, aby tam skutečně byl?“ Michelangelo odpověděl: „Všechno, co není Mojžíš, musí jít pryč.“ „A jak se to stane?“ „Dláto, kladivo a rány. Rány jsou to, co dává tvar.“

Tak je to i s námi. Všechno, co v nás není Ježíš, musí pryč. A jak se to stane? Rány jsou to, co dává tvar. Bůh na nás musí dopouštět určité zkoušky, utrpení, někdy i skrze naše bližní, kteří nám vynadají či se vůči nám dopouštějí určité nespravedlnosti, anebo utrpíme různé ztráty, smrt nejdražších… Rány jsou to, co dává tvar. Ale někdy rány mohou potom dílo i ničit – a to tehdy, pokud je odmítáme. Máme za všechno děkovat. Všechno přijímat. A aby to člověk mohl konat, je třeba si být vědom vlastního hříchu.

Pokud totiž neodpouštím, ani mně nemůže být odpuštěno. Ale stop! Já, když si uvědomím moje proviny vůči bližním, že se za ně nemodlím, že jsem lhostejný k jejich spáse, že jim nedávám dobrý příklad, že říkám prázdná či hněvivá slova atd., tak bych měl v duchu, a někdy i v realitě, prosit své bližní za odpuštění. Já mám pocit viny vůči druhému, a když si uvědomím, že on, ten druhý, mi také ublížil, tak to je pro mě jakoby triumf, že i já mám šanci. Něco za něco!!! Tedy, když já mohu odpustit, tak mám zásluhy, a pak se mohu v pravdě modlit prosbu Otčenáše: Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme… Nám odpusť, mně i tomu, kdo mi ublížil. A já teď odpouštím a jako bych i za něj odpouštěl, čím ho kdo zranil, a takovou pravdivou prosbu Otčenáše Pán slyší.

Jestliže já pravdivě odpustím a pokořím se, Pán mi dá velký pokoj. Odpuštění, jistota a pokoj závisí na mé víře, která je spojena s pokorou.

Život je krátký. Jedno přísloví říká: „Koho Bůh miluje, toho křížem navštěvuje.“ Svůj kříž, své utrpení např. nějaké fyzické utrpení, nemoci… máme sjednocovat s Kristovým utrpením. Pokud jsem zdravý, Bohu díky za to. Pak ale mám o to víc vnímat duchovní kříž: nespravedlnost, kterou systém světa a hříchu působí, duchovní bídu, slepotu, která vládne, i rouhaní vůči Bohu a to, že Ježíš není milován, je tupen! Vidět to a volat, úpět před Bohem na modlitbě. A když se člověk denně sjednocuje s Ježíšem ukřižovaným, Pán ho pak hlouběji uvádí do tajemství Kristova kříže. Jde ne o fyzickou, ale duchovní bolest, že Ježíš není milován. A když si pak člověk uvědomí i své vlastní zrady, že „ani já Tě, Pane, nemiluji“, tak mu slzy nestačí… Pane, dej jedno, abych Tě miloval, abych volal k Tobě

Panna Maria je nám příkladem pokory. Ona řekla: „Jsem otrokyně Pána!“ „Shlédl Bůh na ponížení své otrokyně.“ Na ni se dívejme, stávejme se jí podobnými. Ona je naší Matkou!

Co se týče čistoty, je třeba pamatovat, že je ovocem Boží milosti, kterou Bůh dává pokorným. V kořeni čistoty musí být pokora, což je úplná odevzdanost Bohu, neboli obětující se a stravující se láska. Bez pokory nebudeme mít ani lásku k Bohu ani k bližnímu, ani čistotu a ani žádné jiné ctnosti. Svatý Basil píše ve svém dopise: „Kdyby ses vyznačoval modlitbou, zapíráním sebe, mimořádnou obětavostí atd., bez pokory to všechno padne!“ Zkusme tedy skutečně vážně usilovat o poslední místo. A pokud budeme tupeni, nespravedlivě podezíráni, znevažováni, osočováni, pokládáni za neužitečné ba škodlivé, až nebezpečné kvůli Ježíši, pak se snažme tuto nespravedlnost vnitřně skrze víru přijímat, všechno to dávat Pánu Ježíši a za vše Mu děkovat.

