„Abys jim otevřel oči a oni se obrátili od tmy ke světlu, od moci satanovy k Bohu

a vírou ve Mě dosáhli odpuštění hříchů a podíl mezi posvěcenými.“

Toto slovo řekl Ježíš, když se zjevil apoštolu Pavlovi před jeho obrácením na cestě do Damašku. Jel tam zajmout křesťany, jako jejich největší nepřítel, a svázané je měl přivést do Jeruzaléma. Na cestě se mu v poledne, v prudkém světle, zjevil Pán Ježíš. Pavel spadl z koně, oslepl, a do Damašku už ho museli vést. Při zjevení mu Ježíš řekl tato slova: „Posílám tě, abys otevřel oči židům i pohanům, aby se obrátili od tmy ke světlu, od moci satanovy k Bohu…“

Ježíš dal apoštolovi úkol, aby lidem otvíral oči tím, že jim bude v Boží moci, s cílem, aby se obrátili od tmy ke světlu, o Něm vydávat svědectví. Tedy židé i pohané byli ve tmě a nutně se museli obrátit. Židé i pohané byli v moci satanově a museli se obrátit k Bohu. Museli přijmout Krista a vírou v Něho dosáhnout odpuštění hříchů a podílu mezi posvěcenými.

Petr a Jan stáli před velekněžími, staršími a zákoníky, kteří je zajali kvůli uzdravení chromého a kvůli hlásání evangelia. Petr přede všemi pronesl své první apologetické kázání.

Jak je možné, že ti, kteří byli ještě před pár dny plni strachu ukryti za zavřenými dveřmi, teď veřejně a bez obav z vyhrožování a trestů, pevně stojí a hlásají vzkříšeného Krista? Boží slovo říká: „Až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete sílu a budete mými svědky, martyrés (mučedník).“ Apoštolé přijali Ducha svatého v plnosti. Pak už v jejich duši nebylo místa pro strach. Naopak, při pohledu na nebojácnost apoštolů a na moc, kterou jim Ježíš dal, dostali strach velekněží a zákoníci.

V nikom jiném není spásy! Jen v Ježíši je spása! Nejsou žádné jiné cesty ani možnosti spásy, kromě Ježíše Krista. Není žádné jiné jméno, v němž bychom mohli být spaseni. To slovo platí a bude platit navěky. I kdyby celý svět byl přesvědčen o opaku, nemá pravdu!

„Ti, kteří přijali jeho slovo. Byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na 3000 lidí. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu (koinonia), lámali chléb (eucharistie) a modlili se.“ Toto bylo ovoce seslání Ducha svatého i Petrova kázání: zrodila se a rozrůstala se církev – živé společenství. My se snažíme si v den sedmý, v neděli, kdy si připomínáme Kristovo vzkříšení i seslání Ducha svatého, najít čas na modlitbu, na svatou liturgii i na bratrské společenství. Zde můžeme znovu přijímat učení apoštolů skrze Boží slovo a povzbuzovat se příklady svatých a mučedníků a rovněž vzájemným svědectvím víry.

„Petr jim odpověděl: čiňte pokání a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“

Tato slova jsou z Petrova kázání v den Letnic, kdy na apoštoly sestoupil Duch svatý. Začali chválit Boha za Jeho veliké skutky neznámými jazyky, takže cizinci, kteří přišli na svátky do Jeruzaléma, je slyšeli mluvit každý svou rodnou řečí. Pro zajímavost, když se podíváme, odkud pocházeli poutníci uvedených národností – Médové, Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Kappadokie, Pontu – zjistíme, že to bylo území nynějšího Turecka, které je dnes plně islamizované. Například v Kappadokii působili církevní otcové jako sv. Basil, sv. Řehoř Nysský i sv. Řehoř Naziánský. Dále jsou jmenováni Egypťané, Libyjci, Římané, Kréťané, Arabové, a to dokonce až po území nynějšího Iránu a Iráku. Dnes jsou tyto oblasti pod okupací islámu. Křesťanství zde bylo násilně zlikvidováno.

Ta slova pronesl Ježíš na Olivové hoře 40. den po svém vzkříšení, kdy slavnostně, před zraky apoštolů a učedníků, vstupoval do své slávy. Ježíš zdůraznil, že apoštolé potřebují přijmout v plnosti Ducha svatého. Přijali Ho už v den Kristova vzkříšení, ale ne v plnosti.

