Slovo patriarchy Eliáše o děkování – І. část: „za všechno děkujte…“
Životním heslem jednoho Božího muže, který žil na přelomu 19. a 20. století, bylo: „Buď můj život jedna Boží chvála!“ Této vděčnosti Bohu se máme naučit i my. Máme se naučit Mu děkovat, nejen když se nám daří dobře, ale i v situacích, které svým rozumem nechápeme, které jsou pro nás těžké a které nás deptají. Toto praktické cvičení posílí náš vztah k Bohu a pomůže nám zbavit se jednou provždy strachu.
Proto děkujme Pánu vždy a všude tak, jak je to vyjádřeno ve mši svaté – ať už v chvalozpěvu Gloria (což je dobrořečení Bohu) – „Chválíme Tě, velebíme Tě, klaníme se Ti,…“ – nebo v prefaci – „…abychom Ti vždycky a všude vzdávali díky…“ a také pak v Sanctus – ve chvalozpěvu andělů.
K povzbuzení bych chtěl vzpomenout jeden příklad: Jeden mladý muž, jmenoval se Jan, měl otce, který byl otrokem alkoholu 30 let. Po celou tu dobu se Janova matka, a později i Jan se svou ženou, denně za otce modlili. Janův otec si svou slabost vůbec nepřiznával, a když s ním někdo začal mluvit o víře, vždy se velmi rozhněval.
Jednou Jan slyšel kázání o tom, že když Pánu Bohu místo naříkání a prosení o změnu nemilých okolností děkujeme, učiníme tím v našem životě prostor pro působení Boží moci. Jan si kázání přinesl na diktafonu a často jej pouštěl svým přátelům. Jednou byl tímto kázáním sám velmi silně osloven. Uvědomil si, že se vlastně ještě nikdy nepokusil Pánu Bohu poděkovat za stav svého otce. Proto řekl své ženě: „Víš co? Poděkujme Pánu Bohu za to, že i tato situace je součástí Božího plánu v jeho životě.“ A tak celý den Bohu děkovali a chválili Ho za stav, ve kterém se nacházel otec. Večer byla jejich srdce naplněna radostným očekáváním. Následující den byla neděle. Rodiče k nim přišli jako obvykle na návštěvu. Až dosud otec návštěvu vždy velmi brzy ukončil a hned po jídle odcházel. Tentokrát však zůstal klidně sedět a nechal se pozvat i na kávu. Dokonce sám položil několik otázek týkajících se víry v Ježíše. A to nebylo vše. Uplynulo několik týdnů a přiznal si, že je otrokem alkoholu. Začal hledat pomoc u Pána Ježíše a byl dokonale uzdraven. Nyní Jan vydává svědectví celé rodině, jaká moc spočívá v tom, když chválíme Pána. „Jen si představte,“ říká, „30 let jsme se modlili, aby Pán Bůh otce změnil. Teď jsme jen jeden den chválili Boha za situaci takovou, jaká je, a hned se stal zázrak.“
Boží slovo nás vybízí: „Stále se radujte, v modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte, neboť to je vůle Boží v Kristu Ježíši pro vás.“ (1Tes 5,16-18) Je mnoho lidí, kteří chválili Pána za své těžké poměry právě proto, že přijali Boží slovo, které nám přikazuje za vše děkovat. Chválením a děkováním se člověk velmi brzo dostane do stavu ustavičné radosti a vděčnosti, jeho víra roste a tak se pro něho vděčnost a velebení Boha stane životním postojem. Problém je ale v tom, že většinou lidé tento postoj vděčnosti vůči Bohu považují za velmi nesnadný.
Pokoušejí se Jej sice chválit, ale připadá jim těžké vidět za vším bolestným, co prožívají, ruku milujícího Boha, který vše dopouští k jejich největšímu dobru. Říkají, že tomu nerozumí, a u toho i zůstanou.
