Postní doba 2017

Úvod:

V jaké době začínal koncil a co bylo nutné řešit? Vlivem německé protestantské teologie byly oživovány hereze modernismu, které odsoudil už sv. papež Pius X. (1907). Ve světě vzrůstala propagace dekadentních vlivů, které dostaly masový charakter rozšířením televize a začaly tak manipulovat každou rodinou. Programovaly v rodinách krize a rozpoutala se tak celá lavina rozvodů. Popularizací rockové hudby nastala invaze kultu násilí, nečistoty a okultismu.

Požadavkem doby bylo dát jasné věroučné a morální směrnice proti herezím neomodernismu a demoralizaci. Místo obnovy křesťanství přišel opak. V programu Jana XXIII., v tzv. aggiornamentu, byl zahájen proces otevření se světu. Jeho vyvrcholením je dnes heretická exhortace Amoris laetitia, která likviduje objektivní morální normy.

Jak je možné, že na II. vatikánském koncilu byla vyhlášena hereze synkretismu s pohanstvím a rovněž hereze, že náš Bůh je totožný s pohanským měsíčním bůžkem z Mekky?

Některá sezení v průběhu druhého zasedání roku 1963 byla statisticky zkoumána. Shromáždění v aule se zúčastnilo v průměru 2135 biskupů. Z nich zasáhlo svými připomínkami do debaty jen něco málo přes 200, tedy zhruba 10 %. Ostatních 90 % nikdy nepromluvilo a omezilo se pouze na poslouchání a hlasování.

První Boží přikázání zní: „Já Hospodin jsem tvůj Bůh… Nebudeš mít jiných bohů mimo mne. Neučiníš sobě rytiny ani jakého podobenství těch věcí, které jsou na nebi svrchu, ani těch, které jsou na zemi dole, ani těch, které jsou u vodách v podzemí. Nebudeš se jim klanět, ani po nich toužit. Neboť já jsem Hospodin, Bůh tvůj…“ (Dt 5,6-9)

Na tomto základu stojí ostatní přikázání Dekalogu a všechna Boží přikázání i celé Písmo svaté jak Starého, tak Nového zákona. Pokud Izraelité místo úcty k jednomu Bohu, Hospodinu, začali uctívat pohanské modly, přicházely války a jiné tresty. Za tzv. úctu k pohanským bůžkům, spojenou s okultními praktikami, věštěním a magií, přišlo dokonce i vyhnání národa do Babylonu. Proroci nazývali synkretismus s pohanstvím duchovním smilstvem a vyzývali k pokání. I v Novém zákoně apoštol vyjadřuje tuto pravdu: „Jaké je srovnání Krista s Beliálem? … A jaké je společenství chrámu Božího s modlami?“ (2Kor 6,15) Modláři a čarodějníci budou mít účast v ohnivém jezeře (viz Zj 21,8).

Postní doba 2017

Kdybychom mladému člověku položili otázku: „Chceš být šťasten?“ určitě by řekl: „ANO!“ a zvedl by i obě ruce na souhlas.

– Ale jak dlouho chceš být šťasten? Den, týden, rok? Deset let, třicet let, celý život až do smrti? A chceš být šťasten i po smrti?

Člověk má hluboko ve své duši touhu po štěstí, ale po pravém štěstí, které mu už nikdo nevezme. Už totiž jen myšlenka na to, že skončí, vnáší smutek. Člověk hledá štěstí v lidských vztazích, v majetku, v množství peněz, v kariéře, v lidské slávě, v úspěchu, hledá štěstí v požitcích, v alkoholu, v narkotikách, ale tady štěstí nenajde. Přichází rozčarování, ještě větší prázdnota, opuštěnost a bolest v duši. Už sv. Augustin tuto touhu po štěstí vyjádřil slovy: „Stvořil jsi nás pro sebe, ó Bože, a nepokojné je srdce lidské, dokud nespočine v Tobě.“

Postní doba 2017

Každý člověk touží po dokonalém štěstí, touží po Bohu, i když si to neuvědomuje: „Stvořil jsi nás pro sebe, ó Bože, a nepokojné je srdce lidské, dokud nespočine v Tobě.“ (sv. Augustin). V nitru člověka je ale i hřích – vtělená lež. Ta působí, že člověk realizaci tohoto štěstí hledá tam, kde ji nemůže najít. Hřích v nás je esenciální sebeklam.

