„Neboť kdo zemřel, je ospravedlněn od hříchu. Jestliže jsme tedy s Kristem zemřeli, věříme, že s ním také budeme žít.“ 

 Co znamená výrok „kdo zemřel, je ospravedlněn od hříchu“? V tomto textu se nemyslí fyzická smrt, ale duchovní zemřítí síle hříchu, která ovládá člověka. Proto je řečeno, že takový člověk je od hříchu osvobozen. Řecké slovo „dikaiosiné“ (ospravedlněn), které je zde použito, v biblické řeči znamená 1) naplnění vůle Boží, toho, co žádá Bůh; 2) osvobození od hříchu; 3) ospravedlnění člověka Bohem, smíření člověka s Bohem.

ad 1) Bůh žádá, abychom skrze víru a poslušnost Božím přikázáním naplnili vůli Boží.

ad 2) Pokud jsme vírou aktuálně sjednoceni s Ježíšem a plníme Boží přikázání, jsme osvobozeni od hříchu.

ad 3) Ospravedlnění – dikaiosiné – vede ke svobodě a k naplnění vůle Boží, ale znamená i ospravedlnění člověka od jeho hříchů a smíření s Bohem.

„Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží.

Je zde pro pokřtěné řečeno jako samozřejmost, že „spolu s Kristem byli vzkříšeni“ – Kdo to chápe a kdo to prožívá? Co to znamená? Opět jde o tajemství víry, o hlubokou pravdu, do níž uvádí Duch svatý maličké, tedy pokorné.

Kristus byl vzkříšen jen jedenkrát, a to v neděli po Velkém pátku, kdy byl ukřižován. Zde hraje roli tajemství víry, kterou nám dává Bůh, a také zaslíbení, které je s ní spojeno. Víra přechází do spojení s Ježíšem, do duchovního spojení, a přechází v agapé, to je v Boží lásku, která nám byla vlita do srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Ř 5,5).

„Víme přece, že starý člověk náš byl spolu s ním ukřižován, aby bylo umrtveno tělo hříchu, a my už hříchu neotročili.“

V prvních pěti kapitolách listu Římanům se mluví o hříších. V 6. kapitole se mluví o hříchu v jednotném čísle, tedy jako o kořenu, z něhož vycházejí ostatní hříchy. Tím kořenem hříchu je ložisko zla v nás, tedy dědičný hřích či porušená lidská přirozenost, která byla u prvních lidí v ráji infikována hadem, to je ďáblem. Místo toho, aby ve zkoušce stáli věrně v Božím slově, odmítli ho a uvěřili slovu ďáblovu, lži. Tak vešlo ďábelské semeno do lidské přirozenosti. Tím semenem je dědičný hřích, který programuje člověka, aby podlehl postupné entropii, sebezničení morálnímu i duchovnímu, a uvrhl ho do věčné záhuby. To vidíme markantně v dnešní době, kdy lidstvo jako by ztratilo zdravý rozum a masově koná svou vlastní sebevraždu: gender demoralizace spojená s kradením dětí rodičům, technologie bratrovražedných válek, škodlivé vakcíny pro děti, které působí narušení imunitního systému a plodnosti, geneticky modifikované potraviny, léky, které způsobují vyvolání jiných chorob, rozšíření rakoviny, AIDS, destruktivní kultura, jejímž následkem je systematická amoralizace, nezodpovědnost, nárůst zločinnosti, narkomanie.

„Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt,

V tomto verši nám slovo života zdůrazňuje slovo: „pohřbeni“. Když je někdo pohřben, znamená to, že předtím nastala absolutní smrt. Čili pokud jsme sjednoceni aktuálně vírou s Kristovou smrtí, pak hřích v nás, starý člověk, tedy ložisko zla, je mrtvé, nečinné. A právě nyní se otvírá druhé tajemství spojené s křtem: začne v nás působit nový život. To však není život andělský anebo nějaký náš (fiktivní) minulý život, to je život Boží, život Ježíše Krista v nás! Skrze víru a jednotu s Kristovou smrtí dáváme místo Bohu, Ježíši Kristu, aby v nás mohl žít. A to je naše největší důstojnost! Zároveň je to maximálně plodné využití času, který v tomto pozemském životě máme, protože můžeme konat skutky, které mají hodnotu pro věčnost. Mol ani rez je nezkazí ani zloději nám je neukradnou. Pokud žijeme v jednotě s Ježíšem, dáváme prostor, aby v nás On sám prosazoval vůli Boží tak, jak se modlíme v Otčenáši: „Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi“ – v mé duši. Tím současně konáme misii pro záchranu duší. Náš život se stane plodným a jednou obdržíme korunu věčné slávy za to, že jsme přijali Krista, zůstali Mu věrni a realizovali tajemství křtu svatého. To znamená: vcházeli jsme do Kristovy smrti, čili umírali své vlastní vůli a zlým myšlenkám, pocitům a lžím, a chodili v pravdě, v novém životě, tedy dávali prostor, aby v nás Ježíš žil. Celé tajemství křesťanství je v jednom slově, a to ve slově: SPOLU. Tedy Ty a já, Ježíši, spolu, spolu v utrpení, ve smrti, ve vzkříšení a nakonec v Boží slávě. Spolu – Ty a já. Nyní a tu.

„Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt?“

V 5. kapitole listu Římanům se několikrát opakuje, že skrze jednoho člověka přišel hřích a skrze druhého přišla milost – vykoupení. Konkrétně 12. verš uvádí: „Skrze jednoho člověka vešel do světa hřích a skrze hřích smrt, tak také smrt přešla na všechny lidi, poněvadž všichni zhřešili.“ A v 15. verši je napsáno: „Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu.“

Zde se zdůrazňuje, že Ježíš je člověk, tedy že Bůh vzal na sebe naši lidskou přirozenost. Samozřejmě, na jiných místech Písma je zase zdůrazňováno jeho božství. Ježíš je pravý Bůh a pravý člověk. Bludaři a heretici se snaží útočit buď na Kristovo božství tím, že vzbuzují dojem, jako by byl pouze člověk, anebo naopak někteří heretici záměrně zdůrazňují, že Ježíš je Bůh, a tvrdí, že člověčenství měl jenom zdánlivé.

Zde je znovu zdůrazněno: jediné provinění Adama přineslo odsouzení všem jeho potomkům. Ale na druhé straně zase jediný čin spravedlnosti jiného Adama, Ježíše Krista, přinesl všem ospravedlnění a život. Je tu však jeden problém. Kristus zemřel za všechny lidi, ale ne všichni budou spaseni. Aby byli spaseni, musí si svůj hřích přiznat před sebou i před Bohem a vírou přijmout ospravedlnění a život, které jsou nám dány skrze Ježíšův čin spravedlnosti. Boží Syn spravedlivě zaplatil na dřevě kříže za všechny naše hříchy. Proto podmínkou přijetí tohoto ospravedlnění, které nám Ježíš získal na kříži, je pravdivé pokání spojené s vírou, že Ježíš je Boží Syn, pravdivý Spasitel a že opravdu zemřel i za moje konkrétní hříchy. Já Mu ty hříchy odevzdávám a přijímám s vírou v duchu pod křížem Jeho odpuštění.

„S milostí tomu však není tak jako s proviněním. Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu.“

 Toto slovo života znovu ukazuje na vztah k Adamovi, skrze něhož přišel hřích do lidské přirozenosti, a ukazuje na náš vztah ke Kristu, skrze něhož je nám darována milost ospravedlnění.

V předcházejícím 12. verši je napsáno: „Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili.“ V tomto verši se uvádí, že skrze jednoho člověka, Adama, jsme zdědili hřích a skrze hřích smrt. Smrt zasáhla nás všechny, my všichni jsme zhřešili. Malé dítě nemůže zhřešit vědomě, ale už v sobě má zděděný program a při první příležitosti začne hřešit.

„Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost. Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete.“

Rovněž je dobré přečíst si celou 5 kapitolu listu Galaťanům. Kromě otázky obřízky je zde ukázaná pravá svoboda z Božího Ducha. Ve 13. až 15. verši je napsáno: „Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého! Jestliže však jeden druhého koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili.“

Toto je jakoby úvod k našemu slovu života. Je zde jasně ukázáno, že máme žít z moci Božího Ducha. A pak nepodlehneme tomu, k čemu nás táhne tělo; tedy nestaneme se otroky lidských vášní.

