Fotogalerie
Kdo je učedník?
„Když Ježíš viděl matku a učedníka vedle stojícího, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom řekl učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ A od té hodiny ji ten učedník přijal do svého vlastního“ /J 19,26-27/.
… ten učedník ji …
Koho přijal? Marii, matku Ježíšovu. A co ona? Neměla žádné námitky. Který to byl učedník? Ten, který stál pod křížem a kterého Ježíš miloval.
Kdo je učedník? Jaké jsou biblické parametry pro učedníka? Máme i my být učedníky? Jsi i ty učedníkem nebo chceš se jím stát? Ježíš řekl : „Jděte do celého světa a získávejte mi učedníky!“ Nestačí získávat věřící. To je málo – učedníky! Jan Křtitel měl své učedníky, farizeové měli své učedníky. Učedník to není student či žák. Mezi učitelem a žákem nemusí být vytvořen hluboký vnitřní vztah. Student si všímá svého učitele, profesora, co ho učí, ale jeho osobní život ho moc nezajímá. Zpětně ani učitel nevyžaduje, aby student ve svém soukromém životě žil podle jeho zásad. Jenže při učednictví, nejenže se učedník zajímá o svého mistra, co říká, ale také se zajímá, jak sám žije v soukromí a napodobuje jeho myšlení a jednání. Učedník se v podstatě stává duchovním synem svého mistra.
„Hle, tvá matka!“
„Když Ježíš viděl matku a učedníka vedle stojícího, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom řekl učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ A od té hodiny ji ten učedník přijal do svého vlastního“ /J 19,26-27/.
Umírající Ježíš dává opuštěné církvi svou matku. Toto je jediné a konkrétní slovo církvi. Církev reprezentovalo dvanáct učedníků. Pod křížem stál bohužel jen jeden učedník, kterého Ježíš miloval. Jan zastupuje v této hodině sbor dvanácti a zároveň celou Kristovu církev. Když Ježíš uviděl učedníka zde stojícího, kterého miloval, řekl své matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Je směšné tvrdit, že umírající Ježíš měl hlavní starost o to, jak zaopatřit opuštěnou matku po hmotné stránce. Když přece k Němu přišli a říkali: „Tvoji příbuzní tě čekají“, On jim řekl: „Kdo jsou moji příbuzní a kdo je má matka? Ten, kdo plní vůli Boží, je můj bratr, sestra a matka“ /Mt 12, 46-50/. Jeho úkolem byla oslava Otce a záchrana nesmrtelných duší a to ostatní bylo až druhořadé.
Zprávy 18.5.2014
Zprávy 17.5.2014
Jsme dětmi Přesvaté Bohorodičky
„Když Ježíš viděl matku a učedníka vedle stojícího, kterého miloval,
řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“
Potom řekl učedníkovi: „Hle, tvá matka!“
A od té hodiny ji ten učedník přijal do svého vlastního“ /J 19,26-27/.
„…hle, tvůj syn!“
Těmito slovy dává Ježíš své matce apoštola Jana a v něm celou církev, všechny, které vykoupil. Ježíš je hlava a my jsme jeho údy. Matka neplodí jen hlavu, ale celé tělo: hlavu i údy. Máme- li s Ježíšem tvořit jednotu, musíme mít nejen téhož Ducha, ale i tutéž matku.
Ježíš neoslovuje jen matku, oslovuje i učedníka. Vyslovuje nejen vůli svou, ale i vůli svého nebeského Otce a tu pronáší nyní v této hodině: „…hle, tvůj syn!“ To je tvé símě!
Zprávy 16.5.2014
Květen – měsíc Přesvaté Bohorodičky
„Když Ježíš viděl matku a učedníka vedle stojícího, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom řekl učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ A od té hodiny ji ten učedník přijal do svého vlastního“ /J 19,26-27/.
„Ž e n o, …“
Ježíš uviděl svou matku. Copak ji a rovněž svého učedníka předtím neviděl? Fyzicky ano, ale zatím se ještě nenaplnil čas, kdy se na oba podívá a sdělí jim Boží vůli, která byla od věčnosti a nyní, ve svůj čas, se má naplnit.
Zprávy 10.5.2014
Ježíš se ptá i tebe: Za koho mě pokládáš?
+ Eliáš
Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu
Slovo života – J 11,23-25 (11. 5. – 25. 5. 2014)
Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“
Řekla mu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“
Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení i život.
Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít“.
Rozjímání nad J 11,23-25
Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Řekla mu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít“.
Tato slova jsou částí rozhovoru v Betánii před tím, než Ježíš vzkřísil Lazara, který byl už čtvrtý den mrtvý. Lazarově smrti předcházela nemoc. Ježíš byl tehdy s apoštoly mimo Judsko. Marie i Marta, Lazarovy sestry, poslaly Ježíši vzkaz: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen.“ Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“ Po dvou dnech Ježíš řekl: „Pojďme do Judska, náš přítel Lazar usnul, ale jdu ho probudit.“ Učedníci mu řekli: „Pane, spí-li, uzdraví se.“ Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni si mysleli, že mluví o pouhém spánku. Tehdy jim Ježíš řekl přímo: „Lazar umřel.“ Když Ježíš přišel, shledal, že je už čtyři dny v hrobě. Betanie byla blízko Jeruzaléma, necelou hodinu cesty, a mnozí z Židů přišli k Marii a Martě, aby je potěšili v jejich zármutku nad jejich bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, šla mu naproti. Marie zůstala doma. Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“ Pak pokračuje část dialogu, který si budeme sedmkrát na den po dva týdny opakovat.
Služba prorocká – služba Božích bojovníku
+ Eliáš
Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu
Obracení se na Ježíšovu matku
I nevěřící člověk, je-li zaskočen těžkou situací, podvědomě zavolá jako malé dítě: „Maminko!“ Na Marii se máme obracet jako na svou matku. Ježíš nám ji dal za matku. Eva je matkou lidského pokolení. Maria se stala naší duchovní matkou. Matka nemá jen úkol rodit děti, přijímat je, ale jejím úkolem je živit je a vychovávat. Maria doprovázela Ježíše na jeho křížové cestě. Nikdo z lidí Ho tak důvěrně neznal a netvořil s Ním tak hlubokou jednotu jako Jeho matka. A svou matku dal Ježíš za matku nám, svým dětem. Máme společnou matku: ty i já a Ježíš.
Obracet se na ni v životních situacích není, jako když se obracíme na Boha, ale na někoho staršího a zkušenějšího – jako na matku. My jsme v duchovním životě nezkušené děti. Máme se na ni obracet především tehdy, když nás zavalí starosti a slabosti natolik, že nejsme schopni obrátit se přímo na Ježíše. Je to zvláště tehdy, když jsme vydáni různým pokušením a jsme jako opilí: říkáme hříchu „ne“ a vlastně bytostně s hříchem souhlasíme a v naší duši je jakýsi zmatek.
