Rozjímání nad Ř 8,18
„Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.“
Když jsme přemýšleli nad předcházejícím veršem a uvědomili si, že jsme Boží děti i Boží dědici a spoludědici Kristovi, naplnilo nás to nesmírným pokojem a štěstím. Zároveň jsme si uvědomili podmínku účasti na Boží slávě: „trpíme-li spolu s Ním“, s Kristem.
Apoštol Pavel svědčí, že utrpení tohoto času nelze srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena. Sebevětší utrpení jednou skončí. Kdybys byl připoután k vozíčku, kdybys měl místo rukou pahýly, kdybys nemohl chodit, kdybys byl paralyzovaný jako děvče Joni, která mohla hýbat jen hlavou a ruce i nohy měla paralyzované, anebo kdybys měl ještě jiné bolesti, vše to jednou skončí. Ale věčnost, která je po smrti, nikdy neskončí! Proto mučedníci dokázali jít odvážně i na krutou smrt. Všichni apoštolé byli ochotni pro Krista obětovat životy. Nakonec i dnes kolik křesťanů například v Africe i jinde na světě je usmrcováno proto, že jsou věrni Kristu! Vzpomeňme na video záznam z nedávné doby, kde egyptští mučedníci klečí na břehu moře, sráží je na kolena, pak na zem a odřezávají jim hlavy. Jsou to mladí muži, otcové malých dětí. Stačilo by jen zapřít Krista…, a oni to neudělali!
Jistý křesťan v Číně byl za svou víru 10 let ve vězení. Dlouhou dobu byl na samotce, musel stát, nesměl si odpočinout, podlaha byla betonová a jen na noc mu na několik hodin hodili na zem matraci. Když se vrátil z vězení, jeden křesťan se ho ptal: „Jak jsi mohl vydržet tak dlouhé utrpení?“ On místo odpovědi s velkou důvěrou zvedl oči k nebi a začal zpívat píseň, v níž byla právě slova tohoto verše: „Utrpení tohoto času nejsou ničím proti budoucí slávě, kterou nám Bůh připravil.“ Přitom mu tekly slzy vděčnosti, že mohl ve svém životě z lásky k Ježíši trpět a obětovat své utrpení i za své bratry.
Jiný příklad z životů 40 mučedníků sebastijských: Byli to křesťanští vojáci odsouzení k smrti za to, že nechtěli obětovat kadidlo modlám – na rozdíl od dnešního papeže Františka, který modlu Pačamamy uvedl přímo do hlavního chrámu v Římě. Za mrazu nechali mučedníky celou noc stát v jezeře. Na jejich příkladu lze vidět, jak je důležité otevřít se v utrpení Bohu. Jeden z vojáků, když stál ve studené vodě a začal ve velkých bolestech uvažovat, podlehl pokušení, vyběhl z jezera, zřekl se Krista, vešel do připravené teplé lázně na břehu, ale hned na prahu padl mrtev. V té chvíli jeden z dozorců uviděl, jak se nad mučedníky snáší 40 zářivých věnců Boží slávy. Všiml si, že jeden z nich se snáší nad prázdné místo, rychle skočil do vody, vyznal Krista a tak obětoval svůj pozemský život a získal věčnou slávu.
I my máme vždy možnost – buď se v utrpení otevřít Bohu, anebo zradit. Přijímat utrpení se musíme učit od malých věcí. Svatá Terezička zemřela ve 24 letech a nebyla žádná mimořádná mučednice, přesto když malé utrpení spojovala s velikou láskou s Ježíšem, dosáhla velké svatosti. Není toto zvláště program pro nás, pro naše věřící, kteří jsou na onkologii, kteří jsou ve stáří opuštěni, anebo musí snášet utrpení v opozici proti tlaku tohoto světa, který prosazuje morální rozklad mládeže? Kdo se proti tomuto tlaku postaví, prožívá vnitřní utrpení. Můžeme zvláště v modlitbě spojovat toto své utrpení s Ježíšem, když se modlíme za naši mládež, aby jim Bůh dal milost hlubokého obrácení a vytrvalosti ve věrnosti Ježíši až do smrti.
Pamatujme v této době postní po celé dva týdny, že i kdyby bylo utrpení jakkoliv těžké, není srovnatelné se slávou, která na nás čeká, budeme-li se v utrpení sjednocovat s Ježíšem. On je naše síla.
Stáhnout: Rozjímání nad Ř 8,18
