29. 7. 2020

Drazí američtí biskupové, kněží a věřící,

obracím se k vám, ale i ke všem křesťanům USA. Poslední dny jsme svědky destruktivní činnosti teroristické organizace pod názvem BLM. Zapaluje chrámy, zneuctívá sochy, dopouští se zločinů a drží obyvatelstvo ve strachu. 24letá matka tříletého dítěte byla na ulici cynicky zastřelena jen za to, že řekla, že každý život má cenu. Její smrt by měla vyvolat odezvu v celé Americe!

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://rumble.com/v4q7efz-kesanm-usa.html   
https://cos.tv/videos/play/52147546274960384   

Apoštolé se po Ježíšově nanebevstoupení vytrvale modlili ve večeřadle Jeruzalémě. Desátý den vytrvalých modliteb, v neděli ráno, kolem deváté hodiny sestoupil Duch svatý jak na apoštoly tak na všechny shromážděné v tom domě: „Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když táhne silný vítr a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali“ (Sk 2,1-4). Mnoho lidí přišlo k domu, kde byli apoštolové. Petr pak mluvil s velkou mocí o Ježíšovi, kterého židé ukřižovali a který vstal z mrtvých a vylil v hojnosti Ducha svatého na přítomné. Reakce na Petrovo svatodušní kázání byla velká: „Proniklo jim to do srdce a ptali se Petra i ostatních apoštolů: ‚Bratři, co máme dělat?‘ Petr jim odpověděl: ,Obraťte se a každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy.‘“ (Sk 2,37-38) „Ti, kdo jeho slovo ochotně přijali, byli pokřtěni. A tak se k nim ten den přidalo na tři tisíce lidí. Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách.“ (v. 41)

Drazí bratři a sestry,

evangelia popisující velikonoční událost svědčí o strachu učedníků a na druhé straně o radostné realitě Kristova vítězného vzkříšení.

Téhož večera byli učedníci ze strachu před židy shromážděni za zavřenými dveřmi. Uprostřed nich stanul Ježíš a řekl jim: „Pokoj vám.“ Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: „Proč jste tak zmatení? A proč vám takové věci přicházejí na mysl? Podívejte se na mé ruce a nohy, vždyť jsem to já. Dotkněte se mě a přesvědčte se!“ (Lk 24, J 20)

Téhož večera… A co bylo téhož velikonočního rána? Na dveře, za nimiž byli ustrašení učedníci, buší Marie z Magdaly a radostně volá: „Hrob je prázdný! Kámen je odvalen! Stráž utekla!“ Apoštolé jí nevěří. Jsou svázáni strachem. Brzy nato přichází skupina žen a oznamuje totéž. Strach ale od apoštolů stále neustupoval. Nikoho z nich nenapadlo říci: „Ježíš nám přece tolikrát opakoval: Syn člověka bude vydán na smrt, ale třetího dne vstane!“ Strach však nepřipustil myslet na tuto Ježíšovu předpověď.

Jednou z forem pokání je svatá zpověď. Pokud však člověk není upřímný před Bohem, svatá zpověď mu nepomůže. Ale ani není potřeba se ze všeho zpovídat. Svatá zpověď je na těžké hříchy. Ale kolika lehkých hříchů se denně dopouštíme! Proto se potřebujeme každý den stavět před Boha a před Jeho spravedlivou soudnou stolici.

Ježíš říká: „Kdo slyší má slova a nezachovává je, toho já nesoudím… Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den.“ (J 12, 47-48) Bůh nám dal pro život jako normu své slovo. A to slovo nás bude soudit, každou naši myšlenku, každý pocit. Pokud si to člověk uvědomí a je skrupulant, propadne depresi. To je však pohled jen z jedné strany. Nicméně je potřebný pro naše tvrdé srdce, které jinak nevidí, neslyší, nevnímá, protože, jak říká prorok David, obrostlo tukem. To znamená, že má hroší kůži. Často je zapotřebí pořádné rány (neštěstí, choroba, rozpadnutí vztahu…), aby se člověk probral z vlažnosti a tuposti.

