„Až však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy.“

Duch Boží dává světlo. Člověk si pak může uvědomit pravdu, kterou dříve vůbec neviděl anebo viděl zkresleně. Například ukáže, že to, co se ti ve tvém životě zdálo jako náhoda, náhoda nebyla, a nyní, po několika letech to poznáváš. To, co jsi viděl jako prohru, byla výhra. Ze škody, která tě trápila, nakonec vzešel užitek. To, co jsi viděl jako neštěstí, byla jen bariera, která zabránila mnohem většímu neštěstí. Tehdy to člověk svým rozumem nechápal.

Duch Boží dává poznání obzvlášť v duchovních věcech. Usvědčuje z hříchu. Otvírá Písmo svaté. Některá místa v Písmu svatém, která byla pro tebe nepochopitelná, se najednou hluboce dotkla tvého nitra a vedou tě k osobnímu poznání hříchu i odpouštějící Boží lásky.

Duch Boží nás uvádí do vnitřního vztahu s naším Spasitelem, abychom Ho více poznávali a více milovali. Největší překážkou lásky k Bohu je dědičný hřích v nás, tedy sklon věřit lži a dopouštět se zla. Všechny pravdy jak z Písma, tak z katechismu, jsou pro nás bez Ducha Božího – jak říká Boží slovo – jen literou, která zabíjí. Duch ale obživuje! (2Kor 3,6) Ježíš řekl apoštolům, a říká i nám: „Ještě vám mám mnoho co říci, ale teď to nemůžete unést. Až však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy.“ (J 16,12-13)

„Pohřbeni jsme tedy s ním skrze křest ve smrt, abychom,

jako Kristus vstal z mrtvých…, tak i my v novotě života chodili.“

V tomto slovu života se mluví nejen o Kristově smrti, ale i o vzkříšení. Znovu je ukázáno na křest, že křtem jsme pohřbeni spolu s Ním ve smrt. Vejít spolu s Kristem do smrti – to v daném okamžiku znamená zřeknout se vlastní vůle. Cílem je žít novým životem, anebo spíš Ježíš má žít v nás. On sám působí silou svého vzkříšení.

Kristovo historické vzkříšení v Jeruzalémě před 2000 lety je realitou, a realitou je i spojení s Jeho vzkříšením v mém křtu. Křest sám ale nestačí. Aby ve vašem domě bylo světlo, musí v něm být elektrické vedení i s vypínačem a žárovkou. I když napojení energie na zdroj je, ale nestiskneme vypínač, zůstaneme ve tmě. Teprve když vypínač stiskneme, žárovka se rozsvítí. Křest můžeme přirovnat k vedení a vypínač k aktuální víře. Kristus ve mně žije v moci skrze křest a aktuální víru.

„Ježíš byl vydán na smrt pro naše hříchy

a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění.“

Na co je v tomto slovu života položen důraz?

Důraz je položen na vzkříšení. V předcházejícím verši je řečeno, že Otec vzkřísil z mrtvých Ježíše („Věříme v Toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána“ [v.24]), ale zároveň je řečeno, že Ježíš sám vstal z mrtvých svou mocí. Ježíš řekl: „Já a Otec jedno jsme.“ (J 10,30) Ježíš má stejné Božství s Otcem. Stejné Božství má i Duch svatý. V Listě Římanům 8,11 je napsáno: „Jestliže tedy Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, přebývá ve vás, pak ten, který vzkřísil Krista z mrtvých, oživí i vaše smrtelná těla skrze svého Ducha přebývajícího ve vás.” Zde si připomínáme, že na vzkříšení má účast celá Nejsvětější Trojice – Otec, Syn i Duch svatý. Tito tři jsou jedno, jeden Bůh ve třech osobách – Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý. Vzkříšení je znamením Boží moci. Bůh svou všemohoucností stvořil vesmír, miliony galaxií a miliardy hvězd. On to vše udržuje v existenci. On stvořil i naši zem. On je nejvyšší Pán a Zákonodárce. Může zasahovat do přirozených zákonů a takovou výjimku nazýváme zázrakem.

