Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.

Je třeba položit základ, kterým je spravedlnost, chceme-li upřímně mluvit o lásce. Dnes se totiž často mluví o lásce, skloňuje se v různých pádech, ale pod tímto termínem si mnozí představují všechno možné, jen ne skutečnou lásku. Spravedlnost vůči Bohu znamená dávat Mu to, co Mu patří – první místo v našem životě, pravdivou úctu, podřízenost a respektování Jeho zákonů a přikázání. Pak jsme povinni zachovat spravedlnost vůči svým bližním. Zde bohužel mnozí křesťané, ba dokonce osoby Bohu zasvěcené, nemají správné pojetí spravedlnosti. Současný trend je hodnotit vše jen subjektivně, z pohledu egocentrismu – svého dobra a svých práv. Práva druhého a jeho dobro mnozí lidé zcela ignorují. Z toho pak jsou sváry, hádky, nenávisti atd.

Starý člověk má přesné zákonitosti, které jsou velmi jemné. Nejlépe se poznávají a odmaskovávají na sobě, ale ještě intenzivněji, když dva nebo tři chtějí opravdu starého člověka pověsit na kříž, aby o nás platilo: „Spolu s ním jsme zemřeli, spolu s ním jsme byli pohřbeni“, pak bude o nás platit i to, že „spolu s ním jsme byli vzkříšeni“. Zde nejde o fyzickou smrt a fyzické pohřbení a fyzické vzkříšení. Je to otázka víry a života z víry, především těch základních kroků, k nimž se máme denně vracet: 1) zapři sám sebe, 2) vezmi svůj každodenní kříž. Někdy je ten kříž určitou dobu stejný. Někdy je za den v několika nových variantách. Jde především o vzdávání se svých postojů, názorů, zvyků, třeba v maličkostech, což bolí! Jaká je to úžasná věc, jaké je to úžasné dobrodružství, že už zde na zemi to můžeme dělat. Jaká milost, že Pán nám dal to poznání! Skrze tuto jednotu, jejíž podmínkou je vnitřní smrt, zřeknutí se své vůle, ne jednou, ale stále, z takové jednoty vychází život vzkříšeného Ježíše.

„Zjevila se totiž Boží milost, která přináší záchranu všem lidem a vychovává nás, abychom se odřekli bezbožnosti a světských žádostí a rozvážně, spravedlivě a zbožně žili v tomto věku, očekávajíce tu blahoslavenou naději, zjevení slávy velikého Boha a našeho Zachránce Ježíše Krista, který dal sebe samého za nás, aby nás vykoupil z veškeré nepravosti a očistil si svůj zvláštní lid, horlivý v dobrých skutcích.“ (Tit 2:11-14)

„Zjevila se totiž Boží milost, která přináší záchranu všem lidem.“ Kde? V Ježíši Kristu! „Vychovává nás, abychom se odřekli bezbožnosti a světských žádostí“, abychom nesloužili duchu světa a zlu. Ano, žádosti vládnou ve světě, ale jed dědičného hříchu je i ve mně, a když se obojí sjednotí, učiní ze mě otroka. Proto se musím vzepřít a radikálně se jich odříci: „Toto je temnota a lež, já se toho odříkám!“ Pokud se nevzepřu, zotročí mě. Zříci se bezbožnosti a světských žádostí, to je první věc, a to už je pokání. A co dělat pak? „Máme žít v tomto světě rozvážně, spravedlivě a zbožně, očekávajíce tu blahoslavenou naději, zjevení slávy velikého Boha a našeho Zachránce Ježíše Krista.“ Tedy máme Ježíše očekávat.

Ježíš říká: „Zůstaňte ve mně, a já ve vás.“ (J 15,4) On v nás je. On je s námi. „Já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (Mt 28,20) Ale my s Ním nejsme. V tom je problém! On ve mně je a já prakticky v Něm nejsem, a potom s Ním ani nepočítám.

