Hledej pravdu! Část 25.: Metanoia a den smíření

Podstatou pokání je přiznat si před sebou i před Bohem svůj hřích, to, že člověk uvěřil lži, a pak přijmout od ukřižovaného Ježíše odpuštění. Pokání – metanoia – je změna myšlení (Mk 1,15). Znamená to: odsoudit lež a přijmout pravdu. NWO dnes mění myšlení, ale v duchu antipokání. Popírá pravdu a programuje lež. Podstatou kajícnosti není půst od jídla či pití. I farizeus říkal: „Dvakrát za týden se postím, ze všeho dávám desátky,“ a přesto odešel z chrámu neospravedlněn (viz Lk 18,10-14). Celník se ale bil do prsou a prosil: „Bože, buď milostivý mně hříšnému.“ Celník si byl vědom své hříšnosti před Bohem a neměl odvahu ani pozvednout své oči vzhůru. Ježíš říká: „Tento odešel ospravedlněn.“ Postit se můžeme v určité dny, ale pokání potřebujeme konat každý den.

Metanoia (pokání) vede k vnitřní radosti. Zaměňovat ji za těžké kající skutky je omyl, který zastrašuje a odrazuje lidi. Pokání (metanoia) není škrupulantstvím, které cedí komáry a velbloudy polyká. Kdo má za cíl svou dokonalost, a ne pravdivý vztah k Bohu, nemá ducha pravdivého pokání. Pravdivé pokání je spojeno s poznáním Boží lásky – s Kristovým křížem.

Podmínkou pravdivého života je celoživotní metanoia – neustálá změna myšlení. Kdykoliv člověk vybočí z cesty pravdy na cestu lži, je třeba se co nejdříve vrátit. Přiznat si hřích před Bohem i v malých věcech. Hřích je provina vůči lásce k Bohu a bližnímu. Nejpoučnější podobenství v evangeliu je příběh o marnotratném synu. Vztahuje se na každého z nás. Syn po svém pádu „šel do sebe a řekl: Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi (Bohu) i vůči Tobě.“ (Lk 15,17-18) Náš život jsou pády a vstávání. Důležité je nezůstávat ležet. Syn řekl: „Vstanu!“ A to musí každý z nás, když padne oklamán zdánlivým dobrem. Metanoia je návrat na cestu pravdy, na cestu k Bohu. „Těm, kteří Boha milují, všechno napomáhá k dobrému“ (i jejich pády i různá neštěstí…) (srov. Ř 8,28).

Kdo se probudí z vlažného křesťanství do pravdivého vztahu k Bohu, vnímá jako svou největší potřebu každý den tento vztah obnovovat. To není možné bez pokání a vnitřní modlitby.

Základní principy vzájemných vztahů

Základním principem je, že člověk sebe nevidí pravdivě a druhého automaticky obviňuje. Tento egocentrický pohled je potenciálem vzájemných konfliktů. Člověk je v temnotě své subjektivní polopravdy. Aby přijal objektivní pravdu, musí zaměřit pohled do roviny vertikální, tedy do osobního kontaktu s Bohem. Teprve z této vyšší perspektivy začne vidět pravdivě (objektivně) sebe i bližního. Uvidí, že se vůči Bohu proviňuje mnohem závažněji, než se bližní provinil proti němu. Z pravdivé metanoie dostává sílu měnit i své postoje k bližnímu. Toto je základ životní moudrosti. Když tuto životní moudrost mají kněží, biskupové, učitelé, ekonomové a politici, vedou dobře národ! Pokud ji nemají, je to neštěstí!

Moderní psychologie jsou postaveny na rafinovaném podvodu pozitivních pojmů. Vlažní křesťané bezvýsledně řeší své problémy u psychologů – bez metanoie a bez Boha.