Při prvním setkání vzkříšeného Pána s Petrem u hrobu Písmo svaté nezaznamenává žádný rozhovor. Byl to jen pohled… Ale teď se Ježíš Petra ptá: „Šimone, synu Jonášův, miluješ mne?“ Při modlitbě nemám jen rozjímat nad Petrovým setkáním s Ježíšem. Mám si uvědomit Ježíšovu přítomnost – Ježíš je teď tu, vidí mě a zná mě. Ježíš je tady, stejný jako tenkrát u Genezaretského jezera. V srdci prožívám bolest spolu s Petrem: „Já jsem Tě zradil, já jsem Tě zapřel.“ Když se člověk zpětně podívá na svůj život, od samého dětství, kolik to bylo zapření! Každým hříchem, ať to byla slabost, kdy hřích byl silnější, nebo strach, nebo pýcha, že se člověk nechtěl přiznat k Ježíšovi a to kolikrát. Tolikrát jsem Ho zapřel a Ježíš to všechno ví. Ale teď se ptá i mne: „Miluješ mne?“ Vědom si svého hříchu v duchu pokání Mu říkám: „Ano, Pane, i kdybych Tě tisíckrát zapřel, ale Ty víš, že Tě miluji.“

Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já.

Dotkněte se mne a přesvědčte se.

Tato slova Ježíš pronesl, když se v neděli večer zjevil apoštolům. Byli zjevením Spasitele šokováni a mysleli, že vidí ducha, a ne skutečného Krista s Jeho oslaveným tělem. Ježíš je vybídl, aby se důkladně podívali na Jeho ruce a nohy, a navíc, aby se Ho také dotkli a přesvědčili se, že je to skutečně On. Dokonce je vybídl, aby Mu dali něco k jídlu, jako další důkaz, že je to On se svým vzkříšeným tělem. Tehdy Mu podali pečenou rybu a plást medu a Ježíš před nimi pojedl. Z ryby tam pak ještě zůstaly kosti jako svědectví o Jeho reálné přítomnosti.

Pamatujme, že Ježíš je stejný včera, dnes i navěky. Mimořádně se zjevuje určitým omilostněným osobám, aby skrze ně připomněl určité pravdy i věřícím. Většinou rovněž vybízí různým způsobem k pokání a k víře v Něho. Ježíš ale zaslíbil svou duchovní přítomnost i nám, když říká: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, přebývá ve mně a já v něm.“

„Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako přišla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání.“ (1 Kor 15, 20-21) Je psáno: „První člověk Adam se stal duší živou.“ Ale přestoupením přikázání spáchal hřích a stal se duší mrtvou. Ztratil Boží život. Všechno jeho potomstvo se už rodí bez tohoto Božího života jako mrtvé duše. „Poslední Adam – Ježíš, je Duchem oživujícím.“ To je jediné východisko pro mrtvou duši – přijmout Ducha oživujícího. Jak? Skrze pokání. Znamená to postavit se proti systému lži a pýchy, který ovládá rozum a přiznat nejzákladnější reality a pravdy týkající se časného i věčného života: realitu smrti, realitu vlastního hříchu, realitu Božího soudu a v důsledku i spravedlivého věčného trestu. Další realitou je přiznat Boha jako Stvořitele celého vesmíru i všeho živého na zemi. Přijmout Boží lásku, která je v Kristu. On za náš hřích spravedlivě zaplatil, očišťuje nás od hříchu a dává nám nový život. Přijmout Krista a přijmout Jeho Ducha je podmínkou naší spásy, protože kdo nemá Ducha Kristova, není Jeho.

NĚKOLIK MYŠLENEK OTCE PATRIARCHY ELIÁŠE K DOBĚ POSTNÍ

Jediným lékem na všechno je Ježíš a z naší strany neustálé učení se vycházet ze sebe, ze své sebestřednosti, kritizování, porovnávání se, sebelítosti. Pokud toto budeme živit, nepřítel si bude žádat daň, aby nám mohl škodit … Proto je lepší a moudřejší, už z čisté lásky k sobě, raději se pokořit a pokořovat, protože potom budeme zdraví a to nejen na těle, ale i na duši. Nakonec duši léčí jenom Ježíš, On je náš lékař a naše uzdravení je v Jeho ranách. Tam máme dávat všechny své hříchy, své nemoci i problémy. Pokud Mu je nedáváme a jen se vrtáme v sobě a Jeho pokládáme za nic, uzdravování se nekoná, anebo se problém jen přesouvá a nepříteli se dává nová šance dožadovat se svého. Jakmile se držíme své kritiky, svého postoje, bude nás z toho bolet hlava a škrupule budou bujet jako houby po dešti.

Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých;

v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů

všem národům.

Kdo pronesl toto slovo a kde? Toto slovo pronesl Pán Ježíš v neděli večer, když se zjevil apoštolům, kteří byli shromážděni na Sionu. Zde Ježíš také slavil před třemi dny, tedy ve čtvrtek večer, poslední večeři.

