„Bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle.“

Tento výrok Pána Ježíše je stále mimořádně aktuální. Předtím Ježíš říká: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou.“ To znamená, že člověk se nesmí nechat zastrašit a nesmí uhnout od pravdy ani za cenu vlastního života. Příkladem jsou tisíce mučedníků. Zůstali pevní ve víře a nebáli se. Jistě, přirozeně se automaticky bojíme těch, kteří nám ubližují na zdraví, a tím více, když nám ukládají o život. Potřebujeme proto v modlitbě čerpat sílu Božího Ducha, abychom ve zkouškách obstáli.

Nyní však řešíme otázku, koho se máme skutečně bát. Bohužel, většina lidí se právě toho, před kým Ježíš varuje, nejenže vůbec nebojí, ale naopak se jím ráda nechává klamat. To je zvláštní paradox. Naše porušená přirozenost, tedy, jak říká Písmo, náš starý člověk se svým scestným myšlením, vůbec nepočítá se smrtí, s Božím soudem ani s věčností a automaticky reaguje převráceně.

„Bůh však dokazuje svoji lásku k nám,

neboť Kristus zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšníci.“

Na co je položen důraz?

Na Boží lásku. Ve verši 5 je řečeno, že Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého. Boží láska je v řeckém originále označena slovem „agapé“, na rozdíl od lidské lásky, která je označena slovem „filia“. Mezi touto dvojí láskou je rozdíl. Boží láska je dar a je bytostně spojena s Duchem svatým!. Můžeme říci, že pokud jsme v plnosti přijali Ducha svatého, tato láska je v nás a jsme ochotni být „martyres“ (svědky, mučedníky). Oheň lásky Ducha svatého nemáme uhášet lhostejností či nevěrou! Boží láska – agapé – je z naší strany spojena s ochotou všechno ztratit pro Krista.

V den svátku Těla a Krve Páně si připomínáme realitu, že Ježíš je mezi námi. Uvědomme si realitu tajemství vtělení Božího Slova. Všemohoucí Bůh, který stvořil miliony hvězd a galaxií, celou Zemi, dal zákony do každé buňky, který je nad časem, který byl, je, bude a je věčný, se ponížil a stal se člověkem. My máme počátek, On nás stvořil k svému obrazu. Je nám dán věčný život, ale ten věčný život je buď v nebi ve slávě, anebo v pekelném ohni, jestliže se člověk sjednotí s těmi duchy pýchy – démony, kteří se postavili proti Bohu. Náš život je zkouška, boj zla proti dobru a Ježíš nám dává do tohoto boje sám sebe za pokrm.

Bere na sebe naše tělo a stává se podobný nám, kromě hříchu, protože si nás zamiloval a chce nás vykoupit, abychom byli s Ním věčně. „Tak Bůh miloval svět, že dal svého Jednorozeného Syna…“ (J 3,16)

Ježíš řekl: „Já jsem ten chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je ten chléb sestupující z nebe, aby ten, kdo z něho jí, nezemřel. Já jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe. Bude-li někdo jíst ten chléb, bude žít na věky.  A chléb, který já dám, je mé tělo, které dávám za život světa.“ (J 6, 48-51)

A tak tedy, bratři, nejsme dlužníci těla, abychom žili podle těla.

Jestliže však skutky těla umrtvujete Duchem, budete žít.

Otázka: Koho nejsme dle Ř 8,12a dlužníky?

Odpověď: ………………………………………………………………………

Otázka: Co z toho dle Ř 8,12b vyplývá?

Odpověď: ………………………………………………………………………………………….

Otázka: Co dle Ř 8,13a čeká ty, kdo žijí podle těla?

Odpověď: ………………………………………………………………………………………….

Otázka: Jak umrtvovat dle Ř 8,13b skutky těla?

Odpověď: …………………………………………………………………………………………..

Otázka: Co dle Ř 8,13c čeká ty, kdo Duchem umrtvují skutky těla?

Teď prožíváme 40 dní období velikonoční, období Kristova slavného vítězství nad smrtí a hříchem. Boží slovo nám ukazuje hlubinný vztah skrze Ducha Svatého k tajemství Kristova vzkříšení: „Ten Duch, který vzkřísil Ježíše Krista, přebývá ve vás…“ (Ř 8,11n).

