V evangeliu na dnešní svátek nám Ježíš říká: „Blahoslavení, kteří slyší Boží slovo a zachovávají ho.“ (Lk 11, 28) První věc je Boží slovo slyšet a druhá zachovávat je. Kolik je kolem nás i v nás překážek, abychom Boží slovo vůbec slyšeli, abychom o něm přemýšleli a pak, abychom ho zachovávali, aby se stalo tělem. Je potřebné, aby se vtělilo tak, jako tomu bylo u Přečisté Bohorodičky – v Ní se Slovo stalo Tělem a přebývalo mezi námi. A jak se to stalo? Ona byla připravena. Žila z víry ve vydanosti Bohu. Když k ní přišel anděl, řekla: „Hle, otrokyně Páně, ať se mi stane podle tvého slova“. Ona to řekla nejen slovem, řekla to celým svým životem. A co s tím bylo spojeno? V dané situaci riskovala život. V Izraeli žena, která byla těhotná a neměla muže, byla odsouzena na ukamenování. Maria ale znala proroctví Izaiáše: „Panna počne a porodí syna“. Zeptala se: „Jak se to stane?“ Anděl jí odpověděl: „Duch Boží to učiní“.

 Ve čtvrtém století hledala sv. Helena, matka císaře Konstantina Velikého, v Jeruzalémě na Kalvárii svatý kříž, na němž zemřel náš Spasitel. Když jej našla, nechala vystavět baziliku Božího hrobu, do níž uložila část nalezeného kříže. V ten den byl zaveden svátek Povýšení svatého kříže.

Dnes jsme slyšeli 19. kapitolu evangelia sv. Jana o Ježíšově odsouzení, ukřižování a smrti:

„Byl den přípravy před svátky velikonočními, kolem poledne. Pilát Židům řekl: „Hle, váš král!“ Oni se dali do křiku: „Pryč s ním, pryč s ním, ukřižuj ho!“ Pilát jim řekl: „Vašeho krále mám ukřižovat?“ Velekněží odpověděli: „Nemáme krále, jen císaře.“ Tu jim ho vydal, aby byl ukřižován, a oni se Ježíše chopili. Nesl svůj kříž a vyšel z města na místo zvané ‚Lebka‘, hebrejsky Golgota.“ (Jn 19,14-17)

Sv. Jan tu líčí tragickou událost, které byl na Golgotě sám svědkem. Stál pod křížem, viděl Ježíšovo utrpení a slyšel i Jeho poslední slova. Mezi nimi byla i ta, která Ježíš řekl právě jemu.

„Ježíš vzal s sebou Petra a Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami.  A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.  A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. … a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: „Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ (Mt 17,1-5)

Tři učedníci, Petr, Jakub a Jan, byli svědky Ježíšova proměnění na hoře Tábor v Galileji. Zazářilo jim Ježíšovo Božství. Pro ně to byla veliká zkušenost. Ježíš na konci 16 kapitoly říká: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím.“ (Mt 16,28) Na hoře Tábor pak uviděli záblesk Ježíšovi slávy.

Člověk si může myslet: Kdybych já měl nějaké vidění, moje víra by se tím prohloubila. Ale vidíme, jaký vliv mělo to vidění na apoštoly. Za několik dní na Olivetské hoře v Getsemane se tito tři učedníci měli modlit s Ježíšem, měli zůstat s Ním v Jeho opuštěnosti, kdy volal: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ (Mt 26,39)

„Ten mě miluje, kdo zachovává moje přikázání…

Člověk si myslí, když přijde suchopár a všednost, že Ježíše nemiluje, protože to nepociťuje. On ale říká: „Ten mě miluje, kdo zachovává moje přikázání.“ Jistě, my je nejsme schopni plnit bez pomoci Boží, ale i v té tuposti se člověk může ptát: „Pane, co bys Ty dělal na mém místě? Co mohu v této všednosti dne udělat pro Tebe?“ A i tu nejmenší maličkost udělat ve víře – tím chci milovat Ježíše. Kolikrát stačí, že člověk odhodí chmuru či kritickou myšlenku a přijme Boží pohled z Písma. To už je projev plnění Božího přikázání. A vůbec už to, že si člověk častěji přes den uvědomuje – Bůh mě vidí.

