„Víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem,  nýbrž vírou v Krista Ježíše.  I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista,  a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona ‚nebude nikdo ospravedlněn‘.“

Apoštol Pavel v listě Římanům, ale i v listě Galaťanům, ukazuje na hlubokou pravdu, která se týká našeho ospravedlnění od hříchů. Říká, že víme, že člověk se nestává spravedlivým, tedy ospravedlněným před Bohem, na základě skutků, ale vírou v Krista Ježíše. Zdůrazňuje, že ze skutků zákona nebude nikdo ospravedlněn. My, kteří jsme uvěřili v Ježíše Krista, došli jsme ospravedlnění od svých hříchů vírou v Něho.

Když budeme opakovat 7× za den při modlitebním zastavení toto Boží slovo, po tom, co jsme vzývali Boží jméno spojené s úkonem lítosti do pěti ran Kristových, skutečně tím budeme pokaždé realizovat spasitelnou víru. Stůjme chvíli v té víře a nepochybujme, že skutečně mně, který jsem teď uvěřil v Krista Ježíše, jsou odpuštěny hříchy, a kdybych nyní zbaven hříchů zemřel, vešel bych do věčné slávy.

Co vyjadřuje slovo dědictví? Boží slovo říká, že když jsme děti, jsme i dědici. A jak se stáváme Božími dětmi? Přijetím Ježíše. „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ (J1,12)

Spásu, kterou Ježíš krvavě vybojoval na Golgotě, my dostáváme zdarma jako dědictví skrze víru. Máme vyprošovat i pro jiné lidi milost, aby Ježíše přijali a rovněž měli účast na tomto dědictví věčného života po smrti.

Co znamená dostat svět za dědictví? Nejde o nastolení jakési své nadvlády nad světem pro své fyzické potomky, jak si to dodnes nesprávně vysvětlují někteří židé. Jde o získání duší pro Boha! V době Abrahámově byly lidské duše pod vládou démonských sil v celosvětovém pohanství uctívajícím různé bůžky. Dnes jsme v podobné situaci.

«Platí toto blahoslavenství jen pro ty, kdo jsou obřezáni, či také pro ty, kdo nejsou obřezáni? Čteme přece: ‚Abrahamovi byla víra počítána za spravedlnost.‘ Kdy mu byla započtena? Byl už obřezán, nebo ještě nebyl? Nebylo to po obřízce, nýbrž ještě před ní.»

Apoštol klade otázku: „Platí toto blahoslavenství, které vychází z víry, pro ty, kdo jsou obřezáni, či také pro ty, kdo nejsou obřezáni? Židé si zakládali na obřízce a s ní spojovali celý náboženský systém určitých obřadů. Nebezpečím bylo a je, že zdůrazňováním druhořadých věcí se vyřadí podstata – zde podstata spásy – která je v osobním vztahu k Bohu.

„Co říká Písmo? ‚Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost.‘ Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti.“

Zde Boží slovo zdůrazňuje příklad Abraháma. V předcházejícím verši je napsáno: „Kdyby Abrahám dosáhl spravedlnosti svými skutky, měl by se čím chlubit, ale ne před Bohem.“ A pak následuje: „Uvěřil Abrahám Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost.“ Zde slovo spravedlnost znamená spíše ospravedlnění. Člověk se vůči Bohu dopouští nevýslovné nespravedlnosti – hříchu. Boží svatost je bezhraničná, proto i urážka Boha zasluhuje největší trest. Když například člověk urazí svého přítele, zaslouží si trest. Když urazí ředitele v zaměstnání, následuje větší trest. Kdyby za války urazil velitele, čekal by ho nejvyšší trest. Tedy čím větší autorita, i když je uražena stejným způsobem, tím větší trest.

«Jeho ustanovil Bůh, aby svou vlastní smrtí se stal smírnou obětí pro ty, kdo věří.

Koho ustanovil Bůh? Jeho, to je svého Syna, Ježíše Krista.

K čemu Bůh Ježíše ustanovil? Aby se stal smírnou obětí.

Čím? Svou vlastní smrtí.

Pro koho? Pro ty, kdo věří.

Čím Bůh prokázal svou spravedlnost? Odpuštěním hříchů.

Uvědomme si realitu, že Bůh nám odpouští hříchy, a to proto, že Ježíš se stal smírnou obětí.

