3. 7. 2026

Byzantský katolický patriarchát – hlas volajícího na poušti – zdůrazňuje: co se týče exkomunikace šesti biskupů, kterou vyhlásil apostatický Vatikán, je neplatná a neúčinná. Tím, že exkomunikoval biskupy za věrnost Kristu, exkomunikoval samotného Krista. Ve skutečnosti Fernández a Lev Prevost tím opětovně exkomunikovali sami sebe z Kristovy církve. Pro svou nekajícnost a zatvrzelost se dopustili dalšího hříchu proti Duchu svatému.

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://rumble.com/v7c8gy6-vyjadreni.html
https://crowdbunker.com/v/xADJNbozpg
https://www.bitchute.com/video/oVlVG4MO1yrE/
https://youtu.be/NcLMLupTbMg
 

Události spojené s narozením Jana Křtitele nám popisuje 1. kapitola Lukášova evangelia. Písmo svaté říká o rodičích Jana Křtitele, Zachariášovi a Alžbětě, že oba byli v Božích očích spravedliví a chodili bezúhonně ve všech Pánových přikázáních a ustanoveních. Neměli však dítě, protože Alžběta byla neplodná a oba už byli v pokročilém věku. Zachariáš byl starozákonním knězem. Když na něj řada připadla, aby konal svou kněžskou službu, vešel do chrámu a obětoval kadidlo. Tehdy se mu ukázal Pánův anděl. Když ho Zachariáš spatřil, zděsil se a padl na něj strach. Anděl mu však řekl: „Neboj se, Zachariáši, neboť tvá prosba byla vyslyšena a Alžběta, tvá manželka, ti porodí syna a dáš mu jméno Jan.“ (Lk 1,13) Ale Zachariáš na to reagoval slovy: „Podle čeho to poznám? Vždyť jsem stařec a také má manželka je v pokročilém věku.“ (Lk 1,18) Anděl mu odpověděl: „Já jsem Gabriel, ten, který stojí před Boží tváří, a byl jsem poslán, abych k tobě promluvil a oznámil ti tyto radostné zprávy. A hle, budeš němý a nebudeš moci promluvit až do dne, kdy se tyto věci stanou, protože jsi neuvěřil mým slovům, která se ve svém čase naplní.“ (Lk 1,19-20)

„Ten mě miluje, kdo zachovává moje přikázání…

Člověk si myslí, když přijde suchopár a všednost, že Ježíše nemiluje, protože to nepociťuje. On ale říká: „Ten mě miluje, kdo zachovává moje přikázání.“ Jistě, my je nejsme schopni plnit bez pomoci Boží, ale i v té tuposti se člověk může ptát: „Pane, co bys Ty dělal na mém místě? Co mohu v této všednosti dne udělat pro Tebe?“ A i tu nejmenší maličkost udělat ve víře – tím chci milovat Ježíše. Kolikrát stačí, že člověk odhodí chmuru či kritickou myšlenku a přijme Boží pohled z Písma. To už je projev plnění Božího přikázání. A vůbec už to, že si člověk častěji přes den uvědomuje – Bůh mě vidí.

V den svátku Těla a Krve Páně si připomínáme realitu, že Ježíš je mezi námi. Uvědomme si realitu tajemství vtělení Božího Slova. Všemohoucí Bůh, který stvořil miliony hvězd a galaxií, celou Zemi, dal zákony do každé buňky, který je nad časem, který byl, je, bude a je věčný, se ponížil a stal se člověkem. My máme počátek, On nás stvořil k svému obrazu. Je nám dán věčný život, ale ten věčný život je buď v nebi ve slávě, anebo v pekelném ohni, jestliže se člověk sjednotí s těmi duchy pýchy – démony, kteří se postavili proti Bohu. Náš život je zkouška, boj zla proti dobru a Ježíš nám dává do tohoto boje sám sebe za pokrm.