V den svátku Těla a Krve Páně si připomínáme realitu, že Ježíš je mezi námi. Uvědomme si realitu tajemství vtělení Božího Slova. Všemohoucí Bůh, který stvořil miliony hvězd a galaxií, celou Zemi, dal zákony do každé buňky, který je nad časem, který byl, je, bude a je věčný, se ponížil a stal se člověkem. My máme počátek, On nás stvořil k svému obrazu. Je nám dán věčný život, ale ten věčný život je buď v nebi ve slávě, anebo v pekelném ohni, jestliže se člověk sjednotí s těmi duchy pýchy – démony, kteří se postavili proti Bohu. Náš život je zkouška, boj zla proti dobru a Ježíš nám dává do tohoto boje sám sebe za pokrm.

Bere na sebe naše tělo a stává se podobný nám, kromě hříchu, protože si nás zamiloval a chce nás vykoupit, abychom byli s Ním věčně. „Tak Bůh miloval svět, že dal svého Jednorozeného Syna…“ (J 3,16)

Ježíš řekl: „Já jsem ten chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je ten chléb sestupující z nebe, aby ten, kdo z něho jí, nezemřel. Já jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe. Bude-li někdo jíst ten chléb, bude žít na věky.  A chléb, který já dám, je mé tělo, které dávám za život světa.“ (J 6, 48-51)

Teď prožíváme 40 dní období velikonoční, období Kristova slavného vítězství nad smrtí a hříchem. Boží slovo nám ukazuje hlubinný vztah skrze Ducha Svatého k tajemství Kristova vzkříšení: „Ten Duch, který vzkřísil Ježíše Krista, přebývá ve vás…“ (Ř 8,11n).

Nový život – život Krista vzkříšeného se v nás má projevovat skrze Ducha Svatého. Podmínkou je, abychom chodili ve víře a abychom všechny své plány, starosti a vůbec vše odevzdávali Ježíšovi. Abychom nic nevlastnili ani své myšlenky, ani svá zranění, nedůvěry Bohu a Jeho slovu, ani sebelítosti. Všechno Mu máme dávat. On se potom bude skrze nás mocně projevovat, anebo i skrytě, ale ovoce našeho sjednocení s Ním ve víře přinese ovoce pro věčnost.

Koncem května budeme slavit svátky seslání Ducha Svatého. Kéž vás Duch Svatý znovu naplní pravou Boží radostí, svými dary a hlavně sám sebou! Nestačí přijímat dary, hlavní je přijmout Dárce. My máme být co nejvíce v Boží přítomnosti, abychom byli ve vůli Boží a rozhodovali se, mluvili a jednali ne ze sebe, ale z Boha. Toto zůstávání a chození v Bohu je podmíněno naší praktickou vírou. Skutečně, chodit ve víře jako Abraham. Víru znovu a znovu oživovat přes všechny zkoušky. Žádný projev živé víry není zbytečný a není bez odezvy!

„Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej Ho na všech svých cestách, On sám napřímí tvé stezky.“ (Přísl 3,5-6)

Máme různé zlozvyky a sebelítosti, které nás drží. A také to je duchovním vzkříšením, když se necháme Bohem uzdravit. Předpokladem je, abychom se postavili do pravdy, chtěli na sobě vidět chyby a přiznali si je. Abychom se neurazili, ale řekli: „Ano, tak to je. Toto je má slabost.“ Abychom nepadli do depresí, ale řekli si: „Je třeba s tím bojovat. Ano, budu prohrávat, ale budu prosit Boha o světlo a sílu. Jemu dám všechny své problémy, které mám: Pane, já jsem v této věci slabý, tady neustále padám, tato závislost mě přemáhá a činí ze mě otroka. Já to nechci, ale vlastní silou nic nezmůžu, spoléhám celým srdcem na Tebe“. A potom, jak říká Boží slovo, Pán tvé stezky napřímí. My lidé pořád chodíme křivolace, ten zlý nás tahá zprava doleva, ale my máme jít dopředu a Pán napřímí naše stezky. Tak to je, ale je třeba, abychom Ho na všech svých cestách poznávali, mysleli na Něho. Když nemyslíme na Něho a nepočítáme s Ním, neuvidíme Boží zásah.