Nový život – život Krista vzkříšeného se v nás má projevovat skrze Ducha Svatého. Podmínkou je, abychom chodili ve víře a abychom všechny své plány, starosti a vůbec vše odevzdávali Ježíšovi. Abychom nic nevlastnili ani své myšlenky, ani svá zranění, nedůvěry Bohu a Jeho slovu, ani sebelítosti. Všechno Mu máme dávat. On se potom bude skrze nás mocně projevovat, anebo i skrytě, ale ovoce našeho sjednocení s Ním ve víře přinese ovoce pro věčnost.

Koncem května budeme slavit svátky seslání Ducha Svatého. Kéž vás Duch Svatý znovu naplní pravou Boží radostí, svými dary a hlavně sám sebou! Nestačí přijímat dary, hlavní je přijmout Dárce. My máme být co nejvíce v Boží přítomnosti, abychom byli ve vůli Boží a rozhodovali se, mluvili a jednali ne ze sebe, ale z Boha. Toto zůstávání a chození v Bohu je podmíněno naší praktickou vírou. Skutečně, chodit ve víře jako Abraham. Víru znovu a znovu oživovat přes všechny zkoušky. Žádný projev živé víry není zbytečný a není bez odezvy!

„Až však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy.“

Duch Boží dává světlo. Člověk si pak může uvědomit pravdu, kterou dříve vůbec neviděl anebo viděl zkresleně. Například ukáže, že to, co se ti ve tvém životě zdálo jako náhoda, náhoda nebyla, a nyní, po několika letech to poznáváš. To, co jsi viděl jako prohru, byla výhra. Ze škody, která tě trápila, nakonec vzešel užitek. To, co jsi viděl jako neštěstí, byla jen bariera, která zabránila mnohem většímu neštěstí. Tehdy to člověk svým rozumem nechápal.

Duch Boží dává poznání obzvlášť v duchovních věcech. Usvědčuje z hříchu. Otvírá Písmo svaté. Některá místa v Písmu svatém, která byla pro tebe nepochopitelná, se najednou hluboce dotkla tvého nitra a vedou tě k osobnímu poznání hříchu i odpouštějící Boží lásky.

Duch Boží nás uvádí do vnitřního vztahu s naším Spasitelem, abychom Ho více poznávali a více milovali. Největší překážkou lásky k Bohu je dědičný hřích v nás, tedy sklon věřit lži a dopouštět se zla. Všechny pravdy jak z Písma, tak z katechismu, jsou pro nás bez Ducha Božího – jak říká Boží slovo – jen literou, která zabíjí. Duch ale obživuje! (2Kor 3,6) Ježíš řekl apoštolům, a říká i nám: „Ještě vám mám mnoho co říci, ale teď to nemůžete unést. Až však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy.“ (J 16,12-13)

„Pohřbeni jsme tedy s ním skrze křest ve smrt, abychom,

jako Kristus vstal z mrtvých…, tak i my v novotě života chodili.“

V tomto slovu života se mluví nejen o Kristově smrti, ale i o vzkříšení. Znovu je ukázáno na křest, že křtem jsme pohřbeni spolu s Ním ve smrt. Vejít spolu s Kristem do smrti – to v daném okamžiku znamená zřeknout se vlastní vůle. Cílem je žít novým životem, anebo spíš Ježíš má žít v nás. On sám působí silou svého vzkříšení.

Kristovo historické vzkříšení v Jeruzalémě před 2000 lety je realitou, a realitou je i spojení s Jeho vzkříšením v mém křtu. Křest sám ale nestačí. Aby ve vašem domě bylo světlo, musí v něm být elektrické vedení i s vypínačem a žárovkou. I když napojení energie na zdroj je, ale nestiskneme vypínač, zůstaneme ve tmě. Teprve když vypínač stiskneme, žárovka se rozsvítí. Křest můžeme přirovnat k vedení a vypínač k aktuální víře. Kristus ve mně žije v moci skrze křest a aktuální víru.

„Ježíš byl vydán na smrt pro naše hříchy

a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění.“

Na co je v tomto slovu života položen důraz?

