„Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli.

Jakmile přijde On, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy,

neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší a oznámí vám, co má přijít.“

Tato slova pronáší Ježíš večer před svou smrtí. Je vhodné si znovu a znovu pročítat slova Kristova pronesená večer před smrtí, a to od 13. kapitoly do konce 17. V těchto pěti kapitolách je velká hloubka. Znovu a znovu je můžeme číst. Každá věta obsahuje hluboké tajemství. Žádný exegeta, žádný učenec, žádný teolog, ba dokonce žádný světec vás neuvede do hlubin těchto pravd, to může jen a jen sám autor evangelia a celé Bible, a tím je Duch svatý. On skrze svatopisce zvěstoval Boží slovo a zde zvěstuje samotná slova našeho Božského Spasitele, který se kvůli nám stal člověkem, aby na sebe vzal náš hřích a zaplatil za něj spravedlivý trest, za každého z nás osobně, a každému z nás otevřel dveře do života věčného! Za těmito slovy je Boží láska a moudrost. Problém, že nevnímáme jejich hloubku a jen plujeme po povrchu, je v nás samých.

Kolikrát poslední bezdomovec, když se upřímně otevře Bohu, může být spíše spasen, než spravedliví farizeové. V každém z nás ale farizeismus a lež je. Proto i Ježíš v evangeliu o tom mluví. Když se celník a farizej přišli modlit do chrámu, farizej se modlil: „Děkuji ti Pane, že nejsem jako tento mýtník, dvakrát do týdne se postím, odevzdávám desátky….“ To, všechno, co farizeus dělal, nebylo špatné, ale jaké bylo jeho srdce? Nezlomil je před Bohem.

Apoštol Petr řekl v den Letnic židům: „Vy jste zabili Boha, ukřižovali jste Ježíše!“ Jim to proniklo srdce ….. a zeptali se: Co máme dělat? „Pokajte se a jako dar dostanete Ducha svatého.“

Ano, Duch Svatý znovu a znovu přichází, když činíme pokání. Každou chvíli a každý den děláme chyby, hřešíme myšlenkami, když někoho uvidíme, hned kritizujeme, soudíme…

„Hřích je v tom, že ve Mne nevěří, spravedlnost v tom, že odcházím k Otci a již Mne nespatříte,

soud v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen.“

Jsou lidé, kteří tvrdí: Já žádný hřích nemám, nikoho jsem nezabil, nikoho neokradl, já jsem čestný občan, já nepotřebuji Boha. Jenže to je lež. A navíc, takový člověk má velký hřích, že odmítá Krista. Nevěra v Krista, Božího Syna a Spasitele, je hřích! Spasitelná víra je víra v Krista, Božího Syna, který zemřel za naše hříchy, ale i víra v Něho – že On je s námi.

„Spravedlnost, že odcházím k Otci.“ Bylo nespravedlivé, že On, nevinný, byl odsouzen. Spravedlivým je, že už je v Boží slávě.

„Vládce toho světa je již odsouzen.“ Je odsouzen, ale tam, kde mu dáme prostor skrze hřích, má právo působit. Pokud jsme v aktuální jednotě s Kristem, tam je toto odsouzení reálné! Na kříži, v Kristově smrti, je kníže tohoto světa, ďábel i hřích odsouzen i přemožen, ale ne jinde. Vcházejme svým duchem do jednoty s Kristovým duchem na Golgotě. Tam je vítězství.

Ve svaté liturgii je Pán Ježíš reálně přítomen. Když při svatém přijímání přijímáme Jeho Nejsvětější Tělo a Krev, je třeba si uvědomit: „Ježíši, Ty jsi teď ve mně“. Ježíš se každého z nás ptá: „Co chceš, abych ti učinil?“ Když máš konkrétní problém, odpověz: „Pane, prosím o toto, jsem nemocný, Ty jsi můj Lékař, Ty jsi všemohoucí!“ A Ježíš ti říká jako ženám v evangeliu, které za Ním přišly s vroucí prosbou, nebo jako rodičům, kteří přicházeli prosit za své dítě: „Ať se ti stane podle tvé víry!“ Nebo jako těm, co byli malomocní: „Chci, buď čistý!“ Ježíš je stejný a je přítomný ve Svaté Eucharistii. On přichází mimořádným způsobem. Skrze Tělo a Krev přichází k tobě a je tvým hostem. Tak, jako když Jej Zacheus toužil uvidět a Ježíš mu pověděl: „Dnes musím být ve tvém domě!“ a vešel do jeho domu. Tak Ježíš i dnes přichází do tvé duše. Řekni Mu: „Ježíši, Ty jsi Pán, Tobě patří celý vesmír!“ Ježíš se tě ptá: „Co chceš, abych ti učinil?“ Proto konkrétně řekni Ježíšovi, co chceš. Jemu věř, On je všemohoucí, ale chce tvou víru. Kolik zázraků Ježíš učinil, kolik knih by mohlo být napsáno! Ale stále je jen jedna podmínka – tvá víra.