Hospodin skrze proroka Ezechiela i tobě říká: „Dám vám (ti) nové srdce!“ (Ez 36,26) Bůh slibuje, že tuto duchovní transplantaci učiní On sám. Co máme dělat my? Nic, jenom přijmout. Podepsat „pozitivní revers“ a učinit se naprosto nemohoucím, spoluukřižovaným s Kristem.

Buď jako ten, kdo leží na operačním stole a nechá se operovat lékařem, odborníkem. Není třeba Bohu radit, jak a co má dělat. On sám to učiní a nikdo jiný. Ty Mu jen dovol, aby se tě mohl neviditelně, ale skutečně dotknout.

Zde stojíme před velkým tajemstvím. Rozum se mu vzpírá a chce ho pochopit na základě hmotných představ. Avšak tu je nutné se sklonit a tuto duchovní realitu přijmout vírou. Neposkvrněné nové srdce není hmotný orgán, ale nové duchovní centrum, které můžeme přijmout a otevřít se mu jedině vírou. Je to území, kde už neplatí zákony hříchu, ale zákony Ducha milosti (srov. Ř 8,2). Je jako velvyslanectví jiného státu, jiného království, kde vládne a kraluje Ježíš.

Při prvním setkání vzkříšeného Pána s Petrem u hrobu Písmo svaté nezaznamenává žádný rozhovor. Byl to jen pohled… Ale teď se Ježíš Petra ptá: „Šimone, synu Jonášův, miluješ mne?“ Při modlitbě nemám jen rozjímat nad Petrovým setkáním s Ježíšem. Mám si uvědomit Ježíšovu přítomnost – Ježíš je teď tu, vidí mě a zná mě. Ježíš je tady, stejný jako tenkrát u Genezaretského jezera. V srdci prožívám bolest spolu s Petrem: „Já jsem Tě zradil, já jsem Tě zapřel.“ Když se člověk zpětně podívá na svůj život, od samého dětství, kolik to bylo zapření! Každým hříchem, ať to byla slabost, kdy hřích byl silnější, nebo strach, nebo pýcha, že se člověk nechtěl přiznat k Ježíšovi a to kolikrát. Tolikrát jsem Ho zapřel a Ježíš to všechno ví. Ale teď se ptá i mne: „Miluješ mne?“ Vědom si svého hříchu v duchu pokání Mu říkám: „Ano, Pane, i kdybych Tě tisíckrát zapřel, ale Ty víš, že Tě miluji.“

Maria je naše Matka. V hodinu Kristovy smrti stála v dokonalé duchovní jednotě pod křížem, ukřižovaná spolu s Ním. Tam duchovně spolu s Ním zemřela. Jak velká byla její bolest, když viděla umírat svého Syna! Ale přesto ona jediná věřila, že Ježíš vstane z mrtvých. I tehdy, když apoštolé byli strachem a bolestí paralyzováni, ona, jako nejvěrnější učedník, stála pod křížem a věřila.

Písmo svaté svědčí, že mezi ženami, které spěchaly v neděli ráno do hrobu, Přesvatá Bohorodička nebyla. Byla tam Maria Magdalena i jiné ženy, ale Přesvatá Bohorodička k hrobu vůbec nešla. V neděli ráno, za úsvitu, anděl odvalil kámen, Kristus ale z hrobu nevyšel. Anděl tím jen ukázal, že Ježíš tam už není. Hrob byl prázdný. Ježíš odešel. Kde je Jeho Duch a oslavené tělo této noci? Tradice říká, že první ze všech se vzkříšený Ježíš ukázal své Matce. Písmo o tomto setkání mlčí. Kde byla Přesvatá Bohorodička v noc Kristova vzkříšení? Jak ji prožívala?