Důraz je položen na vzkříšení. V předcházejícím verši je řečeno, že Otec vzkřísil z mrtvých Ježíše („Věříme v Toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána“ [v.24]), ale zároveň je řečeno, že Ježíš sám vstal z mrtvých svou mocí. Ježíš řekl: „Já a Otec jedno jsme.“ (J 10,30) Ježíš má stejné Božství s Otcem. Stejné Božství má i Duch svatý. V Listě Římanům 8,11 je napsáno: „Jestliže tedy Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, přebývá ve vás, pak ten, který vzkřísil Krista z mrtvých, oživí i vaše smrtelná těla skrze svého Ducha přebývajícího ve vás.” Zde si připomínáme, že na vzkříšení má účast celá Nejsvětější Trojice – Otec, Syn i Duch svatý. Tito tři jsou jedno, jeden Bůh ve třech osobách – Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý. Vzkříšení je znamením Boží moci. Bůh svou všemohoucností stvořil vesmír, miliony galaxií a miliardy hvězd. On to vše udržuje v existenci. On stvořil i naši zem. On je nejvyšší Pán a Zákonodárce. Může zasahovat do přirozených zákonů a takovou výjimku nazýváme zázrakem.

Při prvním setkání vzkříšeného Pána s Petrem u hrobu Písmo svaté nezaznamenává žádný rozhovor. Byl to jen pohled… Ale teď se Ježíš Petra ptá: „Šimone, synu Jonášův, miluješ mne?“ Při modlitbě nemám jen rozjímat nad Petrovým setkáním s Ježíšem. Mám si uvědomit Ježíšovu přítomnost – Ježíš je teď tu, vidí mě a zná mě. Ježíš je tady, stejný jako tenkrát u Genezaretského jezera. V srdci prožívám bolest spolu s Petrem: „Já jsem Tě zradil, já jsem Tě zapřel.“ Když se člověk zpětně podívá na svůj život, od samého dětství, kolik to bylo zapření! Každým hříchem, ať to byla slabost, kdy hřích byl silnější, nebo strach, nebo pýcha, že se člověk nechtěl přiznat k Ježíšovi a to kolikrát. Tolikrát jsem Ho zapřel a Ježíš to všechno ví. Ale teď se ptá i mne: „Miluješ mne?“ Vědom si svého hříchu v duchu pokání Mu říkám: „Ano, Pane, i kdybych Tě tisíckrát zapřel, ale Ty víš, že Tě miluji.“

Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já.

Dotkněte se mne a přesvědčte se.

Tato slova Ježíš pronesl, když se v neděli večer zjevil apoštolům. Byli zjevením Spasitele šokováni a mysleli, že vidí ducha, a ne skutečného Krista s Jeho oslaveným tělem. Ježíš je vybídl, aby se důkladně podívali na Jeho ruce a nohy, a navíc, aby se Ho také dotkli a přesvědčili se, že je to skutečně On. Dokonce je vybídl, aby Mu dali něco k jídlu, jako další důkaz, že je to On se svým vzkříšeným tělem. Tehdy Mu podali pečenou rybu a plást medu a Ježíš před nimi pojedl. Z ryby tam pak ještě zůstaly kosti jako svědectví o Jeho reálné přítomnosti.

Pamatujme, že Ježíš je stejný včera, dnes i navěky. Mimořádně se zjevuje určitým omilostněným osobám, aby skrze ně připomněl určité pravdy i věřícím. Většinou rovněž vybízí různým způsobem k pokání a k víře v Něho. Ježíš ale zaslíbil svou duchovní přítomnost i nám, když říká: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, přebývá ve mně a já v něm.“

„Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli. A jako přišla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání.“ (1 Kor 15, 20-21) Je psáno: „První člověk Adam se stal duší živou.“ Ale přestoupením přikázání spáchal hřích a stal se duší mrtvou. Ztratil Boží život. Všechno jeho potomstvo se už rodí bez tohoto Božího života jako mrtvé duše. „Poslední Adam – Ježíš, je Duchem oživujícím.“ To je jediné východisko pro mrtvou duši – přijmout Ducha oživujícího. Jak? Skrze pokání. Znamená to postavit se proti systému lži a pýchy, který ovládá rozum a přiznat nejzákladnější reality a pravdy týkající se časného i věčného života: realitu smrti, realitu vlastního hříchu, realitu Božího soudu a v důsledku i spravedlivého věčného trestu. Další realitou je přiznat Boha jako Stvořitele celého vesmíru i všeho živého na zemi. Přijmout Boží lásku, která je v Kristu. On za náš hřích spravedlivě zaplatil, očišťuje nás od hříchu a dává nám nový život. Přijmout Krista a přijmout Jeho Ducha je podmínkou naší spásy, protože kdo nemá Ducha Kristova, není Jeho.

