„Jestliže však někdo nemá Kristova Ducha, ten není jeho.“

Kladu si základní otázku: Mám já Ducha Kristova? Nevládne ve mně světské myšlení a světský duch, ale přebývá ve mně Duch Boží? Znakem toho, že Duch Boží ve mně opravdu přebývá, je, že Mu dávám prostor jak v modlitbě, tak při rozhodování, tedy žiji podle Ducha.

Pokud v nás Duch Boží žije, patříme Kristu, protože máme Jeho Ducha. Písmo říká: „To smýšlení mějte, které bylo v Kristu Ježíši.“ A právě Duch Boží nás uvádí do Kristova myšlení, jehož základem je plnit vůli Boží. Abychom ji ale plnili, musíme ji nejprve hledat.

„Ti, kteří jsou v těle, se Bohu líbit nemohou.“

Tu jde o oblast našeho myšlení. Svým myšlením jsme zakořeněni buď v těle, to znamená čistě ve svých egoistických zájmech, anebo jsme svým myšlením zakořeněni v Duchu, to znamená, že respektujeme Boží zákony a naše myšlení je vertikální, tedy myslíme na věčnost a snažíme se plnit vůli Boží.

V minulosti lidé mysleli, že centrem všeho je naše Země a kolem ní se všechno točí; tedy zastávali geocentrismus. Zjistilo se však, že je to falešný názor, a přešlo se na tvrzení, že centrem je Slunce a kolem něho se všechno točí, tedy heliocentrismus. Pak se ale rovněž zjistilo, že je to falešný názor. Přejdeme-li do duchovní oblasti, mnozí lidé pokládají za centrum celého vesmíru své ego, to je egocentrismus.

„Myšlení těla je totiž v nepřátelství vůči Bohu.“

7. verš 8. kapitoly listu Římanům zní: „Myšlení těla je totiž v nepřátelství vůči Bohu, neboť se nepodřizuje Božímu zákonu, ba ani nemůže.“ My budeme následující dva týdny opakovat první část tohoto verše: „Myšlení těla je totiž v nepřátelství vůči Bohu.“

V předcházejícím verši je řečeno: „Myšlení těla je smrt, a myšlení Ducha život a pokoj.“

Duch Boží nám skrze apoštola znovu opakuje a kategoricky zdůrazňuje základní protiklady, a to myšlení těla a myšlení Ducha. Je třeba si uvědomit, že v myšlení se odráží náš život. Pokud žijeme podle těla, myslíme na to, co je tělesné. A pokud žijeme podle Ducha, myslíme na to, co je duchovní.

Co znamená žít podle těla? Vůbec s Bohem ve svém osobním životě nepočítat a svůj rozum inspirovat pouze hmotnými zájmy, nerespektováním Božích přikázání a nehledáním Boží pravdy bez myšlenky na Boží soud a věčnost.

„Neboť smýšlení těla je smrt, ale smýšlení Ducha je život a pokoj.“

Z čeho přichází inspirace pro smýšlení těla? Především z otráveného kořene či ložiska zla v nás a také z ducha tohoto světa, který je Bohu nepřátelský. V dnešní době se veřejné mínění bere jako norma, přestože nerespektuje Boží zákony, nepočítá s Bohem a také nepočítá se smrtí, Božím soudem a věčností, a už vůbec ne s věčným trestem či věčnou odměnou. Svět ale nemá vše zlé. Je v něm spousta neutrálních věcí, idejí, pravd, které jsou přirozeně dobré. Vše je ale zaměřeno na takový cíl, který protiřečí cestě zabezpečující věčný život. Jde o otázku pravdy a lži, dobra a zla, ctnosti a otrocké závislosti a také o vztah k sobě, k lidem a k Bohu. Svět, duch světa, spolu s egoismem zneužívá druhého k svému tzv. dobru, či spíše ke hříchu, a nazývá to lživě láskou. Objektivní pravdu mnohdy nepřijímá, ale za pravdu pokládá polopravdu, či dokonce lež. Duch světa tvoří jednotu s otráveným ložiskem v nás a také s duchem lži a smrti, kterým je ďábel. Z otráveného kořene dříve či později nakonec vzejde smrt.