„Kdo chce zachránit svou duši, ten ji ztratí a kdo ztratí svou duši pro mně a pro evangelium, ten ji zachrání!“ To je podstata – ztratit duši pro Krista a pro evangelium. A v tom je nám příkladem Přesvatá Bohorodička v momentu Zvěstování, když řekla: „Hle, otrokyně Pána, ať se mi stane podle Tvého slova“.

Když Panna Maria řekla: „Jsem otrokyně Pána!“, sestoupil Duch Boží. Jak se to nemožné stane možným? Duch svatý to učiní. Skrze Přesvatou Bohorodičku a Ducha svatého chce v nás Ježíš žít. Jak? Chce, abychom Mu do poslední věci dali svou vůli. Abychom Mu dali všechno. Abychom milovali Boha celým srdcem, celou duší a vší silou. Podstatou toho, aby Bůh v nás mohl žít, aby se v nás Ježíš mohl vtělit, je Mariina poslušnost: „Hle, otrokyně Pána!“ Tedy všechno dát Bohu, jako Přesvatá Bohorodička. Dát Mu svou vůli: „I když tomu nerozumím, ale chci sloužit Tobě, Pane!“

Každý z nás musí počítat s realitou smrti, to znamená s neodvratným, nenávratným přechodem z času do věčnosti a pak také s realitou Božího soudu. Také je potřebné se zamyslet nad tím, co následuje po soudu. To je třetí realita: věčné nebe, nebo věčné peklo. Potom ještě čtvrtá realita, která je pouze v čase – jde o Boží milosrdenství, které je samozřejmě spojeno s přiznáním si hříchu a obrácením se na Ježíše.

Nyní se zastavme jenom u první reality: realita smrti. Tato otázka se týká každého: „Kdy nastane? Dnes? Zítra nebo tento rok?“ Člověk neví den ani hodinu. Co říká Ježíš? „Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“ (Mt 24,44) Čili smrt přijde jako zloděj. „Bděte!“ (Mt 25,13) „Buďte připraveni!“ (Lk 12,35) Proč máme být připravení? Protože hned po smrti následuje Boží soud. Člověk se už nikdy nevrátí. Opustí vztahy k lidem, opustí vztahy k věcem, nenávratně odejde. Když nastane smrt, duch se oddělí od lidského těla. Tělo je dáno do rakve a vloženo do země. Nakonec z člověka zůstane jen trochu prachu, jak říká Bible: „Prach jsi a v prach se navrátíš.“ (Gen 3,19) To je realita, k tomu spějeme.

Christos raždajetsja!

Svátky Kristova narození jsou spojeny s křesťanskými tradicemi, radostným koledováním a milou atmosférou vzájemné lásky. Děti se už dlouho předem těší, rodina se sejde, a rovněž mnozí, kteří jinak během roku nenavštěvují bohoslužby, o Vánocích přijdou. Upřímní křesťané se připravují na Vánoce po celou Filipovku [*], která má charakter pokání, uvědomění si svých hříchů, své bídy, a očekávání Mesiáše, Spasitele. Nejpodstatnější je, abychom o Vánocích znovu obnovili svůj vztah k Bohu a znovu, vírou, přijali Ježíše. Křesťanský pozdrav „Christos raždajetsja! Slavimo Joho!“ vyjadřuje hloubku vánočního tajemství. Bůh k nám znovu přichází a znovu se rodí tam, kde najde upřímné srdce, toužící po pravdě, spravedlnosti a věčném štěstí.

Mezi tradice Vánoc patří i vertepy. Vy, kteří je hrajete, a sami přitom máte osobní vztah k Ježíši, získáváte svým svědectvím víry milost, aby se Kristus rodil i v těch, kteří upřímně tuto vánoční scénku prožijí.

