Svatí nás často vybízejí, abychom hlavně v době postní pamatovali na poslední věci a to: smrt, soud, nebe a peklo. Ano, Bůh zná den a hodinu i místo vaší smrti. Nic jistějšího není než to, že tato pozemská pouť pro každého z nás skončí. Pak bude Boží soud. Ježíš říká: „Nic není skryto, co nebude odkryto.“ Budeme souzeni před anděly, celým vesmírem a všemi lidmi. Co dělat, aby nám Ježíš jednou nemusel povědět jako těm pošetilým pannám: „Amen, pravím vám, neznám vás!“ Co dělat, aby nám tehdy při svém příchodu řekl: „Pojďte požehnaní a ujměte se vlády!“ Co dělat? Žít z víry, věřit Ježíšovi a Jeho slovu a nevěřit lháři a svůdci, který nás odvádí od Ježíše a Jeho programu nám daného.

To smýšlení mějte, které bylo v Kristu Ježíši…

pokořil se a stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži.

Jaké měl smýšlení Ježíš? Tedy jaké máme mít myšlení my? Ne myšlení pýchy ducha světa, ale Ježíš se pokořil a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.

V čem spočívalo Jeho velké pokoření? V tom, že ač má božskou přirozenost, stejnou s Otcem, zmařil sám sebe, pokořil se a přijal na sebe lidskou přirozenost. Ježíš byl poslušný Nebeskému Otci také v tom, že přijal i způsob naší záchrany, a to smrt na kříži. Když přijímáme toto Kristovo myšlení, Bůh může skrze nás, skrze naši vnitřní smrt, která je úplným zřeknutím se své vlastní vůle a uvedení ji do souladu s poslušností Kristovou, zachraňovat duše.

V každém z nás je dědičný hřích, ta vrozená hloupost, která nás neustále, celý život, klame. Musíme s tím bojovat. Proto i Ježíš říká: „Zapři sám sebe!“ Zřekni se té lži, která je v tobě, která chce tvé zlo, táhá tě za nos a vede do sebedestrukce a nakonec do pekla. To je ta naše pýcha. Když nám někdo ukáže na naši chybu, nebo řekne, že jsme pyšní, urazíme se na smrt. Jací jsme hloupí! Měli bychom děkovat každému, kdo nám řekne: ty jsi takový a takový. I kdyby nám někdo naplival do obličeje, měli bychom děkovat: „Ano, já to možná nechápu, co mi říkáš, ale uvědomuji si své hříchy, …“

Jestliže… neodpustíte lidem,

ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.

Celé dva týdny si budeme v slově života připomínat pravdu o nutnosti odpuštění. Když člověk odpustí druhému, dostane se mu světla a uvědomí si, že i on ublížil mnohým a také potřebuje, aby mu odpustili. Proto je dobré znát a přijmout do svého života zásadu, kterou vyjadřuje krátká modlitba: „Bože, já odpouštím tomuto člověku, ale Bože, odpusť i mně, že jsem mnohým ublížil, mnohé pohoršil, svou vinu jsem neviděl a ani jsem si ji nechtěl přiznat.“ Při odpuštění nastává určitý duchovní zlom. Nemá smysl o něm filosofovat či teologizovat, ale je třeba vždy učinit krok odpuštění. Pak přijde zkušenost pokoje a světla, které před tím člověk neměl, a také jistota, že když prosí o Boží milosrdenství, Bůh mu hříchy odpouští, protože splnil podmínku a ze srdce svému bližnímu odpustil.

„Já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy… dal jsem vám příklad.“

Pán Ježíš dal apoštolům při poslední večeři příklad velké pokory. Vystupuje ne jako ten, kterému se má sloužit, ale jako ten, který sám slouží. Umývá apoštolům nohy. Tuto službu dělali otroci. Víme, jak to apoštoly šokovalo. Obzvlášť radikálně se bránil apoštol Petr. Nakonec ale poslechl.

Ježíš říká: „Učte se ode mne, jsem tichý a pokorný srdcem.“ Je možné i občas v malých společenstvích, třeba jednou za rok, udělat takové gesto, že bratři umyjí jeden druhému nohy. Někteří nekatolíci to praktikují dokonce častěji. Umýt nohy druhému bratrovi a rovněž nechat si umýt nohy je gesto pokory, obzvlášť když to člověk činí upřímně, s vědomím své viny, kterou mnohdy třeba i dlouhý čas neviděl.

Svatý Antonín poustevník na otázku, kdo vůbec může být spasen, výrazně odpověděl: „Jen člověk pokorný.“ To znamená ten, kdo sesadil z trůnu své duše bohorovné ego, a posadil na něj Ježíše. To je podstata spásy.

