„Což nebyl náš otec Abraham ospravedlněn ze skutků,

když položil na oltář svého syna Izáka? Nevidíš, že víra působila

spolu s jeho skutky a že ve skutcích došla víra dokonalosti? “

Často jsme postaveni do situací, kdy Bůh chce naši víru. A my máme strach.

Víme, jak tomu bylo například s Petrem. Ježíš mu řekl, aby šel za Ním po vodě. Petr udělal pár kroků, ale pak když viděl, že vane silný vítr, lekl se a začal se topit.

Vykřikl: „Pane, zachraň mě!“ I my jednáme podobně: začneme uvažovat, jaké je veřejné mínění, jaké následky by naše kroky mohly mít, zda to je pro nás výhodné nebo nevýhodné, bezpečné nebo nebezpečné… a pak dojdeme k závěru: „Tak se přece nemůžeme chovat, nemůžeme realizovat Boží slovo ani žít z víry, to bychom měli jen problémy…“

Bůh dělá zázraky v našem životě stále. V malých věcech. Problém je, aby se nám otevřely oči, abychom ty zázraky viděli. To je vlastně největším zázrakem. Jenom když si člověk uvědomí, že Bůh nás stvořil, že nás udržuje, že se stará o každou buňku v našem těle. Také že On o nás ví a že, i když dopouští utrpení, jde Mu jenom o jednu věc: abychom byli věčně spaseni a měli věčné štěstí v nebi. Tedy že i to utrpení a vůbec všechno dopouští k našemu dobru. Máme proto za všechno děkovat. Je třeba, aby nám Bůh otevřel oči. Abychom nebyli jako ti, o kterých je řečeno: „Mají oči a nevidí, mají uši a neslyší, zarostlo tukem srdce tohoto lidu.“ Taková bilance je smutná. Čili je potřeba konat pokání, aby se ty oči otevřely a ty uši, aby znovu slyšely a to srdce – aby Bůh nám dal nové srdce, jak slibuje u proroka Ezechiela: „Dám vám nové srdce a nového Ducha.“

V 7. kapitole listu Římanům, kterou jsme procházeli v uplynulých týdnech, je několikrát zdůrazněno, že chceme konat dobro, ale automaticky konáme zlo. Je zde řečeno, že to už nedělám já, ale hřích, který je ve mně. V listě Galaťanům je tato pravda hlouběji rozvinuta. Je zde jasně ukázáno, že hřích působí zvlášť skrze žádostivost těla, kterou pak člověka zotročuje. Je to nečistota, alkoholismus, narkomanie, obžerství…

Žádostivost v člověku vzbuzuje, až vybičovává, systém světa skrze sdělovací prostředky, dekadentní hudbu, nečisté obrazy, reklamy a propagaci konzumního životního stylu. Postavit se mu na odpor je mimořádným hrdinstvím a potřebujeme k tomu mimořádnou sílu. Proto se modlíme, proto přijímáme svátosti, proto se pokořujeme, proto konáme denně pokání a přiznáváme si své hříchy.

„Vždyť žádost těla je proti Duchu a žádost Ducha proti tělu;

ty věci jsou ve vzájemném rozporu, abyste nečinili, co byste chtěli.

Jestliže jste však vedeni Duchem, nejste pod Zákonem.“

Náš život je vlastně otázkou vztahů. Jde tu o vztah k sobě, vztah k druhým a vztah k Bohu.

Máme milovat! Jaký je náš vztah k Trojjedinému Bohu?

Největší přikázání zní: „Budeš milovat Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ Druhé je mu podobné: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“ Tedy máme milovat Boha, milovat sebe a milovat bližního. A bližního máme milovat jako sebe. Jak však mám pravdivě milovat sebe? Tak, abych byl spasen; čili musím být pravdivý vůči sobě, bojovat s ložiskem či jádrem zla v nás – s dědičným hříchem. Potom mohu říci: „Drahý bratře, mám tě rád, proto ti předávám tuto zkušenost. Chci tvé největší dobro – abys byl spasen. Abys však byl spasen, musíš dělat to, co dělám já. Jiná cesta není. Budeš pak šťastný na zemi i po celou věčnost.“

«Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni.

Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě,

abychom nebyli odsouzeni spolu se světem.»

«Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni. Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem.»

Postupně jsme na sebe při modlitebních zastaveních nechali působit Boží slovo z listu Římanům ze 7. kapitoly, kde se mluví o zákoně Božím a také o jiném zákoně, o zákoně hříchu. Zákon Boží je svatý, my to uznáváme, a přesto ho přestupujeme. Jaké je východisko? Jen jediné, a to pokání. V čem spočívá pokání? V tom, že si přiznám hřích. V I. listu Korinťanům je napsáno: „Když sami sebe soudíme, nebudeme souzeni.“ S tímto soudem, s touto správnou sebekritikou, nemůžeme však zůstat na poloviční cestě. I Jidáš sám sebe soudil, ale skončil jako sebevrah v zoufalství. Pravdivé souzení sama sebe musí být spojeno s vírou, že za mé hříchy zaplatil Ježíš Kristus. Tedy dám své hříchy Jemu, pod moc Jeho krve. Pak platí: „Jestliže chodíme ve světle, krev Kristova nás očišťuje od každého hříchu.“

Drazí bratři a sestry!