Podívejme se teď duchovním pohledem na Ježíšovu Matku. Co asi prožívala před narozením Ježíše, při narození i po narození. Narození Kristovo je bytostně spojeno s vtělením Božího Slova. To byl největší zázrak v celém vesmíru. Bůh se z lásky k nám rozhodl vysvobodit nás z temnoty hříchu a lidské bídy. Boží Syn vzal proto na sebe naši lidskou přirozenost a nakonec velké utrpení spojené se smrtí na kříži. Tím dovršil naši spásu. Zaplatil za naše hříchy a otevřel nám cestu do věčného štěstí v nebi.

Bůh stvořil člověka, avšak skrze jeho neposlušnost vešel do světa hřích a skrze hřích smrt (srov. Ř 5,12). Prvotní – dědičný hřích je jed, který ničí lidskou přirozenost. Přesněji řečeno: otravuje ji. Ona není totálně zničená, ale je otrávena tím hříchem. To může vidět každý sám na sobě, jak říká i sv. Pavel: „Nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.“ Bolestně konstatuje: „Nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá.“ A pak volá: „Já nešťastný člověk!“ To je napsáno v 7. kapitole listu Římanům. Čili v nás to zlo je, ať chceme či ne. Ono zatemňuje náš rozum, paralyzuje naši vůli, abychom nekonali to, co je dobré, a tlačí nás do zlého. To je program hříchu.

A proto přišel Ježíš. Bůh se stal člověkem, aby nás vysvobodil z otroctví hříchu. V Lukášově evangeliu je napsáno o Jeho nadpřirozeném vtělení. Anděl Hospodinův přišel k Panně Marii, která žila v Nazaretě a kterou si Bůh vyvolil, aby se stala Matkou Spasitele. Řekl jí: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš.“ … Maria řekla andělovi: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“ (Lk 1,30-35)

„Dnes se vám narodil Spasitel, to je Kristus Pán!“

Drazí bratři a sestry,

toto slovo zvěstovali andělé v tu noc, v níž se narodil Ježíš Kristus, náš Spasitel. Boží Syn vzal na sebe naši lidskou přirozenost kromě hříchu, aby nás z duchovní infekce hříchu vysvobodil. Ta nás zatemňuje, zotročuje a táhne do věčného zavržení. Boží Syn za naše hříchy spravedlivě zaplatil. Je však třeba vědět, že odpuštění hříchů je spojeno se zvěstováním pokání. On sám předpověděl, že „v Jeho jménu bude zvěstováno pokání na odpuštění hříchů všem národům.“ (Lk 24,47)

Jistý misionář řekl: „Hřích činí nešťastným jedince a činí nešťastnými celé národy.“ Dnes jsme svědky toho, že hřích se nenazývá v pravdě tím, čím je, tedy zlem. Pomocí různých manipulací se podává jako dobro, nazývá se darem, lidským právem, a přitom se zamlčuje jeho zhoubné ovoce. Hřích vede k sebezničení jedince i celých národů. Dokonce se uzákoňuje. Naproti tomu dobro a pravda jsou zákonem trestány.

Na Ukrajině v Kyjevě proběhla tyto dny velká manifestace křesťanů. Stáli před parlamentem celou noc, modlili se a také provolávali: „Ukrajina ne Sodom! Ukrajina za Christom!“ (Ukrajina není Sodoma! Ukrajina je za Krista!)

Slavíme svátek Obětování Panny Marie. Boží slovo říká: „Blahoslavení, kteří slyší Boží slovo a zachovávají ho“. To samé řekl Ježíš na závěr horského kázání, které začíná blahoslavenstvími a končí podobenstvím o dvou stavitelích. Jeden stavitel stavěl na písku a druhý na skále. Kdo Boží slovo slyší a nezachovává ho, staví na písku, ale ten, který ho slyší a realizuje, staví na skále. A v tom je vyjádřena podstata cesty naší spásy.

Bohužel, dnešní teologická studia vedou jen k teoretizování a racionalismu. To vše je dům na písku – místo pokání, zřeknutí se samého sebe a následování Krista, pouhé mudrování.