Ježíš rovněž řekl apoštolům, že mají zůstat ve městě Jeruzalémě, až do chvíle, kdy na ně sestoupí Duch svatý v plnosti (srov. Lk 24,49). „…dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti“.

Vy, drazí věřící, jste téměř všichni přijali Ducha svatého v plnosti. Kéž Duch svatý osvěcuje náš rozum a posiluje naši vůli, abychom byli pravdivými svědky našeho Pána Ježíše Krista!

Tato událost se stala, když Ježíš zakončil své kázání na hoře Blahoslavenství, kde nám předložil jednoduchá životní pravidla, která vedou k životu věčnému. Ježíš, aby nás přivedl k podstatě, doplňuje zde to, co Mojžíš, když nám předával Boží zákon, výrazně nevyjádřil. U přikázání: „Nezabiješ!“ Ježíš ukazuje na kořen, a tím je, že nemáme mít ani nenávist v srdci. U přikázání: „Nezcizoložíš!“ Ježíš varuje, že už pohledem se projevuje žádostivost cizoložství. V otázce odpuštění zdůrazňuje: „Bůh vám neodpustí, jestliže vy neodpustíte svému bližnímu“ atd. Na závěr horské řeči je uvedena mimořádně důležitá zásada, kterou Ježíš objasňuje na podobenství o dvou stavitelích. Jeden z nich vybudoval dům rychle, ale bez základů. Jiný postavil základ na skále. Když přišla bouře, ukázalo se, že jen dům postavený na skále Kristova učení obstojí. Ale k stavbě na skále nestačí jen teologické vzdělání, i kdyby bylo sebepravověrnější. Akademický křesťan neobstojí, musí být praktikujícím křesťanem, který Boží slovo – ne současné hereze, ale slovo Boží – nejen slyší, ale ho i realizuje.

Pán Ježíš v předcházejících verších ukazuje na podstatu, a tou je plnění vůle Boží: „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do království nebeského, ale ten, kdo plní vůli mého Otce, který je v nebesích.“

Hledáme-li ve svém životě na prvním místě Boží vůli a snažíme se ji realizovat, platí o nás, že jsme podobni rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Dřív nebo později přicházejí vichřice, příval a vody, ale má-li náš dům základy na této skále, nespadne. Problém, proč se často pokoušíme budovat dům na písku, je v tom, že lehce věříme zdánlivým dobrům, které vzbudí náš zájem, nabízejí jakési výhody a vzbuzují dojem jakoby nejideálnějším řešením, které se v konkrétním rozhodování nabízí, je právě tato lákavá varianta. Necháme-li se touto vidinou svázat a začneme usilovat o realizaci svého snu, nechceme už Boží vůli hledat, protože nechceme připustit, že bychom se měli vzdát svého domu na písku. Začít stavět na skále se nám zdá těžké, nevýhodné, často až odpudivé a tak pod tlakem falešného dobra odhazujeme skutečné dobro, anebo si namlouváme, že to naše falešné dobro chce i Bůh.

Tímto slovem nás Pán Ježíš učí a varuje, že abychom se udrželi na úzké cestě vedoucí do věčného života, máme se nejprve pilně varovat falešného učení, herezí a těch, kdo ho hlásají (heretiků a apostatů). Toto je tedy nejpodstatnější – zachovat pravověrnost a pravdivý vnitřní vztah ke Kristu. Proto apoštol Pavel říká, že kdyby přišel nějaký apoštol, nebo i sám anděl z nebe, a hlásal jiné (tedy falešné) evangelium, ať je proklet (srov. Gal 1,8-9).

Známe Boží slovo a známe tradici církve. Máme Bohem dané svědomí. Toto vše nám dává moc i umění rozeznat učení Kristovo od falešného učení současné apostatické hierarchie a teologů. Pán Ježíš totiž navěky ustanovil, že každý, kdo je z Pravdy a z Boha, slyší Jeho hlas a za cizím nepůjde. A kdo není z Boha, Jeho hlas neslyší (srov. J 7,17, J 8,47, J 18,37).