Vzkříšený Ježíš připomíná užaslým apoštolům, že sám jim několikrát předpověděl, že bude trpět, ale také, že třetí den vstane z mrtvých. Až když se tato předpověď naplnila, apoštolům se otevřely oči.

Ježíš dále mluví o tom, že v Jeho jménu bude zvěstováno pokání na odpuštění hříchů, a to všem národům.

Jako první je uvedeno slovo všichni. Tedy já, ty, každý z nás. Není ani jednoho, který by mohl říct: Já ne. Všichni zbloudili. Co to znamená? Bloudit znamená nepoznat cestu. Když malé dítě zabloudí v lese, neumí se vrátit. Nezná cestu zpět.

Bloudění je často životní cestou mnoha lidí. Mnoho lidí nemá jasno, nejde za Bohem a může mít i vysokoškolské vzdělání, přesto bloudí. Když se jich někdo zeptá: Jaký je smysl tvého života? Proč žiješ? Abys jedl, spal, pil, shromažďoval majetek, šel ke smrti a pak zemřel? A to, cos nashromáždil, ani vlastně nevíš, komu zanecháš. Jaký je tedy smysl tvého života? Všichni učení páni filosofové budou podávat různé teorie, ale jasnou odpověď nedají. Žádný z nich vpravdě neodpoví na tu nejdůležitější otázku: Jaký je smysl mého života?

Někdy je třeba mnoho pracovat a není čas na modlitbu. Ale když s tím člověk počítá, pak když je čas na modlitbu, využije jej naplno. Ale i při práci je potřebné počítat s Bohem: „Pane, to je pro Tebe“. Prostě počítat s Bohem v každé věci, kterou děláme. Pokud se člověk nezastaví, ujede mimo. Ale pokud se zastaví, Bůh dá další světlo i do toho, co dělat dál. Všechny Boží věci i všechny Boží inspirace přicházejí na kolenách. Když se člověk nemodlí, nic nedostane.

Kdo se modlí, ten má vládu, protože Bůh jedná skrze něho. Je to boj s královstvím temnoty.

Tím bude oslaven můj Otec,

když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky.

Čím bude oslaven Otec? Tím, že poneseme hojné ovoce. Hojné ovoce ale neponeseme z toho, že budeme vytvářet hojnou činnost nezávisle na Boží vůli. Jsme-li ve svém problému nezávislí na Ježíši, tedy nezůstáváme v Něm a On v nás, a zůstáváme jen ve své vůli, ve svých představách, ve svých emocích, pak můžeme konat jen hojně zmatku, který není pro Boží království žádným přínosem. Ovoce můžeme přinášet jedině tehdy, zůstaneme-li v Kristu a budeme-li Kristovými učedníky. Ježíš ale stanoví pro každého svého učedníka podmínku: „Kdo neopustí všechno, co má, nemůže být mým učedníkem.“ To neznamená, že se máme zbavit hmotných prostředků k životu a podobně. Je ale třeba, abychom se v dané situaci vždy zbavili své vlastní vůle, která se nechce podřídit vůli Boží, a to je spojeno s určitou zkouškou víry. Ovoce, které pak neseme, to duchovní ovoce, zůstává po celou věčnost.

NĚKOLIK MYŠLENEK OTCE PATRIARCHY ELIÁŠE K DOBĚ POSTNÍ

Svatý Efrém v modlitbě na dobu postní píše: „Pane a Vládce mého života, ducha lenosti, nedbalosti, vlastnění a prázdného mluvení (prázdného myšlení a snění) odežeň ode mne!“ Tedy prvním problémem je duchovní a tělesná lenost, ta potom vede k tuposti myšlení a síla, která by se měla proměnit v lásku, se promění v sebelásku, hněv, sebelítost, snění a nečisté myšlení a pocity. Staré přísloví říká: „Zahálka (lenost) je matkou všech neřestí.“ V této modlitbě kromě vysvobození z lenosti prosíme i vysvobození od třech duchů, a to: nedbalosti, vlastnění neboli sebelásky a planého mluvení. Jenže plané mluvení je jen důkazem, že naše myšlenky jsou plané, světské, sebestředné, egoistické. Proto kořenem je změna myšlení. To ale není jednorázový úkon. Poslušností víry musím své myšlení, které je světské, marné, sobecké a vychází z něho lenost a nedbalost, měnit stále.

Já jsem vinný kmen a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm,

ten nese mnoho ovoce.

