„Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.“

Při četbě Starého zákona se dozvídáme, že Bůh opravdu mnohokrát, zvláště ústy proroků, ale i mnoha jinými způsoby, mluvil k vyvolenému národu. Bůh mluvil i prokazováním dobra, ať už to bylo vysvobození z Egypta, převedení přes Rudé moře, zázraky na poušti, ale mluvil také skrze různé zkoušky a pak i skrze výstražné tresty, nejen na poušti, ale i po celé dějiny izraelského národa. Mnohdy byl národ slepý a hluchý a pak Bůh dopustil i tvrdé zkoušky, jako byly války, babylonské zajetí…

Bůh dal člověku svobodnou vůli, ale zlo, které člověk vykoná, přináší utrpení jemu i druhým, a proto ho Bůh trestá buď zde v čase, nebo – nečiní-li pravdivé pokání – na věčnosti. Bůh mluvil a napomínal národ skrze proroky, ale ten se Mu odvděčil tím, že jeho proroky kamenoval i zabíjel, a jejich synové jim stavěli pomníky.

„Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše.“

Boží slovo říká, že jsme obklopeni velkým zástupem svědků. Jde především o duchovní bytosti, anděly, kteří jsou svědky našeho života. I skrze ně k nám Bůh promlouvá, například tak, že v krizové situaci nám přijde záchranná myšlenka. Mnohdy ji však odmítneme a jdeme za vidinou hříchu. Písmo nás proto vybízí, abychom odhodili všechnu přítěž i hřích, který se na nás tak snadno přichytí. Náš život je jako namáhavý běh, který má přes různé překážky dospět k nebeskému cíli. V tomto běhu máme mít pohled upřený na Ježíše! On je, jak v druhém verši pokračuje Písmo, „původcem a dokonavatelem víry“, neboť On vede naši víru od počátku až do cíle, kterým je skrze úzkou cestu kříže věčná koruna v nebeské blaženosti. Máme si být při tom vědomi, že jsme obklopeni zástupy svědků – andělů.

Hřích v tom, že ve mne nevěří; spravedlnost v tom, že odcházím k Otci a již mne nespatříte; soud v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen.

Ježíš tato slova pronáší při poslední večeři, tedy den před svou smrtí, a říká: „Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud“ (J 16,7-8).

Ježíš připomíná, že Duch svatý ukáže světu, to je lidem tohoto světa, v čem je hřích, spravedlnost a soud. Lidé tohoto světa tvrdí, že žádný hřích nemají, že nikoho nezabili, neokradli a že žádné pokání prý nemusí konat. To je ale velký klam. Lidé tohoto světa, které zatemňuje duch lži, tedy drží je v temnotě kníže tohoto světa, nejsou schopni přijmout do svého života dokonce ani obyčejnou spravedlnost. Proč? Protože je spojena se svědomím a s respektováním práv druhého člověka.

Budou vás vylučovat za synagóg; ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha. To s vámi budou činit, protože nepoznali Otce ani mne.

Tento citát Ježíš uvádí slovy: „To jsem vám pověděl, abyste se nedali svést.“ Ježíš předpovídá apoštolům, ale i mnohým křesťanům v celé historii, že ti, kteří jsou Mu věrni, budou pronásledováni a vylučováni ze synagog, tedy z oficiálního křesťanského společenství. Dnes vidíme, že Kristovu církev okupují církevní leadeři, jakým je lžipapež Bergoglio a jiní lžibiskupové, nechceme jmenovat, kteří jsou jako ti vinaři, o nichž Ježíš v podobenství hovoří v evangeliu. Uchvátili Boží vinici a Kristovy služebníky, ba dokonce samotného Božího Syna potupili a zabili v duších. Místo Božího Syna, Jemuž patří vinice – církev – postavili démona Pačamamu. Bůh to dopouští, ale církevní zločinci neuniknou Božímu soudu a spravedlivému trestu. Tito okupanti a jejich spolupracovníci v této hodině temnoty vytvářejí takové veřejné mínění, že ten, kdo pravdivé Kristovy učedníky zabije, se bude skutečně dokonce domnívat, že tím uctívá Boha.

Až přijde Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví.

Ježíš večer před svou smrtí, když se loučí s apoštoly, několikrát mluví o Duchu svatém.

„Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.“ (J 14,15-17)

„Toto vám pravím, dokud jsem s vámi. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ (J 14,25-26)

Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.