Bere na sebe naše tělo a stává se podobný nám, kromě hříchu, protože si nás zamiloval a chce nás vykoupit, abychom byli s Ním věčně. „Tak Bůh miloval svět, že dal svého Jednorozeného Syna…“ (J 3,16)

Ježíš řekl: „Já jsem ten chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je ten chléb sestupující z nebe, aby ten, kdo z něho jí, nezemřel. Já jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe. Bude-li někdo jíst ten chléb, bude žít na věky.  A chléb, který já dám, je mé tělo, které dávám za život světa.“ (J 6, 48-51)

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://youtu.be/f5FmjYpgg-8     https://crowdbunker.com/v/q17xE6KCds  https://bcp-video.org/cz/spoluzakumk80/
https://rumble.com/v7b829u-spoluzakum80.html  

Michelangelo měl vytvořit sochu Mojžíše. Přivezli mu velký kámen nebo spíš ohromný balvan. On se svým pomocníkem se na něj šel podívat. Nadšeně ho obchází. Pak se zamyslí, dívá se na ten kámen a říká: „Já tam vidím Mojžíše.“ Jeho pomocník reagoval s údivem: „Mojžíše? Vždyť to je kámen, žádný Mojžíš.“ A Michelangelo na to: „Ale já ho tam vidím“. „A co je třeba udělat, aby tam skutečně byl?“ Michelangelo odpověděl: „Všechno, co není Mojžíš, musí jít pryč.“ „A jak se to stane?“ „Dláto, kladivo a rány. Rány jsou to, co dává tvar.“

Tak je to i s námi. Všechno, co v nás není Ježíš, musí pryč. A jak se to stane? Rány jsou to, co dává tvar. Bůh na nás musí dopouštět určité zkoušky, utrpení, někdy i skrze naše bližní, kteří nám vynadají či se vůči nám dopouštějí určité nespravedlnosti, anebo utrpíme různé ztráty, smrt nejdražších… Rány jsou to, co dává tvar. Ale někdy rány mohou potom dílo i ničit – a to tehdy, pokud je odmítáme. Máme za všechno děkovat. Všechno přijímat. A aby to člověk mohl konat, je třeba si být vědom vlastního hříchu.

Teď prožíváme 40 dní období velikonoční, období Kristova slavného vítězství nad smrtí a hříchem. Boží slovo nám ukazuje hlubinný vztah skrze Ducha Svatého k tajemství Kristova vzkříšení: „Ten Duch, který vzkřísil Ježíše Krista, přebývá ve vás…“ (Ř 8,11n).

Nový život – život Krista vzkříšeného se v nás má projevovat skrze Ducha Svatého. Podmínkou je, abychom chodili ve víře a abychom všechny své plány, starosti a vůbec vše odevzdávali Ježíšovi. Abychom nic nevlastnili ani své myšlenky, ani svá zranění, nedůvěry Bohu a Jeho slovu, ani sebelítosti. Všechno Mu máme dávat. On se potom bude skrze nás mocně projevovat, anebo i skrytě, ale ovoce našeho sjednocení s Ním ve víře přinese ovoce pro věčnost.

Koncem května budeme slavit svátky seslání Ducha Svatého. Kéž vás Duch Svatý znovu naplní pravou Boží radostí, svými dary a hlavně sám sebou! Nestačí přijímat dary, hlavní je přijmout Dárce. My máme být co nejvíce v Boží přítomnosti, abychom byli ve vůli Boží a rozhodovali se, mluvili a jednali ne ze sebe, ale z Boha. Toto zůstávání a chození v Bohu je podmíněno naší praktickou vírou. Skutečně, chodit ve víře jako Abraham. Víru znovu a znovu oživovat přes všechny zkoušky. Žádný projev živé víry není zbytečný a není bez odezvy!

„Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej Ho na všech svých cestách, On sám napřímí tvé stezky.“ (Přísl 3,5-6)

Máme různé zlozvyky a sebelítosti, které nás drží. A také to je duchovním vzkříšením, když se necháme Bohem uzdravit. Předpokladem je, abychom se postavili do pravdy, chtěli na sobě vidět chyby a přiznali si je. Abychom se neurazili, ale řekli: „Ano, tak to je. Toto je má slabost.“ Abychom nepadli do depresí, ale řekli si: „Je třeba s tím bojovat. Ano, budu prohrávat, ale budu prosit Boha o světlo a sílu. Jemu dám všechny své problémy, které mám: Pane, já jsem v této věci slabý, tady neustále padám, tato závislost mě přemáhá a činí ze mě otroka. Já to nechci, ale vlastní silou nic nezmůžu, spoléhám celým srdcem na Tebe“. A potom, jak říká Boží slovo, Pán tvé stezky napřímí. My lidé pořád chodíme křivolace, ten zlý nás tahá zprava doleva, ale my máme jít dopředu a Pán napřímí naše stezky. Tak to je, ale je třeba, abychom Ho na všech svých cestách poznávali, mysleli na Něho. Když nemyslíme na Něho a nepočítáme s Ním, neuvidíme Boží zásah.