„Ti, kdo jsou podle těla, totiž myslí na věci těla,

ale ti, kdo jsou podle Ducha, na věci Ducha.“

Uplynulé dva týdny jsme opakovali slovo života z listu Římanům. Pravdy, které jsou zde zjevené, jsou klíčové. Život nemáme k tomu, abychom si vyhledávali jen nějakou zábavu, ale má se stát cestou následování našeho Pána Ježíše Krista. Probíhá v něm boj o to nejdůležitější, o život věčný! Náš život v čase je pouze zkouškou, zda obstojíme ve věrnosti Pánu Ježíši ve střetu se svou pýchou, tedy s prosazováním si své vůle, což nám nakonec brání v dosažení posledního cíle – života věčného. Ve křtu nám Bůh dal plnost Ducha svatého, ale i my sami jsme přijali téhož Ducha jako apoštolové a ostatní křesťané, zvláště ti, kteří chodili v Duchu a dosáhli svatosti. Svatosti máme dosáhnout i my v těch podmínkách, ve kterých žijeme. Bůh nám k tomu dal pomoc Ducha svatého a umírající Ježíš svou matku.

Pýcha je slepota a temnota. Pokora je světlo a vidění, vidění Božích věcí. V 8. kapitole Římanům se stále staví do protikladu Duch a tělo a nejen zde, také v 5. kapitole listu Galaťanům. Biblický termín tělo neznamená jen naše fyzické tělo, ale jde i o projevy tělesného smýšlení jako je nezřízená žádostivost, nečistota, projevy egoismu.

„Neboť zákon Ducha života v Kristu Ježíši,

vysvobodil mne od zákona hříchu a smrti.“

My žijeme v čase. Fyzickou smrtí vcházíme do věčnosti. Apoštol nám připomíná: „Vykupujte čas!“ Jak ho máme vykupovat? Tak, že chodíme ve víře, tedy v Božím Duchu, a tím zůstáváme v Kristu. Kdo zůstává v sobě, tedy ve svém rozumu, ve své vůli a ve svých citech, je pod mocí zákona hříchu. Kdo je v Kristu Ježíši, pod mocí zákona hříchu není. Celé tajemství vítězného života je vcházet ve zkoušce vírou v Krista a zůstávat v Něm. Pokud ztratíš jednotu s Kristem, podlehneš zákonu hříchu a zhřešíš. Co máš dělat? Uvědom si svou ubohost a hned konej pokání. Jak? V duchu se postav pod Kristův kříž a vyznej svůj hřích. Vírou v moc Kristovy krve přijmi odpuštění. To je první krok. Tím ale ještě nejsi v Kristu Ježíši. Musíš se vírou sjednotit s Kristem ukřižovaným tak, že Mu vydáš svou vůli. Pak už působí zákon Ducha. V tu chvíli ani hřešit nemůžeš, protože jsi svou vůlí plně ztotožněn s Kristovou smrtí, kterou On přemohl moc hříchu i v tobě.

„Proto není již žádného odsouzení těm, kteří jsou v Kristu Ježíši,

nechodícím podle těla, ale podle Ducha.“

 
Tyto verše Písma z listu Římanům navazují na předcházející. V nich apoštol volá: „Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ V 8. kapitole je řečeno, že vysvobozeni jsou ti, kdo jsou v Kristu Ježíši. Zákon Ducha života v Kristu Ježíši osvobozuje od zákona hříchu a smrti. Proces našeho vysvobození se v každé nové situaci znovu a znovu uskutečňuje jedině v Kristu Ježíši.

Zákon hříchu je mašinérie, proti které jsme vlastními silami bezmocní. Zákon Ducha života působí u těch, „kdo se nechávají vést Božím Duchem, a ne tělem“ (Ř 8,1).

