Když uplynuly dny jejich očišťování podle zákona Mojžíšova, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby s ním předstoupili před Hospodina – jak je psáno v zákoně Páně… A tehdy Simeon veden Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předepisoval Zákon, vzal ho do náručí a takto chválil Boha: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.

Ježíš je spasení, světlo – věčné světlo. Je třeba, abychom se Jemu otevírali a v tomto světle chodili. Prosme Pána, aby nás pronikl svým světlem, abychom se oddělili od temnoty hříchu, která je v nás, i od mraku dědičného hříchu. Je potřebné o to prosit. A to světlo je také spojeno s Duchem Svatým. Duch Svatý vedl Simeona i Annu do Jeruzalémského chrámu právě v tom čase, když tam přinášeli Ježíše. Proto je potřebné, abychom i my byli citliví na Ducha Božího, který nás vede do světla. Máme se Jím nechat vést stejně tak jako Simeon a prorokyně Anna.

Ježíš říká i nám: „Vy jste světlo světa.“ (Mt 5,14) Skutečným Světlem světa je jen Ježíš! My však máme mít účast na Jeho světle. Máme být sjednoceni s Ježíšem. My ve své podstatě nejsme světlem, ale tmou. Proto Ježíš řekl, že každý z nás se musí znovu narodit. Světlem jsme jen natolik, nakolik jsme sjednoceni s Ježíšem. Když Mu patříme, pak co je Jeho, je i naše. A co je naše, má být Jeho. Ježíš chce, abychom se odřekli všeho a ztratili svou duši pro Něho a pro evangelium. Proč? Aby On v nás mohl působit, aby v nás mohl v plnosti žít, aby nás prosvítilo Jeho světlo a abychom i my pak byli tím světlem.

Je svátek Tří světitelů. O nich můžeme vpravdě říci, že byli světlem světa.

Sv. Basil Veliký bojoval za čistotu víry. Nejen ve dne, ale i v noci psal knihy a také listy biskupům, protože v tom čase církev upadla do hereze arianismu, která popírá Kristovo Božství. Sv. Basil sám bojoval proti celému systému hereze v církvi. Sv. Jan Zlatoústý byl několikrát vyhnán ze své eparchie, protože byl věrný Ježíšovi. Všichni, kteří šli za Kristem, byli pronásledováni, biti a zesměšňováni.

Duchovní boj není v našich rukách, nemůžeme bojovat vlastními silami. Jsou dvě slova, která jsou klíčová k vítězství: poslušnost víry. Tak, jak je vidíme na Přesvaté Bohorodičce a stejně jako je žil Mojžíš, když měl jen zvednout hůl nad Rudé moře – ale s vírou, a moře se rozestoupilo. Ale i samotný Mojžíš se později dopustil hříchu, kvůli kterému nemohl vejít do zaslíbené země. Jaký to byl hřích? Nebyla to žádná nečistota, ale nevěra Božímu slovu. Udeřil holí do skály dvakrát a Bůh ho za to potrestal, protože chtěl zázrak vlastní silou. A právě na cestě víry si Bůh hledá lidi, skrze které může působit. Nakolik jste se naučili poslouchat Boha, natolik On může skrze vás dělat velké věci – jen natolik, nakolik jste poslušní.

Když Jan Křtitel křtil u Jordánu, přišly k němu určité skupiny lidí a položily mu otázku: Co máme dělat?

Každý z nás se ocitáme v situacích, kdy hledáme vůli Boží. Člověk nezná přesně, co dělat. Má před sebou mnoho variant. Hledá, co je vůle Boží. Nesestoupí však žádný anděl, aby nám řekl: já ti přesně ukáži, co je Boží vůle. Poznání Božího hlasu závisí od čistoty našeho srdce. U každého je to jiné a to je tajemství. Je to otázka dědičného hříchu, lidské svobody, otázka naší spolupráce s Bohem a taky otázka našich hříchů. Je to otázka velice složitá a jenom Bůh ví, proč je to tak nebo onak.