Tyto dny prožíváme největší svátky. Připomínáme si Boží lásku, projevenou v Božím Synu, Ježíši Kristu, který nás nejen vykoupil z hříchu na potupném kříži, ale i třetího dne vstal reálně a historicky z mrtvých! Tím dokázal své Božství. Písmo nás ujišťuje, že i my jsme skrze víru začleněni nejen pod moc Jeho smrti, ale i do Jeho vzkříšení. Křtem jsme byli duchovně ponořeni do Kristovy smrti a dostalo se nám nového života – života vzkříšeného Krista.

Krátce si připomeňme historická fakta Kristova vzkříšení. V pátek o třetí hodině Pán Ježíš zemřel na kříži. Ten den byl pochován do blízkého hrobu. Ráno velekněží žádají Piláta, aby vojáci hlídali Kristův hrob. V noci ze soboty na neděli Pán Ježíš vstal z mrtvých! Zároveň bylo Jeho tělo proměněno a už nepodléhá fyzickým zákonům. Pán Ježíš se svým oslaveným tělem prošel kamenným hrobem. Podobně i pak, když se nedělní večer ukázal apoštolům, prošel dveřmi, ač byly zavřeny.

Apoštol Pavel ukazuje, že právě tím, že nechci zlo, které dělám, souhlasím se zákonem, že je dobrý. Dále ukazuje na kořen zla ve mně, který ovlivňuje moje city, rozum i vůli, i na to, že tento kořen zla je dědičný hřích ve mně. Dále apoštol tuto pravdu o hříchu v nás rozvíjí: „Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. Objevuji tedy takový zákon: Když chci činit dobro, mám v dosahu jen zlo.“

«Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli,

pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý.

Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně.»

Ježíš je cesta, pravda a život. Ježíš nejenže mluvil pravdu, ale On sám je pravda. Věčná pravda. On je věčný Bůh. A On je také život – život věčný. On tento Boží život dává nám. My jsme adoptivní Boží děti. Církev je Tajemné tělo Kristovo. Tedy Ježíš řekl: „Já jsem cesta, pravda a život,“ a pokračuje: „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Tak to je: Nikdo nepřichází k Otci, než skrze Něj. To jsou Ježíšova slova. On říká také: „Já jsem dveře.“ Ano, dveře, skrze něž se přichází k Otci. Ježíšova vykupitelská smrt je ta úzká cesta, která vede ke spáse. Je široká cesta, která vede do záhuby. A úzká je cesta, která vede k věčnému životu. Ta se otevřela, když Ježíš zvolal na kříži: „Dokonáno jest.“ Předtím zvolal: „Eli, Eli, lema sabachthani,“ když na sebe vzal všechen hřích světa; jako by se duchovně ponořil do propasti tohoto zla a temnoty a vzal to na sebe, aby nás spasil.

Osobní vztah k Ježíši je to nejdůležitější. „Ježíš a já“. Máme se Ježíše držet! Celé křesťanství můžeme shrnout do jednoho slova: Ježíš, hebrejsky Jehošua. Toto slovo „Jehošua“ vyjadřuje: Hospodin je moje spasení. „Jehošua“ je jméno Ježíšovo a zároveň vyjádření této hluboké pravdy – Bůh je naše spása. A ta spása je jenom v Kristu. „Kdo by vzýval jméno Boží, jméno Ježíšovo, bude spasen.“ Jméno Boží je svaté. A před tímto jménem se musí sklonit každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí vyznat, že On je Pán. Je to to nejmocnější jméno, jméno, v němž jsme spaseni.

Magie, věštění, spiritizmus… – co máme dělat, když jsme se svou či něčí vinou ocitli na této zakázané půdě?

V první řadě si musíme uvědomit, že je to hřích. Písmo svaté celou tuto oblast zakazuje, a to velmi přísně.

Je tedy potřebné to jako hřích i vyznat. Pokud si budeme nalhávat a tvrdit: „To je nevinná věc. Je to normální,“ nikdy nebudeme konat pokání a nikdy se neobrátíme. Bůh, který je žárlivě milující, vyžaduje, aby naše víra byla čistá.

Víra je totiž úžasná schopnost. Spojuje nás s živým Kristem. Je prostředkem k tomu, abychom se stali Božími dětmi. Ježíš jasně říká: „Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.“ (Mk 16,16) Proto je naše víra nesmírně důležitá. Je podmínkou ke spasení. Proto ji musíme mít a střežit si ji, zvláště pro hodinu naší smrti, kdy nás čeká poslední zkouška, která ale rozhodne o naší šťastné či nešťastné věčnosti. Naše víra musí být zaměřena na Ježíše Krista, protože v nikom jiném není spásy. On je tou úzkou cestou do nebe.

