„Kdo chce zachránit svou duši, ten ji ztratí a kdo ztratí svou duši pro mně a pro evangelium, ten ji zachrání!“ To je podstata – ztratit duši pro Krista a pro evangelium. A v tom je nám příkladem Přesvatá Bohorodička v momentu Zvěstování, když řekla: „Hle, otrokyně Pána, ať se mi stane podle Tvého slova“.

Když Panna Maria řekla: „Jsem otrokyně Pána!“, sestoupil Duch Boží. Jak se to nemožné stane možným? Duch svatý to učiní. Skrze Přesvatou Bohorodičku a Ducha svatého chce v nás Ježíš žít. Jak? Chce, abychom Mu do poslední věci dali svou vůli. Abychom Mu dali všechno. Abychom milovali Boha celým srdcem, celou duší a vší silou. Podstatou toho, aby Bůh v nás mohl žít, aby se v nás Ježíš mohl vtělit, je Mariina poslušnost: „Hle, otrokyně Pána!“ Tedy všechno dát Bohu, jako Přesvatá Bohorodička. Dát Mu svou vůli: „I když tomu nerozumím, ale chci sloužit Tobě, Pane!“

Oč vlastně v životě jde? Mít nějaký částečný úspěch? Abych něco získal a druhý mi to za rok, za dva ukradl, zničil či obrátil proti mně? Co chci mít? Nějakou slávu, kariéru? Je třeba si uvědomit: „Co vlastně v životě chci? Co chci? Oč mi jde?“ V životě jde o jednu věc: spasit svou duši! Proto máme být věrni Ježíši tam, kde každý z nás je. Např. člověk leží na lůžku s těžkou chorobou. Co může dělat? Může své utrpení odevzdávat Pánu: „Pane, tady jsem s Tebou na kříži. Nemohu se ani modlit, ale všechno to přijímám. Buď Tvá vůle.“ Avšak modlitba nemocného je nemocná. Proto pokud jsme zdraví, nespoléhejme na to, že až budeme někde ležet nemocní, pak se budeme modlit a připravovat na smrt a věčnost. To je klam. Teď se máme připravovat! Každý den máme umírat s Kristem svému hříchu i svému egu. Každý den máme hledat nejprve Boží království. My však spontánně začneme marností a pro Boží království už nevyjde čas. Ježíš ale říká: „Hledejte NEJPRVE Boží království…“ Proto se nevzdávejme, právě teď je nová šance začít!

Ježíš říká: „Bděte a modlete se!“ Boží nepřítel dovede i uvnitř mezi námi rozbít vztahy a zapříčinit, že jeden druhého zraní. Proto člověk musí dávat pozor na vzájemné vztahy, i když ho to mnohdy blokuje, pokořuje, brzdí a někdy úplně paralyzuje dobré a Boží dílo.

Někdy člověk sleduje určitý úkol, který je Bohu milý, a skutečně i ve vůli Boží, tedy žádná svévolnost. Ale v určité etapě přestane bdít, nebo spíše chodit ve víře, vnímá jen daný úkol, např. že je nutno začít a nezdržovat se, zapomene na bdělost – a tu, kdž má dokončovat Boží dílo, se objeví nějaká překážka. Boží nepřítel použije třeba jen malé lpění na věci či neočiyštěnost a nastane vzájemné zranění, a to často skutečně kvůli maličkostem. Lidé ve světě jsou na to už zvyklí. Nějak si to nepřipouštějí a jsou vůči tomu otrlí, jaksi to dokáží překonávat, snad právě tím, že jsou hozeni do víru jiných starostí. Avšak v duši jim dál zůstává zraněnost, která se potom projeví v krizové chvíli pomstou, a to slovem či skutkem. Jedině chozením ve víře, v neustálém pokořování, je možné i tyto drobné záležitosti zpracovávat.

Apoštol Pavel v listě Římanům 3,23-24 píše: „…všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy…“ A prorok David volá: „…zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka.“ (Ž 51,7) Každý člověk už ve chvíli početí na sebe bere smutné dědictví Adama a Evy – dědičný hřích, prokletí, ztrátu Boží slávy. Tak přichází na svět, ať chce nebo nechce.