NĚKOLIK MYŠLENEK OTCE PATRIARCHY ELIÁŠE K DOBĚ POSTNÍ

Jediným lékem na všechno je Ježíš a z naší strany neustálé učení se vycházet ze sebe, ze své sebestřednosti, kritizování, porovnávání se, sebelítosti. Pokud toto budeme živit, nepřítel si bude žádat daň, aby nám mohl škodit … Proto je lepší a moudřejší, už z čisté lásky k sobě, raději se pokořit a pokořovat, protože potom budeme zdraví a to nejen na těle, ale i na duši. Nakonec duši léčí jenom Ježíš, On je náš lékař a naše uzdravení je v Jeho ranách. Tam máme dávat všechny své hříchy, své nemoci i problémy. Pokud Mu je nedáváme a jen se vrtáme v sobě a Jeho pokládáme za nic, uzdravování se nekoná, anebo se problém jen přesouvá a nepříteli se dává nová šance dožadovat se svého. Jakmile se držíme své kritiky, svého postoje, bude nás z toho bolet hlava a škrupule budou bujet jako houby po dešti.

Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých;

v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů

všem národům.

Kdo pronesl toto slovo a kde? Toto slovo pronesl Pán Ježíš v neděli večer, když se zjevil apoštolům, kteří byli shromážděni na Sionu. Zde Ježíš také slavil před třemi dny, tedy ve čtvrtek večer, poslední večeři.

Vzkříšený Ježíš připomíná užaslým apoštolům, že sám jim několikrát předpověděl, že bude trpět, ale také, že třetí den vstane z mrtvých. Až když se tato předpověď naplnila, apoštolům se otevřely oči.

Ježíš dále mluví o tom, že v Jeho jménu bude zvěstováno pokání na odpuštění hříchů, a to všem národům.

Jako první je uvedeno slovo všichni. Tedy já, ty, každý z nás. Není ani jednoho, který by mohl říct: Já ne. Všichni zbloudili. Co to znamená? Bloudit znamená nepoznat cestu. Když malé dítě zabloudí v lese, neumí se vrátit. Nezná cestu zpět.

Bloudění je často životní cestou mnoha lidí. Mnoho lidí nemá jasno, nejde za Bohem a může mít i vysokoškolské vzdělání, přesto bloudí. Když se jich někdo zeptá: Jaký je smysl tvého života? Proč žiješ? Abys jedl, spal, pil, shromažďoval majetek, šel ke smrti a pak zemřel? A to, cos nashromáždil, ani vlastně nevíš, komu zanecháš. Jaký je tedy smysl tvého života? Všichni učení páni filosofové budou podávat různé teorie, ale jasnou odpověď nedají. Žádný z nich vpravdě neodpoví na tu nejdůležitější otázku: Jaký je smysl mého života?

Někdy je třeba mnoho pracovat a není čas na modlitbu. Ale když s tím člověk počítá, pak když je čas na modlitbu, využije jej naplno. Ale i při práci je potřebné počítat s Bohem: „Pane, to je pro Tebe“. Prostě počítat s Bohem v každé věci, kterou děláme. Pokud se člověk nezastaví, ujede mimo. Ale pokud se zastaví, Bůh dá další světlo i do toho, co dělat dál. Všechny Boží věci i všechny Boží inspirace přicházejí na kolenách. Když se člověk nemodlí, nic nedostane.

Kdo se modlí, ten má vládu, protože Bůh jedná skrze něho. Je to boj s královstvím temnoty.

Tím bude oslaven můj Otec,

když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky.

Čím bude oslaven Otec? Tím, že poneseme hojné ovoce. Hojné ovoce ale neponeseme z toho, že budeme vytvářet hojnou činnost nezávisle na Boží vůli. Jsme-li ve svém problému nezávislí na Ježíši, tedy nezůstáváme v Něm a On v nás, a zůstáváme jen ve své vůli, ve svých představách, ve svých emocích, pak můžeme konat jen hojně zmatku, který není pro Boží království žádným přínosem. Ovoce můžeme přinášet jedině tehdy, zůstaneme-li v Kristu a budeme-li Kristovými učedníky. Ježíš ale stanoví pro každého svého učedníka podmínku: „Kdo neopustí všechno, co má, nemůže být mým učedníkem.“ To neznamená, že se máme zbavit hmotných prostředků k životu a podobně. Je ale třeba, abychom se v dané situaci vždy zbavili své vlastní vůle, která se nechce podřídit vůli Boží, a to je spojeno s určitou zkouškou víry. Ovoce, které pak neseme, to duchovní ovoce, zůstává po celou věčnost.