Když konáme pokání, platí: „Kristus je uprostřed nás.“ Když nekonáme pokání, pak platí: „duch lži je uprostřed nás.“ Po konfliktu jsou vzájemné vztahy rozbity. Lidé ztratili jednotu a zůstává mezi nimi duch uraženosti, zraněnosti až nenávisti, který je odděluje. Řešením je: musím začít s pokáním od sebe. Musím se pokořit před Bohem a přiznat, čím jsem zavinil konflikt já. V duchu pak jdu za bližním s dvojí prosbou: „Odpusť, že jsem tě ponížil, odpusť, že jsem neviděl tvou dobrou vůli“. Když se člověk pokáním oddělí od ducha lži (své pravdy), který ho držel a poprosí Boha za odpuštění svého hříchu, má sílu udělat i zevnější krok a odprosit bližního. Pak duch, který po konfliktu vždy lidi odděluje, odejde!

Pokud přijdou i nejtěžší problémy, tento princip metanoie dává bezpečné východisko. Zkušenost ukazuje, že nastává ještě hlubší a pravdivější jednota mezi lidmi, než byla před konfliktem. Zakouší v duši pokoj Kristův, který svět se svými psychology dát nemůže.

Ježíšovo zlaté pravidlo: „Co nechceš, aby ti jiní dělali, nedělej ani ty jim.“ A v otázce dobra: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi.“ (Mt 7,12)

Je třeba počítat s ložiskem zla v nás, s egoismem, který zaslepuje: „Vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém oku nevidíš.“ (Mt 7,3-5) Pokud si nejprve nepřiznám svou vinu vůči Bohu a bližnímu, nemohu vyndat třísku bratrovi.

Obnova rodiny

Pokud manželé přijmou princip metanoie do svých vzájemných vztahů, je to nejlepší prevence rozvodovosti.

V Božím slově jsou dvě základní pravidla pro manžely. První: „…ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům“ (Ef 5,24). Toto pravidlo samo o sobě by mohlo být chápáno tak, že ženy mají být jakési otrokyně, podřízené jakékoliv manželově svévolnosti. Písmo však dává následující pravidlo, které se vztahuje na muže: „Muži, milujte své ženy, jako i Kristus miloval církev a sám se za ni obětoval.“ (Ef 5,25) Kristus za nás – církev podstoupil nejtěžší ponížení, utrpení i smrt na kříži. A v tom nám dokázal lásku. Takže muži by měli, po příkladu Kristově, obětovat i svůj fyzický život za svou ženu. Pokud žena ucítí tuto lásku, která ji chrání, bude se s velkou radostí podřizovat svému muži tak, jako se Sára podřídila Abrahámovi a nazývala ho svým pánem. Navíc, když žena bude vědět, že manžel se podřizuje Bohu a jako hlava rodiny bere na sebe zodpovědnost a upřímně hledá pravou moudrost v živém společenství mužů, kteří společně prosí Boha o moudrost k vedení svých rodin, pak se s ještě větší důvěrou bude manželovi podřizovat ve všem, co jí poví. On jí totiž nebude dávat hloupé příkazy a nařízení, ale moudré, které jsou k jejímu užitku i k užitku celé rodiny.

Pokud by tyto principy křesťané realizovali, manželé by se nerozváděli. Pochopili by, že lidé vzájemně nic proti sobě nemají, že v konfliktních situacích je rozdělí duch lži, který vyvolá vzájemnou nenávist a rozbíjí vztahy. Navíc, když se dělá pokání v malých věcech, vztah mezi manžely se prohlubuje, a zároveň je to prevence před velkými pády. Žádný z nich nebude dělat kroky, které by vedly k rozbití manželství.

Rekapitulace

Nejzákladnější věc v duchovním životě je pravdivé pokání. Přiznej si chybu a hřích před Bohem a pak i před druhým člověkem, a démoni, kteří za tvým hříchem byli a rozbíjeli vzájemné vztahy, utečou. Není třeba žádné exorcismy. Pokud princip metanoie bude brán jako priorita každým křesťanem, každou křesťanskou rodinou, každým společenstvím a každým křesťanským národem, nastane duchovní vzkříšení!