Bůh stvořil anděly, ti byli postaveni do zkoušky a museli se pro Boží slávu rozhodnout. Jedni ve zkoušce obstáli, ale z druhých se stali démoni. Nás lidi Bůh nestvořil jako zvířátka, která nemají rozum a oslavují Boha jenom tím, že jsou. I člověk je postaven do zkoušky, či spíše je do ní jaksi hozen, protože je tu realita, že „všichni zhřešili“. A to platí už i o malém dítěti, které sice ještě žádný vědomý hřích nekoná, a přesto je však už v tom systému hříchu a musí hřešit, ať chce nebo nechce, protože je v něm egoismus a dobro je namíchané se zlem. Když pak dítě začne více používat rozum, už se rozjede ten mechanismus v nás – už hřeší. Chce dobro, ale koná zlo. Je to takový nespravedlivý systém! To není jedna ku jedné. To zlo jde z nás samo. Vidíme to v každodenním jednání. Člověk i chce dobro, chce spravedlnost, ale… Někdy dokonce i ten, kdo zabijí je přesvědčen: „Jednám spravedlivě. Mstím se těm lidem, protože jsou zlí. Vykonávám spravedlivost.“ Tak se dokáže ospravedlnit sám před sebou i před druhými dokonce i vrah nebo svobodný zednář. I ti, kteří konají zločiny, jsou přesvědčeni, že konají dobro. A Bůh to dopouští, protože člověk sám to zlo v sobě miluje a nechce konat pokání. To je tajemství zla, které v nás působí přesto, že jsme stvořeni k obrazu Božímu.

Asi před 30 lety jsem byl ve farnosti, kam přicházeli mladí lidé a o prázdninách jsme se prakticky celý týden spolu modlili a rozjímali nad Božím slovem. Mnozí studenti přijížděli až z Prahy, jiní z Ostravy nebo z okolí. Chrám v mé farnosti byl zasvěcený právě Přesvaté Bohorodičce. Byla to vlastně taková katedrála. V neděli na mši svatou tam však přicházelo jenom 30 lidí, někdy ani to ne, a v týdnu jedna nebo dvě staré paní. Snažil jsem se proto využít podmínky, do kterých mě Pán dal. Věděl jsem, že teď je čas modlit se a pracovat s mladými lidmi, kteří na faru přijížděli. Přicházelo deset, dvadcet a někdy i 30 studentů ve věku 18 až 25 let.

Jednoho dne přišel mladý muž, který byl protestant,a řekl: „Navštívil jsem různá společenství a dozvěděl se o vás, že jste katolíci a působí zde Boží Duch.“ Měl jednu prosbu, proto jsem mu řekl, že jestli chce, může se s námi zůstat modlit. Modlili jsme se hodinu tak, že po patnácti minutách vnitřní modlitby byla vždy 5minutová přestávka. Poté jsme měli 15 minut, nebo i půl hodiny sdílení, co kdo prožil v modlitbě, nebo jak bylosloven Božím slovem, které četl o přestávce.

My jako katolíci věříme a přijímáme pravdu o očistci, že buď člověk má očistec zde na zemi, když žije skutečně z víry, anebo musí projít očištěním v očistci, pokud si však zachová základ, kterým je Kristus – jak je napsáno v listě Korinťanům: „Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.“ (1Kor 3, 11-15)

Církev má byt živým společenstvím. Sv. Basil Velký vnímal, že podstata křesťanství je žít tak jako první křesťané, kteří měli jedno srdce a jednu duši a nikdo neříkal o ničem, že je to jeho vlastní. Všechno měli společné. To neznamená, že člověk by neměl mít věci, ale nesmí na nich lpět. Musí si být vědom, že ty věci i mé zdraví patří Bohu. Já jsem jenom nájemník, správce. Nemáme mít postoj: „ To je moje, moje“ – moje ego. Vždyť to je k smíchu. Přijde smrt, hrob a zůstane z nás kupka prachu. Život je krátká zkouška. Naším úkolem je spasit svou duši a zachránit co nejvíce duší.