„Kdo přijímá proroka jako proroka, dostane odplatu proroka.“

Kdo je dnes prorokem? Ten, kdo hlásá Boží pravdy, stojí za nimi a trpí pro ně. Ne každý, kdo prorokuje, je prorok. Prorokovat může i malé dítě, když pronese z Ducha Božího určitý výrok, a to buď na povzbuzení, na poučení, anebo na pokárání. Nakonec, apoštol nás v listě Korinťanům vybízí, abychom horlivě usilovali o dar proroctví. Prorokování není věštění budoucnosti. Biblický termín prorokovat znamená hlásat v Boží moci Boží slovo, a to aktuálním způsobem tak, aby se dotýkalo lidského srdce.

I dnes jsou ale falešní proroci a je jich velké množství. Na teologických fakultách jsou to liberální teologové, kteří popírají Kristovo božství, Jeho reálné a historické vzkříšení, ba dokonce i samu božskou inspiraci Písma svatého. De facto nevěří v žádný zázrak v Písmu svatém. Samozřejmě to však neřeknou narovinu, takže se zdá, jako by naopak pravdu ještě i pěkně vyjádřili, ale dvojznačnými pojmy ji tak překroutí, že ji ve skutečnosti likvidují.

„Bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle.“

Tento výrok Pána Ježíše je stále mimořádně aktuální. Předtím Ježíš říká: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou.“ To znamená, že člověk se nesmí nechat zastrašit a nesmí uhnout od pravdy ani za cenu vlastního života. Příkladem jsou tisíce mučedníků. Zůstali pevní ve víře a nebáli se. Jistě, přirozeně se automaticky bojíme těch, kteří nám ubližují na zdraví, a tím více, když nám ukládají o život. Potřebujeme proto v modlitbě čerpat sílu Božího Ducha, abychom ve zkouškách obstáli.

Nyní však řešíme otázku, koho se máme skutečně bát. Bohužel, většina lidí se právě toho, před kým Ježíš varuje, nejenže vůbec nebojí, ale naopak se jím ráda nechává klamat. To je zvláštní paradox. Naše porušená přirozenost, tedy, jak říká Písmo, náš starý člověk se svým scestným myšlením, vůbec nepočítá se smrtí, s Božím soudem ani s věčností a automaticky reaguje převráceně.

„Bůh však dokazuje svoji lásku k nám,

neboť Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci.“

Na co je položen důraz?

Na Boží lásku. Ve verši 5 je řečeno, že Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého. Boží láska je v řeckém originále označena slovem „agapé“, na rozdíl od lidské lásky, která je označena slovem „filia“. Mezi touto dvojí láskou je rozdíl. Boží láska je dar a je bytostně spojena s Duchem svatým!. Můžeme říci, že pokud jsme v plnosti přijali Ducha svatého, tato láska je v nás a jsme ochotni být „martyres“ (svědky, mučedníky). Oheň lásky Ducha svatého nemáme uhášet lhostejností či nevěrou! Boží láska – agapé – je z naší strany spojena s ochotou všechno ztratit pro Krista.

V den svátku Těla a Krve Páně si připomínáme realitu, že Ježíš je mezi námi. Uvědomme si realitu tajemství vtělení Božího Slova. Všemohoucí Bůh, který stvořil miliony hvězd a galaxií, celou Zemi, dal zákony do každé buňky, který je nad časem, který byl, je, bude a je věčný, se ponížil a stal se člověkem. My máme počátek, On nás stvořil k svému obrazu. Je nám dán věčný život, ale ten věčný život je buď v nebi ve slávě, anebo v pekelném ohni, jestliže se člověk sjednotí s těmi duchy pýchy – démony, kteří se postavili proti Bohu. Náš život je zkouška, boj zla proti dobru a Ježíš nám dává do tohoto boje sám sebe za pokrm.