Ježíš mluví o těsné bráně a úzké cestě, která vede k životu. Tou těsnou branou jsou Kristova přikázání lásky a tou úzkou cestou je Kristův kříž a Jeho smrt, kterou se vchází do věčného života. Širokou cestou, která vede do záhuby, je cesta egoismu, morální nevázanosti, podvodu a lži, která je mnohdy spojena s démonskými praktikami věštění, magie či spiritismu, de facto uctíváním zla a démonů. Tato cesta vede do věčného zahynutí. Je bolestnou realitou, že masmédia, veřejné mínění, móda, destruktivní vlivy jako dekadentní hudba a umění, obdivování okultismu, propagace zvráceností… přímo táhnou na širokou cestu do záhuby. Sugestivně ji podávají jako prestiž a kdo jí nechce jít, je zesměšňován. Úzká cesta spravedlnosti je prezentována jako něco ponižujícího a zastaralého. Kdo nemá lásku k pravdě, snadno se nechá oklamat. Dnes musí mít mladí lidé odvahu postavit se proti dekadentnímu proudu. To je pravdivé hrdinství!

„Proto všechno, co byste chtěli, aby vám lidé činili, tak čiňte i vy jim, to je zajisté zákon i proroci.“

Dědičný hřích naprogramoval do duše schizofrenii a člověk má proto dvojí míru. K sobě jsme nekritičtí, své projevy egoismu si nechceme přiznat ani je vidět, ale u druhých egoismus velmi citlivě vnímáme, kritizujeme, až nenávidíme. Máme zvláštní nároky – chceme, aby lidé respektovali naši vůli a schvalovali všechno, co děláme, aby viděli naše problémy, a dokonce si domysleli, co mají pro nás udělat, abychom se ani nemuseli pokořovat a prosit je o to, a když nejednají podle našich představ, urážíme se. Chceme, aby nám dávali mimořádné výhody, ale když oni chtějí maličkost po nás, nechceme jim vyhovět, posuzujeme je, že nás využívají a manipulují s námi, anebo jim aspoň dáme pocítit, jak to pro nás bylo namáhavé, co jsme pro ně udělali a jak si nás teď za to mají vážit.

„Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno.“

O co máme prosit na prvním místě, co máme hledat a na které dveře tlouci?

Máme především prosit o dar pokání, aby se nám otevřely oči, ne o hmotné či časné dobro. Máme prosit, abychom chápali evangelium Kristovo, abychom Ježíše milovali a toužili být v modlitbě s Ním. Ti, kteří nejsou ženatí či vdané, by měli také prosit o touhu a sílu žít zasvěceným životem v čistotě, poslušnosti a v chudobě – z lásky ke Kristu a pro spásu duší.

Hledat máme především Ježíše, máme v modlitbě hledat Jeho Tvář a v tom poznávat své veškeré štěstí a pravdivou radost. Máme toužit po této vydanosti – svatosti.

Co se myslí slovem svaté a co slovem perla? Především má Pán Ježíš na mysli své slovo a Boží tajemství. Naší Perlou je Kristus a Jeho evangelium. Při svaté liturgii se před svatým přijímáním modlíme: „Nepřátelům neprozradím Tvé Tajemství, ani Tě nepolíbím jako Jidáš!“

Kdo jsou to psi? Především to jsou církevní farizeové, ale také všichni ti lidé, kteří momentálně nemají dobrý úmysl, ale vědomě se staví proti Kristovu Duchu. V knize Zjevení se píše: „Vně pak budou psi a čarodějníci a smilníci a vrazi a modláři, i každý, kdo miluje a činí lež.“ (Zj 22,15)

Kdo jsou to svině? Jsou to lidé vědomě oddáni hříšným vášním (homosexuálové, pedofilové, transsexuálové, smilníci, cizoložníci…), kteří drze vystupují proti evangeliu Kristovu (Božím zákonům) a nechtějí ze svého otroctví hříchu činit pokání.

Tomuto slovu předchází: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Anebo jak to, že říkáš svému bratru: ‚Dovol, ať ti vyjmu třísku z oka‘ – a hle, trám ve tvém vlastním oku!“ Tedy my vidíme třísku v oku bratra, která tam skutečně je, ale trám ve svém oku nevidíme. To znamená, že člověk vidí i malou chybu u druhého, ale svoje chyby a hříchy nevnímá. Ježíš říká: „vyjmi ze svého oka trám“ a zdůrazňuje slovo: „nejprve“. My totiž i v dobré vůli máme sklon nejprve vytahovat třísku z oka svého bratra. Proto musíme udělat doslova krok víry spojený s pravdivým pokáním, to je přiznáním si své vlastní viny, a tímto pokáním vyndat trám ze svého oka, tedy ze systému svého falešného myšlení. Pokud svůj trám vyjmeme, Ježíš neříká, že pak už máme být lhostejní k bližnímu a odvolávat se na falešné milosrdenství či falešnou lásku, ne. Máme jako druhý krok pomoci vyndat třísku z oka svého bratra. Ježíš říká, že když vyndáme svůj trám, duchovně prohlédneme. A bez vyjmutí trámu duchovně neprohlédneme.