Zde Boží slovo jasně říká, že všichni zhřešili. Samozřejmě, malé dítě ještě nemůže zhřešit, protože nerozlišuje hřích, ale tento program už v něm je a je jen otázkou času, kdy se projeví. To znamená, že všichni jsou infikováni duchovním jedem dědičného hříchu, a důsledkem toho je, že všichni jsou daleko od Boží slávy. To je smutná realita. Ale je zde i druhá realita, realita Boží lásky. Bůh dal svého Syna k naší záchraně. Tedy ospravedlnění dostáváme zdarma, Jeho milostí, vykoupením v Kristu Ježíši.

„Ježíš mu řekl: ‚Vstaň, vezmi lože své a choď!‘ A hned byl ten člověk uzdraven; vzal své lože a chodil. Toho dne však byla sobota. Židé řekli tomu uzdravenému: ‚Je sobota, a proto nesmíš nosit lože.‘“

Ježíš uzdravil člověka, který byl 38 let nemocný. Stalo se to v Jeruzalémě u rybníku zvaného Bethesda. Ježíš mu nejprve položil otázku: „Chceš být zdráv?“ Nemocný se smutkem odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě donesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. Než se tam dostanu, jiný mě předejde.“ Když nemocný popsal svou situaci úplné bezmocnosti, Ježíš mu řekl: „Vstaň, vezmi své lože a choď!“ A hned byl ten člověk uzdraven, vzal lože a chodil. Ježíš tu projevil svou božskou moc. Řekl slovo a člověk byl uzdraven. Za Ježíšovým slovem není jen Jeho vůle, ale zároveň i Boží moc. Ze strany nemocného je vidět postoj poslušnosti víry: vzal své lože a chodil i s tím ložem, i když byla sobota. Dostal se tím do konfliktu s židy, kteří mu řekli: „Nesmíš nosit lože!“  

Toto Boží slovo, které je nám dáno skrze apoštola Jana, je pro nás velkým pokladem. Je řečeno, že když jsme přijali Ježíše skrze víru a uvěřili, že On zemřel za naše hříchy, a navíc, jsme vložili svůj život do Jeho rukou i do Boží vůle, pak podle práva, které Bůh vyhlásil, jsme se stali Božími dětmi. Tato pravda je spojena i s tím, že věříme v Jeho jméno. Boží jméno je řecky i ukrajinsky Isus, česky Ježíš, polsky Jezus, ale v původním jazyce je to jméno v plném znění Jehošua. Už samo to jméno vyjadřuje, že Bůh, který stvořil svět i člověka, že tento Trojjediný Bůh Otec, Syn a Duch svatý, je moje spasení.

„Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho ranami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou,  jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“

Bůh dal proroku Izajášovi vidění budoucího Mesiáše, kterým je Ježíš. Prorok říká: „Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost.“ Tentýž Duch svatý tak, jako zjevil proroku Izajášovi tajemství naší spásy v Ježíši Kristu, musí každému z nás i osobně osvítit rozum, abychom si uvědomili, že za moje hříchy byl Kristus proklán a byl zmučen pro mou nepravost. To Ježíš vytrpěl z lásky ke mně, aby spravedlivě zaplatil za moje hříchy a nepravosti a aby mi otevřel cestu do věčného štěstí v nebi. Tedy ne zlatem ani stříbrem, ale drahocennou krví Ježíše Krista jsme byli vykoupeni. Také si máme uvědomit tu skutečnost, že snášel trestání pro náš pokoj.

Je třeba si toto Boží slovo správně vysvětlovat. Především: naše spása není z našich skutků. Bůh nám dal milost spasení, je to Boží dar, jak říká Písmo. Takže se nikdo nemůže chlubit. To ale neznamená, že když jsme přijali záchranu, spásu v Kristu, že už nemáme dělat dobré skutky. Máme je dělat ve spolupráci s Boží milostí a ve spojení s Kristem. Ale ten základ – záchrana – ta nám byla dána zdarma. Proto je také třeba, abychom konali misii modlitby. Vyprošovali Boží milost k obrácení konkrétních lidí, a především je třeba prosit, aby na Ukrajině nastalo duchovní vzkříšení.

