Zprávy 8.3.2013
►Kanada, která 4násobně převyšuje Ukrajinu co do počtu trestných činů, nás učí bojovat proti trestné činnosti
►Rusko vzneslo další námitky vůči americkým adoptivním „rodičům“ – lesbám
►Matka obviňuje adoptivní rodiče ze smrti svého 9letého syna
Kanada, která 4násobně převyšuje Ukrajinu co do počtu trestných činů, nás učí bojovat proti trestné činnosti
Agentka Kanadské společnosti pro mezinárodní rozvoj, Tanya Sanford Ammar, uspořádala na oblastním úřadě ve městě Ivano-Frankivsk seminář pod názvem „Inovační postupy a vzájemná spolupráce škol a policie při prevenci kriminality mezi nezletilými“.
Před tím „specialistka“ z Kanady přednášela o kriminální justici soudcům, prokurátorům a dalším státním úředníkům.
Nicméně, jakou zkušenost přináší Kanaďanka na Ukrajinu a jaká je situace s kriminalitou v Kanadě?
V Kanadě prudce narůstá kriminalita mládeže. V roce 2009 se policistům podařilo zadržet 165.000 mladých lidí ve věku od 12 do 17 let, kteří se dopustili útoku, včetně znásilnění, ozbrojené loupeže, pokusu o vraždu, případů vydírání, útoků s použitím střelných zbraní. Bylo evidováno 610 vražd na objednávku.
Pokud vezmeme v úvahu statistiku trestné činnosti po celém světě, na prvních místech se překvapivě ocitají vysoce rozvinuté země: Spojené státy americké (11.877.218 trestných činů za rok), Velká Británie (6.523.706), Německo (6.507.394), na 8. místě je Kanada (2.516.918 trestných činů) a Ukrajina se nachází na 21 místě (553.594 trestných činů). Takže na Ukrajině (která má o 12 miliónů obyvatel více než Kanada) je 4krát nižší kriminalita než v Kanadě, kde se v letech 1999 až 2009 počet trestných činů mladistvých zvýšil o 10%.
Jakou zkušenost nám tedy předává Kanada? Systém juvenilní justice, který ještě více přispívá k trestné činnosti mladistvých? Ukrajinští představitelé by měli popřemýšlet nad tím, s kým spolupracují; avšak jim často nejde o blaho lidu, ale jen o peníze sponzorů, kterými lze snadno naplnit své kapsy, a přitom se přikrývat „humánními“ frázemi o ochraně dětí.
Zdroj: http://leaveforcanada.ru/interesnye-fakty-o-kanade/prestupnost-v-kanade.html
Rusko vzneslo další námitky vůči americkým adoptivním „rodičům“ – lesbám
V roce 2007 byl Jegor Šatabalov adoptován americkou občankou Marcia Ann Brandt. Během vyřizování dokumentů a soudního procesu Američanka neoznámila, že žije v „manželství“ s jinou ženou, čímž porušila ruské zákony.
Komisař pro lidská práva, demokracii a svrchovanost zákona, Konstantin Dolgov, připomněl, že ruské zákony „jednoznačně definují rodinu jako manželství mezi mužem a ženou. Jsme přesvědčeni, že kolem Jegora se vyvinula nepřijatelná situace, která škodí jeho psychickému zdraví. Chlapci by měly být zajištěny normální životní podmínky a výchova v plnohodnotné rodině.“
„Z hlediska ruského práva musí adoptivní rodiče informovat o tom, že jsou oddáni,“ vysvětlil náměstek ministra občanské komory, Vladislav Grib, „například pro svobodnou matku je téměř nemožné adoptovat dítě. Pokud by při adopci Jegora byly tyto skutečnosti známy ruské straně, byla by Američanka odmítnuta. Není divu, vždyť u nás jsou homosexuální sňatky zakázány. Takže práva chlapce byly opravdu porušeny.“
S tímto souhlasí i poradkyně pro adopci, Elena Sinkevyč: „Dítě adoptované párem stejného pohlaví přebírá modely chování netypické pro většinu. Aplikuje tyto atypické vzory chování ve svém životě, což jemu samému přináší problémy a potíže.“
Zdroj: http://svavva.ru/monitoring-smi/obshhestvo/rebenok-dlya-dvux-mam.html
Matka obviňuje adoptivní rodiče ze smrti svého 9letého syna
Matka 9letého Rusa, Antona Fomina, který v květnu 2012zahynul v domě pečovatelů v americkém státě Nebraska, je přesvědčena, že za smrt jejího syna jsou vinni adoptivní rodiče. Podle Ludmily Fominové byla příčinou požáru, který si vyžádal život jejího syna, nedbalost.
„Přišli jsme z Ruska v roce 2004,“ říká paní Ludmila, „na rukou jsem měla 2letého syna Antona, a krátce poté manželovi zjistili, že má rakovinu. Zanedlouho zemřel. Já jsem zůstala sama, bez dokladů, měla jsem velké deprese. Dítě mi vzali kvůli duševní nevyrovnanosti. Byla jsem tehdy bez práce. Musela jsem platit advokáty, ale byly potřebné i známosti. Antona si adoptovala rodina Sinčukových, vzdálená rodina mého zesnulého manžela. Avšak vztahy s nimi nebyly dobré. Zakázali mi za synem přicházet. Jednou jsem viděla, jak ho vedli do mateřské školky. Zavolala jsem: ‚Toníčku, ahoj!‘ Rozuměl, že je nám zakázáno spolu komunikovat, ale viděla jsem, že by velmi chtěl… Když jsem mu přišla poblahopřát k jeho 7. narozeninám a přinesla jsem mu hračky, přede všemi mě ponížili a hrozili, že zavolají policii. Byla jsem z toho zoufalá a rozhodla jsem se více za synem nepřicházet, abych nezpůsobovala bolest jemu i sobě. To bylo naposledy, co jsem ho viděla živého.“
Dva roky poté Anton zahynul: udusil se plynem ve sklepě, kde ho pěstounské rodiče nechali samotného.