Musíme mít moudrost evangelia. Ježíš říká: „Buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice.“ A my si máme uvědomit, s kým vedeme boj. Ne s lidmi, ale s duchy, kteří mají světovládu. Proto potřebujeme štít víry, přilbu spásy, meč Ducha… Boží výzbroj. Víra má velkou moc.

Praktická moudrost

Slušnost neznamená, že musím být před všemi otevřený a všechno jim musím říct! Musím umět zachovat tajemství. Otevřeně mohu mluvit se svými bratry, jim mohu říct i diskrétní plány, ale ostatním, až poté, co se stanou. To je moudrost.

Nemáme vést dialog, my máme svědčit! Opakovat pravdu – toto je toto. Můžu navodit diskuzi, ale pokud vidím, že člověk, s kterým mluvím, nechce pravdu přijat, musím mu jasně říct: „Toto je pravda a bytostně se tě dotýká. Buď věříš, nebo nevěříš. Realita je, že zemřeš, a či chceš nebo nechceš, budeš stát před Božím soudem a pak půjdeš do nebe nebo do pekla. Já ti chci říct jednu věc: abys byl spasen, musíš dát Ježíši své hříchy, musíš si je přiznat a kleknout před Ním, přijat Ho za svého Spasitele, přijat Jeho evangelium a Jeho cestu. Kdo vytrvá do konce, bude spasen. A bez víry nikdo spasen nebude! Ne bez filosofie, ale bez víry!“

Lidé ale stále jen mudrují, nevedou k podstatnému kroku a ďábel se tomu směje, protože on umí tisíckrát lépe mudrovat! Ke spáse je nutná víra. Vírou přijímáme jasné, konkrétní Boží pravdy.

„Budou vás vylučovat ze synagog. Ano, přichází hodina, že každý,

kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím slouží Bohu.

To s vámi budou činit, protože nepoznali Otce ani Mě.“

Toto slovo je dnes mimořádně aktuální na Ukrajině, a zvláště je aktuálním pro všechny upřímné pravověrné. Ježíš toto slovo neřekl jen apoštolům, ale připomíná ho i každému z nás.

Přichází hodina… Ježíš po malé chvíli, kdy tato slova pronesl, odchází do Getsemanské zahrady a tam se modlí. Na obličeji mu vyvstaly krůpěje krvavého potu a stékají po skráních. Apoštolům řekl: „Ještě spíte? Hle, přiblížila se hodina, Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků.“ Tu přistoupil jeho zrádce, políbil Ho a řekl: „Buď zdráv, Mistře!“ Ježíš řekl těm, kteří na něho přišli: „Toto je vaše hodina a vláda tmy.“ (Lk 22,53)

NĚKOLIK MYŠLENEK OTCE PATRIARCHY ELIÁŠE K DOBĚ POSTNÍ

Je však na denním programu, že lhář a vrah nás notoricky tahá za nos a my se desettisíckrát zklameme a notoricky mu věříme a věříme a věříme i sobě věříme, jen Bohu nechceme věřit. Okamžitě nastupují chmury a odpory, když máme vzít něco s vírou. To tahání za nos duchem lži v duchovním životě prostě nemá hranic. V hmotné sféře je to alespoň vidět, každého to pak zpětně napadne, kde se nechal oklamat a každý, kdo dostane po nose, si už příště dá alespoň trochu pozor, ale v duchovním životě je k zaplakání, jak my tomu lháři věříme! Ptáte se: A kdy už začneme věřit Ježíši? Odpověď: Tehdy, až nebudeme jako zvědavá Eva a přestaneme uvažovat o jeho sugescích, které nám denně i v nejmenších maličkostech dává. My v Božím slově nechodíme a ani si ho do konkrétních situací nepřipomínáme, ale když nás něco napadne a když to tak cítíme, tak to tak i děláme, držíme se toho a bereme to za své a vůbec nás nenapadne z toho ve víře vyjít a ptát se, co asi chce Bůh. Je to skutečně vůle Boží? Eva začala uvažovat o slově od Zlého a začala tím samým zpochybňovat Boha a nevěřila Mu ani Jeho slovu a výsledkem byl první hřích.