Ukrajina je ve stavu vnitřního zápasu, zda si uchováme poklad víry v našeho Spasitele Ježíše Krista, anebo zda takzvané náboženství New Age, které je propagováno duchem tohoto světa, nás okrade o živé spojení s Ježíšem, tedy o spasitelnou víru. Tomuto tlaku není vystavena pouze Ukrajina, ale všichni křesťané a všechny křesťanské národy.

Toto slovo života bychom mohli nazvat: „Přešli jsme od smrti k životu“. „I vy, kteří jste byli mrtví pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili…“ Bez Krista člověk žije ve svých vinách a hříších a je duchovně mrtvý. Je zde určitá síla, která ho drží v systému smrti. Apoštol říká, že je to běh, neboli systém tohoto světa, který člověka vede k tomu, aby poslouchal démonská vnuknutí, tedy vládce nadzemských mocí, o kterém apoštol říká, že je to duch zla. Kde působí tento duch, tento vládce nadzemských mocí? Působí dosud v těch, kteří vzdorují Bohu.

Ve verši 3. se píše: „I my všichni jsme k nim kdysi patřili. Žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní.“ Ale ve 4. verši je ukázáno východisko: „Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu v Kristu, když jsme byli ještě mrtví pro své hříchy.“

„Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna,

Ducha volajícího Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn,

a když syn, tedy z moci Boží i dědic.“

Každý člověk je před svým obrácením ke Kristu otrokem hříchu. Je prakticky bez duchovního světla a pro slepotu rozumu i svědomí považuje modloslužbu za zbožnost a různé pověry za víru. V Bibli je to vyjádřeno slovy: nerozlišuje pravici od levice. Má falešný obraz o Bohu, aniž si to plně uvědomuje, a je veden falešnými duchy, kteří ho lehce klamou.

V srdci pokřtěných malých dětí, i když zatím neužívají rozum a nemohly se ještě vědomě obrátit, přebývá světlo Kristovo a celá Nejsvětější Trojice. Nepokřtěné děti tuto milost nemají.

Těm tedy, kdo uvěřili Bohu a poslušně přijali Ježíše za svého Boha a Spasitele, dal Bůh moc stát se Božími syny (dětmi). A protože jsou Boží synové (děti), poslal Bůh Ducha svého Syna – Ducha svatého, volajícího Abba, Otče, do jejich srdcí. Duch svatý se za ně přimlouvá vzdechy nevyslovitelnými, především tehdy, když vzývají Ježíšovo jméno nebo když svůj pohled a srdce upínají k Bohu a samozřejmě tehdy, když se v Duchu a pravdě modlí v jazycích.

Tento výrok Boží, daný skrze apoštola Pavla, je mimořádně důležitý! Je ochranou proti herezím, které Kristovu církev ničí zevnitř. Nejen v dávné minulosti, ale mimořádným způsobem obzvlášť od časů II. vatikánského koncilu, se hereze lavinovitě rozšířily. Koncilem byla schválena hereze o úctě k pohanům a de facto i o úctě k jejich démonům! Tato hereze protiřečí učení apoštolů, Písmu svatému a celé dvoutisícileté Tradici.

Jak se mohlo stát, že tyto hereze schválili a prosazovali koncilní a pokoncilní papežové? Odpovědí na to je věroučná bula papeže Pavla IV. Bula vyhlašuje, že pokud kněz, biskup nebo i papež, hlásá hereze, tím samým na sebe stáhl anathemu – vyloučení z církve – a všechno, co koná, je neplatné. Totiž hereze jsou „jiné“, falešné  evangelium!

„Vždyť nás má ve své moci láska Kristova. Nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všechny, a že tedy všichni zemřeli. A za všechny zemřel proto, aby ti, kdo jsou naživu, nežili už sami sobě, ale Tomu, kdo za ně zemřel i z mrtvých vstal.“

Pátá kapitola začíná slovy: „Víme přece, že bude-li stržen stan našeho pozemského života, čeká nás příbytek od Boha, věčný dům v nebesích…“ V 10 verši se mluví o soudu: „Vždyť všichni se musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým, aby každý dostal odplatu za to, co činil ve svém životě, ať dobré či zlé.“ Na závěr kapitoly apoštol vyzývá ke smíření s Bohem: „Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme, dejte se smířit s Bohem. Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm (v Kristu) dosáhli Boží spravedlnosti.“ (v. 20-21)