Kéž by ženy, zvláště starší, i ty, které jsou například vdovy, si našly čas na modlitbu.

Vzpomínám na jednu babičku ze své bývalé farnosti. Měla už asi 85 let. Vedl jsem s ní po svaté zpovědi rozhovor: „Modlíte se?“ Ona na to: „Ano.“ „Co se všechno modlíte?“ Říká: „Modlím se pořád.“ Podivil jsem se: „Jak se modlíte pořád?“ Odpověděla: „ Ráno se modlím ranní modlitby, pak jdu na mši svatou. A když se vrátím domů, tak Pánu Ježíši svěřuji problémy a potřeby své i svých nejbližších. Také Mu děkuji za dary a milosti, které mi dal… Když se v noci probudím, také se modlím. Jsem tak šťastná, že Pán Bůh mi daroval, abych se dožila stáří. Když jsem byla mladá, vládla tehdy nezaměstnanost. Měla jsem 10 dětí. Bylo těžké uživit je a vychovat. Častěji jsem si povzdychla k Bohu: ‚Kéž bych měla pokojné stáří a mohla se věnovat své duši a také se modlit za své děti.‘ A teď jsem šťastná, že mi to Pán dal, že se mohu modlit, hovořit s Bohem o svých dětech a vnucích. To je moje misie. Děkuji Bohu za stáří.“

Co znamená, že Ježíš je cesta? Po cestě se jde. Můžeme říci, že cesta je také program – životní program, který si člověk zvolí. Čili naším životním programem má být Ježíš, následování Jeho. On je i Pravda a také Život, život věčný. Tedy my Ho máme následovat.

Na cestě naším životem budeme klopýtat, padat. Na té cestě přijdou zkoušky. Na té cestě bude to zlo, které je v nás, šilhat po světě, po marnosti světa – po marné slávě, po nesmyslech, mamonu, z něhož si budeme chtít učinit cíl svého života. Čili hřích v nás nás bude stahovat na falešnou cestu. Ale my máme stát na té Cestě, kterou je Ježíš.

Máme skutečně cele patřit Ježíši, neboť On za nás prolil svou krev na Golgotě. On kvůli nám přišel na tuto zem. Máme umírat sobě pro Ježíše. Např.: Když vnímáme chyby svých bližních, je třeba proměňovat je ve svůj kříž, který s vírou a odevzdaností denně máme brát na sebe a skrze něj denně umírat sobě a své vůli. Není cílem, aby se naši bližní zbavili svých chyb, ale abychom my v maličkostech „umírali“ sobě, a to s velikou vírou a láskou k Ježíši. On nás vidí. On má s námi svůj plán. Náš život je naplánován už od věčnosti.

Je třeba se vzájemně povzbuzovat, znovu a znovu si uvědomovat marnost a klam světa i co je jediné trvalé: sloužit Ježíši. Na tom jednom nám má záležet – sloužit cele Pánu, usilovat o Jeho čest a slávu i spásu duší.

Naším cílem je skutečně milovat Boha celým srdcem, celou duší a vší silou! Život žijeme jen jedenkrát a nevíme, kdy nás Bůh povolá na věčnost. Život se neměří délkou, ale tím, jak jsme ho prožili.

Když na nás přijde nějaký strach – ať už ze smrti, z nemoci, o své děti, strach z toho, že zlo jakoby dostalo zelenou nebo z toho, že církev krvácí,… prostě z čehokoli… Co tehdy dělat? Jak bojovat proti duchu strachu? Nemám tento problém řešit sám. Je potřebné se postavit do Boží přítomnosti, uvědomit si, že Bůh mě vidí a také, že Bůh o tomto problému ví. Pak mám svůj problém, svou bolest nebo strach dát Jemu. Mám se zadívat ukřižovanému Ježíši do očí, vzývat Jeho svaté jméno a spolu s tímto problémem Mu dát všechno – sebe samého, celou svou minulost i budoucnost. DÁT SE MU CELE – to je milování Boha celým srdcem, celou myslí a vší silou. A potom platí: „Dokonalá láska zahání strach…“, jak píše apoštol Jan (1Jn 4,18).

