„Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako přišla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání.“ (1 Kor 15, 20-21) Je psáno: „První člověk Adam se stal duší živou.“ Ale přestoupením přikázání spáchal hřích a stal se duší mrtvou. Ztratil Boží život. Všechno jeho potomstvo se už rodí bez tohoto Božího života jako mrtvé duše. „Poslední Adam – Ježíš, je Duchem oživujícím.“ To je jediné východisko pro mrtvou duši – přijmout Ducha oživujícího. Jak? Skrze pokání. Znamená to postavit se proti systému lži a pýchy, který ovládá rozum a přiznat nejzákladnější reality a pravdy týkající se časného i věčného života: realitu smrti, realitu vlastního hříchu, realitu Božího soudu a v důsledku i spravedlivého věčného trestu. Další realitou je přiznat Boha jako Stvořitele celého vesmíru i všeho živého na zemi. Přijmout Boží lásku, která je v Kristu. On za náš hřích spravedlivě zaplatil, očišťuje nás od hříchu a dává nám nový život. Přijmout Krista a přijmout Jeho Ducha je podmínkou naší spásy, protože kdo nemá Ducha Kristova, není Jeho.

NĚKOLIK MYŠLENEK OTCE PATRIARCHY ELIÁŠE K DOBĚ POSTNÍ

Jediným lékem na všechno je Ježíš a z naší strany neustálé učení se vycházet ze sebe, ze své sebestřednosti, kritizování, porovnávání se, sebelítosti. Pokud toto budeme živit, nepřítel si bude žádat daň, aby nám mohl škodit … Proto je lepší a moudřejší, už z čisté lásky k sobě, raději se pokořit a pokořovat, protože potom budeme zdraví a to nejen na těle, ale i na duši. Nakonec duši léčí jenom Ježíš, On je náš lékař a naše uzdravení je v Jeho ranách. Tam máme dávat všechny své hříchy, své nemoci i problémy. Pokud Mu je nedáváme a jen se vrtáme v sobě a Jeho pokládáme za nic, uzdravování se nekoná, anebo se problém jen přesouvá a nepříteli se dává nová šance dožadovat se svého. Jakmile se držíme své kritiky, svého postoje, bude nás z toho bolet hlava a škrupule budou bujet jako houby po dešti.

Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých;

v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů

všem národům.

Kdo pronesl toto slovo a kde? Toto slovo pronesl Pán Ježíš v neděli večer, když se zjevil apoštolům, kteří byli shromážděni na Sionu. Zde Ježíš také slavil před třemi dny, tedy ve čtvrtek večer, poslední večeři.

Vzkříšený Ježíš připomíná užaslým apoštolům, že sám jim několikrát předpověděl, že bude trpět, ale také, že třetí den vstane z mrtvých. Až když se tato předpověď naplnila, apoštolům se otevřely oči.

Ježíš dále mluví o tom, že v Jeho jménu bude zvěstováno pokání na odpuštění hříchů, a to všem národům.

Jako první je uvedeno slovo všichni. Tedy já, ty, každý z nás. Není ani jednoho, který by mohl říct: Já ne. Všichni zbloudili. Co to znamená? Bloudit znamená nepoznat cestu. Když malé dítě zabloudí v lese, neumí se vrátit. Nezná cestu zpět.

Bloudění je často životní cestou mnoha lidí. Mnoho lidí nemá jasno, nejde za Bohem a může mít i vysokoškolské vzdělání, přesto bloudí. Když se jich někdo zeptá: Jaký je smysl tvého života? Proč žiješ? Abys jedl, spal, pil, shromažďoval majetek, šel ke smrti a pak zemřel? A to, cos nashromáždil, ani vlastně nevíš, komu zanecháš. Jaký je tedy smysl tvého života? Všichni učení páni filosofové budou podávat různé teorie, ale jasnou odpověď nedají. Žádný z nich vpravdě neodpoví na tu nejdůležitější otázku: Jaký je smysl mého života?

Někdy je třeba mnoho pracovat a není čas na modlitbu. Ale když s tím člověk počítá, pak když je čas na modlitbu, využije jej naplno. Ale i při práci je potřebné počítat s Bohem: „Pane, to je pro Tebe“. Prostě počítat s Bohem v každé věci, kterou děláme. Pokud se člověk nezastaví, ujede mimo. Ale pokud se zastaví, Bůh dá další světlo i do toho, co dělat dál. Všechny Boží věci i všechny Boží inspirace přicházejí na kolenách. Když se člověk nemodlí, nic nedostane.

