„V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás.“

Jsme v Kristu a On v nás.

Ježíš řekl: „V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás.“ (J 14,20)

Uvědomím si pravdy:

1)        Ježíš je Bůh, a je v Otci

2)        My jsme v Kristu ukřižovaném

3)        Vzkříšený Kristus je v nás

Milujete-li mě, zachovávejte má přikázání.

A já budu prosit Otce a dá vám jiného Utěšitele, aby s vámi zůstal na věky.

Další dva týdny vcházej do Boží přítomnosti, do světelného sloupu, pod Kristův kříž vedle Přesvaté Bohorodičky. Tam přijímej poslední Kristovu vůli. Opakuj slovo: „Ježíš řekl učedníkovi, a nyní říká i mně i obyvatelům (lvovské) oblasti: Hle tvá matka.“ Pak se asi minutu modli duchem i rozumem a nakonec řekni: „Přijímám tvou matku za sebe i za ně.“ Znovu projdi ve světelném sloupu jednotlivé oblasti Ukrajiny a vždy učiň úkon víry – přijetí Kristova testamentu – za sebe i za obyvatele té či jiné oblasti.

A o cokoli budete prosit v mém jménu, to učiním, aby byl Otec oslaven v Synu.

Budete-li mne o něco prosit v mém jménu, já to učiním.

Tato slova, která Kristus pronesl večer před svou smrtí, navazují na předcházející, v nichž Ježíš odhaluje apoštolům pravdu o tajemství vnitřní jednoty, která je mezi Ním a Otcem. Sjednocující láska mezi tebou a Kristem je podmíněna pravdivým pokáním, tedy zachováváním Kristových přikázání (viz J 14,15.21.23). Všechny filosofie, teologie, psychologie, které odmítají pravdivé pokání a následování Krista, vedou do časné i věčné záhuby.

Prosit ve jménu Ježíše neznamená bezduše vyslovit frázi: „ve jménu Ježíše Krista“. Jde tu o vnitřní jednotu s Kristem skrze pravdivé pokání (viz Mk 1,15). Pokud je tato jednota vytvořena, pak budeš prosit ve shodě s vůlí Kristovou, která je i vůlí nebeského Otce. Dnes je vůlí Boží, aby přišlo Boží království (viz modlitba Otče náš) do duší jedinců i celého ukrajinského národa.

Ježíš mu odpověděl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš?

Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce?

Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe;

Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky.

Uvědomme si, že tento večer Ježíš se svými apoštoly hovoří naposledy před tím, než ho zajmou a odsoudí na smrt. Tedy jde o hluboké pravdy, které apoštolům předává v důvěrném rozhovoru. Nejdřív odpovídá Tomášovi, který Ježíšova slova o nebi nechápe. Ježíš odchází, aby apoštolům a všem věrným připravil místo. Tomáš říká: „Nevíme, kam jdeš a ani cestu neznáme.“ Na to Ježíš odpovídá: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ K tomu Ježíš dále dodává: „Kdybyste znali mě, znali byste i mého Otce.“ Na to reaguje apoštol Filip prosbou: „Pane, ukaž nám Otce a to nám stačí.“ Ježíš na to odpovídá: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš?“ Ježíš hovoří o vnitřním poznání skrze víru a osvícení Duchem svatým.

Ježíš mu odpověděl: „Já jsem cesta, pravda i život.

Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“

Ježíš o sobě říká: „Já jsem cesta, pravda a život.“ Židům Ježíš řekl: „Dříve než byl Abrahám, já jsem.“ (J 8,58) Oni uchopili kamení, aby Ho kamenovali. Totiž jméno Boží znamená Jsoucí. Ježíš hovoří o tom, že je cesta, pravda a život. Ježíš je pravda. Ďábel je lhář a otec lži. Ježíš řekl těm, kteří v Něho uvěřili: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“ (J 8,32). Zde nejde o nějakou abstraktní pravdu, ale o vtělenou Boží Pravdu, kterou je Ježíš. On o sobě zároveň říká, že je Život. Opakem života je smrt, a to smrt časná, ale i věčná. Ježíš dává věčný život, a zároveň On jím i je. Říká: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo ve mě věří, i kdyby zemřel, bude žít.“ (J 11,25) Ježíš sebe nazývá cestou. On vyžaduje od každého, kdo Ho přijal: „Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a pojď za mnou. “ Apoštolé vše opustili a šli za Ním. Ježíš je duchovní cesta, která nás sjednocuje s Ním a vede k jednotě s Otcem: „V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ (Sk 4,12) On je pravý Bůh.

Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne.

V domě mého Otce je mnoho příbytků;

kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.

Ve 14. kapitole jsou zachyceny hluboké pravdy, které se týkají tajemství vnitřní jednoty s Kristem a s Nebeským Otcem. I toto tajemství je spojeno s Duchem svatým. O těchto pravdách Ježíš hovořil večer před svou smrtí. Mluví o víře v Něho i o lásce, která se projevuje zachováváním Jeho přikázání. Dva týdny si budeme připomínat první dva verše ze 14. kapitoly.

V 1. verši Ježíš říká: „Vaše srdce ať se nechvěje“. Toto slovo se týká i tebe osobně. Denně přichází situace v nichž se tvoje srdce chvěje, přichází různé tlaky a strachy, člověk vnímá, jak zlo a lež ničí pravdu a dobro. Někdy se to týká našeho zdraví, jindy zodpovědnosti, finančních problémů, problémů v rodině, války na východě Ukrajiny…

„Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.“

Od 13. až do 17. kapitoly jsou zapsána slova a gesta, která Ježíš učinil poslední večer ve svém životě na zemi. Ježíš umyl apoštolům nohy. Petr se radikálně vzepřel, ale nakonec přijímá. Když Ježíš umyl apoštolům nohy, řekl jim: „Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem.“ A pak Ježíš vybízí apoštoly: „Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad…“

Má duše je teď zarmoucená a co mám říci? ‚Otče, vysvoboď mě z této hodiny‘?

Ale proto jsem přišel, k této hodině. Otče, oslav své jméno!

Tehdy se z nebe ozval hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“

Ježíš ve 24. a 25. verši říká podobenství o pšeničném zrnu a dále mluví o ztrátě a záchraně duše pro věčnost. Ve 27. verši mluví o své duši: „Má duše je teď zarmoucená a co mám říci? ‚Otče, vysvoboď mě z této hodiny‘?“ A Ježíš sám odpovídá: „Ale proto jsem přišel, k této hodině. Otče, oslav své jméno!“ Tato slova jsou příkladem i pro nás. Ve 26. verši Ježíš říká: „Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník.“ Ježíš používá slovo ne sluha, ale otrok (dulos), jak uvádí řecký originál Božího slova.

Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo.

Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej;

kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.

Ježíš potom, co vzkřísil Lazara, v den, kdy Mu provolávali Hosanna, pronáší slova o milování a nenávisti své duše, o její záchraně, o jejím zavržení a věčnosti. Ve 12. kapitole je popsána reakce na vzkříšení Lazara. Reakcí byl slavnostní průvod, v němž lidé provolávali Ježíšovi „Hosanna!“. „Velký zástup Židů se dověděl, že tam Ježíš je; a přišli nejen kvůli němu, ale také aby viděli Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých. Proto se velekněží uradili, že zabijí i Lazara; neboť mnozí Židé kvůli němu odcházeli a věřili v Ježíše.“ (v. 9-11) Při slavnostním průvodu zástup, který byl svědkem Lazarova vzkříšení, vydával svědectví o tom, že Ježíš Lazara vzkřísil. Byli tam i poutníci z Řecka. Přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy Galilejské, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“ Filip šel a řekl to Ondřejovi.

Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Řekla mu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít“.

