Rozjímání nad Ž 27,8
Slova: „Hledat Boží tvář“ nebo „modlit se před Boží tváří“ či prosba: „Bože, neukrývej přede mnou svou tvář,“ jsou často nejen v žalmech, ale i v novozákonních knihách.
Ž 24,6: „To je pokolení těch, kdo se na jeho vůli dotazují. Ti, kdo hledají tvou tvář – toť Jákob.“
Ž 17,15: „Já však ve spravedlnosti uzřím tvoji tvář, až procitnu, budu se sytit tvým zjevem.“
Ž 41,13: „Ujal ses mne pro mou bezúhonnost, postavils mě navěky před svou tvář.“
2 Tim 2,14: „Toto připomínej a před tváří Boží…“
Žid 9,24: „Vždyť Kristus… vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří.“
Co znamená být před Boží tváří? My můžeme odříkávat naučené modlitby nebo citovat žalmy z breviáře, je to pro naše povzbuzení i poučení, můžeme o tom uvažovat, tedy rozjímat, ale být před Boží tváří, to je ještě něco jiného. Dá se to snad stručně vyjádřit takto:
1) uvědomit si, že Bůh mě teď vidí, tedy být v Boží přítomnosti;
2) otevřít před Bohem své srdce a dát Mu to, co mě tíží, na prvním místě svůj hřích. Člověk, i když chce dobro, mnohdy ho prosazuje způsobem ne Božím, ale svým. Pak musí s apoštolem Pavlem kajícně vyznat: „Chci dobro, miluji dobro, a konám zlo, které nenávidím.“ (srov. Ř 7,18n). Každodenně přestupujeme Boží přikázání, i když v malých věcech. Pokud však konáme pokání, Bůh nás uchrání před velkými pády. Pokud malé věci přehlížíme, ztrácíme duchovní cit a je jen otázkou času, kdy přijde pád. Na šikmou plochu se dostáváme drobnými nevěrnostmi vůči dobrým předsevzetím, která jsme si stanovili s největší upřímností v pravdivém pokání. Odhodlaně jsme se rozhodli, jak změníme život i jednání a jak budeme postupně vykořeňovat nejen zlozvyky, ale i projevy egoismu a špatných vlastností, které si v charakteru neseme. Když nebdíme v malém, nevěrnost přeroste v rozhodnutí ve vážné věci, při kterém s Bohem vůbec nepočítáme a jednáme jen podle svého rozumu či svých citů. Tím se dostáváme do začarovaného kruhu, do sebeklamu. Když nás někdo druhý upozorní na naši chybu, velmi se urážíme. A právě to je znak, že jsme se nenaučili v pravdě stavět před Boží tvář. V Božím světle máme předkládat své jednání a učit se přiznávat si před sebou i před Bohem své chyby a hříchy. Toto je základ pravdivého pokání a pravdivého vztahu k Bohu i k sobě. Pak mohu ze srdce opakovat: „Pane, smiluj se!“ Bůh dává do duše pokoj, který svět dát nemůže. Mohu se pak dívat do tváře Krista ukřižovaného a spočívat v pohledu do Jeho očí. Málokterý umělec dokáže na obraze či soše vyjádřit Kristovu tvář tak, aby člověka zasáhlo velké utrpení, které Ježíš snášel, a aby si při tom uvědomil: to i za mě, a zároveň aby z daného vyobrazení vyzařovala Ježíšova veliká láska – rovněž ke mně. Některé obrazy nás sice mohou inspirovat, ale je lepší, když má každý sám osobní modlitbou pročištěn svůj vnitřní pohled, kterým se setkává s Ježíšem. Takový pohled je nejen obrazem, ale je něčím živým. Vnímám v něm Ježíšovu přítomnost, otvírám Mu a dávám Mu všechno. Tento pohled přechází z pravdivého pokání do pravdivé lásky k Němu. Někdy pomůže heslo jako např. u některých světců: „Ježíši, co jsi Ty vytrpěl pro mě a co já pro Tebe?“ anebo to známé: „Ježíši, důvěřuji Ti“ anebo jiné. Každého může v určitém čase oslovit jiné konkrétní slovo a třeba později zase jiné.
V modlitbě je nejdůležitější si uvědomovat toto zastavení a postavení se do Boží přítomnosti před Boží tvář.
Dva týdny budeme opakovat toto kratinké slovo života a můžeme si jeho obsah zvlášť silně uvědomovat, když pětkrát opakujeme do pěti ran: „Ježíši, Ježíši, Ježíši, smiluj se nade mnou hříšným,“ a rovněž si tento osobní vztah můžeme uvědomovat při slovech: „Ježíši, Bože můj, miluji Tě celým srdcem, celou duší a vší silou“ – snažme se to vždy aspoň několik sekund prožít.
Stáhnout: Rozjímání nad Ž 27,8