Pán Ježíš v podobenství o vinném kmeni objasňuje, že ten, kdo uvěřil v Ježíše, si má být vědom, že s Ním má tvořit jednotu. To je vyjádřeno slovy: zůstává ve mně a já v něm. Slovo zůstávat také vyjadřuje, že nestačí, že mám jednotu s Ježíšem a Jeho vůlí jen v nějakém konkrétním případě. V tomto duchovním spojení mám zůstávat i dále.

Zamysli se nad slovem života a odpověz na tyto otázky:

Kdo je kmen? Kdo jsou ratolesti?

Jaký je vztah ratolesti a kmene?

Svatí nás často vybízejí, abychom hlavně v době postní pamatovali na poslední věci a to: smrt, soud, nebe a peklo. Ano, Bůh zná den a hodinu i místo vaší smrti. Nic jistějšího není než to, že tato pozemská pouť pro každého z nás skončí. Pak bude Boží soud. Ježíš říká: „Nic není skryto, co nebude odkryto.“ Budeme souzeni před anděly, celým vesmírem a všemi lidmi. Co dělat, aby nám Ježíš jednou nemusel povědět jako těm pošetilým pannám: „Amen, pravím vám, neznám vás!“ Co dělat, aby nám tehdy při svém příchodu řekl: „Pojďte požehnaní a ujměte se vlády!“ Co dělat? Žít z víry, věřit Ježíšovi a Jeho slovu a nevěřit lháři a svůdci, který nás odvádí od Ježíše a Jeho programu nám daného.

To smýšlení mějte, které bylo v Kristu Ježíši…

pokořil se a stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži.

Jaké měl smýšlení Ježíš? Tedy jaké máme mít myšlení my? Ne myšlení pýchy ducha světa, ale Ježíš se pokořil a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.

V čem spočívalo Jeho velké pokoření? V tom, že ač má božskou přirozenost, stejnou s Otcem, zmařil sám sebe, pokořil se a přijal na sebe lidskou přirozenost. Ježíš byl poslušný Nebeskému Otci také v tom, že přijal i způsob naší záchrany, a to smrt na kříži. Když přijímáme toto Kristovo myšlení, Bůh může skrze nás, skrze naši vnitřní smrt, která je úplným zřeknutím se své vlastní vůle a uvedení ji do souladu s poslušností Kristovou, zachraňovat duše.

V každém z nás je dědičný hřích, ta vrozená hloupost, která nás neustále, celý život, klame. Musíme s tím bojovat. Proto i Ježíš říká: „Zapři sám sebe!“ Zřekni se té lži, která je v tobě, která chce tvé zlo, táhá tě za nos a vede do sebedestrukce a nakonec do pekla. To je ta naše pýcha. Když nám někdo ukáže na naši chybu, nebo řekne, že jsme pyšní, urazíme se na smrt. Jací jsme hloupí! Měli bychom děkovat každému, kdo nám řekne: ty jsi takový a takový. I kdyby nám někdo naplival do obličeje, měli bychom děkovat: „Ano, já to možná nechápu, co mi říkáš, ale uvědomuji si své hříchy, …“

Jestliže… neodpustíte lidem,

ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.

Celé dva týdny si budeme v slově života připomínat pravdu o nutnosti odpuštění. Když člověk odpustí druhému, dostane se mu světla a uvědomí si, že i on ublížil mnohým a také potřebuje, aby mu odpustili. Proto je dobré znát a přijmout do svého života zásadu, kterou vyjadřuje krátká modlitba: „Bože, já odpouštím tomuto člověku, ale Bože, odpusť i mně, že jsem mnohým ublížil, mnohé pohoršil, svou vinu jsem neviděl a ani jsem si ji nechtěl přiznat.“ Při odpuštění nastává určitý duchovní zlom. Nemá smysl o něm filosofovat či teologizovat, ale je třeba vždy učinit krok odpuštění. Pak přijde zkušenost pokoje a světla, které před tím člověk neměl, a také jistota, že když prosí o Boží milosrdenství, Bůh mu hříchy odpouští, protože splnil podmínku a ze srdce svému bližnímu odpustil.

„Já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy… dal jsem vám příklad.“

Pán Ježíš dal apoštolům při poslední večeři příklad velké pokory. Vystupuje ne jako ten, kterému se má sloužit, ale jako ten, který sám slouží. Umývá apoštolům nohy. Tuto službu dělali otroci. Víme, jak to apoštoly šokovalo. Obzvlášť radikálně se bránil apoštol Petr. Nakonec ale poslechl.