Bratři, jenom si nečiňte ze svobody podnět k tělesnosti.

Vy jste přece povoláni do svobody, bratři; jenom si nečiňte ze svobody podnět k tělesnosti, ale v lásce služte jedni druhým. Vždyť celý Zákon se naplňuje v jednom slově, totiž v tomto: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“

Co je pravá svoboda v Kristu? Neznamená to odhodit Boží zákony a přikázání a dát prostor pyšnému egu s jeho nezřízenými tělesnými tužbami, aby se bez výčitek svědomí dopouštělo zla. Lidská svoboda nespočívá v nedotknutelnosti ega, které chce mít ve své pýše vždy poslední slovo, a to i po Božím slovu. To by byla falešná svoboda, která vede do záhuby. Svoboda v Kristu je, že člověk přijímá cestu pravdy, tedy pokání, a zapírá sám sebe, vlastní pýchu. Je si vědom zákona pšeničného zrna, které musí odumřít, aby mohl přijít nový život. Je si tak plně vědom podstaty, že pýcha našeho ega, která je nedotknutelná a urážlivá, musí být nazvána pravým jménem. Je si vědom této duchovní otravy v nitru člověka, tedy i v sobě, ze které vycházejí všechny války a zločiny a která je také příčinou věčného zavržení. Na trůnu v naší duši sedí pyšné ego. Musí být z trůnu svrženo!

„Dávejte si dobrý pozor na to, jak žijete; … nepromarněte tento čas,

neboť nastaly dny zlé.“

Toto slovo života je aktuální zvláště pro dnešní dobu. Doba, ve které žijeme je skutečně apokalyptická. Je to doba totální diktatury satana. Tento duch lži a smrti pod názvem Nový světový řád ve skutečnosti skrývá redukční neboli genocidní program. Realizuje ho skrze vtělené démony, architekty smrti, zločince proti lidskosti, členy zednářských lóží, kteří jsou majiteli největších bank a ovládají a drží celý svět ve svém područí.

Co máme dělat my, kteří jsme jakoby bezmocní? Boží slovo odpovídá: máme si dávat pozor, a to dobrý pozor na to, jak žijeme. Jinak promarníme tento čas, do kterého nás Bůh postavil. Promarníme ho ke své škodě i ke škodě těch, pro které jsme mohli zprostředkovat milost spásy. Buďme si toho dobře vědomi!   Nepromarněme čas zbytečným sezením na internetu, ne-li dokonce ve smartphonech. To je utrácení, marnění času! Nepromarněme tento čas prázdnými řečmi, ale využívejme ho především k tomu, abychom mohli skrze modlitbu hovořit s Bohem o sobě i o duších, které nám Bůh svěřil. Potřebujeme Boží světlo, Boží moudrost, Boží pomoc.

„A nepřizpůsobujte se tomuto věku… abyste mohli rozpoznat,

co je vůle Boží“

Dnes jsme vystaveni mimořádně velkému tlaku temnoty tohoto věku, tedy duchu světa, který je tvrdě proti Bohu. Vede nejen křesťany, ale celé lidstvo k totální demoralizaci. Ďábelsky promyšlený systém chrlí lži všeho druhu především skrze masmédia. Zneužívá internet i smartphony doslova k vymývání mozků a vnucování protipřirozených až zvrácených principů. Je až nepochopitelné, že lidstvo přijímá a akceptuje duchovní sebevraždu, jde ale nejen o časnou, ale i o věčnou smrt. Zuří tvrdý duchovní boj o spásu našich duší. Musíme se postavit proti duchu tohoto světa a přijmout ochranu Božích zákonů. Oficiální katolická církev, která byla transformovaná na anticírkev New Age, už je nejenže neakceptuje, ale přímo propaguje pravý opak.

Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost,

a všechno ostatní vám bude přidáno.

Pán Ježíš nám říká, že máme hledat. Hledání je bolestný proces. Když někdo něco vzácného ztratí, prožívá určitou bolest, a snaží se hledat především tam, kde by to mohl najít. Ježíš říká, že na prvním místě máme ale hledat Boží království. Ono je v nás jako zakopaný poklad.

Co je Boží království? Je to Boží vláda a Boží přítomnost v duších pokřtěných lidí. Tento poklad je nějak hluboko, musíme ho ale hledat. Někdy se dá najít hned.