Hospodin skrze proroka Ezechiela i tobě říká: „Dám vám (ti) nové srdce!“ (Ez 36,26) Bůh slibuje, že tuto duchovní transplantaci učiní On sám. Co máme dělat my? Nic, jenom přijmout. Podepsat „pozitivní revers“ a učinit se naprosto nemohoucím, spoluukřižovaným s Kristem.

Buď jako ten, kdo leží na operačním stole a nechá se operovat lékařem, odborníkem. Není třeba Bohu radit, jak a co má dělat. On sám to učiní a nikdo jiný. Ty Mu jen dovol, aby se tě mohl neviditelně, ale skutečně dotknout.

Zde stojíme před velkým tajemstvím. Rozum se mu vzpírá a chce ho pochopit na základě hmotných představ. Avšak tu je nutné se sklonit a tuto duchovní realitu přijmout vírou. Neposkvrněné nové srdce není hmotný orgán, ale nové duchovní centrum, které můžeme přijmout a otevřít se mu jedině vírou. Je to území, kde už neplatí zákony hříchu, ale zákony Ducha milosti (srov. Ř 8,2). Je jako velvyslanectví jiného státu, jiného království, kde vládne a kraluje Ježíš.

13. 4. 2026

Základem obnovy církve je obnova duchovního života rodiny. Tato obnova je spojena se zachováváním třetího přikázání Desatera: „Šest dní budeš pracovat... Ale sedmý den je den odpočinutí… den svatý.” (Dt 5,12-15) Při svěcení sedmého dne je zdůrazněno, aby žádný nekonal všední práci, kterou konal šest dní. Proč? Jednak aby si odpočinul a jednak, aby pamatoval na to, že byl vyveden z otroctví Egypta. Dnes jsou lidé otroky novodobého Egypta, systému světa, který je mnoha způsoby zotročuje a vede k nejrůznějším závislostem. Hlavně jim ale nedovoluje, aby se zastavili a vyšli z otroctví vlastního ega a ducha světa i jeho systému.

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://youtu.be/s0NlyvATsMs  
https://rumble.com/v78uyii-een-pro-afriku-12.html   
https://cos.tv/videos/play/68772393738078208   
https://crowdbunker.com/v/eUQ1vSUYpd   

13. 4. 2026

Co způsobila liturgická reforma, když obrátila oltář i s knězem opačným směrem, tedy tváří naproti lidu? Způsobila desakralizaci liturgie i posvátného prostoru.

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://youtu.be/2gtTVwMweRA  
https://rumble.com/v78uc6a-pro-afriku-11.html   
https://cos.tv/videos/play/68763426127120384   
https://crowdbunker.com/v/6jpuqRaZsE   

Při prvním setkání vzkříšeného Pána s Petrem u hrobu Písmo svaté nezaznamenává žádný rozhovor. Byl to jen pohled… Ale teď se Ježíš Petra ptá: „Šimone, synu Jonášův, miluješ mne?“ Při modlitbě nemám jen rozjímat nad Petrovým setkáním s Ježíšem. Mám si uvědomit Ježíšovu přítomnost – Ježíš je teď tu, vidí mě a zná mě. Ježíš je tady, stejný jako tenkrát u Genezaretského jezera. V srdci prožívám bolest spolu s Petrem: „Já jsem Tě zradil, já jsem Tě zapřel.“ Když se člověk zpětně podívá na svůj život, od samého dětství, kolik to bylo zapření! Každým hříchem, ať to byla slabost, kdy hřích byl silnější, nebo strach, nebo pýcha, že se člověk nechtěl přiznat k Ježíšovi a to kolikrát. Tolikrát jsem Ho zapřel a Ježíš to všechno ví. Ale teď se ptá i mne: „Miluješ mne?“ Vědom si svého hříchu v duchu pokání Mu říkám: „Ano, Pane, i kdybych Tě tisíckrát zapřel, ale Ty víš, že Tě miluji.“

Maria je naše Matka. V hodinu Kristovy smrti stála v dokonalé duchovní jednotě pod křížem, ukřižovaná spolu s Ním. Tam duchovně spolu s Ním zemřela. Jak velká byla její bolest, když viděla umírat svého Syna! Ale přesto ona jediná věřila, že Ježíš vstane z mrtvých. I tehdy, když apoštolé byli strachem a bolestí paralyzováni, ona, jako nejvěrnější učedník, stála pod křížem a věřila.