„Zůstaňte…“ Jak? Skrze aktuální víru, že si uvědomím konkrétní pravdu Božího slova, osobně ji přijmu a sjednotím se s ní. Ona pak ve mně působí a spojuje mě s Ježíšem. Mám si uvědomit: „Ty, Ježíši, jsi ve mně a já jsem teď v Tobě.“

„V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby to tak nebylo, pověděl bych vám. Jdu, abych vám připravil místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.“ (J 14,2-3)

Čtyřicátý den po svém vzkříšení Ježíš vystupuje do nebe, kde nám rezervuje místo. Je třeba si uvědomit, že nebe je naším domovem, naší otčinou. Můžeme například prožívat tuto realitu: Vidět Krista na Olivové hoře, kde se ukazuje apoštolům s Přesvatou Bohorodičkou. Ježíš k nim hovoří: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.“ (Mt 28,18-19) Potom se vznesl do nebe a ukázali se andělé, kteří jim řekli: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet.“ (Sk 1,11)

Pokud řešíme problémy jen svým rozumem a svými city, dají nám určitou zkušenost, ale to nestačí. Nejdůležitější věc v našem životě je, abychom chodili v pravdě, tedy byli pokorní. Ďábel je velmi, velmi inteligentní duch. I ten poslední duch lži je inteligentnější než Einstein anebo kdokoli jiný. Pokud chceme logikou bojovat proti duchu lži, tak nás oklame. Každého potáhne za to k čemu má sklon – u žen jsou to city, u mužů logika. Ale pokud chceme být opravdu vedeni Duchem svatým, aby On skrze nás mohl působit, pak je třeba, abychom se zastavili: „Pane, já to vidím, cítím či rozumím takto, ale teď se stavím do Tvého světla.“ Ježíš říká: „Já jsem světlo světa.“ Když se tedy postavíme do Božího světla, Ježíš nám otevře oči, jako je otevřel Marii Magdaléně po svém vzkříšení. Ona Jej nepoznala, myslela si, že je to zahradník. Až když ji Ježíš oslovil jménem, otevřely se jí oči, a zvolala: „Rabbuni!“ Ten samý den šli učedníci do Emauz a Ježíš se k nim přidal jako poutník. Hovořili o aktuálních věcech, které se udály.

Bůh k nám mluví, ale celý problém je v tom, že my Jej neslyšíme. Problém je v našem přijímači. Musíme naladit své srdce, abychom slyšeli Jeho hlas. On chce působit i skrze vás, skrze vaši víru. I když jsme slaboučcí, tím více máme důvěřovat Pánu, protože „když jsem slabý, tehdy jsem silný“. Ježíši, důvěřuji ti.

Nezůstávat v sobě, ale jít za Ježíšem, držet se Jeho a učit se od Něho. On dá pravou moudrost, On dá sílu, On je živý a přítomný a miluje tě více než tví rodiče či děti. On tě miluje více, než ty sám sebe. On dal za tebe na kříži svou krev a On je stále s tebou, je jen jediný problém – abys ty byl s Ním.

Nebe je blízko, neboť brzy zemřu. Ještě několik roků, a stanu před nebeskou bránou. A i kdybych měl žít ještě sto roků, i ty by rychle uběhly. Jak silně by mě měla motivovat myšlenka na nebe, která pohnula tolik mladíků a dívek, aby pohrdli radostmi a pominutelnými dobry světa, aby tak získali věčné nebe.

Sv. Bernard měl asi 7 bratrů. Všichni se rozhodli, že všechno opustí, půjdou do kláštera a budou sloužit cele Bohu. Měli veliké bohatství a přemýšleli, co s tím. Řekli si: „Dáme vše nejmladšímu z nás.“ Přišli za ním a řekli mu: „Bratře, my jsme se rozhodli, že všechno dědictví, co máme, vše dáme tobě.“ On se na ně podíval a řekl: „Vy jste ale chytří! Vy chcete věčné nebe a mně tady dáte pozemské království? Já chci také nebeské království! Nač je mi ten majetek?“ Nakonec i jejich otec šel po smrti své manželky do kláštera. Oni opravdu horlili pro Krista, skutečně prožili duchovní obnovu.

