Rozjímání nad 2 Pt 1,4
Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení,
abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti a unikli zhoubě,
do níž svět žene jeho zvrácená touha.
Náš život je krátký, v podstatě je jen časem zkoušky, ve které se rozhoduje o naší věčnosti. Ta bude buď šťastná, anebo nešťastná navěky. Nešťastná budoucnost, tedy zhouba věčná, čeká ty, kteří pyšnou nevěrou odmítají záchranu v Ježíši Kristu. V Něm nám Bůh dal největší dar, a to abychom skrze Něho přijali novou přirozenost! Máme proto odložit tu přirozenost, která je infikována prvotním hříchem a do které je náš lidský duch jakoby oblečen. Tím byla především zatemněna naše duševní oblast, takže rozum těžko poznává pravdu, vůle se kloní ke zlu a srdce je naplněné zvrácenou touhou, která tvoří jednotu s duchem světa ženoucího lidstvo do záhuby časné i věčné. Jak uniknout této zhoubě? Musíme vírou přijmout Spasitele Ježíše Krista. Pak o nás platí: „Těm, kteří Ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nezrodili ani z žádosti těla, ani z žádosti muže, ale z Boha.“ (srov. J 1,12) Tedy přijetím Krista přijímáme už nyní, i když je v nás ještě dědičný hřích, božskou přirozenost. Být účastni Boží přirozenosti, to není jen zaslíbení, je to zároveň dar, vzácný a převeliký dar. Tedy být účastni už zde na zemi božské přirozenosti – a zůstaneme-li věrni až do smrti, pak mít tuto přirozenost po celou věčnost – to je dar nad všechny dary. Ve srovnání s ním jsou všechny poklady tohoto světa pouhým smetím. Tento vzácný poklad však, jak říká Písmo, nosíme v křehkých nádobách, aby se někdo nevyvyšoval. V nádobách naší porušené lidské schránky, která nás táhne skrze žádostivost, pýchu a nevěru dolů. Hřích nevěry je ve skutečnosti postavením se k Bohu zády či přímo postavením se do vzpoury proti Bohu. Podobně se postavil ďábel, jehož otrávené duchovní semeno, zvané dědičný hřích, je v nás. Táhne nás tam, kde je jeho otec lži, tedy do věčné záhuby. Proto se musíme zapírat, zapírat sama sebe, brát trpělivě zkřížení naší vůle s vůlí Boží a jít za Ježíšem bezpečnou cestou do věčného štěstí.
O praktické víře píše k našemu povzbuzení zvláště 11. kapitola listu Židům. Lidé, kteří žili z víry a procházeli těžkými zkouškami, neochabli ve víře, ale věřili Bohu a Jeho zaslíbením.
PŘÍKLADY VÍRY
1. Židům 11 je základní kapitola o víře. Pročti tuto kapitolu a poznač si, co víra vykonala.
Kterou z těch věcí považuješ za nejdůležitější?
Proč?
BOŽÍ ZASLÍBENÍ
2. Vzpomeň si na nějakou konkrétní situaci, v níž ti někdo něco slíbil. Když jsi přemýšlel o tom, zda ten člověk splní či nesplní svůj slib, podle čeho jsi to hodnotil?
Splnil ten člověk svůj slib?
Jaký vliv to mělo na tvou důvěru v jeho další sliby?
3. Nebeský Otec ti také něco slibuje. Co říká Písmo o Božích slovech?
1Král 8,56
Žalm 89,34
Izaiáš 55,11
2Pt 1,4
4. Proč jsou Boží zaslíbení spolehlivá?
Víra se vždy opírá o to, co Bůh řekl nebo slíbil. Když čestný člověk něco řekne, tak to taky udělá – za slibem následuje čin. S Bohem je tomu podobně: Když chce něco udělat, vždy to nejprve řekne ve svém Slovu.
Stáhnout: Rozjímání nad 2 Pt 1,4