Rozjímání nad Ř 6,4

„Pohřbeni jsme tedy s ním skrze křest ve smrt, abychom,

jako Kristus vstal z mrtvých…, tak i my v novotě života chodili.“

V tomto slovu života se mluví nejen o Kristově smrti, ale i o vzkříšení. Znovu je ukázáno na křest, že křtem jsme pohřbeni spolu s Ním ve smrt. Vejít spolu s Kristem do smrti – to v daném okamžiku znamená zřeknout se vlastní vůle. Cílem je žít novým životem, anebo spíš Ježíš má žít v nás. On sám působí silou svého vzkříšení.

Kristovo historické vzkříšení v Jeruzalémě před 2000 lety je realitou, a realitou je i spojení s Jeho vzkříšením v mém křtu. Křest sám ale nestačí. Aby ve vašem domě bylo světlo, musí v něm být elektrické vedení i s vypínačem a žárovkou. I když napojení energie na zdroj je, ale nestiskneme vypínač, zůstaneme ve tmě. Teprve když vypínač stiskneme, žárovka se rozsvítí. Křest můžeme přirovnat k vedení a vypínač k aktuální víře. Kristus ve mně žije v moci skrze křest a aktuální víru.

Chodit v novotě života znamená žít z víry, která mě spojuje s Kristem. Jde o poslušnost víry. O ní se mluví např. ve verši 16. Poslušnost víry je realizováním Božího slova. To je to, o čem Ježíš hovořil, když nabádal, že je třeba nejen slyšet ušima, ale realizovat, vtělovat Boží slovo. Ten, kdo je realizuje, je moudrý. Nestaví svůj život na písku, ale na skále (Mt 7,24).

Za novým životem je Duch svatý, a ne duch světa. Duch svatý vtěluje živého Krista skrze naši poslušnost víry a pokání. Pokání – metanoia – je změna myšlení, tedy jde o proces. V konkrétní situaci mé myšlení reaguje automaticky: sebelítostivě, kriticky, hněvivě, nečistě… Vychází to ze staré přirozenosti člověka. Proces změny myšlení je pokání. Místo sebelítosti opak – lítost nad svými hříchy; místo kritiky – sebekritika; místo hněvu – mírnost; místo nečistoty – čistota.

Stáhnout: Rozjímání nad Ř 6,4