V době postní si budeme opakovat toto slovo 14. a 15. verše. „Vždyť nás má ve své moci láska Kristova. Nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všechny, a že tedy všichni zemřeli.“ Zde se mluví o tajemství Kristovy smrti, spojené s naším křtem a naší vírou v toto tajemství. Fyzicky zatím žijeme. Když se Ježíš, Jednorozený Boží Syn, stal z lásky k nám člověkem a zemřel za nás, i my jsme v Jeho smrti zemřeli zlu a hříchu. Vidíme ale, že hřích v našem životě dále působí. Zapomínáme, že v Kristově smrti ale nepůsobí, je přemožen. Pokud se v konkrétním momentu vírou a vydaností sjednotím s Kristem a Jeho smrtí, síla hříchu je neúčinná, mrtvá.

„A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme,

vnitřně se den ze dne obnovujeme.

Toto krátké a lehké soužení působí přenesmírnou váhu věčné slávy.“

Svatý apoštol Pavel ukazuje Korintským i nám na příkladu samotných apoštolů, že milujeme-li Pána Ježíše a snažíme se Mu ze všech sil sloužit, je třeba počítat i s křížem tělesné vyčerpanosti. Duchovní boj a s ním spojené modlitby, bdění, půst a neúnavná práce, vyčerpává naše tělo i duši. Avšak náš duch se obnovuje jako síla orla. Vnitřní člověk, znovuzrozený z Ducha svatého, je plný vnitřní, Boží moci, dětské radosti a lásky k Bohu a lidem. Náš duch „jásá v Bohu svém Spasiteli“ a jakoby proti přirozeným zákonům poznáváme, že čím jsme starší, tím jsme ve službě Bohu živější a plní Boží síly. Pokud tomu tak není, musíme činit pokání, že je s námi něco v nepořádku a že utrácíme svůj život bez užitku. Ani smrti se nebojíme, protože víme, že Bůh nás vzkřísí z mrtvých a dá nám nové, proměněné tělo a věčnou slávu v nebi. Vnitřní vztah a láska ke Kristu způsobují, že toužíme až do úplného vyčerpání sloužit Bohu a pomáhat Mu zachraňovat duše.

Co předchází tomuto verši? Verš 8-9: „Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých, jsme bezradní, ale nejsme v koncích, jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni, jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi.“ Ve verši 10. a 11., které si budeme připomínat po dva týdny jako slovo života, se mluví o Ježíšově smrti a Ježíšově životě. Je řečeno: „Stále jsme vydáváni na smrt pro Ježíše.“ Jak máme chápat a realizovat toto slovo? Slovo „stále“ znamená, že se něco znovu a znovu opakuje. To neznamená sekunda za sekundou, ale v určitých momentech se děje stále to samé – jsme vydáváni do Kristovy smrti. Výraz „stále“ dále prozrazuje, že se tento výrok apoštola Pavla nevztahuje ani tak na fyzické mučednictví, protože to je jen jednou, ale na vnitřní umírání pro Ježíše, a to můžeme opakovat každý den.

Apoštol Pavel v této souvislosti mluví o vzkříšení našeho těla, a to od verše 35, kde je položena otázka: „Jak vstanou mrtví, v jakém těle přijdou?“ Na to apoštol odpovídá přirovnáním k semenu, které je hozeno do země, a z něhož vzejde pšenice či jiná rostlina. Ve verši 44. je řečeno: „Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné, co je zaseto v poníženosti, vstává ve slávě… zasévá se tělo přirozené, a vstává tělo duchovní. Je tělo přirozené, je i tělo duchovní.“ A potom následuje verš 45.: „Jak je psáno: první člověk Adam se stal duší živou.“ V knize Genesis je napsáno: „I vytvořil Hospodin Bůh člověka z prachu země a vdechl mu v chřípí dech života, tak se stal člověk duší živou.“ (Gen 2,7). Proč není napsáno, že se stal tělem živým, ale je napsáno, že se stal duší živou? Podstatou duševního, tedy lidského života, je lidská duše, která má rozum, paměť a vůli. Tělo žije tak dlouho, dokud je v něm duše. Tělo bez duše je mrtvé.