Jak velice je třeba lidí, kteří se budou modlit, trpět a vše obětovat. Toto všechno je láska a co může být užitečnější v tomto kratinkém životě, kde se rozhoduje o věčnosti, a to nejen naší. Svou vírou a smírnou obětí můžeme zachraňovat nesmrtelné duše. Jak úžasné je, že Ježíš čeká na naši víru, skrze kterou chce dávat milosti nejenom nám, ale i druhým, které můžeme svou vírou, svými modlitbami, ovlivnit k tomu, aby se obrátili, otevřeli Bohu a rozhodli se Ho následovat.

Jistý kněz v USA začal mít pokušení proti víře – zdálo se mu, že Bůh o něm neví, protože v jeho životě nic nekoná. Pán mu dal poučení. Kněz se rozhodl odjet na rekreaci a nikomu neřekl kam. Nocoval v motelu, a tu ho recepční zavolal k telefonu. Volala žena, která chtěla spáchat sebevraždu. Myslela si, že se dovolala k němu na faru, protože z programu o Pánu Ježíši, který on v televizi uváděl, si zapsala jeho číslo a teď ji napadlo jen tak ho vytočit. Vůbec netušila, že se dovolala do motelu, kde právě byl. Ta žena byla zachráněna a kněz poznal, že před Bohem se nikde neskryje, že On o něm všechno ví. To mu bylo velkým povzbuzením.

Mladá generace touží po velkém ideálu. A není větší ideál, než radikálně následovat Pána Ježíše. Ježíš říká: „Každý bude solen ohněm. Sůl je dobrá, ztratí-li však svou slanost, čím ji osolíte? Mějte sůl v sobě a žijte mezi sebou v pokoji.“ (Mk 9,49-50). Tedy máme být vytrvalí v radikálním následování Pána Ježíše. Máme mít v sobě sůl, oheň horlivosti, a zároveň máme žít ukřižování starého člověka, tj. ztrácet to „své“ pro Ježíše, protože jinak nebudeme mít mezi sebou pokoj! Svatost spočívá ve vytrvalém chození ve víře uprostřed všedních dnů. V nich máme žít horlivost evangelia, nepřestat být solí, nepřizpůsobit se duchu světa, který se nás snaží odvést od Pána Ježíše skrze určité maličkosti. Proto je třeba bdít a být radikální, abychom skrze ně nepadli do pasti. Pasti člověk odstranit nemůže, ale musí si hlídat slanost! Pán Ježíš říká: „Buďte světlem, buďte solí.“ (srov. Mt 5,13-16)

Každé Boží dílo musí mít v zárodku poslušnost víry až na smrt, tak jak tomu bylo i u Abrahama. Je to ten nutný zákon pšeničného zrna. Ďábel sice útočí depresemi, tlaky, chmurami, napětím, nedefinovatelným odporem, ale netřeba to brát vážně a zůstávat v tom. To je bohatství marnosti. Je třeba se s vírou modlit a jak Bůh bude celou věc řešit, ví On sám. Od nás On chce absolutní víru v Jeho všemohoucnost a úplnou odevzdanost! A co s tím On udělá, to uvidíme později, anebo až na věčnosti. Smrt pšeničného zrna vždy přináší mnohonásobný užitek.

Dnes je opravdu velmi závažná doba. Duchovní atmosféra je otrávená. Těžko se dá rozlišovat. Na scénu vstupují nové a nové démonické síly, které působí skrze lidi mající moc a vliv, a to nejen hmotný, ale i duchovní. Je to skutečné ukřižování tajemného těla Kristova, církve. V této době je právě velmi potřebné být v jednotě s Ježíšem, abychom obstáli a zůstali Mu věrni. A také je potřeba, abychom spolupracovali s milostmi, které nám Bůh dává a Matka Boží zprostředkuje. Jsme jejími duchovními děti. Na ni máme stále upírat svůj pohled. Ona nás neopustí.

