J 1,11-12 „Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“

Ježíš je Pravý Bůh. Narodil se v chudém Betlémě. Vlastní Ho nepřijali. Nepřijali Ho kněží, tehdejší teologové. Ježíše přijali prostí lidé, apoštolé. Ti, kteří Ho přijali a věří v Jeho jméno, se stali Božími dětmi. To je důležitá pravda. Aby se někdo stal Božím dítětem, musí přijat Ježíše a musí věřit v Jeho jméno.

„Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.

Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno,

dal moc stát se Božími dětmi.“

„Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšina ani hlubina, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“

Řím 8,37: „Ale v tomto všem dokonale vítězíme skrze Toho, který si nás zamiloval.”

37. verš navazuje na 35. a 36., v němž se mluví o jednotě s Ježíšem i ochotě pro Něho snášet utrpení, ba dokonce podstoupit i smrt. Pokud čteme životy mučedníků a svatých, vidíme, že oni toto slovo plně realizovali a v tom jsou nám příkladem. Je nic neodloučilo od lásky Kristovy. Když se mluví o pronásledování a smrti a o tom, že jsme jako ovce, které jsou vedeny pro Krista k porážce, pak 37. verš pokračuje: „Ale v tomto všem dokonale vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval.“ Rovněž i tento verš realizovali mučedníci a svatí, jejichž jména jsme dostali při křtu, aby nám byli vzorem. Je řečeno, že v tom všem dokonale vítězíme a je řečeno, proč: skrze Toho, který si nás zamiloval. Ježíš Kristus si nás zamiloval až tak, že za každého z nás zemřel na Golgotském kříži.

„Ale v tomto všem dokonale vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval.“

„Jak je napsáno: ‚Celý den jsme pro tebe vydáváni na smrt,

pokládají nás za ovce určené k porážce.‘“

Ř 8,35: „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Soužení nebo úzkost,

pronásledování nebo hlad, nahota, nebezpečí nebo meč?“

Kdo je Bůh? Co je Boží láska? Můžeme si ji uvědomit i rozumem. Bůh je Stvořitel všeho viditelného i neviditelného. On stvořil i mě. On mě zná, On mi dal Ducha života a skrze pozemské rodiče tento časný život. On chce mé největší štěstí, a to po celou věčnost. On za mě vydal svého Jednorozeného Syna na potupnou smrt. Tuto Boží lásku mám přijmout. Je vlita skrze Ducha svatého do našich srdcí. Je i pozemská láska; ta je nejsilnější ve vztahu matky k dítěti. Boží láska je věčná. „I kdyby matka zapomněla na své dítě, na plod svého lůna, já, Hospodin, tvůj Bůh, na tebe nikdy nezapomenu“. (Iz 49,15) Bůh na tebe pamatuje. On tě miluje víc, než ty sám sebe. Kdy skončí Boží láska k tobě? Za rok? Za dvacet let, za padesát? Nikdy! Boží láska k tobě je věčná. Dříve, než Bůh stvořil vesmír, myslel na tebe a už tehdy tě miloval. Jeho láska nikdy nepřestane. Bohužel, u těch, kdo odmítnou Boha, se stává věčnou mukou.

„Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Soužení nebo úzkost,

pronásledování nebo hlad, nahota, nebezpečí nebo meč?“

„Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen

je na pravici Boží a přimlouvá se za nás.“

„Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje!“

Ř 8,33 (29. 9.-13. 10. 2013) „Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje!“

Ř 8,34 (13. 10.-27. 10. 2013) „Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen je na pravici Boží a přimlouvá se za nás.“

Je otázkou, kdo bude obviňovat vyvolené Boží. Obviňovat mohou démoni, obviňovat mohou lidé, obviňovat může naše svědomí, obviňovat nás může Bůh. Kdo se dopustí proviny, na toho dopadá spravedlivý trest. „Odplata za hřích je smrt.“ (Ř 6,23) „Všichni zhřešili a jsou daleko od slávy Boží“. (Ř 3,23) Bůh ale ospravedlňuje.

Ř 8,31: „Když je Bůh s námi“ – tato podmínka má důsledek: „kdo proti nám?“ Mohu si osobně uvědomit tuto pravdu, když místo „námi“ použiji slovo „mnou“.

Co dělat proto, aby Bůh byl „se mnou“ a ne proti mně? Je třeba konat pokání. To znamená vycházet z temnoty do světla, kterým je Kristus. „Jestliže chodíme ve světle, jako On je ve světle, krev Kristova nás očišťuje od každého hříchu“ (1J 1,7).

Skrze Krista máme přístup k Nebeskému Otci. Tento přístup ale nemá liberální křesťanství, které zpochybňuje Ježíšovu vykupitelskou smrt na kříži a používá lživé fráze o Kristu historickém a Kristu víry. Takoví teologové, kteří na teologických školách otravují duše budoucích kněží, zablokovali skrze svou pýchu a nevěru přístup mnoha současným kněžím k živému Kristu a tím i k Otci. Ježíš je Cesta do náruče Otcovy ve věčné slávě.

“On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal;

jak by nám spolu s ním nedaroval všechno?”

“Co k tomu tedy řekneme? Když je Bůh s námi, kdo proti nám?”

„Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha,

kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.“

Ř 8,27: „A ten, který zkoumá srdce, ví, jaké je smýšlení Ducha, že podle Boží vůle prosí za svaté.“

Boží moc, která působí skrze modlitbu, je podmíněna působením Ducha Božího. Proto každý křesťan má nejen v plnosti přijat Ducha svatého tak, jako apoštolé v den Letnic, ale má také dávat Duchu svatému prostor, aby v nás mohla působit Jeho síla, abychom byli skutečně Kristovými svědky. Tak si to přeje samotný Ježíš (srov. Sk 1,8). Pravý Kristův svědek má být zároveň prorokem, tedy vidoucím. Kromě Božích proroků byli, a i dnes jsou, falešní proroci – liberální teologové. V nich působil a působí duch lži.

Prorocké slovo řečené Ezechielovi v Babylónském zajetí je dnes aktuální i pro Ukrajinu: „Posvětím jméno své veliké, které bylo poskvrněno.“ (36,23) „Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového Ducha... a učiním, abyste v ustanoveních mých chodili, a soudů mých ostříhali a činili je… a budete lidem mým, a já budu vaším Bohem… Až si vzpomenete na své zlé cesty a na své nedobré skutky, budete se sami sobě ošklivit pro své nepravosti a ohavnosti. I poznají pronárody, které zůstanou vůkol, že já Hospodin jsem vystavěl, co bylo zbořeno, a osázel zpustošený kraj; já Hospodin jsem to vyhlásil i vykonal.“ (v. 25-36)

„A ten, který zkoumá srdce, ví, jaké je smýšlení Ducha,

že podle Boží vůle prosí za svaté.“

„Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti.

Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit,

ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním.“

„I my, kteří máme…“

Ve verších 22–27 apoštol Pavel hovoří o trojím sténání. O sténání stvoření (v. 22), věřících (v. 23) a o sténání Ducha svatého (v. 26). Tvorstvo, to je živá i neživá příroda, bylo kvůli lidskému hříchu podrobeno utrpení a katastrofám (v. 20). Bůh proto naplánoval, že i sama příroda bude vykoupena a přetvořena, bude nové nebe a nová země, všechno bude obnoveno podle Boží vůle (srov. 2Kor 5,17; Gal 6,15; Zj 21,1-5). Tehdy věrné Boží děti obdrží své plné dědictví.

“I my, kteří máme prvotiny Ducha, sami v sobě sténáme,

očekávajíce synovství, to jest vykoupení svého těla.”