Tato slova jsou částí rozhovoru v Betánii před tím, než Ježíš vzkřísil Lazara, který byl už čtvrtý den mrtvý. Lazarově smrti předcházela nemoc. Ježíš byl tehdy s apoštoly mimo Judsko. Marie i Marta, Lazarovy sestry, poslaly Ježíši vzkaz: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen.“ Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“ Po dvou dnech Ježíš řekl: „Pojďme do Judska, náš přítel Lazar usnul, ale jdu ho probudit.“ Učedníci mu řekli: „Pane, spí-li, uzdraví se.“ Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni si mysleli, že mluví o pouhém spánku. Tehdy jim Ježíš řekl přímo: „Lazar umřel.“ Když Ježíš přišel, shledal, že je už čtyři dny v hrobě. Betanie byla blízko Jeruzaléma, necelou hodinu cesty, a mnozí z Židů přišli k Marii a Martě, aby je potěšili v jejich zármutku nad jejich bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, šla mu naproti. Marie zůstala doma. Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“ Pak pokračuje část dialogu, který si budeme sedmkrát na den po dva týdny opakovat.

„Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život:

nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve.“

V 10. kapitole Janova evangelia Ježíš říká: „Já jsem Dobrý Pastýř. Dobrý Pastýř položí svůj život za ovce.“

Kdo je duchovním pastýřem, biskupem či knězem podle Ježíšova příkladu? Kterému biskupu či knězi záleží na prvním místě na tom, aby ovce, které jsou mu svěřeny, dostaly pastvu zdravého učení? Kdo z těchto pastýřů je ochoten položit život za ovce? Mnozí nejsou pravdivými pastýři, ale pouze námezdníky. Ježíš zdůrazňuje, že Jeho ovce slyší Jeho hlas. Za cizím nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají. Ježíš několikrát opakuje, že je Dobrý Pastýř, že On zná své ovce, a že ony znají Jeho. On dává ovcím věčný život, navěky nezahynou a nikdo je nevyrve z Jeho rukou. Otec Mu je dal a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. V tomto rozhovoru s Židy Ježíš zdůrazňuje své Božství slovy: „Já a Otec jsme jedno.“ (v.30).

Ježíš se dověděl, že ho vyhnali, vyhledal ho a položil mu otázku: „Věříš v Syna člověka?“ On odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“ Ježíš mu řekl: „Vidíš ho, je to ten, kdo s tebou mluví.“ On padl před Ním na kolena a řekl: „Věřím, Pane.“

V 9. kapitole Janova evangelia je detailně popsaná událost uzdravení slepého a rovněž nenávistná reakce tehdejších církevních představitelů, kterými byli farizeové a znalci zákona. Událost začíná tím, že Ježíš spolu s apoštoly potkal v Jeruzalémě člověka, který byl slepý od narození. Zřejmě apoštolé pocítili s tímto mladým mužem soucit a položili Ježíšovi zajímavou otázku: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš jim odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče, je slepý aby se na něm zjevily skutky Boží.“ Ježíš k tomu dodal: „Pokud jsem na světě, jsem světlo světa.“

Ježíš jim odpověděl: “Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.

Otrok nezůstává v domě navždy; navždy zůstává syn.

Jestliže vás tedy Syn vysvobodí, budete vskutku svobodní.”

V osmé kapitole Janova evangelia farizeové a zákoníci přivedli ženu, kterou přistihli při cizoložství. Položili Ježíšovi pokryteckou otázku s cílem Ho kompromitovat. Ježíš odpověděl: „Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí kamenem.“ A ženě pak řekl: „Jdi, a už nehřeš!“ (v.11) Ježíš o sobě říká: „Já jsem světlo světa.“ (v.12). On ukazuje na svůj Božský původ i na svého Nebeského Otce (v.18-19).