Člověk je často pohroužený do marností, starostí, smutku, chmur. A co prožívá, když přijde chmura? Sugestivně přichází myšlenka: „Nikdo mě nemá rád!…“ Ježíš tě má rád! On za tebe zemřel. Nic víc pro tebe udělat nemohl! Ty to musíš alespoň přijmout. Jakmile přijde chmura, uvědom si: On za tebe zaplatil, za všechny tvé hříchy. Zachránil tě od věčného utrpení v pekle a dal ti věčné štěstí. A ty jsi stále jako krtek zalezlý v hlíně, v temnotě, a nechceš tu pravdu slyšet. Podívej se na Ježíše, který je ukřižovaný za tebe. To je projev Jeho lásky k tobě, On chce být s tebou věčně!

Když Ježíš umíral za nás na kříži, dal nám svou Matku slovy: „Hle, tvá Matka!“ Tehdy byl za nás zástupně přítomen učedník Jan, který stál pod křížem, a on přijal Marii do svého nejvlastnějšího – „eis ta idia“ (J 19,27). Potom vzal Marii do skupiny oněch „sto dvaceti“ (viz Sk 1,15), kteří čekali na příchod Ducha Svatého. Byli to apoštolé, učedníci, příbuzní a zbožné ženy. Těch „sto dvacet“ přijalo Marii za svou Matku. Ona se s nimi modlila a oni už v modlitbě byli sjednoceni s tímto novým centrem, novým srdcem, kterým je Maria. Byli tedy jedno srdce a jedna duše. Apoštolé všechno opustili pro Krista a navíc Jan ani nikdy svou rodinu neměl, byl panic, neměl nikoho. Novým domovem mu byla Kristova komunita Dvanácti. Předtím než Ježíš zemřel, vstal z mrtvých a vstoupil do nebe, zanechal nám svou Matku Marii a pak seslal Ducha Svatého. Ježíš přišel na tuto zem tak, že byl počat z Ducha Svatého, a pak se narodil z Marie Panny. O Letnicích vzniká domov tří tisíců a potom pěti tisíců křesťanů, který je kolébkou křesťanství, mateřskou církví. Zde je Maria jako Matka této první komunity církve, mystického těla Kristova.

Ježíš v evangeliu vypráví podobenství o dvou dlužnících, kde jeden dlužil 10.000 hřiven a druhý 100 denárů. Já mohu odpouštět maličkost a Pán mi odpustí milióny dluhů. Jaká pošetilost je vědět to a nerealizovat. Tedy denně musíme toto slovo vtělovat. Člověk je tak uzdravován a vysvobozován skrze horlivost v odpuštění i chozením v pravdě a ve světle od různých nedefinovatelných či definovatelných chmur a pocitů viny. To jsou falešné pocity. My se máme ptát – A kde je tu Ježíš? A kde jsem já? V sobě či v Kristu, když mě napadají takové myšlenky? Pokud jsem v Kristu, tak je mi normou Boží slovo a to má být vykládáno v Duchu a v pravdě, ne tak, jak ho citoval zlý duch Kristu na poušti.

Prorok Eliáš působil za vlády modlářského krále Achaba. Písmo svaté o Achabovi svědčí: „Dopouštěl se toho, co je zlé v Hospodinových očích, více než všichni, kdo byli před ním. Bylo mu málo chodit v hříších Jarobeáma, syna Nebatova. Vzal si za ženu Jezábelu, dceru Etbaala, krále Sidóňanů, a chodil sloužit Baalovi a klaněl se mu. Postavil Baalovi oltář v Baalově domě, který vystavěl v Samaří. Achab také udělal posvátný kůl. Tím, čeho se dopouštěl, urážel Hospodina, Boha Izraele, víc než všichni izraelští králové, kteří byli před ním.“(1Kr 16,30-33)