Základní pravda o Trojjediném Bohu zní: Je jeden Bůh ve třech osobách. Tři Božské osoby se jmenují: Otec, Syn a Duch svatý. Skrze křestní milost ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého jsme povoláni k tomu, abychom měli účast na životě Nejsvětější Trojice zde na zemi skrze víru a po smrti ve věčném světle. Toto je katolická víra: uctíváme jednoho Boha v Trojici a Trojici v jednotě, aniž bychom směšovali osoby či rozlučovali podstatu. Jiná je totiž osoba Otce, jiná Syna, jiná Ducha svatého. Jediné je však Božství, rovná sláva a stejná věčná velebnost Otce i Syna i Ducha svatého.

Svatý Řehoř Naziánský dává cařihradským katechumenům tento souhrnný trinitární výklad víry: „Především uchovejte mi tento vzácný poklad, pro který žiji a bojuji, s nímž chci umřít, který mi dává schopnost snášet všechna zla a pohrdat všemi rozkošemi: tím pokladem myslím vyznání víry v Otce i Syna i Ducha svatého. Dnes vám je svěřuji. V síle tohoto vyznání vás nyní ponořím do vody a z ní vás vyzvednu. Dávám vám je za společníka a ochránce pro celý život. Sotva jsem začal uvažovat o jednotě, a už jsem ponořen do záře Trojice! Sotva jsem začal myslet na Trojici, a už mě zase uchvacuje jednota!“

Ke konci poslední večeře Ježíš hovoří důvěrně k apoštolům a předává jim hloubku Božích pravd: „Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat. Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“

Když Ježíš pronesl tato slova, tuto hloubku, apoštolé ji zřejmě plně nechápali. Možná ji postupně začali chápat po seslání Ducha svatého a potom i v určitých etapách svého života, v určitých zkouškách, pronásledování, kdy jim byly tyto hluboké pravdy dávány jako takové paprsky světla.

Jak dosáhneme jednoty s Ježíšem? Tak, že si prakticky přiznáme svůj hřích, jdeme pod Kristův kříž a dáváme ho Ježíši. Pak dáváme i kořen hříchu – starého člověka – který byl s Kristem už spoluukřižován. V tomto tajemství spoluukřižování, které vyjadřuje apoštol Pavel slovy: „Spolu s Kristem jsem ukřižován, nežiji již já, žije ve mně Kristus,“ je hluboká jednota s Kristem ukřižovaným. Ta jednota je vyjádřena i slovy Otčenáše: „Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi,“ tedy ve mně. Podmínkou samozřejmě je zříkání se vlastní vůle. Pokud je „má vůle“, tak vůle Boží v nás není vůdčí a hlavní.

Ježíš nás proto naléhavě vybízí: „Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně.“Chápeme to však? Realizujeme to?

V 14. kapitole Janova evangelia je zachyceno, jak Ježíš mluví s apoštoly při poslední večeři. Řekl: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí.“ Zřejmě mezi nimi zavanul určitý duch strachu. Ono to někdy přijde a člověk ani neví z čeho. Ježíš jim už naznačil, že odejde. Řekl Petrovi: „Kam já jdu, ty nyní nemůžeš jít za mnou“. Dostali takový divný strach. Ježíš to věděl, proto jim říká: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí.“ Dává jim řešení: „Věříte v Boha, věřte i ve mne.“ A tu najednou začne mluvit o nebi. „V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu vám připravit místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem Já.“ Máme věřit v Boha, věřit v Ježíše. On řekl: „V domě mého Otce je mnoho příbytků.“ Mnoho příbytků!

Často jsme postaveni do situací, kdy Bůh chce naši víru. A my máme strach.

Víme, jak tomu bylo například s Petrem. Ježíš mu řekl, aby šel za Ním po vodě. Petr udělal pár kroků, ale pak když viděl, že vane silný vítr, lekl se a začal se topit.

