Krista Krále byl poprvé slaven na konci Svatého roku 1925. Zavedl ho papež Pius XI. s úmyslem, aby ve věřících vzbuzoval touhu a předsevzetí k nápravě života, k jeho obnově pod láskyplnou vládou Ježíše Krista.

Co ho k tomu vedlo? Hluboké poznání naší porušené přirozenosti. Viděl, že ani křesťané nejsou schopni vytvořit mezi sebou skutečnou jednotu. To samé vidíme i dnes, jak těžké je vytvořit jednotu alespoň mezi dvěma lidmi. Při první příležitosti se pohádají, a to jsou ještě obrácení a snaží se jít za Kristem. Není snad ani jedna rodina, kterou by Boží nepřítel nerozbíjel hádkami. Člověk je slabý, kolikrát ani nechce a řekne živelně něco, čím toho druhého zraní, a pak oba chodí uražení a ve smutku. Přitom, opakuji, to jsou ještě obrácení lidé. Jaká je síla toho kořene dědičného hříchu – pýchy v nás! Boží nepřítel jen ťukne na naší slabou stránku a my okamžitě rezonujeme… Nebo nám předloží nějaké fiktivní dobro a my za ním běžíme. Když pak vidíme ovoce, musíme přiznat: „Byl jsem oklamán jako Eva v ráji…“ Co s tím? Je vůbec možné to ještě nějak napravit? Je to možné jedině pokáním, a v případě, že se to týkalo mezilidských vztahů, pokořením se i před bližním. Lehko jde rozbít nějakou cennou věc, např. jedním úderem kladiva počítač, ale zpět to už jediným pohybem opravit nelze.