B) Den smíření

V pátek večer, jednou za měsíc, ať se setká skupina věřících, například 4-12 mužů. Setkání by pokračovalo i v sobotu, proto by bylo třeba počítat s noclehem pro ty, kteří bydlí dál. K tomuto účelu je vhodná chata nebo dům, kde se dá i hlasitě modlit. V pátek večer se skupina pomodlí rozjímání o sedmi Kristových slovech z kříže, to je asi 2,5 hodiny (viz http://vkpatriarhat.org/cz/?category_name=sveceni-nedele).

Sobota: 6:00-7:00 modlitební zastavení + první hodina modlitby, 7:00-7:30 diskuze, 7:30-8:00 snídaně, 8:15-9:15 modlitba (v 9:00 modlitební zastavení), 9:15-10:00 diskuze, 10:00-10:15 odpočinek, 10:15-11:15 třetí hodina modlitby, 11:15-12:00 diskuze, 12:00-12:30 modlitební zastavení + odpočinek, 12:30-13:00 oběd, 13:00-14:00 nauka o pokání z Písma svatého či z životů svatých a předávání si zkušeností, 14:00-14:30 příprava na sv. zpověď, 14:30-15:00 modlitba jednoty a moci (viz http://vkpatriarhat.org/cz/?p=34198), 15:00 modlitební zastavení a ukončení setkání.

Skupinka pak ještě navštíví chrám či kapli, kde má s knězem domluvené, že se mohou vyzpovídat. (Pozn: Vatikán skrze panhereze (neomodernismus a internáboženský dialog) odpadl od Krista, evangelia i apoštolské Tradice a vyhnal Ducha svatého. Katoličtí i pravoslavní kněží, kteří s těmito herezemi tvoří jednotu, už slouží svatou liturgii neplatně, a rovněž neplatně zpovídají. Chodit na liturgie apostatických kněží znamená mít účast na apostazi.)

Každý už si během kajícího dne před Bohem i před sebou přiznal své hříchy a vzbudil patřičnou lítost. Podle Božího slova platí: „Jestliže chodíme ve světle, krev Kristova nás očisťuje od každého hříchu“ (1J 1,7). Z těch hříchů, které už dal do světla, pak ve zpovědi zopakuje ty, které pokládá za nejzávažnější. Stačí vyznat 3-5 hříchů během 1-2 minut. Na druhý den budou na liturgii v chrámu a přijmou svaté svátosti (pozn.: První křesťané se scházeli nejprve i v chrámě, pak už jen po domech. Pokud nastane pronásledování, pravověrní se budou muset scházet rovněž pouze po domech, podobně jako v době apoštolské /viz 1Kor 16,19, Ř 6,5/). Kající den 1x za měsíc je důležitým rytmem v duchovním životě. (Měsíční setkání – novoluní: Num 10,10; Kol 2,16-17; oběť za hříchy: 1J 4,10).

Co se týče žen, měly by také modlitební setkání jednu sobotu v měsíci, ale ke svaté zpovědi by šly jen třikrát do roka – před Vánocemi, před Velikonocemi a před svátkem Nanebevzetí Bohorodičky. Ke svatému přijímání, pokud se nedopustily těžkého hříchu, mohou přistupovat, když jsou účastny na liturgii. Je předpoklad, že se denně modlí osobní modlitbu, ve které dávají do světla své hříchy. Možnost hlasitého pokání by měly v malém modlitebním společenství, kde by se spolu scházely jednou za týden. Zkušenější ženy by měly vzít na sebe povinnost věnovat duchovní péči mladším ženám (viz Tit 2,3-5). Měly by s nimi dělat pokání před Bohem a modlit se s nimi za jejich problémy.

Metanoia a modlitební setkání je cestou k duchovní obnově.

+ Eliáš

Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu

+ Metoděj OSBMr                 + Timotej OSBMr

Biskupové sekretáři