Pán Ježíš zde znovu ukazuje na praktickou součást života každého člověka, a tou je vztah k bližnímu. První přikázání nám říká, že máme Boha milovat celým srdcem… Druhé je mu podobné – máme milovat bližního jako sami sebe. Opakem lásky je egoismus. Láska nutí člověka vycházet ze sebe a obětovat se. Egoismus činí své „já“ centrem celého vesmíru. Sebeláska je spojena s duchovní slepotou, kterou nazýváme pýcha. Pýcha je smrtonosnou otravou, která do lidské přirozenosti pronikla prvním hříchem. Projevila se nevěrou Božímu slovu – pravdě – a vírou a podřízením se lži, a tím i duchu lži – ďáblu. Ovocem tohoto hříchu je smrt, která přechází na každého člověka.

„Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti.

Každý den má dost na svém trápení.“

Starosti si děláme automaticky. Co dělat se starostmi? Musíme se je naučit každý den odevzdávat v modlitbě Bohu. To je jediné správné řešení. Často jsou starosti tak velké a složité, že nevidíme východisko. Každou modlitbu potřebuji začít pokáním: „Pane, odpusť mi, že Ti tak málo důvěřuji, že nehledám na prvním místě Tvé království, že se každý den dostávám do vleku svých svévolností a pak mě často zavalují starosti, které neumím řešit. Dostávám se do napětí, ve kterém se projevuje má netrpělivost vůči blízkým, až hněv, a pak je slovem či gestem zraňuji a narušuji vzájemné vztahy. Odpusť mi to, prosím Tě. Ty vidíš, že v této konkrétní starosti nevidím řešení, jsem v tom bezmocný, ale dávám tento problém Tobě. Ty jsi, Pane, řešením tohoto mého neřešitelného problému. Teď už v něm nejsem bezmocný sám, teď jsem v něm bezmocný spolu s Tebou. Děkuji Ti za pokoj, který mi dáváš do duše. Vím, že se, Pane, ve svůj čas i v této věci oslavíš. Už nemám strach, děkuji Ti, že i tato, pro mě neřešitelná věc, je ve Tvých rukou.“

„Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“

Ježíš zdůrazňuje slovo „nejprve“. Zdánlivě jde o maličkost, ale pokud Boží království a spásu naší duše postavíme až na 2. místo, je nebezpečí, že budeme tisícem dobrých věcí oklamáni a Boží království ztratíme. Hledat je proces, který je bolestný. A kde je Boží království? Písmo říká: „ve vás“ či „mezi vámi“ (Lk 17). A skutečně, když budeme nejprve hledat Boží království, všechno ostatní, co opravdu nutně potřebujeme, nám bude přidáno. O tom se může každý přesvědčit. Když budeme hledat ve své rodině nejprve Boží království, Bůh dá požehnání dětem, bude rodinu chránit, vzájemné vztahy naplní obětavou láskou, ale pokud budeme nejprve hledat všechno ostatní a Boží království postavíme na poslední místo, je nebezpečí, že ztratíme všechno.

Slovo mamon znamená jmění i majetek, zvláště nečestně získaný na úkor bližního. Rovněž označuje úplatek, jímž je umlčován svědek nebo soudce. Ježíš upozorňuje na démonicky zotročující moc mamonu: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům, neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat. K jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ Takže nakonec víra, ve smyslu důvěra, spoléhání na mamon vylučuje víru v Boha. Proto Ježíš staví proti sobě vztah k Bohu a vztah k mamonu a vyzývá k osobnímu rozhodnutí mezi oběma.

Ježíš říká: „Světlem tvého těla je oko.“ Některé překlady uvádějí: „Lampou tvého těla je oko.“ Dále Ježíš mluví o oku, které je prosté, neboli čisté, a ovocem je, že je pak celé tělo ve světle.