Bere na sebe naše tělo a stává se podobný nám, kromě hříchu, protože si nás zamiloval a chce nás vykoupit, abychom byli s Ním věčně. „Tak Bůh miloval svět, že dal svého Jednorozeného Syna…“ (J 3,16)

Ježíš řekl: „Já jsem ten chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je ten chléb sestupující z nebe, aby ten, kdo z něho jí, nezemřel. Já jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe. Bude-li někdo jíst ten chléb, bude žít na věky.  A chléb, který já dám, je mé tělo, které dávám za život světa.“ (J 6, 48-51)

A tak tedy, bratři, nejsme dlužníci těla, abychom žili podle těla.

Jestliže však skutky těla umrtvujete Duchem, budete žít.

Otázka: Koho nejsme dle Ř 8,12a dlužníky?

Odpověď: ………………………………………………………………………

Otázka: Co z toho dle Ř 8,12b vyplývá?

Odpověď: ………………………………………………………………………………………….

Otázka: Co dle Ř 8,13a čeká ty, kdo žijí podle těla?

Odpověď: ………………………………………………………………………………………….

Otázka: Jak umrtvovat dle Ř 8,13b skutky těla?

Odpověď: …………………………………………………………………………………………..

Otázka: Co dle Ř 8,13c čeká ty, kdo Duchem umrtvují skutky těla?

Teď prožíváme 40 dní období velikonoční, období Kristova slavného vítězství nad smrtí a hříchem. Boží slovo nám ukazuje hlubinný vztah skrze Ducha Svatého k tajemství Kristova vzkříšení: „Ten Duch, který vzkřísil Ježíše Krista, přebývá ve vás…“ (Ř 8,11n).

Nový život – život Krista vzkříšeného se v nás má projevovat skrze Ducha Svatého. Podmínkou je, abychom chodili ve víře a abychom všechny své plány, starosti a vůbec vše odevzdávali Ježíšovi. Abychom nic nevlastnili ani své myšlenky, ani svá zranění, nedůvěry Bohu a Jeho slovu, ani sebelítosti. Všechno Mu máme dávat. On se potom bude skrze nás mocně projevovat, anebo i skrytě, ale ovoce našeho sjednocení s Ním ve víře přinese ovoce pro věčnost.

Koncem května budeme slavit svátky seslání Ducha Svatého. Kéž vás Duch Svatý znovu naplní pravou Boží radostí, svými dary a hlavně sám sebou! Nestačí přijímat dary, hlavní je přijmout Dárce. My máme být co nejvíce v Boží přítomnosti, abychom byli ve vůli Boží a rozhodovali se, mluvili a jednali ne ze sebe, ale z Boha. Toto zůstávání a chození v Bohu je podmíněno naší praktickou vírou. Skutečně, chodit ve víře jako Abraham. Víru znovu a znovu oživovat přes všechny zkoušky. Žádný projev živé víry není zbytečný a není bez odezvy!

„Až však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy.“

Duch Boží dává světlo. Člověk si pak může uvědomit pravdu, kterou dříve vůbec neviděl anebo viděl zkresleně. Například ukáže, že to, co se ti ve tvém životě zdálo jako náhoda, náhoda nebyla, a nyní, po několika letech to poznáváš. To, co jsi viděl jako prohru, byla výhra. Ze škody, která tě trápila, nakonec vzešel užitek. To, co jsi viděl jako neštěstí, byla jen bariera, která zabránila mnohem většímu neštěstí. Tehdy to člověk svým rozumem nechápal.

Duch Boží dává poznání obzvlášť v duchovních věcech. Usvědčuje z hříchu. Otvírá Písmo svaté. Některá místa v Písmu svatém, která byla pro tebe nepochopitelná, se najednou hluboce dotkla tvého nitra a vedou tě k osobnímu poznání hříchu i odpouštějící Boží lásky.