Ježíš mluví o nenávisti ze strany světa. Světem se nemíní krásná příroda, ale myšlení, které vzdoruje pravdě a staví do centra marnost a pýchu života. Proč? Protože kníže tohoto světa, jak ho nazývá Pán Ježíš, je duch lži a smrti. Prvním hříchem nevešla disharmonie pouze do lidského nitra, ale tato disharmonie vešla i do hmotného světa. O světě Boží slovo říká, že leží ve zlém (1J 5,19) a nenávidí Boha (J 15,18). Tento svět je protikladem všeho, co pochází z vůle a moudrosti Boží (1Kor 1,20-27; 3,19; J 14,17, J 15,19). Na otázku, jak srovnat tuto podobu světa se základní zvěstí, že svět vyšel z ruky Boží dobrý (Gn 1,31), odpovídá list Římanům 5,12 upozorněním, že do světa skrze jednoho člověka vešel hřích a skrze hřích smrt. Nestalo se to však osudovou nutností, ale aktem lidské vůle, neposlušností a zatvrzelostí.

Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu.

To, že jsi dostal dar víry, ať už skrze své zbožné rodiče či skrze své věřící kamarády, anebo jsi uvěřil, když jsi četl životy svatých či jiné knihy, za tím vším byl Bůh, který si tě vyvolil. Ustanovil tě, abys šel a nesl ovoce, duchovní ovoce, které je spojeno s modlitbou, se snahou zachovávat Boží přikázání i s životem z víry i z vědomí, že Bůh tě může povolat třeba i v nejbližším čase na věčnost a pak už nebudeš mít čas přinášet oběti ani odpouštět těm, kteří ti vědomě či nevědomě ubližují. Už nebudeš mít čas druhé povzbuzovat či jim svědčit o Ježíšovi, abys zachránil jejich duše. Čas je krátký.

Bůh si tě vyvolil. Zamysli se nad tím slovem Božím: „Ne vy jste si vyvolil mne, ale já jsem si vyvolil vás.“ Kdyby tě někdo vyvolil k nějaké lidské důstojnosti, budeš z toho mít radost, ale dříve nebo později tuto důstojnost ztratíš. Bůh tě však povolal k důstojnosti dědiců Božího království, za spoluobčana nebeské vlasti, kde máš věčně žít i spolu s anděly a svatými. Proto, dokud je čas, nes ovoce pokání, bojuj se zlem, se lží v tomto těžkém boji, i se systémem tohoto světa, který skrze masmédia i veřejné mínění, bojkotuje Boha a spasitelnou víru.

To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.

Nejvíce zneužívané a zkompromitované slovo v současnosti je slovo láska. Přikrývají se jím všechny morální zvrhlosti a zvrácenosti i všechny nejhrubší zločiny. Toto nemá nic společného s láskou agapé, která je nezištná, která se obětuje a jak říká apoštol Pavel: „Všechno snáší, všechno přetrpí, nezávidí, nevyvyšuje se, láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nepočítá křivdy, nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy“ (1Kor 13,1-6).

Ježíš zde navíc říká, že naše vzájemná láska má být čistá, máme se obětovat pro druhého, pro jeho věčnou spásu, a to i za cenu, že bychom ztratili, čili obětovali, svůj fyzický život.

„Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.“

To je mimořádně velké zaslíbení! Ježíš říká: Proste, oč chcete, a stane se vám. Samozřejmě, tato prosba má své omezení tím, že nebudeme prosit za věci zlé či škodlivé. Dále jsou zde dány dvě podmínky: máme zůstávat v Kristu a Jeho slovo má zůstávat v nás. Pokud toto splníme a skutečně vírou budeme sjednoceni s Kristem a odevzdáni dle Božího slova do vůle Boží, pak budeme jistě prosit o to, co je vůle Boží. Vůle Boží je naše spása, tedy naše nejvyšší dobro. To, že Bůh vyslyší naši modlitbu z tohoto pohledu, je dáno zaslíbením. Je třeba vědět, že k našemu věčnému dobru mnohdy, když za něco prosíme, slouží i například těžká zkouška, tedy určité zlo. Ale pokud v tomto utrpení zůstaneme věrni Kristu, nakonec tato zkouška přinese ještě více požehnání a dobra, než za co jsme konkrétně prosili. Proto důležité je, abychom když prosíme Boha o určitou věc, byli v postoji souladu s naším nejvyšším dobrem i s dobrem pro ty, kteří nám leží na srdci.

Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.

Tato slova Ježíš pronáší při poslední večeři, kdy apoštolům odkrývá hluboké tajemství jednoty mezi těmi, kteří Jej přijali a Jím, i mezi Ním a Nebeským Otcem. Tento vztah, ve skutečnosti nový život, Boží život v nás, je zabezpečen naším napojením na Ježíše, podobně jako jsou ratolesti napojeny na vinný kmen, kterým je Kristus. Nás, ratolesti, oživuje tatáž životní míza. Tou životní mízou je Duch svatý.

Ježíš v tomto slově ukazuje, že podmínkou, abychom nesli ovoce je, abychom zůstávali v Něm. Sami Mu pak máme dávat prostor ve své duši přinášením drobných obětí zříkáním se své vůle, aby v nás mohl žít a projevovat se tím, že bude moci skrze nás prosazovat vůli Boží.

Spatřil jsem také ty, kdo byli sťati pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží, protože nepoklekli před dravou šelmou ani jejím obrazem a nepřijali její znamení na čelo ani na ruku.

Apoštol Jan v dalším vidění spatřil ty, kteří byli sťati pro svědectví Ježíšovo a slovo Boží. Důvod, proč byli usmrceni, je, že nepoklekli před dravou šelmou ani před jejím obrazem a nepřijali její znamení na čelo ani na ruku. O nich dále apoštol píše, že oni se ujali vlády spolu s Kristem. A je řečeno, že nad nimi druhá smrt, tedy peklo, nemá moc. Před tímto viděním ještě apoštol popisuje: „A viděl jsem dravou šelmu a krále země i jejich vojska shromážděná, aby vytrhli do boje proti jezdci a proti jeho vojsku. Ale šelma byla zajata a s ní i falešný prorok, který k její cti činil zázračná znamení a svedl jimi ty, kdo přijali cejch šelmy a klekali před jejím obrazem. Za živa byli šelma a její prorok hozeni do ohnivého jezera hořícího sírou.”

Viděl jsem jakoby jiskřící moře, planoucí ohněm, a viděl jsem ty, kteří zvítězili nad dravou šelmou, nesklonili se před jejím obrazem a nenechali se označit číslicí jejího jména.

Apoštolu Janovi bylo dáno vidění, týkající se budoucnosti církve. Celé toto vidění, které apoštol vyjadřuje skrze obrazy andělů a různých katastrof, za nímž je duchovní boj s ďáblem a s jeho anděly – démony –, nakonec končí uvržením satana do ohnivého jezera a příchodem Božího království ve slávě. Na několika místech svého zjevení ukazuje na tzv. cejch neboli znamení, které šelma bude vnucovat všem lidem. Apoštol varuje před tímto cejchem šelmy a ukazuje na hrůzné důsledky tohoto označení. Vnímáme, že se toto svědectví mimořádným způsobem vztahuje na naši současnost. Proto je třeba, abychom byli velmi opatrní a bdělí, protože toto nebezpečí souvisí s věčným trestem. A na druhé straně, kdo zvítězí, toho čeká věčná odměna v nebi.

Apoštol Jan viděl ty, kteří zvítězili nad dravou šelmou, a konkrétně je jmenováno, že „se nesklonili před jejím obrazem“ a také „se nenechali označit číslicí jejího jména“.

A jeho muka neuhasnou na věky věků a dnem ani nocí nedojde pokoje ten, kdo kleká před šelmou a jejím obrazem a nechal si vtisknout její jméno.

I toto slovo je v dnešní době, kterou prožíváme, mimořádně aktuální a je jasným varováním. Varování se týká toho, aby si lidé nenechali vtisknout jméno šelmy a neklekali před ní ani před jejím obrazem. To znamená, aby šelmě nevzdávali božskou úctu, která patří jedině Bohu. Těm, kteří varování nemají za nic či se z něho smějí, anebo si ho vykládají po svém, aby nemuseli přinést sebemenší oběť, patří slova: „Muka pro takového neuhasnou navěky a dnem ani nocí (takový) nedojde pokoje,“ a to už zde na zemi a navěky ho čekají neuhasitelná muka.

V předcházejícím verši je napsáno, že ten, kdo přijímá cejch šelmy, bude pít víno Božího rozhorlení a bude mučen ohněm a sírou před svatými anděly. Tedy je zde jasně ukázáno mimořádně velké utrpení, a navíc i jeho délka. A pak je zdůrazněno, že toto utrpení bude trvat navěky. Proč? Protože přijetím cejchu šelmy se člověk dobrovolně zříká vlastní vůle a takový už nemůže vzbudit dokonalou lítost.