Potom Ježíš mluvil k těm židům, kteří v Něho uvěřili: „Zůstanete-li v mém slově, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí.“ (v.31)

Židé Ježíše osočili, že je posedlý zlým duchem (v.48 a v.52). A když Ježíš řekl: „Dříve, než Abrahám byl, Já Jsem“, brali kamení a chtěli Ho ukamenovat (v.57-59). Dobře věděli, že tímto vyjádřením zjevně ukazuje na svůj Božský původ a na jednotu s Otcem (J 10,30-31).

„‚Kdo věří ve mne, jak praví Písmo, řeky živé vody poplynou z jeho nitra!‘ To řekl o Duchu, kterého měli přijmout ti, kteří v něho uvěřili; dosud totiž Duch svatý nebyl dán, protože Ježíš ještě nebyl oslaven.“

Ježíš přišel ve svátek stánků do Jeruzaléma, i když se Ho Židé snažili zabít. Dokonce poslali chrámovou stráž, aby Ho zajali. Ale stráž, když Ho slyšela mluvit, nesplnila příkaz. Na otázku velekněží a farizeů: „Proč jste Ho nepřivedli?“, stráž odpověděla: „Nikdo nikdy takto nemluvil.“ (J 7,46) Ježíš zde vystupuje jako Mesiáš (v. 28-32), a to církevní hierarchie nechtěla přijmout. Nakonec Ho za to ukřižovala. V těchto napjatých podmínkách Ježíš pronáší slovo o živé vodě a o Duchu, které budeme dva týdny v modlitebních zastaveních opakovat.

J 6,54-56: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“

V 6. kapitole evangelia apoštola Jana je popsán zázrak, při němž Ježíš rozmnožil chleby a nasytil pětitisícový zástup. Zůstalo 12 košů zbývajících kousků. Ježíš se pak šel modlit do samoty. Apoštoly poslal, aby přepluli člunem na druhý břeh, a sám za nimi přišel po vodě. Na druhý den zástup, který se nasytil, za ním přišel a Ježíš k nim mluvil o duchovním chlebu. Mezi jiným řekl: „Já jsem chléb, který sestoupil z nebe.“ Dále řekl: „Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, nezemře.“ A také řekl (v. 53): „Amen, amen, pravím vám: Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a nebudete-li pít Jeho krev, nebudete mít v sobě život.“

J 5,24: „Amen, amen, pravím vám: Kdo slyší mé slovo a věří Tomu,

který mě poslal, má věčný život a nepřijde na soud, ale již přešel ze smrti do života.“

Když chtěl Ježíš zdůraznit velmi důležitou pravdu, před tím, než ji vyslovil, řekl: „Amen, amen, pravím vám“. Je to podobné, jako když soudce, který vynáší rozsudek ve jménu národa, hovoří v autoritě. Jakou důležitou pravdu nám chce Ježíš oznámit? Jde o pravdu týkající se věčného života, smrti a soudu. To jsou velmi vážné věci, které se každého z nás osobně, bytostně týkají, a kterým se nikdo z lidí nemůže vyhnout. Ta první pravda se týká současnosti a života věčného. Ježíš říká: „má věčný život“. Druhá pravda se týká budoucnosti: „nepřijde na soud“. Třetí pravda se týká minulosti: „již přešel ze smrti do života“. Jaké jsou podmínky, aby se tato radostná zvěst týkala mě osobně? Ježíš dává dvě podmínky. První: slyšet Jeho slovo – nejde jen o pasivní slyšení, ale i o poslušnost slovu, čili jeho realizaci. Druhá podmínka se týká víry v Boha – věřit Bohu, který poslal Ježíše. Je řečeno: „věří Tomu, který mě poslal“. Kdo tyto dvě podmínky splní, vztahuje se na něj toto trojí zaslíbení: 1) už nyní má věčný život, 2) co se týče budoucnosti, už nepřijde na Boží soud, 3) co se týče minulosti, již přešel ze smrti do života.