Duch Boží nás uvádí do vnitřního vztahu s naším Spasitelem, abychom Ho více poznávali a více milovali. Největší překážkou lásky k Bohu je dědičný hřích v nás, tedy sklon věřit lži a dopouštět se zla. Všechny pravdy jak z Písma, tak z katechismu, jsou pro nás bez Ducha Božího – jak říká Boží slovo – jen literou, která zabíjí. Duch ale obživuje! (2Kor 3,6) Ježíš řekl apoštolům, a říká i nám: „Ještě vám mám mnoho co říci, ale teď to nemůžete unést. Až však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy.“ (J 16,12-13)

„Pohřbeni jsme tedy s ním skrze křest ve smrt, abychom,

jako Kristus vstal z mrtvých…, tak i my v novotě života chodili.“

V tomto slovu života se mluví nejen o Kristově smrti, ale i o vzkříšení. Znovu je ukázáno na křest, že křtem jsme pohřbeni spolu s Ním ve smrt. Vejít spolu s Kristem do smrti – to v daném okamžiku znamená zřeknout se vlastní vůle. Cílem je žít novým životem, anebo spíš Ježíš má žít v nás. On sám působí silou svého vzkříšení.

Kristovo historické vzkříšení v Jeruzalémě před 2000 lety je realitou, a realitou je i spojení s Jeho vzkříšením v mém křtu. Křest sám ale nestačí. Aby ve vašem domě bylo světlo, musí v něm být elektrické vedení i s vypínačem a žárovkou. I když napojení energie na zdroj je, ale nestiskneme vypínač, zůstaneme ve tmě. Teprve když vypínač stiskneme, žárovka se rozsvítí. Křest můžeme přirovnat k vedení a vypínač k aktuální víře. Kristus ve mně žije v moci skrze křest a aktuální víru.

„Ježíš byl vydán na smrt pro naše hříchy

a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění.“

Na co je v tomto slovu života položen důraz?

Důraz je položen na vzkříšení. V předcházejícím verši je řečeno, že Otec vzkřísil z mrtvých Ježíše („Věříme v Toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána“ [v.24]), ale zároveň je řečeno, že Ježíš sám vstal z mrtvých svou mocí. Ježíš řekl: „Já a Otec jedno jsme.“ (J 10,30) Ježíš má stejné Božství s Otcem. Stejné Božství má i Duch svatý. V Listě Římanům 8,11 je napsáno: „Jestliže tedy Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, přebývá ve vás, pak ten, který vzkřísil Krista z mrtvých, oživí i vaše smrtelná těla skrze svého Ducha přebývajícího ve vás.” Zde si připomínáme, že na vzkříšení má účast celá Nejsvětější Trojice – Otec, Syn i Duch svatý. Tito tři jsou jedno, jeden Bůh ve třech osobách – Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý. Vzkříšení je znamením Boží moci. Bůh svou všemohoucností stvořil vesmír, miliony galaxií a miliardy hvězd. On to vše udržuje v existenci. On stvořil i naši zem. On je nejvyšší Pán a Zákonodárce. Může zasahovat do přirozených zákonů a takovou výjimku nazýváme zázrakem.

Při prvním setkání vzkříšeného Pána s Petrem u hrobu Písmo svaté nezaznamenává žádný rozhovor. Byl to jen pohled… Ale teď se Ježíš Petra ptá: „Šimone, synu Jonášův, miluješ mne?“ Při modlitbě nemám jen rozjímat nad Petrovým setkáním s Ježíšem. Mám si uvědomit Ježíšovu přítomnost – Ježíš je teď tu, vidí mě a zná mě. Ježíš je tady, stejný jako tenkrát u Genezaretského jezera. V srdci prožívám bolest spolu s Petrem: „Já jsem Tě zradil, já jsem Tě zapřel.“ Když se člověk zpětně podívá na svůj život, od samého dětství, kolik to bylo zapření! Každým hříchem, ať to byla slabost, kdy hřích byl silnější, nebo strach, nebo pýcha, že se člověk nechtěl přiznat k Ježíšovi a to kolikrát. Tolikrát jsem Ho zapřel a Ježíš to všechno ví. Ale teď se ptá i mne: „Miluješ mne?“ Vědom si svého hříchu v duchu pokání Mu říkám: „Ano, Pane, i kdybych Tě tisíckrát zapřel, ale Ty víš, že Tě miluji.“

Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já.

Dotkněte se mne a přesvědčte se.

