Slovo otce Patriarchy Eliáše k podobenství o Marnotratném synovi

V podobenství o marnotratném synu nám Ježíš ukazuje lásku Nebeského Otce, který miluje každé své dítě, i to, které odešlo z Jeho domu. Stále čeká, kdy se vrátí. Je mnoho příkladů i ze současné doby, které nám mohou přiblížit toto podobenství. Např. příběh, který se stal asi před 30 lety v Jižní Koreji. Jeden chlapec se začal zabývat prodejem narkotik. Jeho otec o tom nic nevěděl. Později byl syn na mnoho let uvězněn. Když se končil čas jeho věznění, bál se vrátit domů, protože si uvědomoval hanbu, kterou způsobil svému otci i celé rodině. Napsal tedy otci dopis, v němž psal, že si je vědom toho, že za to, co udělal, není hoden se vrátit domů. Napsal však čas, kdy bude projíždět vlakem okolo jejich domu a zahrady a prosil, že pokud mu otec odpustil, aby uvázal na starou jabloň u trati bílou stuhu jako znamení odpuštění a otevřených dveří. Jinak, že pojede vlakem dál, někde daleko… Když v daný den jel vlakem kolem jejich domova, velmi se bál podívat, jestli bude na jabloni bílá stuha. Když se však odhodlal zvednout zrak, uviděl ji celou ověšenou bílými stuhami.

Bůh vložil do srdce otce lásku ke svým dětem. Ale ještě mnohem víc Bůh miluje každého z nás. On je náš Otec, On nás stvořil. A když my se sami svým hříchem od Něj vzdálíme, On stále čeká, kdy se k Němu vrátíme. Marnotratný syn řekl: „Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i před tebou. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.“ (Lk 15,18-19) A Boží slovo pokračuje: „I vstal a šel ke svému otci.“ (Lk15,20)

Když člověk udělá něco zlého, ďábel se snaží dovést člověka k zoufalství, nevěře: „Už pro tebe není žádná šance!“ A to je lež! Bůh nám ve Starém zákoně ukazuje: „Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. Hle, vyryl jsem si tě do dlaní.“ (Iz 49,15-16). Boží láska ke každému z nás je ještě mnohem větší, než láska matky ke svému dítěti. Proto Ježíš ukazuje na příklad syna, který „vstal a šel ke svému otci“ (Lk15,20) Nezůstal v zoufalství nebo sebelítosti či ve svých zlých myšlenkách. Ale jak je řečeno: „Vstal a šel“. Musel se zapřít, pokořit, a to není tak jednoduché. Každá svatá zpověď je vlastně návratem k Bohu. Ale k Bohu se nemáme vracet jen skrze svatou zpověď, ale pokaždé, když zhřešíme, máme se obrátit na Nebeského Otce: „Pane, zhřešil jsem proti nebi i před Tebou, odpusť mi.“ Máme si uvědomit, že za tento můj hřích dal Nebeský Otec svého Jednorozeného Syna na smrt ukřižováním. Ježíš zaplatil za všechny moje hříchy. V Ježíšových ranách je nejen odpuštění hříchů, ale také naše uzdravení. Hřích z nás činí otroky, jak to vidíme na mnoha lidech, kteří jsou závislí na narkotikách, alkoholu, nečistotě, a jiných závislostech, které je drží. I když chtějí být osvobozeni, sami si nemohou dát rady. V Ježíši však máme také osvobození, uzdravení. On dává sílu všem, kteří do Jeho rukou odevzdají celou svou minulost i budoucnost.

Podobenství o marnotratném synu je nejkrásnějším podobenstvím v evangeliu. Týká se každého člověka – každého z nás. V určité etapě i my šilháme po světě a snažíme se „vzít věci do svých rukou“, cítíme se už dospělými, že už můžeme jít sami svou vlastní cestou a bohužel na té vlastní cestě to dopadá tak, jak je to jednoduše a prostince ukázáno v tomto podobenství. Přesto všechno však ti, kteří se ponořili do hříchu a dostali se do různých systémů zla, jsou schopni se obrátit s velkou upřímností a jít za Bohem, když se jich dotkne Boží láska. Na druhé straně však těm tzv. spravedlivým ve vlastních očích kolikrát platí spíš Ježíšovo slovo: „Běda vám!“, které pronesl, když se díval na skupinu teologů, různých náboženských představitelů, kteří vystupovali ve jménu Božím, oháněli se Boží autoritou, mávali širokými rukávy a na všemožných hostinách zaujímali čestná místa. Vidíme tedy, že pokud nejsme muži nebo ženami s „probodnutým srdcem“ – pokud nemáme ducha pokání a nechodíme v něm, tak starý člověk v nás bují a s Bohem nepočítá. Pak kolikrát musí přijít nějaká rána, určitá vlastní smutná zkušenost, aby nás Bůh přivedl k pokání, na cestu spásy své duše. Někteří musí projít velmi tvrdými zkušenostmi. Někdy musí dojít např. až k tomu, že se člověk dostane do vězení za nějaký zločin, nebo ho do toho zatáhne nějaká banda. Kdo je však moudrý, učí se i ze svých malých pádů, z malých nevěrností. Pokud má člověk citlivé srdce k lásce Nebeského Otce, získá tu zkušenost už ze svých malých situací, když si přizná: „Zhřešil jsem“, a ne až už se dostane k těm prasatům.

Máme se proto kát už tehdy, když zhřešíme např. jen myšlenkou – nečistoty, pýchy, hněvu či závisti… Zpočátku má být pro nás silnou brzdou alespoň bázeň před peklem – „Nechci být celou věčnost bez Boha, jenom s démony.“

Tedy žádná jiná cesta ke spáse neexistuje, jedině cesta neustálého pokání – znovu a stále se vracet do Božího světla, i když to bolí. Člověk by si mohl říct: „Už jsem tolikrát konal pokání, snad tisíckrát, už mě to nebaví, už víc pokání dělat nebudu.“ Ale máme konat pokání znovu a znovu, protože když od přirozenosti stále hřešíme, musíme pak konat pokání. Klid nastane až tehdy, když nastane fyzická smrt. Potom nás hřích už nebude klamat a vláčet. Dokud však člověk žije, dokud dýchá, starý člověk nás stále táhne a tlačí velkou silou, abychom dělali svévolnosti a jiné hříchy. A my musíme v pokoře přijmout, že jsme hříšníci. Ale platí také pravda, že Kristus zemřel ne za spravedlivé, ale za hříšníky. To je pokora – přiznat si: „Zhřešil jsem! Jsem hříšník.“ A pak vstát a jít k svému Otci.

Ježíš nám v podobenství ukazuje, jak reaguje na naše pokání Nebeský Otec: „…otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. … A začali se veselit.“ (Lk15,20; 22-24)

Kéž nám Pán dá milost, aby pokání bylo naším celoživotním programem, abychom byli spaseni.

Stáhnout: Slovo otce Patriarchy Eliáše k podobenství o Marnotratném synovi