Jsme v duchovním boji. Jsme v čase, bojujeme za spasení našich duší. Na každém z nás a našem boji víry záleží, protože bojujeme i za druhé. Tak, jako skrze víru Abrahama dává Bůh požehnání mnoha pokolením, i skrze naši víru, skrze to, co děláme, Bůh dává požehnání nejen do tohoto času, ale má to dopad i na budoucí generace.

Dnes, kdy slavíme svátek Zjevení Páně[1], si připomínáme, jak Ježíš přišel na Jordán, aby byl pokřtěn. Byl to křest pokání. Jan Křtitel říkal mnohokrát s bolestí pravdu těm, kteří k němu přicházeli. Farizeům řekl otevřeně, že jsou hadí plemeno, pokrytci…

Ježíš žil 30 let v Nazaretu ve skrytosti. Nikdo z lidí nevěděl, že je Božím Synem. Až pak, když Jan křtil v Jordánu, přišel a postavil se do řady těch, kteří chtěli přijmout křest pokání na odpuštění hříchů. Všichni tam na Jordánu vyznávali hříchy. Ježíš žádný hřích neměl a neměl ani z čeho konat pokání, ale udělal to kvůli nám. Dal nám příklad. Postavil se do řady hříšníků a čekal na křest. Jan Křtitel byl osvícen Duchem svatým a řekl: „Já nejsem hoden Ti rozvázat řemínek u obuvi. Já bych měl být pokřtěn od Tebe, a Ty jdeš ke mně?“ Ježíš mu odpověděl: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všechno, co Bůh žádá.“ Pak mu Jan již nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na Něj. A z nebe bylo slyšet hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.“

Životním heslem jednoho Božího muže, který žil na přelomu 19. a 20. století, bylo: „Buď můj život jedna Boží chvála!“ Této vděčnosti Bohu se máme naučit i my. Máme se naučit Mu děkovat, nejen když se nám daří dobře, ale i v situacích, které svým rozumem nechápeme, které jsou pro nás těžké a které nás deptají. Toto praktické cvičení posílí náš vztah k Bohu a pomůže nám zbavit se jednou provždy strachu.

Proto děkujme Pánu vždy a všude tak, jak je to vyjádřeno ve mši svaté – ať už v chvalozpěvu Gloria (což je dobrořečení Bohu) – „Chválíme Tě, velebíme Tě, klaníme se Ti,…“ – nebo v prefaci – „…abychom Ti vždycky a všude vzdávali díky…“ a také pak v Sanctus – ve chvalozpěvu andělů.

K povzbuzení bych chtěl vzpomenout jeden příklad: Jeden mladý muž, jmenoval se Jan, měl otce, který byl otrokem alkoholu 30 let. Po celou tu dobu se Janova matka, a později i Jan se svou ženou, denně za otce modlili. Janův otec si svou slabost vůbec nepřiznával, a když s ním někdo začal mluvit o víře, vždy se velmi rozhněval.

MARIA – n o v á   ž e n a

n o v á   m a t k a

n o v é   s r d c e

Eva je opakem Marie.

Přijímám nové srdce. Mám nové srdce. Ďáblové, zapište si to za uši! Maria je ve mně, v mém nitru. Ona je otrokyně Pána. Já jsem svým vědomím v tomto novém srdci. Ona mě bude učit, jak se stát otrokem Pána. Ona je má matka. Být otrokem Pána: „Kde je Duch Páně, tam je svoboda,“ a v ní je Duch Páně! V ní se slovo stalo tělem. Ona z Ducha počala. Ale předtím, než počala z Ducha, řekla: „Jsem otrokyně Pána.“ A to říká i nyní ve mně a já v ní: Jsem otrok Pána. Jsem jejím otrokem. Jsem otrok – otrokyně Pána /srov. Ž 116,16/. A tím jsem jen a jen otrokem Ježíšovým! Maria je otrokyně Pána, nemá žádné vlastnické právo. Vše, co má a co vlastní, není její, ale patří Pánu. Ona je Jeho otrokyní. Proto máme být otroky Marie, abychom tím pravdivěji a cele byli otroky Ježíšovými.