Co znamená jeho spravedlnost? Ta se dovršila v našem Pánu Ježíši Kristu Jeho výkupnou obětí za nás. On podal spravedlivou satisfakci za hříchy lidstva i za všechny mé hříchy. Tu spravedlnost nacházím pod Kristovým křížem, tam skrze úkon pokání jsou mi odpouštěny hříchy a ďábel nemá právo se dožadovat spravedlnosti, tedy trestu, který hřích přináší. Ježíš tuto spravedlnost na kříži dovršil.

„Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně.“

Tyto dva týdny budeme uvažovat a připomínat si během našich sedmi zastavení toto slovo Boží. Apoštol vybízí: „Nebuďte nerozumní.“ Co to znamená být nerozumný? To znamená být neschopen kritiky a objektivní pravdy a slepě prosazovat nějaký svůj první pohled. A dále apoštol říká: „Ale hleďte pochopit, co je vůle Boží,“ v Tvém životě, dnešní den, v tvé situaci, kterou prožíváš. Máš ji prožívat s Bohem ve víře.

Drobné sebezapírání naší skryté pýchy, nerozumu, nám umožňuje chápat, co je vůle Boží. Proto buďme sebekritičtí, pokorní, neurážejme se, když nám někdo ukáže na naši chybu, nebo na to, že naše rozhodnutí není moudré.

I jako křesťané máme své různé plány, přání a představy a klademe si otázku, jaká je vůle Boží. Někdy to vypadá, že Boží vůle je skryta jako jakýsi poklad na ostrově a my máme jen útržky mapy k jeho nalezení. Je to však pravda? Skrývá Bůh své plány před tebou jako nějaké tajemství, nebo chce, abys Ho následoval a aby ses nechal vést krok po kroku?

Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste,

oč chcete, a stane se vám.

Ježíš při poslední večeři mluví o naší duchovní jednotě s Ním. Křtem se nám dostává účasti na Ježíšově výkupné smrti i na Jeho novém životě, který je spojen s Jeho slavným vzkříšením. Křest ale sám o sobě nestačí. Aby v nás Boží život vůbec zůstal, a co víc, aby se rozvíjel, je potřebná víra, víra v Ježíšovo slovo. Tato víra je spojena s pokořováním a se zkouškami věrnosti. Je třeba si v této souvislosti uvědomit podstatu podobenství o vinném kmeni a ratolestech. Z kmene proudí do ratolestí životodárná míza, tedy tentýž Duch, který je v Ježíši Kristu, působí i v nás, pokřtěných, když vírou zůstáváme sjednoceni s Ježíšem. Ježíš několikrát zdůrazňuje, že bez Něho nemůžeme nic činit a dává svým ratolestem zaslíbení: „Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.“ Podmínkou toho, aby se něco stalo k našemu skutečnému dobru, nejen časnému, ale i věčnému, je, abychom zůstávali skrze víru v jednotě s Ježíšem. K této jednotě nám pomáhá Jeho slovo, ve kterém máme zůstávat. Nemáme ho jen slyšet, máme ho realizovat! Ono v nás má zapustit kořeny. Skrze Ježíšovo slovo máme udržovat živou jednotu s Kristem, tedy zůstávat v Ježíši skrze zůstávání v Jeho slově. Pak Ježíš říká: „Proste, oč chcete, a stane se vám“.

MARIA – n o v á   ž e n a

n o v á   m a t k a

n o v é   s r d c e

Eva je opakem Marie.

Přijímám nové srdce. Mám nové srdce. Ďáblové, zapište si to za uši! Maria je ve mně, v mém nitru. Ona je otrokyně Pána. Já jsem svým vědomím v tomto novém srdci. Ona mě bude učit, jak se stát otrokem Pána. Ona je má matka. Být otrokem Pána: „Kde je Duch Páně, tam je svoboda,“ a v ní je Duch Páně! V ní se slovo stalo tělem. Ona z Ducha počala. Ale předtím, než počala z Ducha, řekla: „Jsem otrokyně Pána.“ A to říká i nyní ve mně a já v ní: Jsem otrok Pána. Jsem jejím otrokem. Jsem otrok – otrokyně Pána /srov. Ž 116,16/. A tím jsem jen a jen otrokem Ježíšovým! Maria je otrokyně Pána, nemá žádné vlastnické právo. Vše, co má a co vlastní, není její, ale patří Pánu. Ona je Jeho otrokyní. Proto máme být otroky Marie, abychom tím pravdivěji a cele byli otroky Ježíšovými.

Proto se máme stát otroky Marie, aby ona nás naučila tomuto největšímu umění, které nikdo z lidí tak plně nerealizoval jako ona. Ona je v tom naším vzorem, naší učitelkou, naší matkou. Ona je živý vzor, skutečná matka. Hle, tvá matka!

Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení,

abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti a unikli zhoubě,

do níž svět žene jeho zvrácená touha.

Náš život je krátký, v podstatě je jen časem zkoušky, ve které se rozhoduje o naší věčnosti. Ta bude buď šťastná, anebo nešťastná navěky. Nešťastná budoucnost, tedy zhouba věčná, čeká ty, kteří pyšnou nevěrou odmítají záchranu v Ježíši Kristu. V Něm nám Bůh dal největší dar, a to abychom skrze Něho přijali novou přirozenost! Máme proto odložit tu přirozenost, která je infikována prvotním hříchem a do které je náš lidský duch jakoby oblečen. Tím byla především zatemněna naše duševní oblast, takže rozum těžko poznává pravdu, vůle se kloní ke zlu a srdce je naplněné zvrácenou touhou, která tvoří jednotu s duchem světa ženoucího lidstvo do záhuby časné i věčné. Jak uniknout této zhoubě? Musíme vírou přijmout Spasitele Ježíše Krista. Pak o nás platí: „Těm, kteří Ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nezrodili ani z žádosti těla, ani z žádosti muže, ale z Boha.“ (srov. J 1,12) Tedy přijetím Krista přijímáme už nyní, i když je v nás ještě dědičný hřích, božskou přirozenost. Být účastni Boží přirozenosti, to není jen zaslíbení, je to zároveň dar, vzácný a převeliký dar.

Ježíš jim odpověděl: „Mějte víru Boží! Amen, pravím vám,

že kdo řekne této hoře: ‚Zdvihni se a vrhni do moře‘ – a nebude pochybovat,

ale bude věřit, že se stane, co říká, bude to mít.“

Co je víra lidská a co je víra Boží?

Víra lidská je nutná v běžném životě. Musíme věřit svědectví lidí například o Antarktidě, i když jsme tam sami nikdy nebyli. Věříme, že je tam sníh, i když jsme ho neviděli. To je přirozená víra, která se dá hmotně dokázat.

Co je víra Boží? Je to víra, která se váže na zaslíbení, které nám dal Bůh. Je to víra v Boží všemohoucnost. Bůh svou všemohoucností stvořil všechno, co je, stvořil tento svět a stará se o něj. Stvořil ho účelově. My věříme v Boha Stvořitele. Věříme i v Boha Spasitele, věříme, že Boží Syn se stal člověkem a zemřel za naše hříchy a také věříme Božímu slovu. Navíc, abychom měli Boží víru, která koná zázraky, potřebujeme k tomu dostat milost, že Bůh nám ukáže, že se chce v této situaci oslavit a že vyžaduje, abychom stáli ve víře a nepochybovali. Zkouška víry přijde na každého, proto musíme překonávat pochybnost ve svém srdci. Víra Boží je dar, který si musíme vyprosit.

„Toto je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho On poslal.“

Skupina lidí se jednou Pána Ježíše zeptala, jak mohou konat Boží dílo. Pán Ježíš odpověděl: „Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho On poslal.“ (Jan 6,29) Otec žádá od lidí víru a důvěru, neboť „bez víry není možné zalíbit se Bohu“ (Žd 11,6).

Slovo života, které nyní při modlitebních zastaveních opakujeme, také vyjadřuje, že když věříme v Toho, koho Otec poslal, to je v Pána Ježíše, a to v konkrétní situaci, v konkrétním problému, Bůh odpovídá na naši víru skutkem.

Další citáty prohlubují tuto pravdu, která se vztahuje k víře.

Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas.

Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží.

Apoštol Petr nás vybízí, abychom se pokořili před Bohem. Co to pokoření přinese? Především nám zprostředkuje světlo poznání, které dává Bůh. Jinak nám ho, aniž si to uvědomujeme, blokuje sebestřednost naší hříchem infikované přirozenosti, kterou Písmo nazývá starý člověk. Pokora je pravda. Pokora je vymaněním z nadvlády naší suverenity, pýchy a neochoty přiznat si vlastní slabosti a omyly. Tato egoistická suverenita nedovoluje Bohu, aby mohl skrze nás působit. Přitom největší užitek nejen duchovní, ale i jiný, bychom získali nejen pro druhé, ale hlavně sami pro sebe. Písmo říká: „Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost.“ Pokořit se před Bohem, od Něhož máme svou existenci a všechno dobré, co v nás je a co jsme vykonali, není žádným ponížením. Je to jen uznáním reality, tedy pravdy, o nás samotných. Tento postoj pokory v pravdě získáme zvláště ve vnitřní modlitbě pod Kristovým křížem. Bez pravdivé modlitby budeme utrácet život v iluzích. Ve chvíli smrti už nebudeme mít čas na pokání a vynahrazení toho, co jsme zanedbali.

Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem.

Samotný Ježíš i tobě říká: „Nazýváš mě svým Mistrem a Pánem,“ a dodává: „a já jím skutečně jsem.“

V tomto malém biblickém kurzu si můžeme projít některé citáty z Písma a zamyslet se, zda je Ježíš skutečně mým Pánem. Pokud jím není, a mým pánem je bůžek zvaný ego, musím prosit: Ježíši, buď opravdu mým Pánem! Volejme k Ježíši z hlubin srdce. Jedině tak budeme moci s kajícím Tomášem vyznat: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíši, buď skutečně mým Pánem a Bohem!

Ježíš Kristus je Spasitel a Pán! Ze všech titulů Pána Ježíše se oslovení „Pán“ stalo nejpoužívanějším, nejrozšířenějším a nejdůležitějším. Nebyli bychom daleko od pravdy, kdybychom řekli, že slovo „Pán“ se stalo synonymem pro jméno „Ježíš“.

A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly,

jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia,

jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil

k dílu služby – k budování Kristova těla.

Jde o dary a zároveň povolání, jejichž cílem není oslava jedince, ale aby ti, kteří jsou vyvoleni, byli dokonale připraveni k dílu služby. K jakému dílu služby? K budování tajemného Kristova těla.

Dříve byla mezi lidem bludná představa, že když se někdo stane knězem nebo biskupem, ovládá všechny služby, jako by byl zároveň apoštolem, učitelem, prorokem, pastýřem i evangelistou. Pokud má ale někdo důkladně sloužit jednou službou a získávat zkušenosti, nemůže se plně věnovat druhé službě.

A nepřizpůsobujte se tomuto věku,

nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat,

co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.

Pro 20. a 21. století jsou charakteristické úžasné vynálezy, které rychle a lehko uspokojují různé lidské potřeby. Hotová jídla, rychlá komunikace pomocí internetu, okamžité poskytování informací uchovávaných v megapočítačích – to jsou znaky dnešní „instantní“ generace. Křesťan však nesmí zapomenout na to, že neexistuje cosi jako „okamžitá“, „instantní“ dospělost. Stát se křesťanem znamená začít celoživotní dobrodružství lepšího poznávání a většího milování Otce.

Slovo Boží říká: „A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ (Ř 12,2) Nenech svět, aby ti vnucoval svou formu. Kéž Bůh promění tvou mysl zevnitř, abys opravdu zakusil, že Boží plán s tebou je dobrý, děje se podle jeho požadavků a směřuje ke skutečné zralosti.

„Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky

a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“

Minulé dva týdny jsme se zamýšleli nad Božím slovem Sk 1,8: „Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ Tedy máme svědčit lidem, jak jsme probrali v krátkém biblickém kurzu na téma svědectví. Máme svědčit, tedy být martyres, i za cenu pronásledování, zesměšňování, či dokonce za cenu ztráty vlastního života jako apoštolové. Máme být svědky živého Ježíše, který byl ukřižován a vstal z mrtvých! Čtyřicet dní se po svém zmrtvýchvstání zjevoval, a to nejen apoštolům, ale i několika stům lidem a dokazoval tím své božství.

Nyní máme dva týdny pokračovat v myšlence na svědectví. Můžeme si znovu oživit některé pravdy z předcházejícího rozjímání nad slovem života, které je bohaté na citáty z Písma svatého. Obsahuje i poučení o tom, jak máme konkrétně svědčit slovem i životem. Nyní se zamyslíme nad svědectvím životem. Ježíš nás k tomu vybízí: „Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“

„Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky

v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“

Je to vždycky Duch svatý, nikdy ne my, kdo u lidí působí obrácení k Pánu Ježíši Kristu. My, vyvolení poslové Pána Ježíše Krista, máme tu výsadu, že zvěst o Něm můžeme sdělovat, můžeme i svým vlastním životem vydávat svědectví o tom, co dokáže Jeho milost. Nikdy se však nesmíme naivně domnívat, že jsme obrátili lidskou duši a přivedli ji k Ježíši Kristu. Vždyť nikdo nemůže vyznat „Ježíš je Pán“ jinak než v Duchu svatém (1Kor 12,3).

VÝZVA

1. V Markově evangeliu 5,18-19 si všimněme Ježíšových slov k muži, jehož uzdravil.

a) Kam ho poslal?

b) Co mu nařídil?

c) Proč mu dal právě tyto pokyny?