Příklad ovoce lži v nás: Dvanáctileté dívce museli uřezat nohu nad kotníkem, aby jí zachránili život. Její otec ale odváží dceru z nemocnice a nechává ji léčit „zázračnou“ léčitelkou. Přítel ho varuje a naléhá, aby dítě vrátil do nemocnice, aby „léčitelka“ svým šarlatánstvím nezpůsobila smrt dítěte. Otec se na přítele urazí a stojí na svém. Za několik týdnů děvče umírá. Ještě po 20 letech ale otec nedá na šarlatánku dopustit, a svého dobrého přítele nenávidí. Nepochopitelné! Toto je ovoce zaslepenosti hříchem! Podobných případů jsou tisíce.

Zde prostě rozum, objektivní pravda nefunguje!

Postní doba 2017

Historicko-kritická metoda v teologii (HKT) si dnes dělá nárok na výhradní právo vysvětlovat Písmo svaté, a tím i celé katolické učení. HKT se nepodřídila Boží inspiraci ani Tradici církve ve věcech učení (dogmat) a mravů. Je založena na ateistické filosofii, neakceptuje žádný zázrak, popírá Kristovo vzkříšení, neakceptuje, že Ježíš je pravý Bůh a pravý člověk, jediný Spasitel, tak, jak to církev učila 2000 let. HKT má heretické učení, ve kterém Krista rozděluje na Krista historického a Krista (falešné) víry, kterého si prý vysnila první obec věřících.

Svatý Bazil volá v době, kdy je církev vnitřně ničena bludem arianismu: „…Veškerá inteligence těch, kdo jsou učení ve slově, je naplněna klamem falešných a polopravdivých tvrzení tak, jako je oko naplněné prachem.“ … „Všichni tito lidé jsou poraženi nevyléčitelnou epidemií bláznivé lásky ke slávě, takže každý touží být výše než druhý, ale ve skutečnosti v tom samém čase se jejich loď potápí na dno strašné hlubiny.“ … „Každý hraniční znak (dogma) zasazený otci církve je pohnut, každý základ, každá tvrz zdravého pohledu pravé víry je otřesena …

29. 1. 2017

Jaká je situace v církvi po 50 letech po II. vatikánském koncilu? Místo pravdivé misie nastala expanze pohanství na křesťanská území. Spolu s jógou se začaly šířit různé sekty s hinduistickým pozadím, jako Transcendentální meditace, sekta Hare Krišna… Zároveň s cílevědomou popularizací čínské kultury nastala invaze pohanských buddhistických praktik jako bojové umění, zenové meditace, různé masáže, okultní akupunktura, akupresura spojená s magií jin-jang, feng-šuej (výzdoba bytu spojená s pověrami: zvonečky, sloni, želvy, žáby).

Na druhé straně křesťané – už otrávení herezemi a ustavičnou propagací falešné úcty k pohanství, a de facto k jeho démonům, – přestali rozlišovat rozdíl mezi křesťanstvím a pohanstvím. Nabyli klamného přesvědčení, jakoby všichni uctívali stejného Boha! Jenže pohané uctívají démony, ne Boha! (srov. 1Kor 10,20) Internáboženský dialog není formou misie, ale antimisie. Je to plod herezí II. vatikánského koncilu.

Jan Křtitel šel do kraje kolem Jordánu a kázal křest pokání na odpuštění hříchů, jak je napsáno u proroka Izaiáše:„Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky! Každá propast bude zasypána, hory i pahorky budou srovnány; co je křivé, bude přímé, hrbolaté cesty budou rovné; a každý tvor uzří spasení Boží…“ Jan je tedy nabádal: „Neste tedy ovoce odpovídající vašemu pokání… Sekera je již přiložena ke kořeni stromů, a tak každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.“ (Lk 3,4-9) Zástupy se jej ptaly, co mají dělat a Jan jim odpovídal, jaké konkrétní kroky pokání má kdo dělat. Dále Boží slovo říká: „A když se křtil všechen lid, stalo se, že byl pokřtěn i Ježíš; a když se modlil, otevřelo se nebe a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: ‚Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.‘“ (v. 21-22)

Podstatou svátku Zjevení Páně je, že Ježíš podstupuje křest pokání.

