„Víme, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.“

Zde je řečeno – všechno! Opravdu všechno napomáhá k dobrému těm, kteří splňují jednu podmínku, a tou je: milovat Boha. Ti pak, kteří Boha milují, jsou nejen Bohem povoláni, ale Jeho povolání i realizují. Realizuješ i ty své povolání, které máš od Boha?

„Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni a došli k poznání pravdy.“ (1Tim 2,4-5) Ano, Bůh to chce, jenže je zde lidská svoboda, a navíc je v člověku sklon ke zlému a věřit lži. Je to tajemství dědičného hříchu v nás, tohoto otráveného semene, které se s námi vleče po prvních lidech. A právě na tomto Bůh ukázal svou lásku k nám, když za nás dal svého Jednorozeného Syna, abychom v Něm zvítězili nad světem i nad hříchem v nás a nakonec i nad duchem zla, který na nás skrze svět a hřích působí.

Největší problém je, že máme svobodu a můžeme Boží lásku i Boží vůli odmítnout. Pak nás ale ovládne falešná láska, tzv. sebeláska neboli egoismus, a místo Boží vůle prosazujeme ne jenom svou vůli, ale de facto i vůli ďáblovu. A ta v konečném důsledku je, abychom byli tam, kde je on, tedy v pekle.

A ten, který zkoumá srdce, ví, jaké je smýšlení Ducha, že podle Boží vůle prosí za svaté.

Jaké je smýšlení Ducha a co Duch Boží koná? Smýšlení Ducha je v souladu s vůlí Boží. Duch prosí za svaté, tedy za upřímné, pravdivé křesťany.

Duch Boží dává světlo. Člověk si pak může uvědomit pravdu, kterou dříve vůbec neviděl anebo viděl zkresleně. Například ukáže, že to, co se ti ve tvém životě zdálo jako náhoda, náhoda nebyla, a nyní, po několika letech to poznáváš. To, co jsi viděl jako prohru, byla výhra. Ze škody, která tě trápila, nakonec vzešel užitek. To, co jsi viděl jako neštěstí, byla jen bariera, která zabránila mnohem většímu neštěstí. Tehdy to člověk svým rozumem nechápal.

Duch Boží dává poznání obzvlášť v duchovních věcech. Usvědčuje z hříchu. Otvírá Písmo svaté. Některá místa v Písmu svatém, která byla pro tebe nepochopitelná, se najednou hluboce dotkla tvého nitra a vedou tě k osobnímu poznání hříchu i odpouštějící Boží lásky.

„Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním.“

Tato pravda je pro nás velmi aktuální. Když jsme uvěřili v Pána Ježíše a přijali jsme Jeho Ducha, pak Duch Boží především v jednoduché modlitbě v nás doslova beze slov úpí, neboli přimlouvá se vzdechy nevyslovitelnými. Kolikrát cítíme bolest, strach, ani to nedokážeme vysvětlit, popsat slovy. Ale když se postavíme před Boha a uvědomujeme si Jeho přítomnost a dáme Mu tu bolest, obavy, nestabilnost, utrpení, ztrátu našich drahých, nejistou budoucnost svou, svých drahých, pak ani nevíme, jak se máme modlit a za co, a právě tu je řečeno, že Duch Boží se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkaním.

Je mnoho konkrétních příkladů. Jeden z nich: Stalo se to na počátku minulého století v Americe. Jistý farmář i se svou ženou byli upřímnými křesťany a ležela jim na srdci hlavně spása nesmrtelných duší jejich rodiny. Děti už byly dospělé a opustily je, každý založil svou rodinu. Už starší rodiče se za ně modlili.

„I my sami, kteří již máme prvotiny Ducha, i my ve svém nitru sténáme,

očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla.“

Zde je řečeno: „I my sami, kteří již máme prvotiny Ducha“ – tedy ještě nemáme Jeho plnost.

Prvotiny Ducha sice máme, ale pokud jsme zde v čase, do poslední chvíle v nás působí otrávené semeno, které na nás přešlo z prarodičů, a hřích si proto stále podmaňuje naše tělo. I když jsme uvěřili, přijali Pána Ježíše, jsme už děti Boží a Duch nám dává sílu, přesto sténáme, protože hřích, duchovní temnota, lenivost k duchovním věcem, nás táhne dolů. Naší vlastní silou nemůžeme proměnit naši tělesnou stránku, v níž je dědičný hřích; bude v ní až do hodiny smrti a my čekáme vykoupení tohoto těla. Jak vykoupení nastane? Písmo nám říká, že duch spravedlivého půjde do věčné slávy, ale tělo se po smrti rozpadne v prach. Až při druhém příchodu Bůh z prachu země znovu oživí naše tělo a zároveň ho promění, takže bude podobno tělu Kristovu.

„Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.“

Když jsme přemýšleli nad předcházejícím veršem a uvědomili si, že jsme Boží děti i Boží dědici a spoludědici Kristovi, naplnilo nás to nesmírným pokojem a štěstím. Zároveň jsme si uvědomili podmínku účasti na Boží slávě: „trpíme-li spolu s Ním“, s Kristem.

Apoštol Pavel svědčí, že utrpení tohoto času nelze srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena. Sebevětší utrpení jednou skončí. Kdybys byl připoután k vozíčku, kdybys měl místo rukou pahýly, kdybys nemohl chodit, kdybys byl paralyzovaný jako děvče Joni, která mohla hýbat jen hlavou a ruce i nohy měla paralyzované, anebo kdybys měl ještě jiné bolesti, vše to jednou skončí. Ale věčnost, která je po smrti, nikdy neskončí! Proto mučedníci dokázali jít odvážně i na krutou smrt. Všichni apoštolé byli ochotni pro Krista obětovat životy. Nakonec i dnes kolik křesťanů například v Africe i jinde na světě je usmrcováno proto, že jsou věrni Kristu! Vzpomeňme na video záznam z nedávné doby, kde egyptští mučedníci klečí na břehu moře, sráží je na kolena, pak na zem a odřezávají jim hlavy. Jsou to mladí muži, otcové malých dětí. Stačilo by jen zapřít Krista…, a oni to neudělali!

„A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.“

V předcházejícím 16. verši je napsáno: „Ten samý Duch svědčí našemu duchu, že jsme děti Boží.“ A následuje 17. verš, který budeme prožívat na začátku postní doby: „A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží…“ Uvědomujeme si, co to znamená být dědicem Božím? Kdyby se někdo v minulosti přiznal, že je císařovým dítětem, a proto i jeho dědicem, ostatní by měli závist – tolik dostane a nijak se nepřičinil, jenom dědí! Proč ne my? Proč ne já?

Představme si nějakého miliardáře, který nemá děti a najednou se rozhodne, že dědicem celého svého bohatství určí tebe. Ó, to bys byl šťastný – jaké velké bohatství! Jenže uvědom si: Udělá tě opravdu takové bohatství šťastným? Máš přece jen jeden žaludek a současně můžeš být jen na jednom místě. Kdyby přišla nějaká vážná nemoc a ležel bys na lůžku v horečkách, musel by ses na všechno to bohatství a peníze jen bezmocně dívat. Co by ti to pomohlo, i kdybys zdědil celý svět? Nakonec, sám Pán Ježíš to říká: „Co pomůže člověku, i kdyby celý svět získal či zdědil, ale svoji duši zatratil?“

„Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“

Uvědomme si realitu, že v nás je Duch Boží. Uvědomme si ale také, že to nejhlubší v nás je lidský duch. Jaký je rozdíl mezi naší duší a naším duchem? Obojí je duchovní a těžko se to dá rozlišit. Duše má Bohem dané schopnosti, ale duch je čistým „já“, tedy nejhlubší podstatou naší existence. Zároveň je opakem negativního já, takzvaného starého člověka, ega, které ducha spoutává a supluje ho. Náš duch touží po Bohu tak jako magnetická střelka stále ukazuje k severu, protože Bůh je náš počátek, jsme stvořeni k Jeho obrazu právě tím, že máme nesmrtelného ducha.

Všimněme si některých termínů z řeckého originálu jako „pneuma duleas“ a „pneuma hiothezias“. Pneuma je duch, dúlos je otrok. Čili je řečeno, že jsme nepřijali ducha otroctví. Hios je syn, hiothezia znamená přijetí za syny, čili adopce. Je řečeno, že jsme nepřijali ducha otroctví opět k strachu. Termín „k strachu“ je vyjádřen slovy: „eis (k, do) fóbion“. Řecké slovo „fóbos“ je mezinárodně užíváno právě pro termín strach – fóbie. My jsme přijali ducha synovství, v němž voláme, řecky doslova křičíme – „kradzomén“; „krádzo“ – křičet (volat). V evangeliu sv. Matouše je řečeno, že Ježíš při svém umírání velkým hlasem zvolal – „kradzomén“ (Mt 27,50). Slovo: „Abba“ je hebrejské a znamená zdrobnělinu slova „otec“, čili ve zvolání česky: „Tatíčku!“, ukrajinsky „Báteňku!“ V řeckém originále se používá dvakrát slovo „elabete“. „Lambano“ (elabón) – brát, přijímat. Zde je řečeno: „Nepřijali jste ducha otroctví, ale přijali jste (elabete) ducha synovství.“ Tolik krátce k vysvětlení termínů.