J 4,23: „Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy praví modlitebníci se budou k Otci modlit v Duchu a v pravdě. Neboť takové Otec hledá, aby se k Němu modlili.“

Ježíš ukazuje na ty, kteří opravdu uctívají Boha v Duchu a v pravdě. Co to znamená oslavovat, uctívat Boha v Duchu? Znamená to, že křesťan musí nejprve přijmout Ducha svatého. „Kdo nemá Ducha Kristova, ten není Jeho“. (Ř 8,9) Jen v Duchu svatém můžeme vyznat, že Ježíš je Pán. (1Kor 12). Proto pokud jsme přijali Ježíše Krista a stali se Božími dětmi, musíme s vírou přijmout i Ducha svatého, podobně, jako Ho přijali apoštolé. Ježíš říká: „Až na vás sestoupí Duch svatý, budete mými svědky.“ (Sk 1,8) Tím, že svědčíme o Ježíšovi, lidé mohou přijmout skrze sílu Ducha spasitelnou víru a být zachráněni.

J 3,16: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna,

aby žádný, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl věčný život.“

Tuto větu můžeš aktualizovat na sebe. Neboť tak Bůh miloval Ondřeje, že dal svého Jednorozeného Syna, aby Ondřej, který v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh tak miloval tebe, že za tebe dal svého Jednorozeného Syna, který za tebe a za tvé hříchy podstoupil nejtěžší utrpení i smrt na potupném kříži. Mohl Bůh podat větší důkaz lásky k tobě? Jak Ho za to miluješ ty?

J 1,11-12 „Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“

Ježíš je Pravý Bůh. Narodil se v chudém Betlémě. Vlastní Ho nepřijali. Nepřijali Ho kněží, tehdejší teologové. Ježíše přijali prostí lidé, apoštolé. Ti, kteří Ho přijali a věří v Jeho jméno, se stali Božími dětmi. To je důležitá pravda. Aby se někdo stal Božím dítětem, musí přijat Ježíše a musí věřit v Jeho jméno.

Ř 8,35: „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Soužení nebo úzkost,

pronásledování nebo hlad, nahota, nebezpečí nebo meč?“

Kdo je Bůh? Co je Boží láska? Můžeme si ji uvědomit i rozumem. Bůh je Stvořitel všeho viditelného i neviditelného. On stvořil i mě. On mě zná, On mi dal Ducha života a skrze pozemské rodiče tento časný život. On chce mé největší štěstí, a to po celou věčnost. On za mě vydal svého Jednorozeného Syna na potupnou smrt. Tuto Boží lásku mám přijmout. Je vlita skrze Ducha svatého do našich srdcí. Je i pozemská láska; ta je nejsilnější ve vztahu matky k dítěti. Boží láska je věčná. „I kdyby matka zapomněla na své dítě, na plod svého lůna, já, Hospodin, tvůj Bůh, na tebe nikdy nezapomenu“. (Iz 49,15) Bůh na tebe pamatuje. On tě miluje víc, než ty sám sebe. Kdy skončí Boží láska k tobě? Za rok? Za dvacet let, za padesát? Nikdy! Boží láska k tobě je věčná. Dříve, než Bůh stvořil vesmír, myslel na tebe a už tehdy tě miloval. Jeho láska nikdy nepřestane. Bohužel, u těch, kdo odmítnou Boha, se stává věčnou mukou.

Ř 8,33 (29. 9.-13. 10. 2013) „Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje!“

Ř 8,34 (13. 10.-27. 10. 2013) „Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen je na pravici Boží a přimlouvá se za nás.“

Je otázkou, kdo bude obviňovat vyvolené Boží. Obviňovat mohou démoni, obviňovat mohou lidé, obviňovat může naše svědomí, obviňovat nás může Bůh. Kdo se dopustí proviny, na toho dopadá spravedlivý trest. „Odplata za hřích je smrt.“ (Ř 6,23) „Všichni zhřešili a jsou daleko od slávy Boží“. (Ř 3,23) Bůh ale ospravedlňuje.