Panna Maria byla už jako malé dítě zasvěcena v chrámě Bohu. Je potřebné, abychom i my, kteří jsme se zasvětili Bohu a chceme Mu patřit jako Ona, si své zasvěcení skutečně jasně uvědomovali.

Ježíš říká: „O cokoliv budete prosit ve jménu mém, učiním to.“ (J 14,13) Uvědomme si, že máme takovou moc skrze víru, takovou šanci! Ježíš říká: „o cokoliv“. To je takový absolutní termín. Ale je to hluboce pravdivé. Člověk to však pochopí, až když si uvědomí, co je víra, jaké má dimenze. Je víra, která je nutná ke spáse, ale pak je i víra, která nás sjednocuje s Bohem, víra, skrze kterou se projevuje Boží všemohoucnost, skrze kterou Bůh koná zázraky. Jak velký zázrak je, když se za někoho modlíme a on uvěří! To je jako vzkříšení mrtvého! A možná ještě víc. To není v našich silách. Je tam naše spolupráce, ale výsledek je zásahem Boží všemohoucnosti.

Modlíš se za obrácení pohanů, kteří žijí kolem nás, moderních pohanů – odpadlých křesťanů v národech bývalé křesťanské Europy?

Takové prosby se týkají duchovní roviny a přinášejí nejen částečné, časné dobro, ale i věčné. Bůh však kolikrát vyslýchá, a to mnohdy i zázračně, naše prosby za různé hmotné věci. I za ně se máme modlit, abychom zase moc nelétali v duchovnu a neskončili v nějaké abstrakci. Bůh chce, abychom prosili i za všední každodenní chléb, abychom prosili i za řešení našich prostých životních problémů, ať už se týkají zdraví, či našich vztahů, živobytí, práce… Když prosíme s vírou, Bůh vchází do té konkrétní situace a řeší ji. On řeší i neřešitelné věci.

Pro vyslyšení modlitby je hlavní naše víra. A s čím je otázka víry spojena? Závisí na naší očištěnosti. Pokud jsme očištěni, pak dostáváme světlo, milost i víru – Boží víru, která hory přenáší.

V 15. kapitole Janova evangelia Ježíš mluví podobenství o kmeni a ratolestech. Říká: „Já jsem vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce.“ Tedy: Bůh nás čistí. Koho Bůh miluje, toho křížem daruje. Je pro nás velkým dobrodiním, když po obrácení, po přijetí Ducha svatého, přichází očista, pronásledování, různé nezdary… Ale je třeba, abychom je dokázali s vírou přijímat. A když je s vírou přijímáme, Bůh nám zjeví proč to tak je, anebo ukáže užitek toho všeho. Máme proto s vírou za všechno děkovat. Nejenom ústy, ale i vnitřně, celým srdcem. Ježíš dále říká: „Vy jste čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně…“ (J 15,3-4) Zde si všimněme toho slova: „Zůstaňte ve mně.“ Tu mluví Ježíš o naší jednotě s Ním; nejen že člověk vejde do jednoty s Ježíšem, On říká: „Zůstaňte ve mně.“ Tedy máme aktivně i pasivně zůstávat v Kristu.

Apoštol Pavel v listě Římanům 3,23-24 píše: „…všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy…“ A prorok David volá: „…zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka.“ (Ž 51,7) Každý člověk už ve chvíli početí na sebe bere smutné dědictví Adama a Evy – dědičný hřích, prokletí, ztrátu Boží slávy. Tak přichází na svět, ať chce nebo nechce.