„Ten však, kdo má prorocký dar, mluví k lidem pro jejich duchovní užitek, napomenutí i povzbuzení.

Kdo mluví jazyky, mluví k svému užitku, ale kdo mluví prorocky, mluví k užitku církve.“

Na začátku 14. kapitoly je řečeno, že se máme držet lásky, ale máme horlivě usilovat o duchovní dary a nejvíce o dar proroctví. Apoštol Pavel srovnává dar proroctví s darem modlitby neznámými jazyky. Vysvětluje, že když se někdo modlí neznámým jazykem, druhý člověk z toho nemá užitek, protože tu modlitbu z hlubin duše pronáší Duch Boží k Bohu Otci a nikdo tomu nerozumí. Má z toho užitek ten, kdo se modlí, ale ne společenství. U prorockého daru je to jinak. Prorocký dar není nějaké věštění do budoucna, i když někdy Bůh i skrze proroctví odkrývá budoucí věci. Ale to není podstatou proroctví. V 3. verši je řečeno, v čem je jeho podstata: 1) jde o duchovní budování, tedy užitek pro věřící, 2) jde o napomínání a 3) jde o povzbuzování. Kdo se modlí v jazycích, jistě má zkušenost, že Duch Boží vnuká v této modlitbě i vědomí naléhavé potřeby prosit celou svou bytostí za konkrétní věc a zůstávat buď v Božím zaslíbení anebo ve víře v Boží slovo.

Slovo „nikoliv“ se vztahuje na předcházející verš, kde je položena otázka: „Zda modla něco znamená?“ Tedy nějaká dřevěná modla sama o sobě nic neznamená, démona pouze symbolizuje.

Co se týče přinášení obětí těmto dřevěným či kovovým či z jiného materiálu vyrobeným modlám, platí, že pokrm anebo cokoli je jim obětováno, v žádném případě není obětováno Bohu, ale démonům. Boží slovo dosvědčuje, že to, co pohané obětují, obětují démonům, a ne Bohu.

Tomuto verši předchází 18. verš, kde je napsáno: „Varujte se smilstva, žádný jiný hřích, kterého by se člověk dopustil, se netýká jeho těla, kdo se však dopouští smilstva, hřeší proti vlastnímu tělu.“ Boj proti smilstvu – morální nečistotě – vyžaduje hrdinství, zvláště u mladého člověka. Můžeme ho nazvat přímo nekrvavým mučednictvím. Svatí radili několik principů. Např. in fuga salus – v útěku je záchrana. Druhým heslem bylo: principiis obsta – odpírej v začátku. Ježíš na toto téma říká: Pohoršuje-li tě tvá pravá ruka, usekni ji, pohoršuje-li tě noha, usekni ji, pohoršuje-li tě tvé oko, vyloupni jej a odhoď od sebe. Lépe je vejít do Božího království s jedním okem či s jednou rukou, než s oběma být uvržen do pekelného ohně.

Boží slovo říká, že nespravedliví nebudou mít účast v Božím království. Opakem nespravedlnosti je spravedlnost. Spravedlivý je ten, kdo dává Bohu to, co Bohu patří, a člověku to, co patří člověku. O svatém Josefovi je napsáno, že byl muž spravedlivý. Písmo svaté ale především mluví o Boží spravedlnosti a ta spočívá v tom, že hřích byl spravedlivě potrestán. Ježíš na kříži vzal trest za všechny naše hříchy a všechny naše nespravedlnosti. Jedině když uvěříme v Krista, tedy když se oblečeme do Jeho spravedlnosti, můžeme být spaseni. Naší vlastní sílou nemůžeme odčinit trest za hříchy ani za kořen hříchu, který je v nás.

V tomto Božím slově je vyjmenováno deset hříšných závislostí, které činí člověka nespravedlivým a zároveň ho činí otrokem konkrétního hříchu. V dalším verši je řečeno, že jsme byli ospravedlněni ve jménu Ježíše Krista. Spasení je zdarma, skrze víru, je to Boží dar (srov. Ef 2,8). Boží slovo zdůrazňuje: „Nemylte se!“ Význam tohoto slova se dá přeložit i: „Neoklamávejte sami sebe!“ Člověk se rád klame, nechce nazvat hřích hříchem ani proti němu bojovat ani se od něj oddělit.