Kdo se modlí, ten má vládu, protože Bůh jedná skrze něho. Je to boj s královstvím temnoty.

Tím bude oslaven můj Otec,

když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky.

Čím bude oslaven Otec? Tím, že poneseme hojné ovoce. Hojné ovoce ale neponeseme z toho, že budeme vytvářet hojnou činnost nezávisle na Boží vůli. Jsme-li ve svém problému nezávislí na Ježíši, tedy nezůstáváme v Něm a On v nás, a zůstáváme jen ve své vůli, ve svých představách, ve svých emocích, pak můžeme konat jen hojně zmatku, který není pro Boží království žádným přínosem. Ovoce můžeme přinášet jedině tehdy, zůstaneme-li v Kristu a budeme-li Kristovými učedníky. Ježíš ale stanoví pro každého svého učedníka podmínku: „Kdo neopustí všechno, co má, nemůže být mým učedníkem.“ To neznamená, že se máme zbavit hmotných prostředků k životu a podobně. Je ale třeba, abychom se v dané situaci vždy zbavili své vlastní vůle, která se nechce podřídit vůli Boží, a to je spojeno s určitou zkouškou víry. Ovoce, které pak neseme, to duchovní ovoce, zůstává po celou věčnost.

NĚKOLIK MYŠLENEK OTCE PATRIARCHY ELIÁŠE K DOBĚ POSTNÍ

Svatý Efrém v modlitbě na dobu postní píše: „Pane a Vládce mého života, ducha lenosti, nedbalosti, vlastnění a prázdného mluvení (prázdného myšlení a snění) odežeň ode mne!“ Tedy prvním problémem je duchovní a tělesná lenost, ta potom vede k tuposti myšlení a síla, která by se měla proměnit v lásku, se promění v sebelásku, hněv, sebelítost, snění a nečisté myšlení a pocity. Staré přísloví říká: „Zahálka (lenost) je matkou všech neřestí.“ V této modlitbě kromě vysvobození z lenosti prosíme i vysvobození od třech duchů, a to: nedbalosti, vlastnění neboli sebelásky a planého mluvení. Jenže plané mluvení je jen důkazem, že naše myšlenky jsou plané, světské, sebestředné, egoistické. Proto kořenem je změna myšlení. To ale není jednorázový úkon. Poslušností víry musím své myšlení, které je světské, marné, sobecké a vychází z něho lenost a nedbalost, měnit stále.

Já jsem vinný kmen a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm,

ten nese mnoho ovoce.

Pán Ježíš v podobenství o vinném kmeni objasňuje, že ten, kdo uvěřil v Ježíše, si má být vědom, že s Ním má tvořit jednotu. To je vyjádřeno slovy: zůstává ve mně a já v něm. Slovo zůstávat také vyjadřuje, že nestačí, že mám jednotu s Ježíšem a Jeho vůlí jen v nějakém konkrétním případě. V tomto duchovním spojení mám zůstávat i dále.

Zamysli se nad slovem života a odpověz na tyto otázky:

Kdo je kmen? Kdo jsou ratolesti?

Jaký je vztah ratolesti a kmene?

Svatí nás často vybízejí, abychom hlavně v době postní pamatovali na poslední věci a to: smrt, soud, nebe a peklo. Ano, Bůh zná den a hodinu i místo vaší smrti. Nic jistějšího není než to, že tato pozemská pouť pro každého z nás skončí. Pak bude Boží soud. Ježíš říká: „Nic není skryto, co nebude odkryto.“ Budeme souzeni před anděly, celým vesmírem a všemi lidmi. Co dělat, aby nám Ježíš jednou nemusel povědět jako těm pošetilým pannám: „Amen, pravím vám, neznám vás!“ Co dělat, aby nám tehdy při svém příchodu řekl: „Pojďte požehnaní a ujměte se vlády!“ Co dělat? Žít z víry, věřit Ježíšovi a Jeho slovu a nevěřit lháři a svůdci, který nás odvádí od Ježíše a Jeho programu nám daného.

To smýšlení mějte, které bylo v Kristu Ježíši…

pokořil se a stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži.

Jaké měl smýšlení Ježíš? Tedy jaké máme mít myšlení my? Ne myšlení pýchy ducha světa, ale Ježíš se pokořil a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.

V čem spočívalo Jeho velké pokoření? V tom, že ač má božskou přirozenost, stejnou s Otcem, zmařil sám sebe, pokořil se a přijal na sebe lidskou přirozenost. Ježíš byl poslušný Nebeskému Otci také v tom, že přijal i způsob naší záchrany, a to smrt na kříži. Když přijímáme toto Kristovo myšlení, Bůh může skrze nás, skrze naši vnitřní smrt, která je úplným zřeknutím se své vlastní vůle a uvedení ji do souladu s poslušností Kristovou, zachraňovat duše.