Jméno Eliáš znamená „Hospodin je Bůh“. A dalo by se říct, že toto bylo vlastně také programem a náplní života tohoto proroka. Jeho horlivost za věrnost Hospodinu ho vedla k mnoha velkým duchovním střetům s modlářstvím.Nejznámější je boj na Karmelu, kde on sám v Hospodinově jménu bojoval s 450 Baalovými a 400 Ašéřinými proroky. Oni i prorok Eliáš měli připravit oběť, ale nezapalovat ji. A prorok Eliáš řekl: „Bůh, který odpoví ohněm, ten je Bůh.“ (1Kr 18,24) Jeho touhou bylo, aby národ nekulhal na dvě strany, neklaněl se jiným bohům, ale aby uctíval jako Boha jen Hospodina.

Ježíš několikrát říká apoštolům: „Nebojte se!“ I v Písmu svatém je na mnoha místech řečeno: „Nebojte se!“ Když na nás přijde strach, je potřeba se podívat pravdě do očí. A kde máme k tomu získat sílu a odvahu? V modlitbě. V Boží přítomnosti. Když se modlíme, máme rozmlouvat ne sami se sebou, taková modlitba nám nedá sílu, ale máme si v první řadě uvědomit: Kde je Ježíš? On je tu a čeká tě. Čeká, abys s Ním navázal kontakt, dal Mu svůj hřích a své problémy. Ty dvě věci: Nejprve svůj hřích a potom svoje problémy. A my to neděláme. To je velmi jednoduchá věc, jen je potřeba to nejen vědět, ale i realizovat. Realizovat! Potom budeme mít zkušenost, že Ježíš je v každém problému s námi, jen je potřeba si to uvědomit a že nám dá sílu a ten přirozený strach odejde a vidíme věci v jiném světle.

Nepřítel skrze okultismus spoutal tisíce lidí a poněvadž vidí, že k jeho rozmachu mu vadí jen nekompromisní postoj, který nazývá s dětskou prostotou pravdu pravdou, lež lží, jed jedem, ohavnost ohavností, proto chce takového svědka jakýmkoli způsobem likvidovat. Jde skutečně o duchovní boj.

V duchovním boji máme očekávat, že Ježíš bude bojovat za nás, a my se budeme dívat! Proto očekávejme na Jeho pomoc, ale s velikou vírou a láskou k Němu. Příčinou hlavní nenávisti k nám je sám Ježíš. On je nenáviděn duchem světa i duchem ďábelským.

To, co se teď děje, se dá vyjádřit, že je to jako poslední doba, kdy tento vrah lidského rodu bude moci masově obelhávat, zabíjet a ničit. Samozřejmě, že tento pohled je jen jednostranný; druhá strana je Boží pohled: On ty, kteří se Mu cele dají, ochrání, i když z mnohých se stanou duševní či fyzičtí mučedníci.

„Toto vám pravím,“ říká Ježíš apoštolům večer před svou smrtí, „dokud jsem s vámi.“ Už dlouho s apoštoly nebude. Toto jsou poslední minuty, kdy se Ježíš loučí. Představte si otce, který by se loučil se svými dětmi a ví, on to ví, že na druhý den bude popraven. Nevinně, ale bude popraven. Dá svým milovaným dětem své srdce na dlani… Dá všechno, co má. A Ježíš s daleko větší láskou předává apoštolům hlubiny pravd, nakolik věděl, že jsou schopni je snést, přijmout… Věděl, že i tak nejsou schopni mnohé věci přijmout, ale ukázal na naději, kterou je Duch svatý. A tu je to řečeno: „… dokud jsem s vámi. … Ale Utěšitel (Přímluvce), kterého Otec pošle v mém jménu…“ Když někdo utěšuje někoho, kdo je v depresi, může slovem zachránit život. „Utěšitel“ – On těší. „Utěšitel“ anebo „Přímluvce“.