8. 12. 2016

Biskup Longin se obrátil na rumunskou pravoslavnou církev s výzvou: „Opusťte bláznovství cesty ekumenismu!“

Běžný katolík si pojem ekumenismus zaměňuje s pojmem jednota. Kristus se modlil: „Aby všichni jedno byli, jako Ty Otče ve mně a já v Tobě, aby i oni v nás jedno byli, aby svět uvěřil, že jsi mě poslal.“ (J 17,21)

„Aby všichni jedno byli“ – tato část se vytrhne z kontextu, a dokonce se vysvětluje tak, že máme tvořit jednotu i s heretiky, aniž by se zřekli hereze. Někteří ekumenisté tvrdí, že máme tvořit jednotu i s pohany, kteří de facto uctívají démony. A to je model tzv. náboženství (církve) New Age.

8. 12. 2016

Byzantský katolický patriarchát (BKP), který je v současnosti prorockým hlasem volajícího na poušti, vyslovuje svou podporu „Pastýřskému listu Synodu UHKC ohledně nebezpečí genderové ideologie“.

BKP z důvodu potřeby vnitřní obnovy UHKC i ukrajinské společnosti rovněž navrhuje volbu nové hlavy UHKC. Současná hlava UHKC nemá bohužel k tak těžkému úkolu, jako je obnova církve, dostatečné předpoklady.

Několik stěžejních myšlenek, vybraných z vyhlášení Synodu UHKC. Citujeme:

„Pravá podstata a cíl genderové ideologie zůstává veřejnosti skrytá. V následku toho se ukrajinská společnost, vnímavá k utvrzení vlastní důstojnosti a svobody, ocitá v nebezpečí nerozvážně přijmout za pravdu pochybné ateistické teorie. V poslední době se genderové teorie velmi rozšířily a vzrostl světonázorový vliv tohoto systému, který protiřečí křesťanské víře, objektivní vědecké skutečnosti i přirozenému zákonu.

Slavíme svátek Uvedení Panny Marie do chrámu. Panna Maria byla už jako malé dítě přivedena do chrámu, aby byla posvěcena na službu Bohu. Služba Bohu vyžaduje cele vydat svůj život do Jeho rukou a uvědomovat si, že patříme Bohu, že On je naším Pánem a že se Mu máme každý den znovu a znovu vydávat. Máme Mu dávat svou vůli, pocity, myšlenky i strachy a každý den spojovat své problémy, starosti a bolesti s Ježíšovým utrpením. On nám dá potom sílu nést to ve víře. To vše nás posvěcuje, očišťuje a zároveň to Bůh může využít k duchovní misii.

V den svátku Uvedení do chrámu nám evangelium říká: „Blahoslavení, ti, kteří slyší Boží slovo a zachovávají ho.“ Na prvním místě Boží slovo uchovávala a realizovala Panna Maria, ať to bylo při vtělení, narození Pána Ježíše, vše co bylo s tím spojené, celý její život i v křížích bylo „ano“ Bohu a vyústilo to smrtí jejího Syna. V sobotu po Velkém pátku znovu se vírou opírá o Boží slovo: „Ale na třetí den vstane z mrtvých.“ Stále věří Bohu.

Bůh nám dal své slovo, abychom ho vtělovali, žili, tedy realizovali. Má nám svítit na cestě k věčnosti. Ale nejprve ho musím slyšet a potom ho mohu realizovat.

Svatý mučedník Demetrius se narodil v Soluni. Jeho rodiče byli tajnými křesťany. Otec byl v Soluni vojevůdcem. Po smrti otce, císař Maximián ustanovil Demetria místodržitelem v Soluni a rozkázal mu ničit a pronásledovat křesťanství. Demetrius však místo toho odvážně vyznával Krista, mnohé přiváděl k víře v Jeho jméno a vykořeňoval pohanské mnohobožství. Když se to císař dozvěděl, nechal si jej předvolat. Demetrius odvážně vyznal svou víru v Krista i před císařem, a tak ho Maximián nechal zatknout a později umučit. Demetrius zůstal věrný svému Pánu až do konce. Zemřel jako mučedník pro Krista. Na Ukrajině je svatý Demetrius ve velké úctě. Svatí Cyril a Metoděj, kteří byli také ze Soluně, jej velmi uctívali. Obraceli se k němu o přímluvu i během své misie u Slovanů, aby také jim vyprosil sílu svědčit o Kristu.

Čtení na svátek svatého mučedníka Demetria (2 Tim 2,1-10) nás povzbuzuje, abychom byli také opravdovými Božími bojovníky, kteří bojují dobrý Boží boj, neboť stojí za to bojovat za Krista. Vždyť tento život je krátký a jde o věčnost každého z nás, o spásu nesmrtelných duší. A není jedno, zda budu spasen či ne.