„Zeptal se ho potřetí: „Šimone Jonášův, máš mě rád?“

Tehdy se Petr zarmoutil, protože se ho potřetí zeptal: „Máš mě rád?“

a odpověděl mu: „Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě mám rád.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé ovce.“

Zeptal se ho potřetí: „Šimone Jonášův, máš mě rád?“  Tehdy se Petr zarmoutil, protože se ho potřetí zeptal: „Máš mě rád?“ a odpověděl mu: „Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě mám rád.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé ovce.“

Ježíš se zjevil Petrovi, jako prvnímu z apoštolů. Petr v neděli ráno přemohl strach, který držel apoštoly, a přišel ke Kristovu otevřenému hrobu.

U Genezaretského jezera, kde se Ježíš zjevil sedmi apoštolům, položil Petrovi třikrát otázku týkající se jeho vztahu k Němu. Apoštol Petr třikrát veřejně zapřel Krista, a zároveň to odpřisáhl. I když svého zapření hned litoval a hořce plakal, přesto ztratil pověření – úřad, který mu Ježíš, jako hlavě apoštolů, svěřil slovy: „Ty jsi Petr, to je skála, a na té skále zbuduji svou církev.“ (Mt 16,18). Zapřením Petr přestal být skálou, jeho víra a láska k Spasiteli zklamaly. Petr se za svůj hřích kál, ale pouze soukromě. A i když mu Ježíš odpustil, veřejná vina a pohoršení nebyly veřejně zadostiučiněny. Jak by mohl zůstat hlavou apoštolů, když se Krista veřejně i s přísahou zřekl? Ježíš proto žádal veřejné pokání a veřejné vyznání osobního vztahu lásky – ne lidské, ale té Boží – agapé, když se ho na to dvakrát zeptal. Potřetí se už Ježíš Petra neptal, jestli ho miluje Boží láskou, agapé, ale jestli ho miluje aspoň tou lidskou láskou (filia).

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://rumble.com/v12x6gz-vzkriesenie-nroda.html   
https://cos.tv/videos/play/35839629868700672   
https://www.bitchute.com/video/sES8BoQKYYWW/    https://ugetube.com/watch/DKGqaKRfoWu6F98 

+ Eliáš
Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://rumble.com/v11spap-velikonon-manifestace.html   
https://cos.tv/videos/play/35652086121665536   
https://www.bitchute.com/video/AJz1nPmRy9wG/ 

+ Eliáš
Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu

Proč pláčeš, koho hledáš? To je otázka každému z nás. Proč pláčeš? Pláčeme, když něco ztratíme nebo když máme bolest v duších.

Teď je doba, kdy berou Ježíše z duší už bezbranných dětí. I my, když ztrácíme živého Ježíše, měli bychom plakat. Pokud je v duši bolest z hledání Boha, takové duše se může Bůh dotknout.

Koho hledáš? Ježíše! A koho hledáme my? Jak často hledáme své potěšení, peníze, slávu od lidí, marnost… ale všechna sláva je k ničemu. Máme hledat Boha, hledat pravdu, hledat morální hodnoty, hledat to, co nám dává život věčný, a život věčný máme v Ježíši. Máme mít v srdci bolest nad tím, že živý Kristus je vyháněn z duší. Bez něho není život věčný, bez něho je věčný trest a morální devastace.

Drazí bratři a sestry, Ježíš vpravdě vstal!

Andělé se ptali: Proč hledáte živého mezi mrtvými? On vstal!

Kristovo vzkříšení se každého z nás bytostně týká, tak jako se každého z nás bytostně týká největší realita, která nás čeká, a tou je naše smrt. Ježíš vzal dobrovolně na sebe hříchy a svou smrtí přemohl smrt i ducha lži a smrti. Na Velký pátek jsme se v myšlenkách vírou sjednocovali s Kristovým utrpením na křížové cestě i na potupném kříži. V duchu jsme pod křížem viděli Ježíšovu Matku i Jeho učedníka a hluboko v duši nám zní Kristův testament, který byl dán nejen apoštolu Janovi, ale i každému z nás. Ten testament zní: „Hle, tvá matka.“ Je třeba si denně oživovat toto Ježíšovo slovo a každý den obnovovat přijetí Ježíšovy Matky. Máme se pak na ni obracet nejen v modlitbě Zdrávas, ale i v různých situacích dne aspoň krátkým povzdechem víry, aby za nás prosila nyní a pak i v hodinu naší smrti.