„Je správné horlit, ale pro dobrou věc a vždycky, nejen tehdy, když jsem u vás, moje děti. Znovu vás v bolestech rodím, dokud nebudete dotvořeni v podobu Kristovu.“

Než se zamyslíme nad hloubkou Božího slova, je dobré si přečíst celou čtvrtou kapitolu listu Galaťanům, v níž je toto slovo. Duch Boží nám zde skrze apoštola Pavla předkládá více pravd. Od 12. verše se apoštol Pavel osobně obrací na křesťany z Galacie: „Snažte se mi porozumět, bratří, jako já mám porozumění pro vás; prosím vás o to. Nic jste mi neublížili. Víte, že jsem byl nemocen, když jsem u vás poprvé zvěstoval evangelium. Vy jste se však ode mne neodvrátili s ošklivostí, ačkoli to pro vás bylo pokušením, ale přijali jste mne jako posla Božího, jako Krista Ježíše. Kam se podělo to vaše nadšení? Mohu vám dosvědčit, že kdyby to bylo možné, byli byste pro mne obětovali vlastní oči. Stal jsem se vaším nepřítelem tím, že vám říkám pravdu? Oni se o vás horlivě ucházejí, ale nemyslí to dobře; chtějí vás připravit o spásu a strhnout vás na svou stranu.“ Apoštol připomíná Galaťanům jejich prvotní nadšení, když jim slovem i mocnými činy hlásal Ježíše. Jejich upřímnost byla velká.

„Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši.Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli.“

 Po tomto Božím slově, které si budeme rovněž dva týdny připomínat, následuje: „Není tu už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahámovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.“ Uvědomme si, že skrze víru, ne skrze skutky, jsme syny Božími, a to v Kristu Ježíši. My jsme duchovně v Něm, nejen skrze křest, jak je řečeno, že jsme pokřtěním v Krista také Krista oblékli, ale i skrze víru a skrze svaté svátosti si máme uvědomovat tuto hlubokou pravdu a z ní čerpat sílu k duchovnímu boji i radost z toho, že Ježíš je s námi, že my jsme v Něm a On je v nás. Tak, jak Ježíš řekl: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, přebývá ve mně a já v něm.“ A to se děje ve svaté liturgii při svatém přijímání.

 „Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu.“

Tomuto Božímu slovu, které si budeme připomínat dva týdny, v téže kapitole předchází: „Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život.“ (Ř 5,6-7)

V 8. verši je pak zdůrazněno: „Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“ (Ř 5,8)

A pak následuje 9. verš: „Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím Jeho krve, budeme skrze Něho zachráněni od Božího hněvu!“ Je třeba vědět, že jsme byli ospravedlněni ne něčím menším, ale prolitím Ježíšovy krve! A tím jsme také zachráněni od spravedlivého trestu za naše hříchy, jsme zachráněni od Božího hněvu.

Před tímto veršem je napsáno: „Jak je to potom se zákonem? Byl přidán kvůli proviněním jen do doby, než přijde ten zaslíbený potomek; byl vyhlášen anděly a svěřen lidskému prostředníku. Prostředníka není potřebí tam, kde jedná jen jeden, a Bůh je jeden. Je tedy zákon proti Božím slibům? Naprosto ne! Kdyby tu byl zákon, který by mohl dát život, pak by vskutku spravedlnost byla ze zákona.“ Tedy apoštol Pavel nám znovu vysvětluje, že ospravedlnění od hříchu neboli tzv. spravedlnost nezískáváme ze zákona, tedy z jeho zevnějšího plnění. Klademe otázku: Jaký smysl má tedy zákon? Na to odpovídá 22. verš, který si budeme opakovat následující dva týdny: „Ale podle Písma je všechno v zajetí hříchu, aby se zaslíbení dané víře v Ježíše Krista, splnilo těm, kdo věří.“ Tedy je zde řečeno, že podle Písma je všechno v zajetí hříchu. Jinými slovy – zákon nás usvědčuje ze hříchu, ale neosvobozuje nás od něho. Osvobozuje nás od něho víra v Ježíše Krista. Tedy zaslíbení se naplňuje na těch, kdo věří v Ježíše Krista. Proto centrem naší víry i spásy je osobní vztah ke Kristu.

Tomuto výroku v 18. verši předchází v 13. verši zmínka o kletbě zákona, kterou na sebe vzal Ježíš. A dále je vysvětleno: „To proto, aby požehnání dané Abrahamovi dostali v Ježíši Kristu i pohanské národy, abychom zaslíbeného Ducha přijali skrze víru.“ Je zde řečeno, že to požehnání, které Bůh dal Abrahamovi, v Kristu je dáno i pohanským národům, tedy i nám. Co se týká židů, fyzických Abrahamových potomků, vztahuje se jen na ty, kteří vírou přijali Ježíše. Proroci a svatí Starého zákona věřili, že přijde Mesiáš a vírou, kterou měli, Ho de facto už předem přijali. Nakonec první, kdo Ježíše přijali, byli apoštolé, kteří byli židé, tedy tělesní potomci Abrahama. Jsou jiní potomci Abrahama, kteří Krista ukřižovali, a to byli židovští zákoníci, farizeové a velekněží, dnes jsou to většinou židozednáři.

„Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe.“

Je řečeno, že Kristus nás vykoupil z kletby zákona. Člověk však předpokládá, že Mojžíšův zákon přináší požehnání, a ne kletbu. Jak tomu tedy máme rozumět? V 10. verši stojí: „Ti, kteří spoléhají na skutky zákona, jsou pod kletbou, neboť stojí psáno: Proklet je každý, kdo nezůstává věrný všemu, co je psáno v zákoně a nečiní to.“ V listě Jakubově se píše: „Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem.” (Jak 2,10) Žádný člověk není schopen plnit všechny požadavky zákona. Tedy na všechny lidi dopadá prokletí zákona. Verš 11 říká: „Je jasné, že nikdo není před Bohem ospravedlněn na základě zákona, neboť čteme: Spravedlivý bude žít z víry.“ Tedy ospravedlnění z hříchu se děje z víry v Ježíše Krista. Proč? Protože Ježíš vzal prokletí, které dopadá na každého z nás za naše hříchy, dobrovolně na sebe, aby nás tohoto prokletí, které je ovocem hříchu, zbavil a aby nás zbavil i smrti věčné, kterou hřích zapříčinil.

Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti.

 Apoštol Pavel v listě do Korintu mluví o vzkříšení z mrtvých.

Píše: „Chci vám připomenout, bratři, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám ho zvěstoval.“ (1Kor 15,1-2) Pak apoštol vyjmenovává, že Ježíš se ukázal Petrovi a Dvanácti a pokračuje: „Potom se ukázal více než pěti stům bratří najednou, většina z nich je dosud naživu. Někteří však zemřeli.“

Tradice říká, že Ježíš se nejprve ukázal své matce, během neděle vzkříšení pak Marii Magdaléně, dále ženám, Petrovi, odpoledne učedníkům, kteří šli do Emaus, a pak ještě večer apoštolům, kteří se shromáždili ve večeřadle. Za týden se znovu ukázal apoštolům, když už s nimi byl i apoštol Tomáš. Potom šli apoštolé do Galileje a tam se jim Ježíš ukázal u Genezaretského jezera; bylo to brzy ráno. V rozhovoru se obrátil obzvlášť na apoštola Petra, kterému předal moc být vrchním pastýřem nad Jeho stádem. Pak se ukázal pěti stům bratřím.

Je jasné, že nikdo není před Bohem ospravedlněn na základě zákona, neboť čteme: ‚Spravedlivý bude živ z víry.‘ 

Zde je jasně řečeno, že nikdo nebude ospravedlněn na základě zákona, a je zdůrazněno, že spravedlivý bude žít z víry. Uvědomme si znovu termín spravedlivý jak z přirozeného pohledu, tak z pohledu Písma. Spravedlivý je ten, který dává každému to, co mu patří; Bohu, co patří Bohu, bližnímu, co patří bližnímu, a sobě, co patří jemu.

Když nám Bůh projevuje lásku, je nespravedlností odplácet ji nezájmem. Pán Ježíš za nás vydal svůj život na kříži a my Mu odplácíme bojkotem a nevěrou. To je nespravedlnost. Máme být spravedliví – vděčností a láskou mu odplácet Jeho velkou lásku.

Z pohledu víry se slovem spravedlnost myslí také ospravedlnění nebo očištění od různých nespravedlností a hříchů. Ospravedlnění docházíme skrze víru; ne svými skutky, ale vírou, která je spojena s přiznáním svých vin před Bohem. Vírou se sjednocujeme s Kristovou smrtí na kříži, tedy každý osobně věříme Božímu slovu, že Ježíš zemřel i za všechny moje hříchy a pokud chodím ve světle, Jeho krev mě očišťuje od každého hříchu (srov. 1J 1,7-9).

Na 6. a 7. verš, kde se hovoří o ospravedlnění z víry, navazuje verš 8. Je řečeno, že Písmo předvídá, že Bůh na základě víry ospravedlní pohanské národy. Příkladem je samotný Abraham, který byl pohan, ale uvěřil Bohu, uvěřil v Jeho všemohoucnost a přijal Boha jako svého nejvyššího Pána a podřídil Mu svůj život. Přijal jako normu morální zákony, které Bůh vložil do srdce člověka skrze svědomí. V tomto je Abraham příkladem pro pohanské národy. Pokud budou mít Abrahamovu víru, Bůh pohanské národy ospravedlní; to už Abrahamovi zaslíbil slovy: „V tobě dojdou požehnání všechny národy.“ Jenže musíme rozlišovat pohany typu Abrahama a pohany, kteří přijali náboženské systémy, které je blokují a jsou největší překážkou abrahámovské víry, protože pohany nutí, aby uctívali ne jednoho nejvyššího Boha jako Stvořitele a Nejvyššího Zákonodárce, ale aby uctívali démony.