NĚKOLIK MYŠLENEK OTCE PATRIARCHY ELIÁŠE K DOBĚ POSTNÍ

Svatý Efrém v modlitbě na dobu postní píše: „Pane a Vládce mého života, ducha lenosti, nedbalosti, vlastnění a prázdného mluvení (prázdného myšlení a snění) odežeň ode mne!“ Tedy prvním problémem je duchovní a tělesná lenost, ta potom vede k tuposti myšlení a síla, která by se měla proměnit v lásku, se promění v sebelásku, hněv, sebelítost, snění a nečisté myšlení a pocity. Staré přísloví říká: „Zahálka (lenost) je matkou všech neřestí.“ V této modlitbě kromě vysvobození z lenosti prosíme i vysvobození od třech duchů, a to: nedbalosti, vlastnění neboli sebelásky a planého mluvení. Jenže plané mluvení je jen důkazem, že naše myšlenky jsou plané, světské, sebestředné, egoistické. Proto kořenem je změna myšlení. To ale není jednorázový úkon. Poslušností víry musím své myšlení, které je světské, marné, sobecké a vychází z něho lenost a nedbalost, měnit stále.

Já jsem vinný kmen a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm,

ten nese mnoho ovoce.

Pán Ježíš v podobenství o vinném kmeni objasňuje, že ten, kdo uvěřil v Ježíše, si má být vědom, že s Ním má tvořit jednotu. To je vyjádřeno slovy: zůstává ve mně a já v něm. Slovo zůstávat také vyjadřuje, že nestačí, že mám jednotu s Ježíšem a Jeho vůlí jen v nějakém konkrétním případě. V tomto duchovním spojení mám zůstávat i dále.

Zamysli se nad slovem života a odpověz na tyto otázky:

Kdo je kmen? Kdo jsou ratolesti?

Jaký je vztah ratolesti a kmene?

Svatí nás často vybízejí, abychom hlavně v době postní pamatovali na poslední věci a to: smrt, soud, nebe a peklo. Ano, Bůh zná den a hodinu i místo vaší smrti. Nic jistějšího není než to, že tato pozemská pouť pro každého z nás skončí. Pak bude Boží soud. Ježíš říká: „Nic není skryto, co nebude odkryto.“ Budeme souzeni před anděly, celým vesmírem a všemi lidmi. Co dělat, aby nám Ježíš jednou nemusel povědět jako těm pošetilým pannám: „Amen, pravím vám, neznám vás!“ Co dělat, aby nám tehdy při svém příchodu řekl: „Pojďte požehnaní a ujměte se vlády!“ Co dělat? Žít z víry, věřit Ježíšovi a Jeho slovu a nevěřit lháři a svůdci, který nás odvádí od Ježíše a Jeho programu nám daného.

To smýšlení mějte, které bylo v Kristu Ježíši…

pokořil se a stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži.

Jaké měl smýšlení Ježíš? Tedy jaké máme mít myšlení my? Ne myšlení pýchy ducha světa, ale Ježíš se pokořil a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.

V čem spočívalo Jeho velké pokoření? V tom, že ač má božskou přirozenost, stejnou s Otcem, zmařil sám sebe, pokořil se a přijal na sebe lidskou přirozenost. Ježíš byl poslušný Nebeskému Otci také v tom, že přijal i způsob naší záchrany, a to smrt na kříži. Když přijímáme toto Kristovo myšlení, Bůh může skrze nás, skrze naši vnitřní smrt, která je úplným zřeknutím se své vlastní vůle a uvedení ji do souladu s poslušností Kristovou, zachraňovat duše.

V každém z nás je dědičný hřích, ta vrozená hloupost, která nás neustále, celý život, klame. Musíme s tím bojovat. Proto i Ježíš říká: „Zapři sám sebe!“ Zřekni se té lži, která je v tobě, která chce tvé zlo, táhá tě za nos a vede do sebedestrukce a nakonec do pekla. To je ta naše pýcha. Když nám někdo ukáže na naši chybu, nebo řekne, že jsme pyšní, urazíme se na smrt. Jací jsme hloupí! Měli bychom děkovat každému, kdo nám řekne: ty jsi takový a takový. I kdyby nám někdo naplival do obličeje, měli bychom děkovat: „Ano, já to možná nechápu, co mi říkáš, ale uvědomuji si své hříchy, …“