Apoštol Pavel říká:  neustále vcházíme do Kristovy smrti. To neznamená, že umíráme fyzicky, ale že v dané situaci vydáváme Bohu celý problém. I když přijde utrpení, tupení, pronásledování: „Tady jsem, Pane, já to přijímám, já Ti to všechno dávám a důvěřuji Ti“. A Bůh potom koná zázraky. A to je kořen vzkříšení. Protože když o tuto vydannost usilujeme, pak to „své“, v čem se koncentruje naše ego, je dáváno na kříž.

Co je potřebné, abychom my, jako křesťané mohli žít pravdivě? Jak dosáhneme jednoty mezi sebou? Je to ta nejpotřebnější a současně ta nejtěžší věc. Často není možné s druhými ve společenství mluvit o jejich problémech a ukázat jim na kořen: „Podívej se, ty máš tuto chybu, musíš s tím něco dělat. Ty si držíš tuto věc, tento postoj a bere ti to 90 % požehnání a všech milostí, které ti Bůh dal.“ Když to druhému povíš, starý člověk (tj. naše porušená přirozenost) reaguje tak, že se urazí a uteče i ze společenství i od Krista. Co to v nás je? Problém je také v tom, že jsme většinou pod tlakem, jsme v duchovním boji, a proto není možné říct bratrovi o chybách, protože by neměl sílu dále bojovat. Člověk musí mávnout rukou, udělal chybu, udělal, nedá se to teď řešit, musíme jít dál, protože jsme v boji.

Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje.

A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec;

i já ho budu milovat a dám se mu poznat

„Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje.

Ježíš tuto pravdu zdůrazňuje i ve verši 23. Pravdivá láska k Němu není spojena jen s přijetím slova, ale je tu i podmínka: zachovávání Jeho přikázání. Ve skutečnosti jde o následování Krista, což je spojeno se ztrátou duše pro Něho: „Kdo ztratí svou duši pro mě a pro evangelium, ten ji zachrání.“ (Mk 8,35) Pokud učedník zachovává Kristova přikázání, bude milován Otcem i Ježíšem a Ježíš se mu dá poznat (viz v. 21). „Přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (v. 23). Tím se stáváme živým svatostánkem, podobně jako svatá Bohorodička. Tedy poznání Krista nám nezprostředkuje studium teologie, filosofie či psychologie, ale jen a jen láska – agapé – která se projevuje, ne frázemi, ale následováním Krista, tedy zachováváním Kristových přikázání.

„V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás.“

Jsme v Kristu a On v nás.

Ježíš řekl: „V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás.“ (J 14,20)

Uvědomím si pravdy:

1)        Ježíš je Bůh, a je v Otci

2)        My jsme v Kristu ukřižovaném

3)        Vzkříšený Kristus je v nás

„V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci,

vy ve mně a já ve vás.“

Milujete-li mě, zachovávejte má přikázání.

A já budu prosit Otce a dá vám jiného Utěšitele, aby s vámi zůstal na věky.

Další dva týdny vcházej do Boží přítomnosti, do světelného sloupu, pod Kristův kříž vedle Přesvaté Bohorodičky. Tam přijímej poslední Kristovu vůli. Opakuj slovo: „Ježíš řekl učedníkovi, a nyní říká i mně i obyvatelům (lvovské) oblasti: Hle tvá matka.“ Pak se asi minutu modli duchem i rozumem a nakonec řekni: „Přijímám tvou matku za sebe i za ně.“ Znovu projdi ve světelném sloupu jednotlivé oblasti Ukrajiny a vždy učiň úkon víry – přijetí Kristova testamentu – za sebe i za obyvatele té či jiné oblasti.

„Milujete-li mě, zachovávejte má přikázání.

A já budu prosit Otce a dá vám jiného Utěšitele,

aby s vámi zůstal na věky.“

A o cokoli budete prosit v mém jménu, to učiním, aby byl Otec oslaven v Synu.

Budete-li mne o něco prosit v mém jménu, já to učiním.