Tato slova Ježíš pronesl, když se v neděli večer zjevil apoštolům. Byli zjevením Spasitele šokováni a mysleli, že vidí ducha, a ne skutečného Krista s Jeho oslaveným tělem. Ježíš je vybídl, aby se důkladně podívali na Jeho ruce a nohy, a navíc, aby se Ho také dotkli a přesvědčili se, že je to skutečně On. Dokonce je vybídl, aby Mu dali něco k jídlu, jako další důkaz, že je to On se svým vzkříšeným tělem. Tehdy Mu podali pečenou rybu a plást medu a Ježíš před nimi pojedl. Z ryby tam pak ještě zůstaly kosti jako svědectví o Jeho reálné přítomnosti.

Pamatujme, že Ježíš je stejný včera, dnes i navěky. Mimořádně se zjevuje určitým omilostněným osobám, aby skrze ně připomněl určité pravdy i věřícím. Většinou rovněž vybízí různým způsobem k pokání a k víře v Něho. Ježíš ale zaslíbil svou duchovní přítomnost i nám, když říká: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, přebývá ve mně a já v něm.“

„Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako přišla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání.“ (1 Kor 15, 20-21) Je psáno: „První člověk Adam se stal duší živou.“ Ale přestoupením přikázání spáchal hřích a stal se duší mrtvou. Ztratil Boží život. Všechno jeho potomstvo se už rodí bez tohoto Božího života jako mrtvé duše. „Poslední Adam – Ježíš, je Duchem oživujícím.“ To je jediné východisko pro mrtvou duši – přijmout Ducha oživujícího. Jak? Skrze pokání. Znamená to postavit se proti systému lži a pýchy, který ovládá rozum a přiznat nejzákladnější reality a pravdy týkající se časného i věčného života: realitu smrti, realitu vlastního hříchu, realitu Božího soudu a v důsledku i spravedlivého věčného trestu. Další realitou je přiznat Boha jako Stvořitele celého vesmíru i všeho živého na zemi. Přijmout Boží lásku, která je v Kristu. On za náš hřích spravedlivě zaplatil, očišťuje nás od hříchu a dává nám nový život. Přijmout Krista a přijmout Jeho Ducha je podmínkou naší spásy, protože kdo nemá Ducha Kristova, není Jeho.

NĚKOLIK MYŠLENEK OTCE PATRIARCHY ELIÁŠE K DOBĚ POSTNÍ

Jediným lékem na všechno je Ježíš a z naší strany neustálé učení se vycházet ze sebe, ze své sebestřednosti, kritizování, porovnávání se, sebelítosti. Pokud toto budeme živit, nepřítel si bude žádat daň, aby nám mohl škodit … Proto je lepší a moudřejší, už z čisté lásky k sobě, raději se pokořit a pokořovat, protože potom budeme zdraví a to nejen na těle, ale i na duši. Nakonec duši léčí jenom Ježíš, On je náš lékař a naše uzdravení je v Jeho ranách. Tam máme dávat všechny své hříchy, své nemoci i problémy. Pokud Mu je nedáváme a jen se vrtáme v sobě a Jeho pokládáme za nic, uzdravování se nekoná, anebo se problém jen přesouvá a nepříteli se dává nová šance dožadovat se svého. Jakmile se držíme své kritiky, svého postoje, bude nás z toho bolet hlava a škrupule budou bujet jako houby po dešti.

Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých;

v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů

všem národům.

Kdo pronesl toto slovo a kde? Toto slovo pronesl Pán Ježíš v neděli večer, když se zjevil apoštolům, kteří byli shromážděni na Sionu. Zde Ježíš také slavil před třemi dny, tedy ve čtvrtek večer, poslední večeři.

Vzkříšený Ježíš připomíná užaslým apoštolům, že sám jim několikrát předpověděl, že bude trpět, ale také, že třetí den vstane z mrtvých. Až když se tato předpověď naplnila, apoštolům se otevřely oči.

Ježíš dále mluví o tom, že v Jeho jménu bude zvěstováno pokání na odpuštění hříchů, a to všem národům.