Rozjímání nad Gal 5,16-17
„Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost. Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete.“
Rovněž je dobré přečíst si celou 5 kapitolu listu Galaťanům. Kromě otázky obřízky je zde ukázaná pravá svoboda z Božího Ducha. Ve 13. až 15. verši je napsáno: „Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého! Jestliže však jeden druhého koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili.“
Toto je jakoby úvod k našemu slovu života. Je zde jasně ukázáno, že máme žít z moci Božího Ducha. A pak nepodlehneme tomu, k čemu nás táhne tělo; tedy nestaneme se otroky lidských vášní. Ve verši 19. jsou vyjmenovány skutky těla: je to necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky… Toto je ovoce těla a lidského egoismu. Ještě před tím apoštol vysvětluje: „Touhy těla směřují proti Duchu Božímu a Boží Duch proti nim.“ A dále říká: „Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete“ – samozřejmě to platí, když se neřídíme Duchem, ale tělem, to znamená svými vášněmi, pýchou a egoismem.
Pokud žijeme z moci Božího Ducha, nepodlehneme tomu, k čemu nás táhne tělo. „A ovocem Božího Ducha je láska, radost, pokoj, trpělivost…“ A v 24. verši apoštol dodává: „Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali své tělo i se svými vášněmi a sklony.“ Samozřejmě to nelze chápat jako fyzické ukřižování, ale jde o duchovní vyjádření, podobně jako když Ježíš řekl: „Pohoršuje-li tě tvá ruka či noha, usekni a odhoď od sebe.“ To znamená, pokud hněv, nečistota, sebelítost – tento projev těla – chce ovládnout tvého ducha, je třeba ho radikálně paralyzovat, duchovně odseknout takovou myšlenku či pocit a odhodit od sebe, anebo, jak říká apoštol Pavel, ložisko zla v našem těle má být duchovně ukřižováno, paralyzováno, aby nemohlo prosazovat a přinášet zhoubné ovoce. Jde o vnitřní úkon sebezáporu a lásky k Bohu, k sobě i bližnímu.
Po celé dva týdny si v modlitbě uvědomujme to dilema, že tělo je proti Duchu. Pokud je naše tělo podřízené Duchu Božímu, nastává harmonie a my smíme činit to, jak je řečeno: „Přinášejte svá těla jako živou svatou bohumilou oběť, to je vaše pravá bohoslužba.“ A dále: „A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ (Ř 12,1-2)
Jak se prakticky podřizovat Duchu Božímu? Pokud jsme nebděli a udělali nějaký prohřešek, hned, jak si to uvědomíme, postavme se na několik sekund do Božího světla, přiznejme si před sebou a před Bohem, že jsme zhřešili a poprosme Ježíše ukřižovaného za odpuštění, například můžeme třikrát zopakovat: „Ježíši, Ježíši, Ježíši, smiluj se nade mnou hříšným (hříšnou).“ Pak se oddělme od hříšné myšlenky či pohledu a znovu zůstávejme pod vládou Ducha Božího. Pokud přijde nějaké pokušení a uvědomujeme si to předem, prosme krátce Ducha Božího, anebo aspoň s vírou potichu vzývejme Ježíšovo jméno, abychom dostali světlo a sílu přemoct pokušení těla, tedy myšlenku, pocit. Kolikrát stačí jen maličkost, malý sebezápor, sklopení zraku, odejití na jiné místo, a tím dáme prostor Duchu Božímu k spolupůsobení v nás.
Tedy chození v Duchu nás motivuje k obětavé lásce, jak říká Ježíš: „Ten, kdo mě miluje, zachovává má přikázání,“ a dále říká: „Přijdeme k němu,“ Otec i Duch svatý i Ježíš, „a učiníme si u něho příbytek“ (J 14,23). Zachovávání přikázání je spojeno s malými oběťmi, s určitou sebekázní, bez níž obětavá láska k Bohu a člověku není možná. A tato oběť je skutečně naší duchovní bohoslužbou. Tehdy, když ztrácíme pro Boha to zlo, které se nám nabízí a táhne nás, získáváme touto naší obětí, k níž nám dává sílu Duch svatý, pravou svobodu a zároveň přinášíme ovoce Ducha, kterým je láska, radost, pokoj. Tato duchovní bohoslužba je spojena s krátkými momenty živé víry a zároveň s vnitřním sebezáporem, tedy s obětí, která nám přináší pokoj a radost. To je chození v Duchu svatém. Je to velké umění. Musíme se ho učit celý život a skutečně pak zakusíme také přetváření – přerod v Krista. Pak můžeme povědět jako apoštol: „S Kristem jsem ukřižován, nežiji já, žije ve mně Kristus“.
Stáhnout: Rozjímání nad Gal 5,16-17