Vztah k Bohu je spojen s umíráním sobě sama. Když Bůh začne člověka pomalu vést, on se začne vzpírat, bouřit, reptat a nakonec uteče pryč. Opustí cestu Božího vedení. Proč?

Výstižně to vyjádřila svatá Terezie z Avily. Jednou, když ji postihla bolest nohy, řekla: „Pane, po tolika trápeních dostává se mi ještě i toto?!“ Pán ji odvětil: „Terezie, já takto zacházím se svými přáteli.“

Terezie odpověděla: „Ach, můj Bože, není divu, že jich máš tak málo.“

Proč existuje satanizmus? Protože člověk chce být duchovní, mystický.

S mystikou je spojen okultizmus, ať už jde o věštění, spiritizmus, nadpřirozené iluminace či osvícení kóanem… apod. Člověk v nich sleduje úspěch a samospasitelnost.

Apoštol Pavel zde ukazuje na rozpor, čili na jakousi duchovní schizofrenii, kterou působí dědičný hřích v nás. Boží zákon je svatý, ale každý z nás je pod vlivem tělesnosti a duševnosti, a jak na tělo, tak i na duši působí zákon hříchu. Náš duch však žízní po Bohu a je porušenou přirozeností svázán a držen jako ve vězení. O tom, že v nás působí zákon hříchu, se může každý přesvědčit. Důkazem je, že chceme konat dobro, milujeme dobro, ale přesto konáme zlo, které nenávidíme a nechceme. Je zde zákon hříchu. Zákon je princip, který se opakuje, není to jen něco jednorázového. Zákon hříchu trvá, dokud žijeme tento život v čase, s tím musíme počítat a také nás na to upozorňuje Boží slovo. Proto musíme chodit ve víře. Je totiž nejen zákon hříchu, ale i zákon Ducha, jak o něm budeme v dalších verších uvažovat, a ten působí, sjednocujeme-li se v konkrétních situacích se svým Spasitelem, Ježíšem Kristem.

„Víme, že zákon je svatý – já však jsem hříšný, hříchu zaprodán.

Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci,

nýbrž to, co nenávidím.“

Boží slovo říká, že když jsme žili podle těla, působily v nás hříšné žádosti. K jejich překonání zákon nedával sílu, naopak, tím, že je dával do světla, naše svědomí do detailu poznalo hřích a bylo tím svázáno. Zdůrazňujeme: zákon nám nedal sílu, abychom úměrně světlu překonávali hříšné žádosti. Zákon nás pouze usvědčoval, co hluboko v nás je, totiž ložisko lži a zla, spojené s pýchou a hříšnými žádostmi, a to nese ovoce smrti.

Verš 6. by mohl někdo nesprávně pochopit a vyvodit si špatný závěr, neboť je tam napsáno: „…zemřeli jsme tomu, čím jsme byli spoutáni, byli jsme zproštěni zákona.“ To ale neznamená, že svoboda je zprostit se zákona. Pravý smysl je napsán v dalších slovech: „…nyní ale sloužíme Bohu v novém životě Ducha, ne pod starou literou zákona.“ Pravá svoboda je jedině v Kristu!

V jedné brožurce byl krátký příběh: Mladá řeholnice v Itálii se chtěla stát smírnou obětí, složila slib a obětovala se za konkrétní úmysly. Potom přišlo utrpení, zůstala paralyzovaná, ale vše statečně snášela s vědomím, že je to i pro ni potřebná cesta očisty. Zároveň ji utrpení i neustálé bolesti motivovaly, aby vše obětovala za spásu duší, za misie. Někdo by se mohl zeptat: A to máme prosit, aby nám Pán Bůh dal nějakou nemoc a udělal z nás mrzáky? Realita je taková, že, pokud se pak v utrpení nebudeme s vydaností modlit, nakonec se z nás stane spolek reptalů anebo hypochondrů, kteří si navíc navyrábějí i další nemoci. To není smyslem oběti. Pokud Bůh chce dát nemoc, tak ji máme samozřejmě bez reptání přijmout. Bůh však chce, abychom využili zdraví, které máme, a dali ho do služeb Bohu. Chce, abychom hledali Jeho tvář, a právě na modlitbě usilovali o spojení s Ním. Máme být Bohu za zdraví vděčni, ale když na nás sešle utrpení, tak ho máme přijmout jako smírnou oběť.

„Když jsme byli v moci hříchu, působily v nás vášně podněcované zákonem

a nesly ovoce smrti. Nyní, když jsme zemřeli tomu, čím jsme byli spoutáni,

byli jsme zproštěni zákona, takže sloužíme Bohu v novém životě Ducha,

ne pod starou literou zákona.“