Je třeba si uvědomit, že člověk má oko fyzické a má oko vnitřní – duchovní. Duchovní oko je výrazem vnitřního života. Buď člověk žije podle Božích zákonů, a tedy je moudrý, má světlo moudrosti; anebo žije ve hříchu, dopouští se zla, a pak je v temnotě – duchovně slepý. Toto duchovní oko je vnitřním pohledem na Boha, respektování hlasu svědomí, vnímání, že Bůh všechno vidí a že nic není skryto, co nebude odkryto. Člověk bude ze všeho skládat účty. Pokud člověk počítá ve svém životě s Bohem i s Božími přikázáními a snaží se je realizovat, jeho vnitřní oko je zdravé.

Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez,

Ježíš nám jednoduchým způsobem ukazuje, že získávat poklady na zemi je velký nerozum. Říká, že mol a rez je ničí a zloději kradou. Navíc, hlavním zlodějem, který všechno ukradne, je smrt. A Ježíš říká: „Buďte připraveni, nevíte dne ani hodiny“, a ukazuje na člověka, kterému se bohatě urodilo, a který plánoval, že si postaví velké sýpky a bude mít zabezpečenou budoucnost. Bůh mu řekl: „Blázne, ještě této noci požádám tvou duši a čí bude to, co sis nashromáždil?“ Toto slovo platí nejen oligarchům či nějakým boháčům, ale platí každému z nás. Proč? Protože rovněž platí: „Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez…“ To je příkaz: máme shromažďovat poklady v nebi.

Ježíš v modlitbě „Otče náš“ zdůrazňuje sedm proseb, kterými máme prosit Nebeského Otce. Jedna z nich je prosba o odpuštění: „A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“. A právě k této prosbě dává komentář. Tedy zdůrazňuje, že musíme v denním životě realizovat odpouštění bližním. Je třeba vědět, že Bůh je milosrdný, odpouští všechny hříchy, když Ho prosíme. Ale je zde jedna podmínka: i my musíme odpouštět těm, kteří nám ublížili. Základní věcí, aby se pro nás odpouštět druhým stalo samozřejmostí, je, že se stavíme do pravdy o sobě. To znamená, že si sebekriticky přiznáváme své viny, kterých jsme se dopustili vůči Bohu. Nehledali jsme nejprve Boží království a jeho spravedlnost, nestaráme se o spásu své duše, bojkotujeme pravdu a realitu smrti a nechceme s touto realitou počítat. Jako pštrosi strkáme hlavu do písku, abychom nemuseli vzít vážně pravdu, že nás po smrti čeká Boží soud a pak bude buď peklo, anebo nebe. Odtud už se nikdo nevrátí.  Čas je drahocenný, a my žijeme v lhostejnosti, dokonce ve vzpouře proti Bohu, Jeho přikázání nezachováváme, a ani je neznáme a nesnažíme se je poznat. Kdejaká marnost a lež nás přitahuje, abychom ji poznávali a přijali ke své vlastní škodě. Za tyto hříchy pak přicházejí deprese, nenávist k druhým, izolování se, nemoci, neřešitelné problémy, rozbití rodin, konfliktní situace, ale ani tehdy si nechceme přiznat pravdu a vidět i svou vinu. Proviňujeme se vůči bližním z nedbalosti, ze závisti, z žárlivosti, z hněvu, z pýchy, a nejen to. Máme si být vědomi i hříchů, kterých se dopouštíme v našem myšlení, protože nic není skryto, co nebude odkryto.

Ježíš dává konkrétní návod k modlitbě. Jako první, co radí dělat, je: „vejdi“, tedy neříká: „zůstaň venku“. Na otázku kam vejít, říká: „do svého pokojíku“. Pokojík je dvojí – fyzický a duchovní. Duchovním pokojíkem je naše nitro. Zavíráme za sebou dveře našich smyslů, které ještě prožívají každodenní zážitky, a pak jsme schopni se koncentrovat, v podstatě soustředit se na uvědomění si Boží přítomnosti. Bůh je zde, otvírám Mu a zároveň v mém vnitřním pokojíku, ve skrytosti, jak říká Ježíš, Otec slyší. Proto je třeba se modlit zde, navázat kontakt s Bohem. Prvním krokem modlitby je úkon kajícnosti. Přiznat si před Bohem své chyby a hříchy, svévolnosti, prázdná slova, zlé myšlenky atd.

Kromě osobní modlitby je i společná modlitba, ale o té zde Ježíš nemluví. Máš vejít do svého, ne do cizího pokojíku. Je třeba mít i ve svém bytě místo, kde se dá modlit!