Nyní si uvědomme duchovní obsah, a to je to hlavní pro odhalení hloubky určitých pravd. Slovo přijmout (labein) je velmi důležité. Písmo říká, že „těm, kteří Ježíše přijali, dal moc stát se Božími dětmi“ (J 1,12). A zde je řečeno, abychom si uvědomili, že jsme nepřijali ducha otroctví, abychom byli opět ve strachu. My přijímáme fyzicky například dary, potravu… přijímáme buď dobré věci, anebo zlé.

„Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží.“

Většina lidí se nechává vést duchem tohoto světa a Ducha Božího ignoruje. Duch světa však nečiní z lidí syny Boží, ale syny vzpoury a hněvu. Uvědom si důstojnost synovství Božího.

Otázka: Co je řečeno v 15. verši o Duchu synovství?

Odpověď: ……………………………………………………………………………………………………………………………….

Otázka: A co v 16. verši dosvědčuje Duch Boží našemu duchu?

Odpověď: ……………………………………………………………………………………………………………………………….

Otázka: Ze 17. verše vyjmenuj, co všechno se na nás vztahuje, jsme-li Boží děti.

Odpověď: ……………………………………………………………………………………………………………………………….

A tak tedy, bratři, nejsme dlužníci těla, abychom žili podle těla. Žijete-li totiž podle těla, zemřete; jestliže však skutky těla umrtvujete Duchem, budete žít.

Otázka: Koho nejsme dle Ř 8,12a dlužníky?

Odpověď: ……………………………………………………………………………………………………………………………………………

Otázka: Co z toho dle Ř 8,12b vyplývá?

Odpověď: ……………………………………………………………………………………………………………………………………………

Jestliže tedy Duch Toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, přebývá ve vás, pak Ten, který vzkřísil z mrtvých Krista, obživí i vaše smrtelná těla skrze svého Ducha přebývajícího ve vás.

V tomto 11. verši i v předcházejících si všimněme souvislosti s tajemstvím Nejsvětější Trojice. Zde je napsáno: „Duch Toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše.“ Z jiných citátů z Písma víme, že na Kristově vzkříšení má účast celá Nejsvětější Trojice, Otec, Syn i Duch svatý. Ježíš byl jako člověk vzkříšen Bohem, Boží mocí a silou, ale z jiného pohledu On jako pravý Bůh vstal z mrtvých vlastní mocí. Ježíš je Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, jak vyznáváme v Krédu.

V tomto 11. verši je zdůrazněno, že Duch Toho – tedy Otce – vzkřísil z mrtvých Ježíše. Ale také je řečeno, že tento Duch, Duch Otce, žije v nás, a On, Duch Otce, který vzkřísil Krista, oživí i naše smrtelná těla. Znovu je zdůrazněno: „Duchem svým, který žije v nás.“ Čili uvědomme si, že Duch Boží, který žije v Otci, žije i skrze spasitelnou víru v nás. A co učiní tento Duch? Oživí naše smrtelná těla.

„Jestliže je Kristus ve vás, tedy ač je tělo umrtveno pro hřích, duch je však živ pro spravedlnost.“

V tomto verši se opakuje a zdůrazňuje, co je podstatou našeho vítězství nad hříchem. V minulém verši je uvedena podmínka: „Jestli Duch Boží žije ve vás,“ a tato podmínka je na konci verše potvrzena slovy: „Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.“ Tedy pokud v nás Duch Boží žije, patříme Kristu, protože máme Jeho Ducha. Písmo říká: „To smýšlení mějte, které bylo v Kristu Ježíši“ a dále: „Copak nevíte, že Duch Boží ve vás přebývá? Jste chrámem Božím, chrámem Ducha svatého.“ A jinde je řečeno: „Aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích.“ Ježíš řekl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ Tedy Duch Boží v nás realizuje přítomnost Ježíšovu i Otcovu. Přebývá v nás celá Nejsvětější Trojice, jak říká samotný Ježíš. A 10. verš, který si budeme opakovat dva týdny, zdůrazňuje: „Jestliže je Kristus ve vás, tedy ač je tělo umrtveno pro hřích, duch je však živ pro spravedlnost.“  

„Vy však nejste v těle, ale v Duchu, pokud ve vás vskutku Duch Boží přebývá.Jestliže však někdo nemá Kristova Ducha, ten není jeho.“

Kladu si základní otázku: Platí toto slovo, že nejsem v těle, opravdu o mně? Nevládne ve mně světské myšlení a světský duch, ale přebývá ve mně Duch Boží? Znakem toho, že Duch Boží ve mně opravdu přebývá je, že Mu dávám jak v modlitbě, tak při rozhodování prostor, tedy žiji podle Ducha. A tu je velmi důležitá pravda, která navazuje na předcházející: „Kdo nemá Ducha Kristova, není Jeho.“ Mám já Ducha Kristova? Písmo říká: „To myšlení mějte, které bylo v Kristu Ježíši.“ A právě Duch Boží nás uvádí do Kristova myšlení, jehož základem je plnit vůli Boží. Abychom ji ale plnili, musíme ji nejprve hledat.

