Rozjímání nad Ef 4,11-12
A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly,
jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia,
jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil
k dílu služby – k budování Kristova těla.
Jde o dary a zároveň povolání, jejichž cílem není oslava jedince, ale aby ti, kteří jsou vyvoleni, byli dokonale připraveni k dílu služby. K jakému dílu služby? K budování tajemného Kristova těla.
Dříve byla mezi lidem bludná představa, že když se někdo stane knězem nebo biskupem, ovládá všechny služby, jako by byl zároveň apoštolem, učitelem, prorokem, pastýřem i evangelistou. Pokud má ale někdo důkladně sloužit jednou službou a získávat zkušenosti, nemůže se plně věnovat druhé službě.
Ani jednu službu není však možné vykonávat bez společného jmenovatele, kterým je zapření sama sebe, tedy svého vlastního ega. Máme sloužit s vědomím, že sloužíme samotnému Kristu a Jeho tajemnému tělu – církvi – a nemáme při tom hledat vlastní slávu ani seberealizaci. Když někdo zastává nějaký úřad a je neobrácený a neusiluje o následování Krista, automaticky si z úřadu udělá prostředek k vlastní kariéře a zviditelnění svého pyšného ega. V takovém případě jsou tyto služby neúčinné, ne-li škodlivé.
Samozřejmě, do určité míry můžeme být všichni evangelisté, protože každý z nás by měl svědčit o Kristu nejen svým životem, ale i slovem. Každý z nás by ale měl být do určité míry i prorokem. Nejprve by však měl prorokovat sám sobě. To znamená, že by si měl nalít čistého vína a stále si přiznávat své egoistické sklony, s nimiž je nutné bojovat až do smrti. Musí umět nést svou vlastní bídu, naučit se pravdivé sebekritice a přijímat také kritiku i ponížení ze strany druhých. Každý z nás by také měl být do určité míry pastýř, čili měl by být ochoten druhým pomoci vedením, aspoň v určitých krocích, aby se, když uvěří, zakořenili v základních pravdách a základních ctnostech, které vyžaduje Ježíš ve svém evangeliu. Každý z nás by měl být do určité míry učitelem. Měl by umět vysvětlit základní pravdy víry lidem, kteří přišli ze světa a upřímně hledají spásu své duše v Kristově církvi. Každý by měl být i apoštolem, konat apoštolát, ale také znát základní pravdy víry a rozlišovat je od současných herezí, které skrze modernismus pronikají i katolickou literaturu, dokonce dnes i tu, která má církevní schválení. Například je schválena historicko-kritická metoda, která skrytě popírá všechno nadpřirozené v Písmu, ale narovinu to nepoví. Schová se za fráze, že například Kristovo vzkříšení je nadhistorické, eschatologické a mystické atd., ale nevyzná, že je reálné a historické. Se slabou vírou jsou pak spojeny různé ezoterické pohledy, falešné mystiky, různé pověrčivé praktiky, a to vše je falešná cesta. My si ale máme chránit spasitelnou víru, s níž jsou spojeny duchovní dary a služby. Cílem je, aby tělo Kristovo dělalo pokroky. Každý z nás by měl prosit Boha o poznání, ve které službě by se měl specializovat a hlouběji se jí věnovat, aby jí mohl sloužit i ostatním.
Musíme si uvědomit, že jsou přirozené dary, a jsou dary duchovní. Ty přirozené Bůh dává už při narození. Například někteří lidé mají dobrou paměť, dovedou se rychle učit, jiní zase mají přirozený dar opatrnosti, jiní horlivosti, což je spojeno přímo s jejich povahou, takže se do toho nemusí nutit. Jiní mají dar tichosti, trpělivosti, ale druzí se musí velmi přemáhat a zapírat, aby byli trpěliví. I tyto přirozené dary Bůh však po obrácení ještě integruje Duchem svatým, takže je na nich jako na zdravém základu navíc zvláštní milost, která tyto přirozené dary rozvíjí. Například někdo má už od přirozenosti smysl pro sebekritiku, pro pravdivost, nedokáže být nečinný, když vidí, že je třeba se obětovat a trpět pro pravdu, tedy má i přirozenou dispozici k daru proroctví. Pokud někdo v sobě tyto rysy poznává, je třeba prosit, aby Bůh svou milostí na této dispozici ještě prorocký dar utvrdil. Jiný má přirozený dar učit druhé. Rovněž je třeba prosit, aby Duch Boží dal k tomuto daru i nadpřirozený dar být učitelem a vysvětlovat pravdy Boží. Znovu ale zdůrazňuji, aby všechny dary mohly být funkční, musí mít společný jmenovatel, a tím je zapřít sám sebe, vzít svůj kříž a následovat Krista. Realizujeme-li ve svém životě Ježíšovo slovo „čiňte pokání a věřte evangeliu“ – dary se rozvíjejí. Jinak stagnují a jsou nefunkční.
Stáhnout: Rozjímání nad Ef 4,11-12