Bůh stvořil anděly, ti byli postaveni do zkoušky a museli se pro Boží slávu rozhodnout. Jedni ve zkoušce obstáli, ale z druhých se stali démoni. Nás lidi Bůh nestvořil jako zvířátka, která nemají rozum a oslavují Boha jenom tím, že jsou. I člověk je postaven do zkoušky, či spíše je do ní jaksi hozen, protože je tu realita, že „všichni zhřešili“. A to platí už i o malém dítěti, které sice ještě žádný vědomý hřích nekoná, a přesto je však už v tom systému hříchu a musí hřešit, ať chce nebo nechce, protože je v něm egoismus a dobro je namíchané se zlem. Když pak dítě začne více používat rozum, už se rozjede ten mechanismus v nás – už hřeší. Chce dobro, ale koná zlo. Je to takový nespravedlivý systém! To není jedna ku jedné. To zlo jde z nás samo. Vidíme to v každodenním jednání. Člověk i chce dobro, chce spravedlnost, ale… Někdy dokonce i ten, kdo zabijí je přesvědčen: „Jednám spravedlivě. Mstím se těm lidem, protože jsou zlí. Vykonávám spravedlivost.“ Tak se dokáže ospravedlnit sám před sebou i před druhými dokonce i vrah nebo svobodný zednář. I ti, kteří konají zločiny, jsou přesvědčeni, že konají dobro. A Bůh to dopouští, protože člověk sám to zlo v sobě miluje a nechce konat pokání. To je tajemství zla, které v nás působí přesto, že jsme stvořeni k obrazu Božímu.

Ježíš říká: „A o cokoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu.“ (J 14,13) My tedy můžeme vystupovat ve jménu Ježíšově. Můžeme dát Ježíši v konkrétním čase a prostoru možnost zasáhnout, vykonat zázrak. Ježíš říká: Učiním to! Podmínka je však: prosit. A prosit „ve jménu mém“. Ježíš zde také říká slovo „o cokoliv“, dokonce několikrát opakuje: „o cokoli budete prosit…“ Samozřejmě to znamená o cokoli, co je ve shodě s vůlí Boží, ne o to, co jí protiřečí. Když budu prosit o něco zlého, Bůh mi to nedá, i když to mohu myslet i upřímně, protože jsem oklamán. Bůh to nedá a dá něco jiného, co je mi opravdu k užitku, protože mě miluje.

Vyslyšení modlitby ovlivňuje mnoho jemných věcí. Hlavním problémem je však naše víra – jestli vůbec věříme. V tu chvíli totiž musím věřit, že opravdu platí: „O cokoliv budete prosit ve jménu mém, učiním to…“ Musím věřit v Boží všemohoucnost, vnímat v tu chvíli: „Ano, tady jsou přirozené zákony, které Bůh dal a tak a tak působí… Já teď prosím o výjimku z těch zákonů, aby Bůh do nich zasáhl… A to je zázrak.“ Jsou i psychologické zákony a zákonitosti. I tam Bůh chce zasahovat skrze modlitbu. A zvláště tam.

Asi před 30 lety jsem byl ve farnosti, kam přicházeli mladí lidé a o prázdninách jsme se prakticky celý týden spolu modlili a rozjímali nad Božím slovem. Mnozí studenti přijížděli až z Prahy, jiní z Ostravy nebo z okolí. Chrám v mé farnosti byl zasvěcený právě Přesvaté Bohorodičce. Byla to vlastně taková katedrála. V neděli na mši svatou tam však přicházelo jenom 30 lidí, někdy ani to ne, a v týdnu jedna nebo dvě staré paní. Snažil jsem se proto využít podmínky, do kterých mě Pán dal. Věděl jsem, že teď je čas modlit se a pracovat s mladými lidmi, kteří na faru přijížděli. Přicházelo deset, dvadcet a někdy i 30 studentů ve věku 18 až 25 let.

Jednoho dne přišel mladý muž, který byl protestant,a řekl: „Navštívil jsem různá společenství a dozvěděl se o vás, že jste katolíci a působí zde Boží Duch.“ Měl jednu prosbu, proto jsem mu řekl, že jestli chce, může se s námi zůstat modlit. Modlili jsme se hodinu tak, že po patnácti minutách vnitřní modlitby byla vždy 5minutová přestávka. Poté jsme měli 15 minut, nebo i půl hodiny sdílení, co kdo prožil v modlitbě, nebo jak bylosloven Božím slovem, které četl o přestávce.