Tato slova, která Kristus pronesl večer před svou smrtí, navazují na předcházející, v nichž Ježíš odhaluje apoštolům pravdu o tajemství vnitřní jednoty, která je mezi Ním a Otcem. Sjednocující láska mezi tebou a Kristem je podmíněna pravdivým pokáním, tedy zachováváním Kristových přikázání (viz J 14,15.21.23). Všechny filosofie, teologie, psychologie, které odmítají pravdivé pokání a následování Krista, vedou do časné i věčné záhuby.

Prosit ve jménu Ježíše neznamená bezduše vyslovit frázi: „ve jménu Ježíše Krista“. Jde tu o vnitřní jednotu s Kristem skrze pravdivé pokání (viz Mk 1,15). Pokud je tato jednota vytvořena, pak budeš prosit ve shodě s vůlí Kristovou, která je i vůlí nebeského Otce. Dnes je vůlí Boží, aby přišlo Boží království (viz modlitba Otče náš) do duší jedinců i celého ukrajinského národa.

„A o cokoli budete prosit v mém jménu, to učiním,

aby byl Otec oslaven v Synu.

Budete-li mne o něco prosit v mém jménu, já to učiním.“

„Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně?

Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe;

Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky.“

Dnes slavíme svátek sv. proroka Eliáše. Chceme si připomenout hlavní události z jeho života. Mluví o nich I. a II. kniha Královská.

V době proroka Eliáše panoval nad Izraelem Achab. Jeho ženou byla Jezábel, která svedla Achaba i celý národ od Boha k ďáblu. Achab postavil Baalovi oltář v Samaří a chodil se mu klanět. Tím, čeho se dopouštěl, urážel Hospodina, Boha Izraele, víc než všichni izraelští králové, kteří byli před ním. (1 Král 16,31-33) Lid, místo toho, aby uctíval Hospodina, jediného pravého Boha, uctíval aštarty, tedy symboly démonů. Prorok Eliáš se proti tomuto modlářství radikálně postavil. Vyhlásil, že za tuto zradu Bůh pokárá národ tím, že tři a půl roku nebude padat déšť, jen na jeho slovo (1Král 17,1n). Pak se musel skrýt u potoka Kerítu.

„Ježíš mu odpověděl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš?

Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce?“

Ježíš mu odpověděl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš?

Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce?

Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe;

Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky.

Uvědomme si, že tento večer Ježíš se svými apoštoly hovoří naposledy před tím, než ho zajmou a odsoudí na smrt. Tedy jde o hluboké pravdy, které apoštolům předává v důvěrném rozhovoru. Nejdřív odpovídá Tomášovi, který Ježíšova slova o nebi nechápe. Ježíš odchází, aby apoštolům a všem věrným připravil místo. Tomáš říká: „Nevíme, kam jdeš a ani cestu neznáme.“ Na to Ježíš odpovídá: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ K tomu Ježíš dále dodává: „Kdybyste znali mě, znali byste i mého Otce.“ Na to reaguje apoštol Filip prosbou: „Pane, ukaž nám Otce a to nám stačí.“ Ježíš na to odpovídá: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš?“ Ježíš hovoří o vnitřním poznání skrze víru a osvícení Duchem svatým.

Život člověka je boj, a pokud spoléháme na své zbraně, jsme přinejmenším pro smích. A právě pýcha, která zaslepuje a přehání své vlastní síly, odmítá z falešné pokory Boží výzbroj – dary Ducha svatého. Představme si vojsko, které bojuje neukázněně, každý, jak se mu zachce, a navíc jako zbraň mu slouží luk a šípy. A nepřítel má k dispozici letadla, tanky, atomové rakety, a kromě toho, v jeho vojsku vládne železná kázeň. Cožpak není boj už předem rozhodnut? My, sebevědomí, s lukem a šípy, si bláhově myslíme, že nepotřebujeme moderní Boží výzbroj, kterou nám Bůh nabízí, a tou jsou jeho dary.

Ježíš mu odpověděl: „Já jsem cesta, pravda i život.

Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“

Ježíš mu odpověděl: „Já jsem cesta, pravda i život.

Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“

Ježíš o sobě říká: „Já jsem cesta, pravda a život.“ Židům Ježíš řekl: „Dříve než byl Abrahám, já jsem.“ (J 8,58) Oni uchopili kamení, aby Ho kamenovali. Totiž jméno Boží znamená Jsoucí. Ježíš hovoří o tom, že je cesta, pravda a život. Ježíš je pravda. Ďábel je lhář a otec lži. Ježíš řekl těm, kteří v Něho uvěřili: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“ (J 8,32). Zde nejde o nějakou abstraktní pravdu, ale o vtělenou Boží Pravdu, kterou je Ježíš. On o sobě zároveň říká, že je Život. Opakem života je smrt, a to smrt časná, ale i věčná. Ježíš dává věčný život, a zároveň On jím i je. Říká: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo ve mě věří, i kdyby zemřel, bude žít.“ (J 11,25) Ježíš sebe nazývá cestou. On vyžaduje od každého, kdo Ho přijal: „Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a pojď za mnou. “ Apoštolé vše opustili a šli za Ním. Ježíš je duchovní cesta, která nás sjednocuje s Ním a vede k jednotě s Otcem: „V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.“ (Sk 4,12) On je pravý Bůh.

Kdo prožil obnovu v Duchu svatém, vědomě své srdce otevřel Duchu svatému. Na něj se vztahují slova: „Cožpak nevíte, že jste chrámem Božím a že Duch svatý ve vás přebývá?” (1 Kor 6,19). Přebývá-li v nás, pak platí: „Jsou rozmanité dary, ale všechny pocházejí od jednoho a téhož Ducha.” (1 Kor 12,4). Tedy Duch svatý je původcem a zdrojem všech darů a je-li ve tvém srdci, pak v něm máš i všechny jeho dary. Ale je otázka, které chce projevit právě skrze tebe. Bůh to zařídil tak, že dary se rozvíjejí ve společenství Církve, a to zase v pravý čas. Jsou někteří, kteří při obnově Duchem svatým, začali sloužit ihned několika dary najednou – darem výkladu, darem uzdravování… Ale to je zřídka.

Setkáváme se s názorem, že prosit o duchovní dary je něčím, co by nemělo být a co je proti duchu pokory a skromnosti. Někteří říkají: „Copak nám nestačí Písmo a nač tedy máme svátosti? Prosit o dary – to vede jen k duchovní pýše. O to usilují většinou křesťané, kteří se honí po senzacích nebo zázracích. My žijeme klidným, poctivým, křesťanským životem a to, co máme, stačí.” A s těmito názory se můžeme setkat i u mnohých opravdu poctivých křesťanů. Oni to myslí upřímně, ale mluví z neznalosti, z nesprávného pohledu.

Podíváme-li se dnes na církevní struktury, můžeme je srovnat s elektrickou lokomotivou. Co pomůže moderně zařízená elektrická lokomotiva, když není napojena na síť? Na dráze se stává jen překážkou. Až se „lokomotiva“ napojí na mocnou sílu Ducha svatého, potáhne národy k duchovnímu probuzení. Všimněme si jak velká  změna nastala u apoštolů, když na ně sestoupil Duch svatý. Byli vybaveni mocí. U Lk 24,49: „Zůstávejte ve městě, dokud nebudete vybaveni mocí z výsosti.“ Ve Sk 1,8: „Až na vás sestoupí Duch sv., budete vybaveni silou (mocí) a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země.“

Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne.

V domě mého Otce je mnoho příbytků;

kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.

Ve 14. kapitole jsou zachyceny hluboké pravdy, které se týkají tajemství vnitřní jednoty s Kristem a s Nebeským Otcem. I toto tajemství je spojeno s Duchem svatým. O těchto pravdách Ježíš hovořil večer před svou smrtí. Mluví o víře v Něho i o lásce, která se projevuje zachováváním Jeho přikázání. Dva týdny si budeme připomínat první dva verše ze 14. kapitoly.

V 1. verši Ježíš říká: „Vaše srdce ať se nechvěje“. Toto slovo se týká i tebe osobně. Denně přichází situace v nichž se tvoje srdce chvěje, přichází různé tlaky a strachy, člověk vnímá, jak zlo a lež ničí pravdu a dobro. Někdy se to týká našeho zdraví, jindy zodpovědnosti, finančních problémů, problémů v rodině, války na východě Ukrajiny…

Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne.

V domě mého Otce je mnoho příbytků;

kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.