Písmo svaté svědčí, že mezi ženami, které spěchaly v neděli ráno do hrobu, Přesvatá Bohorodička nebyla. Byla tam Maria Magdalena i jiné ženy, ale Přesvatá Bohorodička k hrobu vůbec nešla. V neděli ráno, za úsvitu, anděl odvalil kámen, Kristus ale z hrobu nevyšel. Anděl tím jen ukázal, že Ježíš tam už není. Hrob byl prázdný. Ježíš odešel. Kde je Jeho Duch a oslavené tělo této noci? Tradice říká, že první ze všech se vzkříšený Ježíš ukázal své Matce. Písmo o tomto setkání mlčí. Kde byla Přesvatá Bohorodička v noc Kristova vzkříšení? Jak ji prožívala?

V den Zvěstování se Maria setkala s archandělem Gabrielem, který ji řekl, že Bůh ji vyvolil za Matku svého Syna: „Zdrávas, Maria, milosti plná, … porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš.“

Christos Voskres!

Moji nejdražší,

předně vám musím poděkovat za vaše modlitby v čase, kdy jsem bojoval mezi životem a smrtí, a nyní vám už mohu povědět, že jsem byl pro vaše modlitby doslova vzkříšen. Nosím vás stále ve svém srdci, prožívám vaše bolesti, vaše zkoušky, a nyní, v tento největší svátek v roce, vám chci na povzbuzení i na poučení povědět několik slov, které se vztahují ke Kristovu vzkříšení. Zvláště těžší na pochopení je úvaha nad tajemstvím našeho spoluvzkříšení s Kristem. Věřím ale, že Duch svatý vás bude postupně uvádět i do tohoto tajemství.

Letos si připomínáme Kristovo vzkříšení dnes, v neděli 5. dubna. Krátké úryvky z evangelia sv. Jana nám zdůrazňují Ježíšovo božství. O Ježíši je napsáno, že On je Světlo a v Něm byl život lidí. /5/ Těm, kteří Ježíše přijali, dal moc stát se Božími dětmi. Ježíš během svého pozemského života učinil mnoho zázraků, ale největším z nich je Jeho vlastní vzkříšení. To je největším důkazem, že Ježíš je Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha.

23. 3. 2026

Drazí biskupové Afriky,

uvědomte si realitu, v níž se nacházíte, a hledejte řešení, co Bůh po každém z vás osobně chce v této nejkritičtější době, jakou kdy církev prožívala. Hlavní otázkou je, co je dnes záchranným projevem pokání, tedy změny myšlení a změny života.

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://youtu.be/CElo2YpZqNI  
https://rumble.com/v7827wm-afrit-biskupov.html   
https://cos.tv/videos/play/68366025082570752   
https://crowdbunker.com/v/v2wsepiH2t   

Je noc. Ježíš je v hrobě. Vojáci hrob stráží. Kde je Přesvatá Bohorodička v tuto noc? Jak ji prožívá? Kde jsou apoštolé? V jakém jsou rozpoložení? Co prožívají? Hrůzu a strach. A co ženy, které Ježíše doprovázely? Co vojáci, nepřátelé? Jaká je duchovní atmosféra v Jeruzalémě? Kristus je v hrobě. Nepřátelé nad tím jásají…

Ale to není konec! Ježíš vstal z mrtvých! Nevíme přesně kdy, není napsáno, zda o půlnoci nebo v jednu či ve dvě hodiny v noci, není podstatné, kdy to přesně bylo. Celá noc je svatá. Po smrti sestoupil Ježíšův Duch z náruče Otcovy do předpeklí a zlomil jeho brány. Pak se vrací do těla. Nedochází však jen ke vzkříšení těla, dochází i k jeho proměně. Znamená to, že Ježíšovo tělo je oslavené. Ježíš vystupuje z hrobu. Prochází jeho kamennými stěnami. Vojáci dále hlídají hrob, ale ten je už prázdný. Ráno anděl odvalil kámen, ale Kristus z něj nevychází. Anděl tím jen ukázal, že Ježíš tam není. Hrob je prázdný, Ježíš odešel. Kde je Jeho Duch i oslavené tělo této noci v Jeruzalémě? Tradice říká, že se nejprve ukázal Přesvaté Bohorodičce.

„Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako přišla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání.“ (1 Kor 15, 20-21) Je psáno: „První člověk Adam se stal duší živou.“ Ale přestoupením přikázání spáchal hřích a stal se duší mrtvou. Ztratil Boží život. Všechno jeho potomstvo se už rodí bez tohoto Božího života jako mrtvé duše. „Poslední Adam – Ježíš, je Duchem oživujícím.“ To je jediné východisko pro mrtvou duši – přijmout Ducha oživujícího. Jak? Skrze pokání. Znamená to postavit se proti systému lži a pýchy, který ovládá rozum a přiznat nejzákladnější reality a pravdy týkající se časného i věčného života: realitu smrti, realitu vlastního hříchu, realitu Božího soudu a v důsledku i spravedlivého věčného trestu. Další realitou je přiznat Boha jako Stvořitele celého vesmíru i všeho živého na zemi. Přijmout Boží lásku, která je v Kristu. On za náš hřích spravedlivě zaplatil, očišťuje nás od hříchu a dává nám nový život. Přijmout Krista a přijmout Jeho Ducha je podmínkou naší spásy, protože kdo nemá Ducha Kristova, není Jeho.

„…pamatuj na mě, až přijdeš…“ Smysl žádosti kajícího lotra není ten, aby Ježíš ihned zázračně zasáhl a pomohl mu. Jeho žádost směřuje sem: „Vzpomeň si na mě, až přijdeš ve své královské hodnosti jako Král, abys začal vládnout.“ Jak aktuální je právě dnes tato lotrova prosba. My se připravujeme už 2000 let na druhý Kristův příchod. To království má přijít na tuto zem. Přiblížil se čas, toto království je přede dveřmi. Boží království je sice už zde na zemi, ale v skrytosti jako poklad na poli nebo jako zrno hořčičné. Je zde, ale většina lidí ho nevnímá, protože není v moci. Ale ono přijde v moci. Může přijít každou chvíli. Máme být připraveni, lhostejnost a nepřipravenost je trestuhodná. Ráj je něco jiného a Boží království je něco jiného. Světové události velmi rychle dozrávají.

NĚKOLIK MYŠLENEK OTCE PATRIARCHY ELIÁŠE K DOBĚ POSTNÍ

Jediným lékem na všechno je Ježíš a z naší strany neustálé učení se vycházet ze sebe, ze své sebestřednosti, kritizování, porovnávání se, sebelítosti. Pokud toto budeme živit, nepřítel si bude žádat daň, aby nám mohl škodit … Proto je lepší a moudřejší, už z čisté lásky k sobě, raději se pokořit a pokořovat, protože potom budeme zdraví a to nejen na těle, ale i na duši. Nakonec duši léčí jenom Ježíš, On je náš lékař a naše uzdravení je v Jeho ranách. Tam máme dávat všechny své hříchy, své nemoci i problémy. Pokud Mu je nedáváme a jen se vrtáme v sobě a Jeho pokládáme za nic, uzdravování se nekoná, anebo se problém jen přesouvá a nepříteli se dává nová šance dožadovat se svého. Jakmile se držíme své kritiky, svého postoje, bude nás z toho bolet hlava a škrupule budou bujet jako houby po dešti.

Jako první je uvedeno slovo všichni. Tedy já, ty, každý z nás. Není ani jednoho, který by mohl říct: Já ne. Všichni zbloudili. Co to znamená? Bloudit znamená nepoznat cestu. Když malé dítě zabloudí v lese, neumí se vrátit. Nezná cestu zpět.

Bloudění je často životní cestou mnoha lidí. Mnoho lidí nemá jasno, nejde za Bohem a může mít i vysokoškolské vzdělání, přesto bloudí. Když se jich někdo zeptá: Jaký je smysl tvého života? Proč žiješ? Abys jedl, spal, pil, shromažďoval majetek, šel ke smrti a pak zemřel? A to, cos nashromáždil, ani vlastně nevíš, komu zanecháš. Jaký je tedy smysl tvého života? Všichni učení páni filosofové budou podávat různé teorie, ale jasnou odpověď nedají. Žádný z nich vpravdě neodpoví na tu nejdůležitější otázku: Jaký je smysl mého života?

Někdy je třeba mnoho pracovat a není čas na modlitbu. Ale když s tím člověk počítá, pak když je čas na modlitbu, využije jej naplno. Ale i při práci je potřebné počítat s Bohem: „Pane, to je pro Tebe“. Prostě počítat s Bohem v každé věci, kterou děláme. Pokud se člověk nezastaví, ujede mimo. Ale pokud se zastaví, Bůh dá další světlo i do toho, co dělat dál. Všechny Boží věci i všechny Boží inspirace přicházejí na kolenách. Když se člověk nemodlí, nic nedostane.

Kdo se modlí, ten má vládu, protože Bůh jedná skrze něho. Je to boj s královstvím temnoty.