„Až přijde Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy,

jenž od Otce vychází, ten o mě vydá svědectví.“

Duch svatý vydá svědectví, ale Ježíš připomíná: „Také vy vydáte svědectví, neboť jste se mnou od počátku.“ (v. 27) To platí i o nás. I my máme v dnešní době vydávat svědectví o Kristu spolu se Svatým Duchem, který je v nás a kterého nám Ježíš od Otce poslal. On je naším Přímluvcem, Utěšitelem a Advokátem. On vydává svědectví o Kristu i skrze nás! To je důležité poslání: svědčit o Kristu! Svědectví je spojeno s duchovním bojem s duchem lži! Pamatujme: S námi je Duch pravdy. On dává sílu k boji s duchem lži a smrti! Pravda nezvítězí sama od sebe. Je třeba o pravdě svědčit, bojovat za pravdu, trpět za ni i umírat. Tou pravdou je Ježíš Kristus. On řekl: „Já jsem cesta, pravda a život.“ (J 14,6) Prosme, ať Duch Boží vydává svědectví nejprve v naší modlitbě, v životě, v apoštolátu.

Mnozí se modlíte modlitbu zvedání hory zla dle Mk 11,23 a rovněž modlitbu za duchovní vzkříšení Ukrajiny dle Ez 37.

„Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás.

Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho.

Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.“

Pojem „svět“: Světem se nemyslí krásná, Boží příroda, ale protibožský systém, který nenávidí Krista a nenávidí i každého, kdo se cele odevzdá do Kristových služeb. Ježíš ukazuje na tuto nenávist světa a předem každému z nás, kteří chceme jít cele za Ježíšem, oznamuje, že ze strany světa musíme čekat nenávist a pronásledování. „Protože nejste ze světa … proto vás svět nenávidí.“ Ducha světa přijali lidé tohoto světa, kteří pak pronásledují pravdivé křesťany. A dokonce, když je zabijí, budou přesvědčeni, že slouží Bohu (J 16,2). O tom byli přesvědčeni i ti, kteří Krista odsoudili na smrt – církevní hierarchie s farizei a zákoníky – a tak je tomu i dnes. Proč? Protože za světem je kníže tohoto světa. Ježíš říká: „Ale nyní kníže tohoto světa bude vyvržen ven. (To je soud nad tímto světem.)“ (J 12,31)

Když přistupujeme před Boha a prosíme za Ukrajinu, jak potřebné je, aby nám Bůh dal slovo – to je to první, aby nám dal prorocké slovo a pak, aby nám dal Ducha. On učiní ten zázrak vzkříšení hřbitova suchých kostí.

Co čeká děti? Sotva vyjdou malé děti z domu, už od školky je po celém světě čeká systém demoralizace a satanizace.

Pane, a co bude s dětmi Ukrajiny? Co máme dělat? Volat k Bohu! Bojujeme za sebe i za ty ostatní, kteří neznají pravdu. Pane, dej abychom dělali to, co dělat máme. My jsme slabí lidé, ale pokud máme udělat nějaký krok víry, my ho uděláme. Uděláme to, co udělat máme a Ty pak dáš své východisko i požehnání.

Na čem záleží vítězství?

Někdy se nám zdá, že to Boží řešení je hloupé. Může vypadat hloupé, ale jestliže je Boží, tak skrze ně působí Bůh. Pane, dej nám vnímavost! A na těch momentech, na těch malých momentech, kdy dostane skrze poslušnost víry prostor Boží Duch, záleží vítězství.

Jakou moc má slovo!

Jakou moc má slovo! Nepřátelé Boží použili jedno slovo – gender – a skrze ně protlačili celou zvrácenou sexuální revoluci. Za slovem je duch.

U proroka Ezechiela je řečeno: Prorokuj synu člověka! A co? Řekni suchým kostem, aby vstaly. Ukrajina i Evropa, to je krajina suchých kostí, zde bylo živé křesťanství a dnes jsou tady duchovní mrtvoly. Zde není život.

Když jsme v poslušnosti, působí Boží všemohoucnost. A právě ďábel, a nejen on, ale i starý člověk v nás, nás klame. Když lidé mají udělat něco pro Boha, nebo pro spásu své duše, nechce se jim. Jaké ale služebníci ďáblovi dokážou vytvářet tlaky, aby člověka mistrovsky přinutili konat zlo a hřích. Oklamou ho a když udělá jeden krok, je vtažen do celého systému podvodu.