V den Zvěstování se Maria setkala s archandělem Gabrielem, který ji řekl, že Bůh ji vyvolil za Matku svého Syna: „Zdrávas, Maria, milosti plná, … porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš.“

Je noc. Ježíš je v hrobě. Vojáci hrob stráží. Kde je Přesvatá Bohorodička v tuto noc? Jak ji prožívá? Kde jsou apoštolé? V jakém jsou rozpoložení? Co prožívají? Hrůzu a strach. A co ženy, které Ježíše doprovázely? Co vojáci, nepřátelé? Jaká je duchovní atmosféra v Jeruzalémě? Kristus je v hrobě. Nepřátelé nad tím jásají…

Ale to není konec! Ježíš vstal z mrtvých! Nevíme přesně kdy, není napsáno, zda o půlnoci nebo v jednu či ve dvě hodiny v noci, není podstatné, kdy to přesně bylo. Celá noc je svatá. Po smrti sestoupil Ježíšův Duch z náruče Otcovy do předpeklí a zlomil jeho brány. Pak se vrací do těla. Nedochází však jen ke vzkříšení těla, dochází i k jeho proměně. Znamená to, že Ježíšovo tělo je oslavené. Ježíš vystupuje z hrobu. Prochází jeho kamennými stěnami. Vojáci dále hlídají hrob, ale ten je už prázdný. Ráno anděl odvalil kámen, ale Kristus z něj nevychází. Anděl tím jen ukázal, že Ježíš tam není. Hrob je prázdný, Ježíš odešel. Kde je Jeho Duch i oslavené tělo této noci v Jeruzalémě? Tradice říká, že se nejprve ukázal Přesvaté Bohorodičce.

„Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako přišla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání.“ (1 Kor 15, 20-21) Je psáno: „První člověk Adam se stal duší živou.“ Ale přestoupením přikázání spáchal hřích a stal se duší mrtvou. Ztratil Boží život. Všechno jeho potomstvo se už rodí bez tohoto Božího života jako mrtvé duše. „Poslední Adam – Ježíš, je Duchem oživujícím.“ To je jediné východisko pro mrtvou duši – přijmout Ducha oživujícího. Jak? Skrze pokání. Znamená to postavit se proti systému lži a pýchy, který ovládá rozum a přiznat nejzákladnější reality a pravdy týkající se časného i věčného života: realitu smrti, realitu vlastního hříchu, realitu Božího soudu a v důsledku i spravedlivého věčného trestu. Další realitou je přiznat Boha jako Stvořitele celého vesmíru i všeho živého na zemi. Přijmout Boží lásku, která je v Kristu. On za náš hřích spravedlivě zaplatil, očišťuje nás od hříchu a dává nám nový život. Přijmout Krista a přijmout Jeho Ducha je podmínkou naší spásy, protože kdo nemá Ducha Kristova, není Jeho.

„…pamatuj na mě, až přijdeš…“ Smysl žádosti kajícího lotra není ten, aby Ježíš ihned zázračně zasáhl a pomohl mu. Jeho žádost směřuje sem: „Vzpomeň si na mě, až přijdeš ve své královské hodnosti jako Král, abys začal vládnout.“ Jak aktuální je právě dnes tato lotrova prosba. My se připravujeme už 2000 let na druhý Kristův příchod. To království má přijít na tuto zem. Přiblížil se čas, toto království je přede dveřmi. Boží království je sice už zde na zemi, ale v skrytosti jako poklad na poli nebo jako zrno hořčičné. Je zde, ale většina lidí ho nevnímá, protože není v moci. Ale ono přijde v moci. Může přijít každou chvíli. Máme být připraveni, lhostejnost a nepřipravenost je trestuhodná. Ráj je něco jiného a Boží království je něco jiného. Světové události velmi rychle dozrávají.