„První anděl šel a vylil svou nádobu na zem: a zlé, zhoubné vředy padly na lidi označené znamením dravé šelmy a klekající před jejím obrazem.“

Dravá šelma, která se postavila proti Bohu, proti přirozeným a Božím zákonům a přikázáním, používá metodu lstivého teroru s cílem smrti časné a věčné. Nutí lidi, aby se nechali označit jejím znamením. Toto znamení není jenom něčím povrchním, ale narušuje samu lidskou přirozenost v její podstatě. Jde totiž o to, že odevzdají svou vůli šelmě a nechají se začlenit do systému, z něhož už není cesta zpět. Zříkají se tak svého časného i věčného života, a to je vážná věc! Důsledky přijetí znaku šelmy se projeví zhoubnými vředy; nebude se jednat o obyčejné vředy, ale o zhoubné, které vedou k zahubení člověka. Bude trpět zde na zemi a po smrti ho čeká věčné zavržení v ohnivém jezeře.

„A nutí všechny, malé i veliké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby měli na pravé ruce nebo na čele cejch.“

Po celé 2 tisíce let věřící četli tato slova a zůstávala jim zahalena tajemstvím. Nyní se ale stala mimořádně aktuálními.

Už druhý rok prožíváme období, které začalo umělou pandemií s covidem-19, spojenou s lockdowny. Byla tak postupně připravena půda k masové vakcinaci a s ní spojenou čipizaci lidstva. V posledních dnech bylo zveřejněno, že už byl vyroben tak miniaturní čip, že projde injekční jehlou. Dostáváme se do situace, kdy i ten, kdo má v této oblasti naprosto jasno, může být hozen do pasti. Například při návštěvě zubaře mu s injekcí na umrtvení zubního nervu vstříknou čip. Samozřejmě zde hraje roli ještě otázka dobrovolnosti. Kdo přijme s čipem cejch šelmy dobrovolně, podléhá trestu uvedenému v Bibli. Kdo by dostal čip nezaviněně podvodem, stává se nevinnou obětí, osobní vinu nenese.

„Kdo má moje přikázání a zachovává je, to je ten, který mě miluje. A kdo mě miluje, bude milován mým Otcem a já ho budu milovat a zjevím mu samého sebe.“

Podmínkou vnitřního poznání Ježíše je přijmout Jeho přikázání. To ale nestačí. Je třeba Ježíšova přikázání i zachovávat. Zachovávání Ježíšových přikázání je znakem lásky k Němu.

Proč máme milovat Ježíše? Protože On si dříve zamiloval nás a vzal na sebe naše hříchy, zaplatil za ně svou prolitou krví a svou smrtí na kříži. Tím nám získal věčné štěstí v nebi. Prvním stupněm lásky je alespoň vděčnost. I pes dovede být vděčný tomu, kdo mu prokázal dobrodiní. Dokonce i dravé zvíře, jak vidíme na příkladu lva z životopisu sv. Gerasima. Když mu svatý vytáhl trn z nohy a ošetřil ho, lev mu věrně pomáhal a pak i z vděčnosti k svému dobrodinci na jeho hrobě steskem pošel.

„Nauč mě plnit tvou vůli, vždyť jsi můj Bůh.

Kéž mě tvůj dobrotivý duch vede po rovné zemi!“

Tuto prosbu pronášel už tisíc let před příchodem Spasitele král David a tuto prosbu pronáší každý upřímný ctitel pravdivého Boha. Prosí, aby ho naučil plnit Boží vůli. Pokud se máme něco učit, je to určitý proces. Učíme se z chyb, abychom jich dělali méně a méně. Chceme se méně a méně dopouštět svévolností a více důvěřovat Bohu. Máme-li plnit vůli Boží, musíme ji nejprve hledat. Teprve pak můžeme poznávat, co je v dané situaci vůle Boží. Bůh toto duchovní světlo k poznání dává úměrně tomu, nakolik plníme poznanou vůli Boží i v malých záležitostech.

Dále David prosil, a s ním každý z nás: „Kéž mě tvůj dobrotivý Duch vede po rovné zemi!“

V našem životě je důležité zachovávat Boží přikázání, ale zároveň potřebujeme i moudrost, tedy vedení Duchem Božím. Duch Boží nás vede po cestě Božích přikázání, tedy po rovné zemi.

„Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal.“

Ve vyznání víry pronášíme: „Věřím v Boha, Otce Všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného.“ Bůh stvořil tuto zem a na ní různé formy života, ať jsou to rostliny, zvířata a nakonec i člověk. Všemu, co stvořil, dal i program, aby každý druh předával svou formu života dále.

Bůh stvořil i neviditelné bytosti – anděly – o nichž víme, že byli postaveni do zkoušky. Ti, kteří obstáli, jsou v Boží slávě v nebi. Z těch, kteří se postavili proti Bohu, se stali démoni. Odsoudili se k věčnému trestu.

„Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný.“

I tento výrok z žalmu 127 nám přinese velký užitek, když si skutečně budeme uvědomovat jeho podstatu.

Vysvětleme si to nejprve na hmotné stavbě. Kdo stavěl dům, ví, s kolika starostmi a problémy je to spojeno. Nejprve je třeba koupit pozemek a vyřídit schválení stavby, to vyžaduje mnoho běhání po různých úřadech. Člověk už musí mít nastřádáno tolik peněz, aby mohl stavbu nejen začít, ale i dokončit. Pak je třeba, aby si našel poctivé spolupracovníky. Při práci mnohdy hrozí úraz, například, když je nezodpovědně postavené lešení nebo se neopatrně pracuje ve výšce, či když shora spadne nějaký nástroj nebo materiál, anebo se používají elektrické přístroje a dojde ke zkratu apod. Pokud pracovník nedbá na bezpečnost, může upadnout, zranit se či se stát i doživotním mrzákem. Hrozí desítky nepředvídaných nebezpečí.

Chválím Tě sedmkrát za den za Tvé spravedlivé soudy.

Už v době Kristově měl vyvolený národ rozdělen den, a dokonce i noc, na úseky po třech hodinách. Co se týče dne, v evangeliu je zmínka, že Ježíš trpěl na kříži od 6. do 9. hodiny, tedy od naší 12. do 15. Rovněž se vzpomíná, že Petr a Jan šli o třetí hodině do chrámu k modlitbě (Sk 3,1). Setník Kornélius se o hodině 9., tedy v 15 hodin, modlil a měl vidění (Sk 10,3). Petr se modlil okolo 6. hodiny, tj. naší 12. (Sk 10,9).

Chválit Boha 7× za den můžeme tedy vzít doslovně, ale tato číslovka má i symbolický charakter. Sedm je číslo plnosti, tedy znamená stále. Jenže pokud vezmeme toto číslo jen symbolicky, místo konkrétních zastavení k modlitbě nám zůstanou jen zbožné fráze. Budeme tvrdit, že se celý den modlíme prací a dobrem, které prokazujeme, a ve skutečnosti to znamená, že se nemodlíme vůbec. Když ale splníme modlitební zastavení doslova 7×, znamená to, že se zastavujeme vždy v konkrétní hodinu. Pokud se v určenou hodinu zastavíme do Boží přítomnosti, pak je naděje, že se i v následujícím čase tří hodin budeme myšlenkou vracet k Bohu.

„Jak si mladík udrží svou stezku čistou?

Musí se vždy držet tvého slova.“

Zdá se téměř nemožné, aby si v dnešní době plné nečistoty, mladík udržel svou životní stezku čistou. Nemorálnost působí z nečistých obrazů, reklam, billboardů, televize, internetu, módy, z invaze pornografie i prosazování genderového šílenství. Boží slovo však dává na tuto otázku odpověď a ukazuje, jak je možné realizovat i dnes čistý život. Je řečeno: „Musí se vždy držet Tvého slova.“

Můžeme si pozorně, s tužkou v ruce, přečíst celý tento nejdelší žalm a podtrhovat si různé souvislosti, které jsou spojeny se zachováváním Božího slova. „Ty jsi vydal svá ustanovení“ (v. 4), v žalmu jsou užívána synonyma: „ustanovení“, „nařízení“ (v. 5), „přikázání“ (v. 6), „svědectví“ (v. 14). To, aby se mladý člověk držel Tvého slova, Tvých přikázání, nařízení, svědectví, vyžaduje hlavně osobní modlitbu. O ní je v jiných žalmech řečeno: „Z hlubin volám k Tobě, Pane!“, anebo je užit termín: „stát před Boží tváří“.