My jsme služebníci pravdy. Ale když máme i my něco dobrého udělat a něčeho se zříci, starý člověk v nás nechce a prská a bude dělat všechno, jen ne Boží vůli. Bude se i stokrát obětovat, ale nechce dělat to, co má. Je to takový zvláštní odpor. Musíme se naučit starého člověka postavit do pravdy. Ale jak? Motivace: Pokud se dopustíš tohoto skutku, budeš mít problémy – choroba, ten a ten to o tobě rozhlásí, jak hřešíš, budeš mít z toho hanbu…. Člověk na sebe potřebuje bič a strach.

6. kapitola k Římanům mluví o tom, že v Kristu jsme vysvobozeni z otroctví hříchu. Na nás sice dál hřích působí, ale ve chvíli, kdy jsme aktuálně sjednoceni s Kristem – máme vítězství, protože vítězství je v Něm.

Například 11. verš říká: „Tak i vy se považujte za vskutku mrtvé hříchu, ale za živé Bohu v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ Ale já se ptám: Mrtvi hříchu? Jen se člověk pohne a už hřeší – hedonisticky jde za tím, co je výhodnější, nehledá, jaká je vůle Boží, kritizuje druhé na každém kroku,… Každý den hřeším a to je realita. Ale to je realita toho, že já nejsem v tu chvíli aktuálně spojen s Bohem. Pokud jsem sjednocen s Ním, hřešit nemohu. Pak hřích je mrtvý – a to je to! Mám se naučit chodit v Boží přítomnosti.

„Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo.

A Otec vám dá, oč byste Ho prosili v mém jménu.“

Uvědom si alespoň jedenkrát do hloubky, že Bůh si vyvolil tebe: „Ne já, můj Bože a Spasiteli, jsem si vyvolil Tebe, ale Ty sis vyvolil mne, a to už před stvořením vesmíru…“ (srov. Ef 1,4)

Ježíš chce, abychom nesli ovoce. Ovoce skutků, které jsou dle vůle Boží a jsou vykonány ve víře. Toto ovoce má zůstat navěky!

Ježíš nás znovu ujišťuje, že Otec nám dá, oč bychom prosili v Jeho jménu. To svaté a Boží jméno je „Jehošua“ (tzn. Hospodin je má spása).

V noci před svou smrtí Ježíš opakovaně zdůrazňuje, že Otec dá, oč Ho budeme prosit ve svatém jménu.

„Toto je mé přikázání, abyste se navzájem milovali, jako jsem já miloval vás.

Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá /duši/ život za své přátele.“

Ježíš toto přikázání večer před svou smrtí dvakrát zdůrazňuje (viz J 13,34-35). Zde říká: „Nové přikázání vám dávám“, a tu dodává: „Podle toho poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ Řecký originál evangelia používá pro slovo láska termín „agape“. Je to vyjádření pro lásku Boží, která „je vlita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Ř 5,5) Je to láska, kterou nás miloval Ježíš. Ježíš upřesňuje, o jakou lásku jde: „abyste se milovali, jako já jsem miloval vás“. Jak nás Ježíš miloval? On, Bůh, se stal člověkem, tedy ponížil se, vzal na sebe lidskou slabost, kromě hříchu. Byl nevinen a byl odsouzen k smrti, a to k smrti kříže. Předtím vzal na sebe kruté bičování, trním korunování, šel křížovou cestou, pak za nás obětoval bolestné umírání spojené s posměchem, opuštěností, až nakonec podstoupil smrt. On spravedlivě zaplatil za tvůj hřích.

Obrazem zástupné smrti je příklad z koncentračního tábora v Osvětimi. Stalo se, že jeden vězeň utekl, všichni ostatní proto museli nastoupit a každý desátý byl odsouzen k smrti. V zástupu stál i vězeň, kněz Maximilián.

Ježíš při poslední večeři odhaluje hluboké tajemství vnitřního života v Bohu a zároveň naší jednoty v Kristu a skrze něho i v Otci. Ježíš při poslední večeři ustanovil eucharistii. V evangeliu apoštola Jana je na tajemství eucharistie ukázáno již dříve. Ježíš řekl: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (J 6,56) „Já jsem chléb živý.“ (v. 51) „Já jsem chléb života, kdo z něho jí, nezemře. Chléb, který já dám, je mé tělo dané za život světa.“ „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má věčný život a já ho vzkřísím.“ (v.54)...

„Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám;

ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!“

Pokoj Boží

Opakem pokoje je nepokoj. Trápí lidskou duši, takže je v neustálém strachu či nervozitě. Člověk může být trápen tím, že uvěří lži, a udělá velkou životní chybu, za niž musí draze platit. Pak má hněv, až nenávist na sebe i na bližní, dokonce hází vinu na Boha! Člověk může být trápen sugestivními myšlenkami, které navádějí k zločinu. Nechce to, mučí ho to, a neuvědomuje si, že zdrojem těchto sugestivních tlaků je lež, duch lži.

Člověk může mít i bohatství, kariéru, a přesto má v duši velký nepokoj! Tedy zdrojů nepokoje je více: strach z budoucnosti, výčitky, že se člověk dopustil zla, hřích…

Ježíš říká: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!“ Ježíš říká: „… svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět…“

Ale Přímluvce, Utěšitel, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém,

ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.

„Připomene vám…“ Můžeme znát i nazpaměť celé Písmo, můžeme mít i velké množství informací jako v počítači, ale to ještě není to podstatné. My musíme mít v pravý čas pravou informaci, která poslouží či dokonce zachrání i život. Je třeba ji vytáhnout na obrazovku našeho vědomí. Toto oživení činí v duchovní oblasti Duch svatý. Ježíš svá slova pronesl před apoštoly, ale ona platí i pro nás. Jeho slovo je věčně platné a závazné jak pro apoštoly, tak i pro nás. Jde tu o život, o život věčný. Kristovo evangelium není nějakou lidskou filosofií či pouze lidskou moudrostí, ale Ježíšova slova jsou Duch a život. Jsou prostá a vyžadují jednání. Nestačí jen slyšet a účastnit se náboženských diskuzí. To je málo. Musí nastat realizace Ježíšových přikázání. Na konci horské řeči Ježíš dává podobenství o dvou stavitelích. Jeden budoval na písku, druhý na skále. Ten, co budoval na písku, slyšel Boží slovo, ale nerealizoval. Ten, co na skále, slyšel a realizoval.

Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat;

přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.

Tato slova pronesl Ježíš v noci před svou smrtí. Podobně jako i jiná obsažena v Janovu evangeliu od 13. do 17. kapitoly. Ježíš zde mluví o lásce, která je bezpodmínečně spojena se zachováváním Jeho přikázání. Ježíš znovu opakuje: „Kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec.“ (v. 21) Jsou přikázání Daná Bohem v Desateru i přikázání a různá nařízení týkající se obřadu očišťování, zvláště spojených s obětováním beránků a býčků a kropení jejich krví, jak je obsaženo v Druhé až Páté knize Mojžíšově. Tyto obřady byly pouze předobrazem Kristovy vykupitelné smrti na kříži. V Kristu bylo toto vše dovršeno. Dlužní úpis byl roztržen (srov. Kol 2,14). Ježíš, Boží Syn, vystupuje jako zákonodárce ve své vlastní autoritě. Několikrát opakuje: „Ale já vám pravím…“ Ježíš neruší Desatero, naopak, ukazuje na jeho podstatu. Ukazuje na kořen hříchu, lidskou žádostivost, pýchu, nenávist, pomstu. Citace Kristova přikázání: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: Nezabiješ. Ale já vám pravím: každý, kdo se hněvá na svého bratra bez příčiny, bude vydán soudu.“ (Mt 5,21-26)

„Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje.

Ježíš tuto pravdu zdůrazňuje i ve verši 23. Pravdivá láska k Němu není spojena jen s přijetím slova, ale je tu i podmínka: zachovávání Jeho přikázání. Ve skutečnosti jde o následování Krista, což je spojeno se ztrátou duše pro Něho: „Kdo ztratí svou duši pro mě a pro evangelium, ten ji zachrání.“ (Mk 8,35) Pokud učedník zachovává Kristova přikázání, bude milován Otcem i Ježíšem a Ježíš se mu dá poznat (viz v. 21). „Přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (v. 23). Tím se stáváme živým svatostánkem, podobně jako svatá Bohorodička. Tedy poznání Krista nám nezprostředkuje studium teologie, filosofie či psychologie, ale jen a jen láska – agapé – která se projevuje, ne frázemi, ale následováním Krista, tedy zachováváním Kristových přikázání.