Pokud se pravověrného muslima zeptáte, zda tomu tak je či ne, jasně vám odpoví, že jejich bůh není totožný s Bohem křesťanů. Tvrdí to pouze heretičtí teologové, kteří už o této zdánlivé totožnosti vytvořili falešné veřejné mínění v církvi. Muslimský Alláh podle původní tradice uctívání 360 pohanských božstev v Mekce byl pokládán za nejvyššího z nich, proto tedy Alláhu akbar znamená: Alláh je mezi pohanskými bůžky Mekky nejvyšší. Tento pohanský kult boha Měsíce Alláha nakonec na daném území převládl a šířil se mečem a násilím dál.

Pohanským božstvům – démonům – byly přinášeny lidské oběti. Rituální řezání hlav křesťanům a ostatním „káfirům“ a pronášení během toho modliteb nemá nic společného s úctou k jedinému a pravému Bohu, který nám dal skrze Ježíše Krista své slovo – evangelium. Boží Syn, náš Spasitel, nám nepřikazuje podřezávat krky jinověrcům, ale naopak přikazuje, abychom po Jeho příkladu obětovali i svůj život za našeho bližního. Toto je nejmarkantnější rozdíl mezi islámem a křesťanstvím. Pokud by měsíční bůžek Alláh byl totožný s Bohem, Otcem našeho Spasitele, nepřikazoval by, aby byly jeho dětem rituálně odřezávány hlavy za recitace divných modliteb.

Slovo mamon znamená jmění i majetek, zvláště nečestně získaný na úkor bližního. Rovněž označuje úplatek, jímž je umlčován svědek nebo soudce. Ježíš upozorňuje na démonicky zotročující moc mamonu: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům, neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat. K jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ Takže nakonec víra, ve smyslu důvěra, spoléhání na mamon vylučuje víru v Boha. Proto Ježíš staví proti sobě vztah k Bohu a vztah k mamonu a vyzývá k osobnímu rozhodnutí mezi oběma.

Bohatství

Bohatství je v Bibli pokládáno buď za Boží požehnání, odměnu za spravedlnost, nebo za kletbu. Podle toho, kdo a jak bohatstvím vládne a k čemu ho užívá. Požehnanost bohatství je nejobšírněji popsána u Joba 29, kde těsně souvisí se slávou člověka. Podle Písma bohatství je pro druhé, nikoli pro vlastní potřeby. Job pokládal rozdávání bohatství ne za povinnost, ale za výsadu. Tento ideál se nadobro zvrhl.

Bůh ustanovil, že sedmý den má být zasvěcen Jemu. Syn Boží nás vykoupil svou smrtí na kříži a v noci ze soboty na neděli slavně vstal z mrtvých. Neděle je dnem vzkříšení. Sedm týdnů po Kristově vzkříšení, opět v neděli, na apoštoly a na tři tisíce, kteří uvěřili, sestoupil Duch svatý. V tento den – v neděli – se zrodila novozákonní církev. Tento den má celý patřit Bohu. V něm máme čerpat duchovní sílu a požehnání pro nastávající týden. Duchovním programem pro svěcení dne vzkříšení a seslání Ducha svatého je osobně prožívat tato dvě tajemství.

Pokud křesťané v Rusku začnou světit den vzkříšení, nastane duchovní vzkříšení národa.

Bůh konal skrze první křesťany v Jeruzalémě velké divy a zázraky. Zdrojem duchovní síly bylo svěcení dne vzkříšení spojené se 4 principy: 1) apoštolské učení, 2) bratrské společenství (koinonia), 3) modlitby, 4) liturgie (lámání chleba) /Sk 2,42/.

Bylo by potřebné, aby se kněží rozhodli dávat Bohu a své duši necelé dva dny v týdnu a trávit čas na modlitbách a nad Božím slovem. Nastalo by duchovní vzkříšení.

Kněz východního obřadu má svou rodinu. Stačilo by, kdyby necelé dva dny prožili tito ženatí kněží ve společenství na modlitbách. Po určité době by pak mohli v bratrském společenství řešit vzájemnou jednotu na bázi toho, že začnou vnímat nejprve zevnější hříchy, kterými odpuzují a vyhánějí věřící, ať už je to láska k penězům, panovačnost a kněžská pýcha, ať už to je to, že nemají vychované děti, které pak dávají pohoršení… došli by potom k závěru: ano, už konečně přestaňme být schizofreniky, jinak kázat a jinak žít, a naše rodina bude skutečně příkladem, živým evangeliem celé farnosti. Tito faráři by se pak mohli ve své farnosti věnovat tzv. bratrstvům, která v minulosti do určité míry fungovala a byla velkou silou.