Proto se máme stát otroky Marie, aby ona nás naučila tomuto největšímu umění, které nikdo z lidí tak plně nerealizoval jako ona. Ona je v tom naším vzorem, naší učitelkou, naší matkou. Ona je živý vzor, skutečná matka. Hle, tvá matka!

Ježíš říká: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“ Tyto dvě věci jsou základní: tichost a pokora! A učitel jsem Já, Ježíš! Ode Mne se učte, v Mé škole. Já učím skrze Ducha Svatého a skrze svou matku, kterou jsem v těchto základních ctnostech vyučil víc než apoštoly. Proto ji dávám za matku i vám. Ona vás bude učit těmto dvěma ctnostem. Ona má Mého Ducha v plnosti! Ona nebude prosazovat něco v jiném duchu. V ní působím Já! Ona byla a je živou svatyní. Moje tichost a pokora je vtělena v ní. Ona je otrokyně Pána. V tomto titulu je vrcholná tichost a pokora, které lze vůbec dosáhnout. V ní není žádná pýcha. Ona je ta žena, to nepřátelství, ta vzpoura proti satanovi. Ona je vtělená tichost, proto nikdy nepřeslechne Boží hlas. K vám lidem mluvím, ale vy jste hluší: „Mají uši a neslyší.“ Proč? Protože tukem obrostlo jejich srdce. Její srdce neobrostlo tukem představ. Její duše velebí Pána a její duch plesá v Bohu. Ne v sobě, ne ve své duši. A její duše velebí Pána. Učte se, jsem tichý a pokorný srdcem.

Na kříži řekl Ježíš učedníkovi: „Hle tvá matka.“ My jsme spaseni ve svatém jménu Ježíš: „Kdo by vzýval Pánovo jméno, bude spasen.“ (srov. Ř 10,13) Ježíš vzal na sebe lidskou přirozenost skrze Marii a skrze Ducha svatého. Maria není Bohem, ale je matkou Boží a je milostiplná (srov. Lk 1,48). I do našeho nitra přichází Ježíš skrze Marii a Ducha svatého. Maria nás – lidstvo – ve skutečnosti pouze ty, kteří přijali Krista, zastupuje. Ona stála pod křížem a prožívala jednotu tajemství spoluukřižování a smrti s Kristem. Ona také prožila zástupně pravdu z Ef 2,6: „Spolu s Ním nás vzkřísil a spolu s Ním nás posadil v nebesích.“ Ona prožila spoluvzkříšení s Kristem ve chvíli, kdy se jí Kristus ukázal. Písmo o této události mlčí, ale tradice ji vyznává. Do tohoto tajemství i do tajemství smrti s Kristem jsme byli naroubováni křtem. Vírou a milostí Ducha svatého mají být v nás tato tajemství realizována.

Bůh slíbil, že nám dá nové srdce i nového ducha (srov. Ez 36,26). Na kříži Bůh tuto transplantaci srdce uskutečnil skrze Ježíšovo slovo: „Hle, tvá matka“ a skrze její přijetí učedníkem. Každý z nás má být učedníkem, který odvážně stojí pod křížem jako Jan. Tam se uskutečňuje spása i transplantace srdcí.

Čteme Sk 1,6-12, J 14,1-4

Ježíš nám rezervoval místo v nebi. Je to naše místo. Tam je náš domov, naše vlast. Nejlepší by bylo, abychom na to místo šli hned v hodině smrti. Abychom se netrápili někde v očistci pro naši lhostejnost, vlažnost a slabou víru. Má v nás hořet oheň horlivosti, abychom v hodině smrti byli uchráněni od jiného ohně. Každý den v 15:00 vzbuďme dokonalou lítost opakováním jména Ježíšova: „Ježíši, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Máme milovat Ježíše a uvědomovat si, co pro nás udělal. Žít tak, abychom mohli říct jako sv. Pavel: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven věnec spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod.“ (2Tim 4,7-8) Čtyřicátý den po svém vzkříšení Ježíš vystupuje do nebe, kde nám rezervuje místo. Je třeba si uvědomit, že nebe je naším domovem, naší otčinou. Můžeme prožívat tuto realitu: vidět Krista na Olivové hoře, jak se ukazuje apoštolům. Je tam i Přesvatá Bohorodička.