V každém z nás je dědičný hřích, ta vrozená hloupost, která nás neustále, celý život, klame. Musíme s tím bojovat. Proto i Ježíš říká: „Zapři sám sebe!“ Zřekni se té lži, která je v tobě, která chce tvé zlo, táhá tě za nos a vede do sebedestrukce a nakonec do pekla. To je ta naše pýcha. Když nám někdo ukáže na naši chybu, nebo řekne, že jsme pyšní, urazíme se na smrt. Jací jsme hloupí! Měli bychom děkovat každému, kdo nám řekne: ty jsi takový a takový. I kdyby nám někdo naplival do obličeje, měli bychom děkovat: „Ano, já to možná nechápu, co mi říkáš, ale uvědomuji si své hříchy, …“

Jestliže… neodpustíte lidem,

ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.

Celé dva týdny si budeme v slově života připomínat pravdu o nutnosti odpuštění. Když člověk odpustí druhému, dostane se mu světla a uvědomí si, že i on ublížil mnohým a také potřebuje, aby mu odpustili. Proto je dobré znát a přijmout do svého života zásadu, kterou vyjadřuje krátká modlitba: „Bože, já odpouštím tomuto člověku, ale Bože, odpusť i mně, že jsem mnohým ublížil, mnohé pohoršil, svou vinu jsem neviděl a ani jsem si ji nechtěl přiznat.“ Při odpuštění nastává určitý duchovní zlom. Nemá smysl o něm filosofovat či teologizovat, ale je třeba vždy učinit krok odpuštění. Pak přijde zkušenost pokoje a světla, které před tím člověk neměl, a také jistota, že když prosí o Boží milosrdenství, Bůh mu hříchy odpouští, protože splnil podmínku a ze srdce svému bližnímu odpustil.

„Já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy… dal jsem vám příklad.“

Pán Ježíš dal apoštolům při poslední večeři příklad velké pokory. Vystupuje ne jako ten, kterému se má sloužit, ale jako ten, který sám slouží. Umývá apoštolům nohy. Tuto službu dělali otroci. Víme, jak to apoštoly šokovalo. Obzvlášť radikálně se bránil apoštol Petr. Nakonec ale poslechl.

Ježíš říká: „Učte se ode mne, jsem tichý a pokorný srdcem.“ Je možné i občas v malých společenstvích, třeba jednou za rok, udělat takové gesto, že bratři umyjí jeden druhému nohy. Někteří nekatolíci to praktikují dokonce častěji. Umýt nohy druhému bratrovi a rovněž nechat si umýt nohy je gesto pokory, obzvlášť když to člověk činí upřímně, s vědomím své viny, kterou mnohdy třeba i dlouhý čas neviděl.

Svatý Antonín poustevník na otázku, kdo vůbec může být spasen, výrazně odpověděl: „Jen člověk pokorný.“ To znamená ten, kdo sesadil z trůnu své duše bohorovné ego, a posadil na něj Ježíše. To je podstata spásy.

Bratři, jenom si nečiňte ze svobody podnět k tělesnosti.

Vy jste přece povoláni do svobody, bratři; jenom si nečiňte ze svobody podnět k tělesnosti, ale v lásce služte jedni druhým. Vždyť celý Zákon se naplňuje v jednom slově, totiž v tomto: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“

Co je pravá svoboda v Kristu? Neznamená to odhodit Boží zákony a přikázání a dát prostor pyšnému egu s jeho nezřízenými tělesnými tužbami, aby se bez výčitek svědomí dopouštělo zla. Lidská svoboda nespočívá v nedotknutelnosti ega, které chce mít ve své pýše vždy poslední slovo, a to i po Božím slovu. To by byla falešná svoboda, která vede do záhuby. Svoboda v Kristu je, že člověk přijímá cestu pravdy, tedy pokání, a zapírá sám sebe, vlastní pýchu. Je si vědom zákona pšeničného zrna, které musí odumřít, aby mohl přijít nový život. Je si tak plně vědom podstaty, že pýcha našeho ega, která je nedotknutelná a urážlivá, musí být nazvána pravým jménem. Je si vědom této duchovní otravy v nitru člověka, tedy i v sobě, ze které vycházejí všechny války a zločiny a která je také příčinou věčného zavržení. Na trůnu v naší duši sedí pyšné ego. Musí být z trůnu svrženo!

„Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete; … nepromarněte tento čas,

neboť nastaly dny zlé.“

Toto slovo života je aktuální zvláště pro dnešní dobu. Doba, ve které žijeme je skutečně apokalyptická. Je to doba totální diktatury satana. Tento duch lži a smrti pod názvem Nový světový řád ve skutečnosti skrývá redukční neboli genocidní program. Realizuje ho skrze vtělené démony, architekty smrti, zločince proti lidskosti, členy zednářských lóží, kteří jsou majiteli největších bank a ovládají a drží celý svět ve svém područí.

Co máme dělat my, kteří jsme jakoby bezmocní? Boží slovo odpovídá: máme si dávat pozor, a to dobrý pozor na to, jak žijeme. Jinak promarníme tento čas, do kterého nás Bůh postavil. Promarníme ho ke své škodě i ke škodě těch, pro které jsme mohli zprostředkovat milost spásy. Buďme si toho dobře vědomi!   Nepromarněme čas zbytečným sezením na internetu, ne-li dokonce ve smartphonech. To je utrácení, marnění času! Nepromarněme tento čas prázdnými řečmi, ale využívejme ho především k tomu, abychom mohli skrze modlitbu hovořit s Bohem o sobě i o duších, které nám Bůh svěřil. Potřebujeme Boží světlo, Boží moudrost, Boží pomoc.

„A nepřizpůsobujte se tomuto věku… abyste mohli rozpoznat,

co je vůle Boží“

Dnes jsme vystaveni mimořádně velkému tlaku temnoty tohoto věku, tedy duchu světa, který je tvrdě proti Bohu. Vede nejen křesťany, ale celé lidstvo k totální demoralizaci. Ďábelsky promyšlený systém chrlí lži všeho druhu především skrze masmédia. Zneužívá internet i smartphony doslova k vymývání mozků a vnucování protipřirozených až zvrácených principů. Je až nepochopitelné, že lidstvo přijímá a akceptuje duchovní sebevraždu, jde ale nejen o časnou, ale i o věčnou smrt. Zuří tvrdý duchovní boj o spásu našich duší. Musíme se postavit proti duchu tohoto světa a přijmout ochranu Božích zákonů. Oficiální katolická církev, která byla transformovaná na anticírkev New Age, už je nejenže neakceptuje, ale přímo propaguje pravý opak.

Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost,

a všechno ostatní vám bude přidáno.

Pán Ježíš nám říká, že máme hledat. Hledání je bolestný proces. Když někdo něco vzácného ztratí, prožívá určitou bolest, a snaží se hledat především tam, kde by to mohl najít. Ježíš říká, že na prvním místě máme ale hledat Boží království. Ono je v nás jako zakopaný poklad.

Co je Boží království? Je to Boží vláda a Boží přítomnost v duších pokřtěných lidí. Tento poklad je nějak hluboko, musíme ho ale hledat. Někdy se dá najít hned.

Co znamená jeho spravedlnost? Ta se dovršila v našem Pánu Ježíši Kristu Jeho výkupnou obětí za nás. On podal spravedlivou satisfakci za hříchy lidstva i za všechny mé hříchy. Tu spravedlnost nacházím pod Kristovým křížem, tam skrze úkon pokání jsou mi odpouštěny hříchy a ďábel nemá právo se dožadovat spravedlnosti, tedy trestu, který hřích přináší. Ježíš tuto spravedlnost na kříži dovršil.

„Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně.“

Tyto dva týdny budeme uvažovat a připomínat si během našich sedmi zastavení toto slovo Boží. Apoštol vybízí: „Nebuďte nerozumní.“ Co to znamená být nerozumný? To znamená být neschopen kritiky a objektivní pravdy a slepě prosazovat nějaký svůj první pohled. A dále apoštol říká: „Ale hleďte pochopit, co je vůle Boží,“ v Tvém životě, dnešní den, v tvé situaci, kterou prožíváš. Máš ji prožívat s Bohem ve víře.

Drobné sebezapírání naší skryté pýchy, nerozumu, nám umožňuje chápat, co je vůle Boží. Proto buďme sebekritičtí, pokorní, neurážejme se, když nám někdo ukáže na naši chybu, nebo na to, že naše rozhodnutí není moudré.

I jako křesťané máme své různé plány, přání a představy a klademe si otázku, jaká je vůle Boží. Někdy to vypadá, že Boží vůle je skryta jako jakýsi poklad na ostrově a my máme jen útržky mapy k jeho nalezení. Je to však pravda? Skrývá Bůh své plány před tebou jako nějaké tajemství, nebo chce, abys Ho následoval a aby ses nechal vést krok po kroku?

Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste,

oč chcete, a stane se vám.

Ježíš při poslední večeři mluví o naší duchovní jednotě s Ním. Křtem se nám dostává účasti na Ježíšově výkupné smrti i na Jeho novém životě, který je spojen s Jeho slavným vzkříšením. Křest ale sám o sobě nestačí. Aby v nás Boží život vůbec zůstal, a co víc, aby se rozvíjel, je potřebná víra, víra v Ježíšovo slovo. Tato víra je spojena s pokořováním a se zkouškami věrnosti. Je třeba si v této souvislosti uvědomit podstatu podobenství o vinném kmeni a ratolestech. Z kmene proudí do ratolestí životodárná míza, tedy tentýž Duch, který je v Ježíši Kristu, působí i v nás, pokřtěných, když vírou zůstáváme sjednoceni s Ježíšem. Ježíš několikrát zdůrazňuje, že bez Něho nemůžeme nic činit a dává svým ratolestem zaslíbení: „Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.“ Podmínkou toho, aby se něco stalo k našemu skutečnému dobru, nejen časnému, ale i věčnému, je, abychom zůstávali skrze víru v jednotě s Ježíšem. K této jednotě nám pomáhá Jeho slovo, ve kterém máme zůstávat. Nemáme ho jen slyšet, máme ho realizovat! Ono v nás má zapustit kořeny. Skrze Ježíšovo slovo máme udržovat živou jednotu s Kristem, tedy zůstávat v Ježíši skrze zůstávání v Jeho slově. Pak Ježíš říká: „Proste, oč chcete, a stane se vám“.

MARIA – n o v á   ž e n a

n o v á   m a t k a

n o v é   s r d c e

Eva je opakem Marie.

Přijímám nové srdce. Mám nové srdce. Ďáblové, zapište si to za uši! Maria je ve mně, v mém nitru. Ona je otrokyně Pána. Já jsem svým vědomím v tomto novém srdci. Ona mě bude učit, jak se stát otrokem Pána. Ona je má matka. Být otrokem Pána: „Kde je Duch Páně, tam je svoboda,“ a v ní je Duch Páně! V ní se slovo stalo tělem. Ona z Ducha počala. Ale předtím, než počala z Ducha, řekla: „Jsem otrokyně Pána.“ A to říká i nyní ve mně a já v ní: Jsem otrok Pána. Jsem jejím otrokem. Jsem otrok – otrokyně Pána /srov. Ž 116,16/. A tím jsem jen a jen otrokem Ježíšovým! Maria je otrokyně Pána, nemá žádné vlastnické právo. Vše, co má a co vlastní, není její, ale patří Pánu. Ona je Jeho otrokyní. Proto máme být otroky Marie, abychom tím pravdivěji a cele byli otroky Ježíšovými.

Proto se máme stát otroky Marie, aby ona nás naučila tomuto největšímu umění, které nikdo z lidí tak plně nerealizoval jako ona. Ona je v tom naším vzorem, naší učitelkou, naší matkou. Ona je živý vzor, skutečná matka. Hle, tvá matka!

Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení,

abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti a unikli zhoubě,

do níž svět žene jeho zvrácená touha.

Náš život je krátký, v podstatě je jen časem zkoušky, ve které se rozhoduje o naší věčnosti. Ta bude buď šťastná, anebo nešťastná navěky. Nešťastná budoucnost, tedy zhouba věčná, čeká ty, kteří pyšnou nevěrou odmítají záchranu v Ježíši Kristu. V Něm nám Bůh dal největší dar, a to abychom skrze Něho přijali novou přirozenost! Máme proto odložit tu přirozenost, která je infikována prvotním hříchem a do které je náš lidský duch jakoby oblečen. Tím byla především zatemněna naše duševní oblast, takže rozum těžko poznává pravdu, vůle se kloní ke zlu a srdce je naplněné zvrácenou touhou, která tvoří jednotu s duchem světa ženoucího lidstvo do záhuby časné i věčné. Jak uniknout této zhoubě? Musíme vírou přijmout Spasitele Ježíše Krista. Pak o nás platí: „Těm, kteří Ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nezrodili ani z žádosti těla, ani z žádosti muže, ale z Boha.“ (srov. J 1,12) Tedy přijetím Krista přijímáme už nyní, i když je v nás ještě dědičný hřích, božskou přirozenost. Být účastni Boží přirozenosti, to není jen zaslíbení, je to zároveň dar, vzácný a převeliký dar.