NĚKOLIK MYŠLENEK OTCE PATRIARCHY ELIÁŠE K DOBĚ POSTNÍ

Jediným lékem na všechno je Ježíš a z naší strany neustálé učení se vycházet ze sebe, ze své sebestřednosti, kritizování, porovnávání se, sebelítosti. Pokud toto budeme živit, nepřítel si bude žádat daň, aby nám mohl škodit … Proto je lepší a moudřejší, už z čisté lásky k sobě, raději se pokořit a pokořovat, protože potom budeme zdraví a to nejen na těle, ale i na duši. Nakonec duši léčí jenom Ježíš, On je náš lékař a naše uzdravení je v Jeho ranách. Tam máme dávat všechny své hříchy, své nemoci i problémy. Pokud Mu je nedáváme a jen se vrtáme v sobě a Jeho pokládáme za nic, uzdravování se nekoná, anebo se problém jen přesouvá a nepříteli se dává nová šance dožadovat se svého. Jakmile se držíme své kritiky, svého postoje, bude nás z toho bolet hlava a škrupule budou bujet jako houby po dešti.

Jako první je uvedeno slovo všichni. Tedy já, ty, každý z nás. Není ani jednoho, který by mohl říct: Já ne. Všichni zbloudili. Co to znamená? Bloudit znamená nepoznat cestu. Když malé dítě zabloudí v lese, neumí se vrátit. Nezná cestu zpět.

Bloudění je často životní cestou mnoha lidí. Mnoho lidí nemá jasno, nejde za Bohem a může mít i vysokoškolské vzdělání, přesto bloudí. Když se jich někdo zeptá: Jaký je smysl tvého života? Proč žiješ? Abys jedl, spal, pil, shromažďoval majetek, šel ke smrti a pak zemřel? A to, cos nashromáždil, ani vlastně nevíš, komu zanecháš. Jaký je tedy smysl tvého života? Všichni učení páni filosofové budou podávat různé teorie, ale jasnou odpověď nedají. Žádný z nich vpravdě neodpoví na tu nejdůležitější otázku: Jaký je smysl mého života?

Někdy je třeba mnoho pracovat a není čas na modlitbu. Ale když s tím člověk počítá, pak když je čas na modlitbu, využije jej naplno. Ale i při práci je potřebné počítat s Bohem: „Pane, to je pro Tebe“. Prostě počítat s Bohem v každé věci, kterou děláme. Pokud se člověk nezastaví, ujede mimo. Ale pokud se zastaví, Bůh dá další světlo i do toho, co dělat dál. Všechny Boží věci i všechny Boží inspirace přicházejí na kolenách. Když se člověk nemodlí, nic nedostane.

Kdo se modlí, ten má vládu, protože Bůh jedná skrze něho. Je to boj s královstvím temnoty.

NĚKOLIK MYŠLENEK OTCE PATRIARCHY ELIÁŠE K DOBĚ POSTNÍ

Svatý Efrém v modlitbě na dobu postní píše: „Pane a Vládce mého života, ducha lenosti, nedbalosti, vlastnění a prázdného mluvení (prázdného myšlení a snění) odežeň ode mne!“ Tedy prvním problémem je duchovní a tělesná lenost, ta potom vede k tuposti myšlení a síla, která by se měla proměnit v lásku, se promění v sebelásku, hněv, sebelítost, snění a nečisté myšlení a pocity. Staré přísloví říká: „Zahálka (lenost) je matkou všech neřestí.“ V této modlitbě kromě vysvobození z lenosti prosíme i vysvobození od třech duchů, a to: nedbalosti, vlastnění neboli sebelásky a planého mluvení. Jenže plané mluvení je jen důkazem, že naše myšlenky jsou plané, světské, sebestředné, egoistické. Proto kořenem je změna myšlení. To ale není jednorázový úkon. Poslušností víry musím své myšlení, které je světské, marné, sobecké a vychází z něho lenost a nedbalost, měnit stále.