Vykřikl: „Pane, zachraň mě!“ I my jednáme podobně: začneme uvažovat, jaké je veřejné mínění, jaké následky by naše kroky mohly mít, zda to je pro nás výhodné nebo nevýhodné, bezpečné nebo nebezpečné… a pak dojdeme k závěru: „Tak se přece nemůžeme chovat, nemůžeme realizovat Boží slovo ani žít z víry, to bychom měli jen problémy…“

Bůh dělá zázraky v našem životě stále. V malých věcech. Problém je, aby se nám otevřely oči, abychom ty zázraky viděli. To je vlastně největším zázrakem. Jenom když si člověk uvědomí, že Bůh nás stvořil, že nás udržuje, že se stará o každou buňku v našem těle. Také že On o nás ví a že, i když dopouští utrpení, jde Mu jenom o jednu věc: abychom byli věčně spaseni a měli věčné štěstí v nebi. Tedy že i to utrpení a vůbec všechno dopouští k našemu dobru. Máme proto za všechno děkovat. Je třeba, aby nám Bůh otevřel oči. Abychom nebyli jako ti, o kterých je řečeno: „Mají oči a nevidí, mají uši a neslyší, zarostlo tukem srdce tohoto lidu.“ Taková bilance je smutná. Čili je potřeba konat pokání, aby se ty oči otevřely a ty uši, aby znovu slyšely a to srdce – aby Bůh nám dal nové srdce, jak slibuje u proroka Ezechiela: „Dám vám nové srdce a nového Ducha.“

Náš život je vlastně otázkou vztahů. Jde tu o vztah k sobě, vztah k druhým a vztah k Bohu.

Máme milovat! Jaký je náš vztah k Trojjedinému Bohu?

Největší přikázání zní: „Budeš milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ Druhé je mu podobné: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“ Tedy máme milovat Boha, milovat sebe a milovat bližního. A bližního máme milovat jako sebe. Jak však mám pravdivě milovat sebe? Tak, abych byl spasen; čili musím být pravdivý vůči sobě, bojovat s ložiskem či jádrem zla v nás – s dědičným hříchem. Potom mohu říci: „Drahý bratře, mám tě rád, proto ti předávám tuto zkušenost. Chci tvé největší dobro – abys byl spasen. Abys však byl spasen, musíš dělat to, co dělám já. Jiná cesta není. Budeš pak šťastný na zemi i po celou věčnost.“

Ježíš je cesta, pravda a život. Ježíš nejenže mluvil pravdu, ale On sám je pravda. Věčná pravda. On je věčný Bůh. A On je také život – život věčný. On tento Boží život dává nám. My jsme adoptivní Boží děti. Církev je Tajemné tělo Kristovo. Tedy Ježíš řekl: „Já jsem cesta, pravda a život,“ a pokračuje: „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Tak to je: Nikdo nepřichází k Otci, než skrze Něj. To jsou Ježíšova slova. On říká také: „Já jsem dveře.“ Ano, dveře, skrze něž se přichází k Otci. Ježíšova vykupitelská smrt je ta úzká cesta, která vede ke spáse. Je široká cesta, která vede do záhuby. A úzká je cesta, která vede k věčnému životu. Ta se otevřela, když Ježíš zvolal na kříži: „Dokonáno jest.“ Předtím zvolal: „Eli, Eli, lema sabachthani,“ když na sebe vzal všechen hřích světa; jako by se duchovně ponořil do propasti tohoto zla a temnoty a vzal to na sebe, aby nás spasil.

Osobní vztah k Ježíši je to nejdůležitější. „Ježíš a já“. Máme se Ježíše držet! Celé křesťanství můžeme shrnout do jednoho slova: Ježíš, hebrejsky Jehošua. Toto slovo „Jehošua“ vyjadřuje: Hospodin je moje spasení. „Jehošua“ je jméno Ježíšovo a zároveň vyjádření této hluboké pravdy – Bůh je naše spása. A ta spása je jenom v Kristu. „Kdo by vzýval jméno Boží, jméno Ježíšovo, bude spasen.“ Jméno Boží je svaté. A před tímto jménem se musí sklonit každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí vyznat, že On je Pán. Je to to nejmocnější jméno, jméno, v němž jsme spaseni.