Před 6. a 7. veršem se v 5. verši píše: „Ten, který vám udílí Ducha a působí mezi vámi mocné činy, činí tak proto, že plníte zákon, nebo proto, že jste uslyšeli a uvěřili?“ Znovu zde apoštol zdůrazňuje, že mocné činy i zázraky, které činí Bůh, nečiní proto, že plníme zákon, ale proto, že jsme uvěřili a ve víře stojíme. Písmo jasně zdůrazňuje, že se nesmíme domnívat, že proto, že se svými silami snažíme plnit zákon, nás Bůh ospravedlňuje. To bychom se mýlili, stejně jako kdybychom si mysleli, že proto nám dává Ducha Božího.

Apoštol pak v 6. verši pokračuje: „Pohleďte na Abraháma, uvěřil Bohu a bylo mu to připočteno za spravedlnost.“ Apoštol znovu ukazuje na Abraháma, který je kladen jako vzor víry. On uvěřil Bohu, uvěřil v Boží všemohoucnost, a v této víře stál i přes velké zkoušky. Víra mu byla připočtena za spravedlnost, tedy skrze víru byl ospravedlněn ze svých hříchů. Apoštol v 7. verši pokračuje: „Vězte tedy, že ti, kteří jsou z víry, ti jsou synové Abrahamovi.“

Třetí kapitola listu Galaťanům začíná slovy: „Vy pošetilí Galaťané, kdo vás to obloudil, vždyť vám byl tak jasně postaven před oči Ježíš Kristus ukřižovaný!” A pak následuje verš 2. a 3.: „Chtěl bych se od vás dozvědět jen toto: Přijali jste Ducha na základě skutků Zákona, anebo na základě slyšení víry?“

Ve 2. kapitole apoštol ukazuje na to, že ospravedlnění není ze skutků zákona, ale z víry v Krista (Gal 2,16) a pokud by někdo chtěl dosáhnut ospravedlnění skrze zákon, Kristova smrt by byla zbytečná (Gal 2,21). Tedy k ospravedlnění je nutná víra v Krista Ježíše. A nyní apoštol ukazuje, že tato víra v Krista je nutná i k tomu, aby člověk přijal v plnosti Ducha Božího tak, jak Ho přijali apoštolé v den Letnic. Objasňuje, že Ducha Božího nedostane za skutky zákona, ale opět jen a jen skrze víru v Ježíše.

Před tímto veršem si všimněme ještě předcházející verše; souvisí spolu. Jde o verš 17.-20.

„Jestliže hledáme ospravedlnění v Kristu a jsme tedy zřejmě i my hříšníci, je snad proto Kristus služebníkem hříchu? Naprosto ne! Jestliže chci znovu stavět, co jsem dříve zbořil, usvědčuji sám sebe jako viníka před zákonem.  Já však, odsouzen zákonem, jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ 

Zde je i známý citát, který si často připomínáme, týká se pravdy spoluukřižování. Je velmi hluboký. Vidíme, že je zasazen do určitého celku. Konkrétně apoštol volá: „Spolu s Kristem jsem ukřižován, nežiji já, žije ve mně Kristus“. Dále vysvětluje: „A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího.“ Tedy zdůrazňuje víru v Syna Božího a dodává: „Který si mě zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ A pak následuje verš 21., který si budeme připomínat jako slovo života: „Nepohrdám Boží milostí.“

„Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: ‚Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.’ …tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít.“ (Mt 3, 1-6) Přicházel tam nejenom prostý lid ale také farizeové a saduceové.

Ti si nalhávali, že uniknou Božímu trestu, a to proto, že sebe považovali za duchovní elitu. Mýlili se však. Jan jim řekl, že Božímu trestu neunikne nikdo. Přísně k nim promluvil: „Sekera už je na kořeni stromů; a každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já – nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici shromáždí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm.“ (Mt 3,10-12)

„Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale Jan mu bránil a říkal: ‚Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?’ Ježíš mu odpověděl: ‚Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá.’