Co se týče situace, ve které se nyní nachází Česko a Slovensko, můžeme vnímat, že jde o duchovní boj. Na Ukrajině, kde je mnoho našich věřících, skutečně teče krev mladých mužů a otců rodin. Vladyka Markián na Ukrajině si v každém dopise bolestně povzdechne, když píše: „Někteří z našich věřících mužů se nechali ovlivnit masmédii a duch nenávisti pak působí na jejich srdce a činí je duchovně slepými. Místo modlitby už jen sledují, co se jim v médiích předkládá, a nekriticky to přijímají.“

„Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou,

jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“

„Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou,  jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“

Po 6. verši následuje: „Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel.“ Uvědomme si skutečnost: „Všichni jsme bloudili.“ Jestliže Boží slovo říká všichni, pak i když jsi přesvědčen, že ty ne, je třeba vědět, že nikdo není výjimkou. A nejenže jsme kdysi bloudili, ale do určité míry, i když se nám dostalo hodně světla z Božího slova a za snahu zachovávat Boží přikázání, přesto doposud v drobných věcech bloudíme pro svou svéhlavost, neochotu se poučit a pokořit apod. Pro tuto svou hloupost musíme platit určité daně. Jsou to hádky v rodinách, nesnášenlivost mezi manžely, konflikty mezi dětmi a rodiči. Proč to je? Protože nemáme dostatek světla a duchovní harmonie, která je spojena s Boží milostí. Co máme dělat? Máme usilovat, abychom hlouběji poznávali pravdu o sobě a o zlu, které je v nás a které vede k sebeklamu, i když třeba jen v maličkostech.

Ježíš nám dává zaslíbení s podmínkou: „Zůstanete-li ve mně a má slova ve vás, proste, oč chcete a dostanete.“ Máme ale prosit ne o nějaké marnosti, hlouposti, zbytečné hmotné věci, za nic takového Boží člověk prosit nebude. Prosíme za spásu duší, za realizování poznané pravdy, za přemožení síly zla, za záchranu třeba i celých národů. Ano, máme prosit za duše, a na prvním místě za tu svou. Tato misie dnes čeká každého upřímného křesťana, především řeholníka a řeholnici. Lidé, kteří se zasvětili Pánu Ježíši Kristu, musí mít zkušenost s bojem proti zlu v sobě, proti sebeklamu v nás. Proto je třeba, aby především osoby zasvěcené Bohu věděly, ale samozřejmě i všichni křesťané mají vědět, jak dosáhnou spásy své duše i duší bližních. Tato cesta poznání a zkušenost s Boží mocí, s Boží všemohoucností, je spojena s Kristovým křížem, který je centrem celého křesťanství. „My hlásáme Krista ukřižovaného,“ volá apoštol Pavel. To je Boží moc a Boží moudrost, ne lidská moc a lidská moudrost. Jak máme hlásat Krista ukřižovaného? Musíme Mu dát prostor, aby On v nás mohl ukřižovat naše ego, starého člověka. Boží moc, Boží milost i Boží moudrost, která vede k záchraně časné i věčné, působí skrze duše vpravdě misionářské, skrze duše, které konají pravdivou evangelizaci, duše, které samy jsou s Kristem na kříži.

1. Odsouzení na smrt: Pilát si pokrytecky umyl ruce se slovy: „Nevinen jsem krví tohoto spravedlivého.“ Ale vydal Ježíše na smrt!

Gesto Piláta neomlouvá, má na svědomí justiční vraždu. I můj hřích byl příčinou Kristovy smrti.

(Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou! /3x/)

2. Ježíš bere na sebe kříž. Ježíšova slova platí i pro mě a každý den: „Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a pojď za mnou.“

(Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou! /3x/)