Kristus se večer v den svého vzkříšení ukázal apoštolům. Bůh ale dopustil, že apoštol Tomáš mezi nimi nebyl přítomen. Apoštolé mu řekli: „Viděli jsme Ježíše! I my jsme zpočátku pochybovali, ve strachu jsme se domnívali, že vidíme ducha. Ale Ježíš nám řekl: Pohleďte na mé ruce a mé nohy, že jsem to Já. Dotkněte se Mě a podívejte se: duch přece nemá maso a kosti, a Já mám. Pak poprosil něco k jídlu a před námi pojedl, abychom Mu uvěřili, že je to skutečně On, že vstal z mrtvých. Svědectvím jsou i tyto kosti z ryby, kterou Ježíš jedl. Ježíš opravdu žije. My všichni – nás deset apoštolů a také dva učedníci, kteří šli do Emaus, jsme Jej viděli na vlastní oči.“ Ale Tomáš nechtěl přijmout svědectví apoštolů a nevěřil, že Ježíš vstal z mrtvých. Celý týden byl v nevěře a jen jim opakoval: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Za týden, v neděli večer, se Ježíš znovu ukázal apoštolům. První Jeho slovo bylo: „Pokoj vám.“ Potom se obrátil k Tomášovi a téměř doslova zopakoval jeho požadavek: „Dej svůj prst sem a pohleď na mé ruce, vztáhni svou ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Jaká byla Tomášova reakce? Zvolal: „Pán můj a Bůh můj!“

Dnes, v polovině postní doby, je náš pohled upřen na svatý kříž. Ježíšův kříž vyjadřuje Jeho poslušnost Otci, zřeknutí se své vůle. Přijal nepochopení a odmítnutí lidmi, nespravedlivé odsouzení, muka, pohrdání i smrt. Všechno to dobrovolně přijal z lásky, aby spasil naše nesmrtelné duše. To je podstatou Ježíšova pozemského života. Pokud my, křesťané, chceme být pravdivými, musí se to stát i naším stylem života. Umět se zříkat své vůle, svého já a podřídit se Boží vůli. S ochotou přijímat vše, co Bůh dopustí, přijímat utrpení bez reptání, odpouštět nepřátelům a být připraveni na pronásledování za pravdu až na smrt.

Kříž je spojen i s naším životem, je pro nás tou úzkou cestou do života věčného. Máme se naučit ne až tehdy, kdy budeme fyzicky umírat, ale každý den vcházet do Kristovy smrti. Křtem jsme byli do Kristovy smrti ponořeni. Kristova smrt na kříži je vítězstvím nad sílou hříchu, lži, je vítězstvím nad ďáblem. Je to bezpečná cesta do věčného života. Apoštol Pavel říká: „Neustále vcházíme do Kristovy smrti, aby v nás mohl Ježíš žít“. V každém z nás je jed dědičného hříchu.

Neposkvrněné početí Panny Marie bylo předpovězeno a zjeveno na počátku svatého Písma, kdy Bůh řekl hadovi-svůdci: „Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Gen 3,15) Tedy mezi Přesvatou Bohorodičkou a ďáblem je ustanoveno věčné nepřátelství.