My sami od sebe nejsme schopni pochopit hloubku Božích pravd a Božích tajemství. Tu platí jen Ježíšovo slovo: „On vás naučí…“ Kdo? Duch svatý. Nikdo jiný nás není schopen naučit. On přijde k tobě s osobním přístupem, On tě naučí. Ale ty musíš chtít, spolupracovat, a On tě pak naučí. Není řečeno, jestli za rok nebo za pět let či za celý život. Ale On tě naučí. Máš zaslíbení: „Naučí…“ Naučí tě být s Ježíšem. Naučí tě, jak žít tak, aby Ježíšův život v tobě mohl růst, aby v tobě žil Kristus.  Naučí tě, abys ty umíral a Ježíš, aby rostl. A dále Ježíš říká: „Připomene vám všechno, co jsem mluvil.“ Jak to kolikrát v určitých situacích potřebujeme! Často říkáme: „Kdybych si na to vzpomněl…“ A když už člověk prohraje, říká si: „Tak jednoduchá věc, takový primitivismus! Vždyť jsem to věděl… Jak jsem si na to v té situaci mohl nevzpomenout? Teď za to trpím.

Je třeba ve víře žít ty základní pravdy Otčenáše a taky zvlášť pravdu: „Buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi…“, a také prosbu: „Přijď království Tvé…“, „ať je posvěceno Tvoje jméno“. Zde máme konkrétní program. Nestačí jen Otčenáš odříkávat. To je program pro nás, máme jej vtělit – postupně ho vtělovat.

Pán dává pokoj těm, kteří v pokoře, v pravdě, druhým dovedou ze srdce odpouštět. Totiž, když si člověk uvědomí svůj hřích, své hříchy a prohřešky vůči jiným, to jak je posuzujeme, kritizujeme, pomlouváme atd., tak potom jsme si schopni i uvědomit: To si zasluhuji, tak mi patří, Pane, děkuji Ti.

Pýcha jen spekuluje, jak se obhájit a jak vést dialogy proti druhým, ať už je to závist či vrtání se v sobě či v kritizování či v odsuzování druhých. Ano, my se máme vrtat v druhých a v sobě, ale správným způsobem a to tak, že sebe budeme odsuzovat, ale pozor, ve světle Božím; to nesmí vést do depresí. Totiž, když Duch Svatý usvědčuje, tak ukazuje na konkrétní hřích a je to spojeno s pokáním, že Bůh mě miluje, že mi odpouští můj hřích. A právě i přijetí odpuštění a pravý pokoj s tím spojený, je závislý na tom, jestli jsem v pravdě, jestli se umím pokořit, tedy správným způsobem, ne se v sobě vrtat, ale konkrétně si přiznat hřích a tento hřích dát Pánu.

Ježíš říká: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“ Tyto dvě věci jsou základní: tichost a pokora! A učitel jsem Já, Ježíš! Ode Mne se učte, v Mé škole. Já učím skrze Ducha Svatého a skrze svou matku, kterou jsem v těchto základních ctnostech vyučil víc než apoštoly. Proto ji dávám za matku i vám. Ona vás bude učit těmto dvěma ctnostem. Ona má Mého Ducha v plnosti! Ona nebude prosazovat něco v jiném duchu. V ní působím Já! Ona byla a je živou svatyní. Moje tichost a pokora je vtělena v ní. Ona je otrokyně Pána. V tomto titulu je vrcholná tichost a pokora, které lze vůbec dosáhnout. V ní není žádná pýcha. Ona je ta žena, to nepřátelství, ta vzpoura proti satanovi. Ona je vtělená tichost, proto nikdy nepřeslechne Boží hlas. K vám lidem mluvím, ale vy jste hluší: „Mají uši a neslyší.“ Proč? Protože tukem obrostlo jejich srdce. Její srdce neobrostlo tukem představ. Její duše velebí Pána a její duch plesá v Bohu. Ne v sobě, ne ve své duši. A její duše velebí Pána. Učte se, jsem tichý a pokorný srdcem.