Jak máme získat Ducha Kristova? Boží slovo říká: „Kdo se spojuje s Pánem, je s Ním jeden duch.“ Když na vnitřní modlitbě bojujeme o duchovní spojení s Pánem, dostáváme Jeho Ducha. On nás pak uvádí do Božích pravd, ale také do jednoty s Ním.

V předcházejícím verši, je řečeno: „Myšlení těla je smrt, a myšlení Ducha život a pokoj.“

Duch Boží nám skrze apoštola znovu opakuje a kategoricky zdůrazňuje základní protiklady, a to myšlení těla a myšlení Ducha. Je třeba si uvědomit, že v myšlení se odráží náš život. Pokud žijeme podle těla, myslíme na to, co je tělesné. A pokud žijeme podle Ducha, myslíme na to, co je duchovní.

Co znamená žít podle těla? Vůbec s Bohem ve svém osobním životě nepočítat a svůj rozum inspirovat pouze hmotnými zájmy, nerespektováním Božích přikázání a nehledáním Boží pravdy, bez myšlenky na Boží soud a věčnost.

„Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj.“

Verš 5.−6. je pokračováním předchozího citátu. Znovu vysvětluje, že ti, kteří žijí podle těla, také tak myslí, a ti, kteří žijí podle Ducha, podle Ducha myslí. Dále je řečeno, že myšlení tělesné přináší smrt, ale myšlení duchovní přináší život a pokoj. To se týká času i věčnosti. Ovoce jednoho je smrt a druhého je život nejen časný, ale i věčný.

Znovu si musíme uvědomit, že myšlení podle Ducha i život podle Ducha je spojen se zákonem Ducha. A ten je bytostně spojen s Ježíšem, je v Něm. Ti, kteří jsou v Kristu, myslí duchovně, a ne tělesně, to znamená myslí ne na sebe, ale těžiště jejich myšlení je ve vztahu k Ježíši.

A by byl spravedlivý požadavek Zákona naplněn v nás, kdo nechodíme podle těla, ale podle Ducha.

Ve 4. verši 8. kapitoly listu Římanům je řečeno, že podmínkou, aby spravedlnost zákona byla naplněna v nás, je, abychom nežili podle těla, tedy podle zákona hříchu, který je v nás, ale podle Ducha Božího. V této 8. kapitole se často opakuje řecké slovo „sarx“ (sarkos), které se překládá jako tělo. V tomto významu vyjadřuje nižší tělesnou stránku lidské bytosti. Velmi silně zde působí zákonitost hříchu a negativních vášní, které člověka zotročují. V řeckém jazyce se pro tělo používá i slovo „soma“, ale to zahrnuje zároveň i psychickou stránku. Naproti tomu v souvisejících verších se mluví o Duchu a je zde myšlen Duch svatý. V 16. verši je řečeno, že hluboko v nás, v naší duši, je náš lidský duch, a je napsáno: „Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“ Když si všimneme předcházejících třech veršů, v 1. verši je důraz, že není žádné odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši. A znovu je zde zdůrazněno, že zákon Ducha, který je v Kristu Ježíši, nás osvobodil od zákona hříchu a smrti.

Neboť co bylo Zákonu nemožné, protože byl bezmocný kvůli tělu, to učinil Bůh, když poslal svého Syna v podobnosti těla hříchu a jako oběť za hřích a odsoudil hřích v těle.

Tento verš Písma navazuje na předcházející, kde je řečeno, že zákon Ducha osvobodil mě (tebe) od zákona hříchu a smrti. Ve 3. verši se mluví o zákonu a myslí se Mojžíšův zákon, tedy zákon Boží, který obsahuje určité předpisy, které jsou dobré a pravdivé, ale zákon nám nedává sílu, abychom je důsledně plnili. On nás, jak říká Písmo, především usvědčuje z hříchu. Proto dal Bůh za nás na smrt svého Syna, který přijal naše lidské tělo, tedy přišel v podobnosti těla hříchu a kvůli hříchu, aby tento hřích, tuto duchovní otravu ve svém těle přemohl.

„Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal… jeho jizvami jsme uzdraveni… Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech… Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku… Vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky. On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných.“ (srov. Iz 53,4-12) Toto předpověděl prorok Izaiáš několik století před příchodem Ježíše – Spasitele.

„Proto není již žádného odsouzení těm, kteří jsou v Kristu Ježíši, nechodícím podle těla, ale podle Ducha. Neboť zákon Ducha života v Kristu Ježíši, vysvobodil mne od zákona hříchu a smrti“.

Tyto verše Písma z listu Římanům navazují na předcházející. V nich apoštol volá: „Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ V 8. kapitole je řečeno, že vysvobozeni jsou ti, kdo jsou v Kristu Ježíši. Zákon Ducha života v Kristu Ježíši osvobozuje od zákona hříchu a smrti. Proces našeho vysvobození se v každé nové situaci znovu a znovu uskutečňuje jedině v Kristu Ježíši.

Já nešťastný člověk! Kdo mne vysvobodí z těla této smrti?Bohu buď dík (že to učinil) skrze Ježíše Krista, našeho Pána.Tak tedy tentýž já svou myslí sloužím jako otrok zákonu Božímu, ale svým tělem zákonu hříchu.

Na závěr 7. kapitoly apoštol volá: „Já nešťastný člověk!“ To volá v Božím světle, kde si uvědomuje zákon hříchu, který v nás působí, i lidskou bezmocnost, když chceme vlastní silou konat dobro. Zároveň s tímto zvoláním klade otázku: „Kdo mne vysvobodí z těla této smrti?“ A hned dává odpověď: „Bohu buď dík, (že to učinil) skrze Ježíše Krista, našeho Pána.“

„Já nešťastný člověk! Kdo mne vysvobodí z těla této smrti?“ volal apoštol Pavel. Není lahodnější hudby pro Boží sluch než toto volání. Tento výkřik je ten nejduchovnější, kterého může člověk užít.

„Podle vnitřního člověka radostně souhlasím se zákonem Božím. Vidím však jiný zákon v mých údech, který bojuje proti zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu, jenž je v mých údech.“ 

Ve verši 20. je napsáno: „Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to již já, ale hřích, který ve mně přebývá.“ Zde je vyjádřeno, že v každém z nás je dědičný hřích neboli „starý člověk“. Ten s námi manipuluje a je příčinou otroctví, v němž se pak člověk nachází. Je to smutné dědictví po prvních rodičích. Tento duchovní jed, ďáblovo semeno, má program udržovat nás v nezávislosti na Bohu. Z Božího slova se dozvídáme, že svou sílu má v zákonu hříchu. Ve 23. verši je řečeno: „Vidím však jiný zákon v mých údech, který… mě činí zajatcem zákona hříchu…“

Mluví se zde i o zákonu naší mysli, tedy o svědomí – Božím hlasu v nás. Proti němu bojuje zákon hříchu. Zákon je stanoven tam, kde se jev periodicky opakuje. Tím se hřích stává zotročující silou. To je objektivní realita v každém člověku, ať si to uvědomuje nebo neuvědomuje či nechce uvědomovat. Je zde ukázáno na vnitřní boj vyššího s nižším – duchovního s živočišným.

„Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro.Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá.“

Boží slovo ukazuje, že ve mně přebývá zlo, které přemáhá dobro, které chci, a manipuluje mě k tomu, že nakonec konám zlo, které nechci. Zlo je ovocem dědičného hříchu, duchovní otravy, která přinesla disharmonii a smrt. Působí v nás, a pokud se zlu oddáme, připraví nám to nejhorší, a to smrt věčnou. Je to určitá nespravedlnost, forma znásilňování, manipulace a otroctví, i když si to nechceme přiznat. Vidíme, že ovocem tohoto zla jsou všechny zločiny, vraždy, zvrácenosti, války i genocidy národů. Zlo a hřích v nás je skutečně mystériem, které rozumem plně nechápeme, jen Boží světlo nám může odkrýt toto tajemství nepravosti. Naším úkolem ale není, abychom se vrtali v hříchu, je třeba, abychom se ho varovali! Nejdůležitější je, abychom věděli, co s ním máme dělat, v tom je pravá moudrost. Své hříchy máme dávat do Božího světla pod kříž, a kořen zla neboli starý člověk byl s Kristem ukřižován, a tato pravda má být vírou znovu a znovu aktualizována. Verš 24. říká: „Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z těla této smrti?“ Vysvobození je v Kristu Ježíši! Zbývá už jen Bohu děkovat.