Had-svůdce bude stále pod nohou Marie a její noha bude šlapat na jeho hlavu. Bůh stvořil Marii úplně bezhříšnou, neposkvrněnou. Ona od svého početí pod srdcem své matky svaté Anny, při svém narození i v každou chvíli svého života byla bez hříchu. Proto ďábel neměl k Přesvaté Bohorodičce přístup. Neposkvrněnost Marie potvrzují i slova andělského pozdravu: „Zdrávas Maria, milostiplná.“ Archanděl Gabriel mohl jenom proto takto nazvat Marii, protože neměla žádný hřích – ani osobní, ani dědičný, který přechází na každého člověka ve chvíli jeho početí. Maria byla plná milosti, neboť byla neposkvrněná. Kdybychom vzali církevní historii tohoto svátku, zjistíme, že od počátku byla tato pravda v církvi brána jako norma, ale za dogma byla vyhlášena až roku 1854. O čtyři roky později, kdy začala zjevení v Lurdech, Matka Boží o sobě řekla svaté Bernadettě, že je Neposkvrněné početí. Tedy tam také byla potvrzena tato pravda a dogma, které katolická církev vyznává.

Dnes ve svátek Neposkvrněného početí Panny Marie nás musí proniknout radost: „Jsme ne syny otrokyně, ale syny svobodné.“ (Gal 4,31) V historii lidstva byly dvě ženy:první ženou byla Eva a druhou Maria. Skrze první přešel na lidstvo hřích a otroctví ďáblu, skrze druhou přichází Boží milost a pravá svoboda. Proto také poslední slovo Ježíšovo na kříži k nám, k budoucí církvi, kterou reprezentoval apoštol Jan, zní: „Hle tvá matka!“ Potom Boží slovo říká: „A od té chvíle ji ten učedník přijal k sobě.“ Přijmout Marii je velmi potřebná věc, abychom pak opravdu mohli být syny a dcerami Neposkvrněné – té, která je svobodná a šlape na hlavu ďábla, krutého hada.

Ježíš – Bůh se stal člověkem, aby nás vysvobodil z otroctví hříchu. On nám přinesl milost, skrze kterou k nám přichází vysvobození. Maria byla předem uchráněna dědičného hříchu a tedy i každého jiného hříchu. Bůh ji uchránil, protože se měla stát matkou Ježíše Krista. Ona je kecharitomene – plná milosti. Tak ji pozdravil anděl, jak je napsáno v první kapitole Lukášova evangelia.

2. 12. 2023

Výpis ze sv. Roberta Bellarmina, De Romano Pontifice, kniha II, hlava 30:

Sv. Robert Bellarmin (1610): „Papež, který je zjevným heretikem, automaticky přestává být papežem a hlavou, stejně jako automaticky přestává být křesťanem a členem církve.“

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://rumble.com/v3zxh8d-uen-sv.-bellarmina.html   
https://ugetube.com/watch/f4sHYcjoGYiUwtr   https://youtu.be/FWTCv34Mzxc  
https://cos.tv/videos/play/49115388879344640   
https://www.bitchute.com/video/MEqx6QhUekVT/   

1. 12. 2023

Papež Pavel IV. v Cum ex apostolatus officio, papež Inocenc III. a teologové učí, že kacířský papež je sesazen Bohem.

Biskup Schneider učí pravý opak, že i kdyby papež hlásal jakékoliv hereze, církev ho prý nemůže sesadit, protože má úřad přímo od Boha. Podle věroučné buly je ale takový kacířský papež sesazen Bohem. O tom svědčí výrok Písma svatého: „Kdo by hlásal jiné evangelium, budiž vyloučen, proklet – anathema“ (Gal 1,8-9).

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://rumble.com/v3zrcfm-citace-pape.html  
https://ugetube.com/watch/ombNQgTAwjkPjJg   
https://cos.tv/videos/play/49091957554189312   https://youtu.be/JDvQGpvqzAQ  
https://www.bitchute.com/video/sZ3b3g6flwxj/   

Svatý Mikuláš se narodil kolem roku 270 v pobřežním městě Patara v dnešním jižním Turecku zbožným rodičům. Byl jedináčkem. Přestože rodina měla velký majetek, který by mu zabezpečil lehký a spokojený život, chlapec již od dětství projevoval touhu kráčet po cestě křesťanské dokonalosti.