A) Co je pokání – metanoia?

V současné době ničí pravověrnou církev duch globalizace NWO – pod pozitivními pojmy zavádí satanizaci a vtěluje ducha antikrista. Prostředky, které k tomu používá, jsou hereze a synkretismus s pohanstvím praktikovaný v internáboženském dialogu. Západní církev, v čele s posledními papeži, vyhnala ze svého středu Ducha svatého. Po vzoru apostatického Západu o to usiluje i východní církev, v čele s patriarchou Bartolomějem a Kirillem. O současné církvi platí, že je údolím suchých kostí. Vize, kterou Hospodin ukázal proroku Ezechielovi, se vztahuje i na dnešní dny. „Tyto kosti, to je všechen dům Izraelský“ – současná církev bez ducha pokání a Ducha pravdy. Proto je třeba tak, jako prorok, volat k Bohu o nový příchod Ducha svatého, a to jak v soukromé modlitbě, tak zvláště v liturgii, konkrétně v epiklézi.

Když kněz pronese slova ustanovení (Mt 26,26), následuje anamnéze, neboli připomínka nejzákladnějších pravd spojených se spasitelným dílem Krista. Po anamnézi následuje epikléze, tedy intenzivní vzývání Ducha svatého 1) nad lidmi 2) nad posvěcenými dary.

Úvod

Než začneš v této modlitbě vystupovat v Boží autoritě, je třeba nejprve odmaskovat kořen hříchu v sobě i jeho různé projevy: odsuzování druhých, nepřijímání kritiky, neschopnost sebekritiky, chorobná urážlivost, pomstychtivost. Starý člověk v nás (hříchem narušená přirozenost) nekriticky věří lžím, ale o pravdě pochybuje a vyhýbá se jí. Je nutno si sebekriticky přiznat tento kořen v nás i jeho ovoce – hříchy. Duchovním pohledem na kříž vzbudíme úkon lítosti, při němž vzýváme svaté Boží jméno.

Pak následují otázky, jestli chceš milovat Boha, bližního, zda přijímáš Ježíše za svého Spasitele, i testament z kříže a rovněž zda přijímáš v plnosti Ducha svatého. Pak jsou otázky, zda se odříkáš okultismu a sympatie k pohanství. Rovněž si máš uvědomit tajemství sv. křtu.

V další části je zdůrazněna víra v Boží všemohoucnost uvědoměním si, že Bůh stvořil nebe i zemi, vyznání víry, že Kristus vstal z mrtvých, a pak konkrétní víra v duchovní vzkříšení svého národa.

Vlastní prorokování předchází vyslovení autoritativní formule: „Toto praví Panovník Hospodin“ (hebr.: „Ko amar Adonai Jahve Elohim“).

Kdo jsou liberální teologové? Nejsou to muži víry ani obhájci pravověrnosti, nejsou to lidé hluboké duchovnosti a modlitby, rovněž to nejsou lidé, kteří by byli spravedliví před Bohem, zachovávali by Boží zákony a nepřekrucovali by je a neobcházeli.

Liberální teologové jsou ignoranti skutečného duchovního života i duchovního boje za spásu nesmrtelných duší. Nejde jim o osobní vztah k Bohu. Nečiní pravdivé pokání – nepřiznávají si hřích ani hříšnost před Bohem. Naopak, hříchy zamlčují, posvěcují je a z hříšnosti dělají normu. Tím odstraňují Boží zákon a nastolují lidská ustanovení (srov. korban; Mk 7,11). Navíc jsou to lidé, kteří vpravdě nemilují bližního, protože neusilují o jeho největší dobro – aby pravdivě poznal Krista a spasil svou duši. Sami Krista nenásledují a druhé, kteří by Ho chtěli následovat, zesměšňují a zastrašují. Neví, co to je pravá moudrost, která počítá se smrtí, Božím soudem a realitou věčnosti. Dovedou mluvit, ale tak, že pravdu ubíjí, takže ztrácí motivační sílu. Tito teologové (falešní proroci) rozpitvávají literu Písma a naplňuje se na nich to, co řekl Ježíš: „Litera zabíjí.“ Mají ducha hereze, ducha falešné lásky, která rozmělňuje Boží pravdy a Boží tajemství bojkotuje. Vysvětlují je ne v Duchu Božím a v Boží moudrosti, ale podle svého rozumu.