Boží slovo říká: „Když drak viděl, že je svržen na zem, začal pronásledovat ženu, která porodila syna. Ale té ženě byla dána dvě mocná orlí křídla, aby mohla uletět na poušť do svého útočiště…“ (Zj 12,13-14).

Jako Mojžíš poslán Bohem vyvedl lid z otroctví Egypta na poušť, tak dnes Bůh posílá Královnu proroků, aby nás vedla na cestě duchovní pouští. Ona tu cestu zná, prošla ji před námi.

Bůh nám daroval „dvě mocná orlí křídla“ – modlitbu a půst. To jsou ta křídla, která mají moc nás vynést na cestu svatosti. O tom svědčí životy světců. Bez nich se z Egypta – tedy z područí ducha světa – nedostaneme. To jsou prostředky k vyjití z Egypta na poušť, na cestu očistnou, která musí následovat po obrácení. Ta křídla nám umožní zpřetrhat pouta Egypta a začít žít v Boží přítomnosti, poznat hloubku své bídy a nesmírnou Boží lásku. Modlitba a půst nám otevřou oči pro duchovní boj, který zuří kolem nás i v nás samých – boj o nesmrtelné duše.

Svatí nás často vybízejí, abychom hlavně v době postní pamatovali na poslední věci a to: smrt, soud, nebe a peklo. Ano, Bůh zná den a hodinu i místo vaší smrti. Nic jistějšího není než to, že tato pozemská pouť pro každého z nás skončí. Pak bude Boží soud. Ježíš říká: „Nic není skryto, co nebude odkryto.“ Budeme souzeni před anděly, celým vesmírem a všemi lidmi. Co dělat, aby nám Ježíš jednou nemusel povědět jako těm pošetilým pannám: „Amen, pravím vám, neznám vás!“ Co dělat, aby nám tehdy při svém příchodu řekl: „Pojďte požehnaní a ujměte se vlády!“ Co dělat? Žít z víry, věřit Ježíšovi a Jeho slovu a nevěřit lháři a svůdci, který nás odvádí od Ježíše a Jeho programu nám daného.

V každém z nás je dědičný hřích, ta vrozená hloupost, která nás neustále, celý život, klame. Musíme s tím bojovat. Proto i Ježíš říká: „Zapři sám sebe!“ Zřekni se té lži, která je v tobě, která chce tvé zlo, táhá tě za nos a vede do sebedestrukce a nakonec do pekla. To je ta naše pýcha. Když nám někdo ukáže na naši chybu, nebo řekne, že jsme pyšní, urazíme se na smrt. Jací jsme hloupí! Měli bychom děkovat každému, kdo nám řekne: ty jsi takový a takový. I kdyby nám někdo naplival do obličeje, měli bychom děkovat: „Ano, já to možná nechápu, co mi říkáš, ale uvědomuji si své hříchy, …“

V podobenství o marnotratném synu nám Ježíš ukazuje lásku Nebeského Otce, který miluje každé své dítě, i to, které odešlo z Jeho domu. Stále čeká, kdy se vrátí. Je mnoho příkladů i ze současné doby, které nám mohou přiblížit toto podobenství. Např. příběh, který se stal asi před 30 lety v Jižní Koreji. Jeden chlapec se začal zabývat prodejem narkotik. Jeho otec o tom nic nevěděl. Později byl syn na mnoho let uvězněn. Když se končil čas jeho věznění, bál se vrátit domů, protože si uvědomoval hanbu, kterou způsobil svému otci i celé rodině. Napsal tedy otci dopis, v němž psal, že si je vědom toho, že za to, co udělal, není hoden se vrátit domů. Napsal však čas, kdy bude projíždět vlakem okolo jejich domu a zahrady a prosil, že pokud mu otec odpustil, aby uvázal na starou jabloň u trati bílou stuhu jako znamení odpuštění a otevřených dveří. Jinak, že pojede vlakem dál, někde daleko… Když v daný den jel vlakem kolem jejich domova, velmi se bál podívat, jestli bude na jabloni bílá stuha. Když se však odhodlal zvednout zrak, uviděl ji celou ověšenou bílými stuhami.