A co my? Možná i my říkáme, že tomu nerozumíme a také v tom uvázneme. Naše chápání věcí se nám stává kamenem úrazu ve vztahu k Bohu. Avšak v Božím slově nacházíme vysvětlení. Bůh říká ústy proroka Izajáše: „Mé myšlení není myšlení vaše a mé cesty nejsou cesty vaše.“ (Iz 55,8) Jde tedy o to, abychom své myšlení podřídili Boží vůli, tedy pustili se své vůle, svých představ a přijali Boží vůli. Když se takto pokoříme, Bůh nám dá potřebné světlo, abychom porozuměli Jeho záměrům, nakolik je to pro nás potřebné. Boží vůlí totiž není, abychom potlačili rozum, zaťali zuby a říkali: „Sice tomu nerozumím, ale chválím Pána Boha, když je to jediná možnost, jak se z té šlamastyky dostat.“ To by nebylo chválení Boha, ale manipulace. Myslím, že každý z nás se už někdy pokusil „manipulovat“ s Bohem. Naštěstí Bůh je tak milosrdný, že má stále na mysli naše největší dobro – spásu naší duše, abychom s Ním mohli být věčně, protože nás stvořil pro sebe, a proto nás vede tak, jak je to pro nás nejlepší.
Co tedy máme dělat? Boha máme chválit moudře a rozumně. Náš rozum není s to zcela pochopit, i když se o to budeme pokoušet, PROČ Bůh dopouští v našem životě určité okolnosti, tedy PROČ a JAK Bůh něco dělá. Stačí však, když přijmeme, že tím, co činí či na nás dopouští, sleduje naše dobro. Proto Ho máme chválit a velebit. Bůh nás miluje a má s naším životem svůj dokonalý plán.
Boží slovo nás ujišťuje: „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha.“ (Ř 8,28) Možná se právě nacházíš v nelehké životní situaci, snažíš se zoufale pochopit, proč se něco takového přihodilo právě tobě. Pokus se rozumem přijmout, že Bůh tě miluje a že dopustil tyto okolnosti, protože ví, že právě tobě napomáhají k dobrému. Chval Ho za to, jak tě vede, udělej to vědomě s plnou účastí rozumu tak, jak to udělali jedni manželé. Zpočátku když uslyšeli, že máme Bohu za všechno děkovat, byli vnitřně rozpolcení.
Už celé měsíce se trápili kvůli své dceři, která byla hospitalizována na psychiatrickém oddělení jako beznadějný případ. Žádali mnoho známých, aby se modlili, a sami také denně volali k Bohu, aby jejich dceru uzdravil. Její stav se však neměnil. Na výzvu děkovat za stav své dcery Pánu, nejprve reagovali rozčilením a potom smutkem. „Vždyť to by bylo rouhání,“ říkala žena, „kdybychom Bohu děkovali za něco tak ďábelského. Znamenalo by to, že Ho obviňujeme, že naši dceru úmyslně trápí a mučí. To prostě nejde dohromady s naší představou laskavého Boha.“ „Nám se to sice nezdá správné,“ připustil muž, „ale možná na tom něco bude.“ Žena se bezmocně dívala na manžela. „Já opravdu nevím,“ řekla. „Vždyť vlastně nemáme co ztratit,“ dodal zamyšleně muž. „Co kdybychom se přece jen pokusili…“ A tak oba poklekli: „Pane Ježíši, víme, že nás miluješ a že miluješ naši dceru daleko více než my. Chceme Ti v této chvíli říci, že Ti zcela důvěřujeme. Věříme, že v životě naší dcery obrátíš všechno na dobré, a proto Ti za tuto její nemoc děkujeme. Děkujeme Ti, že ji lékaři nemohou uzdravit. Chválíme Tě, Pane, za tvou lásku k nám, za Tvou moudrost.“ Čím déle se modlili, tím více byli přesvědčeni, že Bůh má s nimi ty nejlepší úmysly. Druhý den ráno volal lékař, který ošetřoval dceru: „Stav vaší dcery se viditelně zlepšil. Přijďte ji, prosím, navštívit!“ Během dvou týdnů byla dívka propuštěna domů zdravá.
Chválení Boha nemůžeme brát jako jakousi kouzelnou formulku či automat zaručující úspěch. Je to způsob života, který je v souladu s Boží vůlí. Nejde o to chválit Boha za očekávané výsledky, ale za situaci takovou jaká je. Pokud budeme při svém chválení jedním okem šilhat po výsledku, klameme sami sebe a můžeme si být jisti, že se nestane nic, co by naši situaci změnilo. Pravé chválení Boha spočívá v tom, že plně a radostně uznáváme okolnosti takové, jaké jsou, a celým srdcem přijímáme láskyplnou Boží vůli. Základem našich chval nemá být to, co čekáme v budoucnosti – to je absolutní podmínka, neoddělitelná od každého chválení.
Stáhnout: Slovo patriarchy Eliáše o děkování – І. část: „za všechno děkujte…“