Ježíš říká: „Učte se ode mne, jsem tichý a pokorný srdcem.“ Je možné i občas v malých společenstvích, třeba jednou za rok, udělat takové gesto, že bratři umyjí jeden druhému nohy. Někteří nekatolíci to praktikují dokonce častěji. Umýt nohy druhému bratrovi a rovněž nechat si umýt nohy je gesto pokory, obzvlášť když to člověk činí upřímně, s vědomím své viny, kterou mnohdy třeba i dlouhý čas neviděl.

Svatý Antonín poustevník na otázku, kdo vůbec může být spasen, výrazně odpověděl: „Jen člověk pokorný.“ To znamená ten, kdo sesadil z trůnu své duše bohorovné ego, a posadil na něj Ježíše. To je podstata spásy.

Bratři, jenom si nečiňte ze svobody podnět k tělesnosti.

Vy jste přece povoláni do svobody, bratři; jenom si nečiňte ze svobody podnět k tělesnosti, ale v lásce služte jedni druhým. Vždyť celý Zákon se naplňuje v jednom slově, totiž v tomto: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“

Co je pravá svoboda v Kristu? Neznamená to odhodit Boží zákony a přikázání a dát prostor pyšnému egu s jeho nezřízenými tělesnými tužbami, aby se bez výčitek svědomí dopouštělo zla. Lidská svoboda nespočívá v nedotknutelnosti ega, které chce mít ve své pýše vždy poslední slovo, a to i po Božím slovu. To by byla falešná svoboda, která vede do záhuby. Svoboda v Kristu je, že člověk přijímá cestu pravdy, tedy pokání, a zapírá sám sebe, vlastní pýchu. Je si vědom zákona pšeničného zrna, které musí odumřít, aby mohl přijít nový život. Je si tak plně vědom podstaty, že pýcha našeho ega, která je nedotknutelná a urážlivá, musí být nazvána pravým jménem. Je si vědom této duchovní otravy v nitru člověka, tedy i v sobě, ze které vycházejí všechny války a zločiny a která je také příčinou věčného zavržení. Na trůnu v naší duši sedí pyšné ego. Musí být z trůnu svrženo!

„Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete; … nepromarněte tento čas,

neboť nastaly dny zlé.“

Toto slovo života je aktuální zvláště pro dnešní dobu. Doba, ve které žijeme je skutečně apokalyptická. Je to doba totální diktatury satana. Tento duch lži a smrti pod názvem Nový světový řád ve skutečnosti skrývá redukční neboli genocidní program. Realizuje ho skrze vtělené démony, architekty smrti, zločince proti lidskosti, členy zednářských lóží, kteří jsou majiteli největších bank a ovládají a drží celý svět ve svém područí.

Co máme dělat my, kteří jsme jakoby bezmocní? Boží slovo odpovídá: máme si dávat pozor, a to dobrý pozor na to, jak žijeme. Jinak promarníme tento čas, do kterého nás Bůh postavil. Promarníme ho ke své škodě i ke škodě těch, pro které jsme mohli zprostředkovat milost spásy. Buďme si toho dobře vědomi!   Nepromarněme čas zbytečným sezením na internetu, ne-li dokonce ve smartphonech. To je utrácení, marnění času! Nepromarněme tento čas prázdnými řečmi, ale využívejme ho především k tomu, abychom mohli skrze modlitbu hovořit s Bohem o sobě i o duších, které nám Bůh svěřil. Potřebujeme Boží světlo, Boží moudrost, Boží pomoc.

„A nepřizpůsobujte se tomuto věku… abyste mohli rozpoznat,

co je vůle Boží“

Dnes jsme vystaveni mimořádně velkému tlaku temnoty tohoto věku, tedy duchu světa, který je tvrdě proti Bohu. Vede nejen křesťany, ale celé lidstvo k totální demoralizaci. Ďábelsky promyšlený systém chrlí lži všeho druhu především skrze masmédia. Zneužívá internet i smartphony doslova k vymývání mozků a vnucování protipřirozených až zvrácených principů. Je až nepochopitelné, že lidstvo přijímá a akceptuje duchovní sebevraždu, jde ale nejen o časnou, ale i o věčnou smrt. Zuří tvrdý duchovní boj o spásu našich duší. Musíme se postavit proti duchu tohoto světa a přijmout ochranu Božích zákonů. Oficiální katolická církev, která byla transformovaná na anticírkev New Age, už je nejenže neakceptuje, ale přímo propaguje pravý opak.