V jinošském věku se vyhýbal prostopášnostem ostatních chlapců. Místo toho raději chodil do chrámu, mnoho se modlil, naslouchal čtení Písma svatého a snažil se zapamatovat si vše, čemu byl schopen porozumět.

Mladičkého Mikuláše přijal do svého domu jeho strýc, který se také jmenoval Mikuláš, a byl biskupem Lýkie. Ten jej pečlivou výchovou a duchovním vedením připravil na kněžskou službu a pak i vysvětil. Když oba rodiče zemřeli, Mikuláš rozdal zděděný majetek chudým.

26. 11. 2023

Dogmatická bula Cum ex apostolatus officio stanoví: „Biskup … nebo kardinál … církve římské, ba i kdyby byl … římským papežem – pokud by se byl před svým jmenováním do kardinálské hodnosti nebo před svou volbou římským papežem odchýlil od katolické víry a upadl do hereze, tak byl jmenován nebo zvolen neplatně a neúčinně, i kdyby byl jednomyslně zvolen všemi kardinály.“

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://rumble.com/v3ympss-dogmaticka-bula.html   
https://youtu.be/HOT5DwNtUxg   https://ugetube.com/watch/JJdg4cGIkAcGiTQ  
https://cos.tv/videos/play/48955874141836288   
https://www.bitchute.com/video/1AurbDsGsHQg/   

Rodiče Přesvaté Bohorodičky byli bezdětní. Mnoho se modlili a dali Bohu slib, že jestli je požehná dítětem, dají ho na službu do Jeruzalémského chrámu. Bůh vyslyšel jejich modlitby a daroval jim více, než prosili – daroval jim dceru, která byla vybrána za matku Božího Syna a našeho Spasitele Ježíše Krista. O Marii tedy vpravdě můžeme říci, že je začátkem našeho spasení. Proto i svátek Uvedení Bohorodičky do chrámu je velmi úzce spojen s dějinami naší spásy.

Kdybys na smrt onemocněl a přece by existovala šance zachránit ti život, byl bys ochoten obětovat třeba všechen svůj majetek, jen abys žil. Něco podobného je i v duchovní oblasti. Ježíš tě zachránil před věčnou smrtí, dal ti věčný život, a to zcela zdarma. Je tu však někdo, kdo systematicky a skrytě sleduje jeden cíl – jak tě připravit o největší dar, o dar věčného života! Těmito nepřáteli jsou – tělo, svět a ďábel.

28. 8. 2023

Jaký má dnes smysl, abychom se zamýšleli nad dvojpapežstvím v historii církve? Smyslem toho je hledat v dnešní neřešitelné situaci řešení. Lžipapež František Bergoglio na sebe stáhl mnohonásobnou anathemu – exkomunikaci, tedy vyloučení z církve za boření všech základů víry, daných nám Písmem a Tradicí. V této mimořádné situaci je třeba hledat a použít mimořádné prostředky, které zabrání dovršení největší katastrofy v dějinách církve.

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://rumble.com/v3d8l00-dvojpapestv-1.-st.html   
https://cos.tv/videos/play/46888206565676032   
https://www.bitchute.com/video/DGBMFLZt88uL/   
https://ugetube.com/watch/AevEe93mq2zcXM6   

18. 1. 2023

Člověk nemá jen hmotnou stránku, kterou dostává skrze svého otce a matku. Člověk je v podstatě duchovní bytost. Bůh stvořil člověka tak, že použil hmotu – prach země – a vdechl do něj svého ducha. Člověk se stal duší živou, tedy duševní, myslící bytostí, na rozdíl od zvířat (srov. Gen 1-3).

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://rumble.com/v2f5y80-ivotn-cesta-lovka.html   
https://cos.tv/videos/play/43379552836686848   
https://www.bitchute.com/video/yKJjmdBNF1yB/