Velmi pěkným příkladem věrnosti Bohu a Jeho přikázáním je sedm Makabejských mučedníků a jejich matka. V 2. knize Makabejských, v 7. Kapitole, je napsáno: „Stalo se, že bylo zajato sedm bratrů i s matkou, a král, aby je donutil jíst jim zakázané vepřové maso, chtěl toho dosáhnout mučením biči a řemeny…“ –aby přestoupili Boží zákony. Jak reagovali zajatí? „Jeden z bratrů prohlásil jménem všech:‚Co chceš na nás vyzvídat, co se chceš dozvědět? Jsme připraveni raději zemřít než překročit zákony otců.‘“A zákony otců byly Boží zákony. Král se na takovou řeč rozhněval a poručil rozpálit pánve a kotle. Jakmile byly rozpáleny, nařídil, aby tomu, co mluvil, vyřízli jazyk a stáhli kůži z hlavy, jak to dělají Skythové, a zohavili jej; ostatní bratři a matka museli přihlížet. Potom nařídil, aby ho na celém těle zmrzačeného, ale ještě živého, donesli k ohni a pálili na pánvi. Když se z pánve valil hustý dým, ostatní s matkou se navzájem povzbuzovali

6.7.2019

Drazí poutníci, bratři a sestry,

každému upřímnému Čechu zní v uších životní program kazatele z Betlémské kaple: „Hledej pravdu, miluj pravdu…!“

6. červenec se stal pro Čechy památným dnem. Tehdy za pravdu zemřel na Kostnické hranici Mistr Jan Hus. Před čtyřmi lety, kdy jsme si připomínali 600. výročí jeho mučednické smrti, Byzantský katolický patriarchát vyhlásil tohoto českého mučedníka za svatého. Dva roky před tím, na Sofijském náměstí v Kyjevě na Ukrajině, patriarchát vyhlásil rovněž českého proroka a kazatele pokání, Jana Milíče, za svatého. I jeho svátek byl určen na 6. července. Připomínáme si tento den dva české kněze, kazatele pokání a pravdy. Jeden zemřel jako mučedník v cizině a druhý rovněž v cizině, když jen o vlásek unikl mučednické smrti. Národ potřebuje vzor. Potřebuje hrdiny, kteří jsou ochotni hájit pravdu! Jen pravda zabezpečí šťastný život časný i věčný. Bojovat za pravdu dnes znamená bojovat proti systému lži, proti lživé genderové ideologii, proti zavádění mechanismu kradení dětí rodičům pod lživým termínem „domácí násilí“. Lež proniká sdělovacími prostředky, soudnictvím, školstvím i jinými oblastmi veřejného života. Duch lži ničí národ, rodinu i jedince. Proto i dnes manifestujeme pod heslem: „Obnova rodiny, vzkříšení národa“.

5.7.2019

Drazí poutníci, bratři a sestry,

v duchu zalétáme myšlenkami do minulosti. Vidíme namáhavou cestu svatého Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu i jejich obětavou misii. Rozhodně se postavili proti duchu pohanství, spojenému s okultními praktikami, i proti volchvům – pohanským žrecům, kteří udržovali moravský lid v temnotě pověr. Na druhé straně byli svatí bratři vystaveni intrikám německých církevníků, kteří zneužívali křesťanskou misii ke germanizaci slovanského území. Jen pouhé tři roky byli sv. Cyril a Metoděj na této misii spolu. Pak se kvůli intrikám museli jít obhájit do Říma, kde sv. Cyril umírá. Na zpáteční cestě je Metoděj úskočně zajat germánskými biskupy a držen 2,5 roku v tvrdém vězení. Na zásah papeže je propuštěn a znovu vytrvale pokračuje v moravské misii. Opět je vystaven intrikám, zvláště germánského biskupa Wichinga, sídlícího v Nitře. Čas duchovního boje, a tím i misie sv. Metoděje, končí jeho smrtí roku 885. Dvě stě jeho žáků bylo vzápětí bez milosti prodáno do otroctví do Benátek. Jiní, aby si zachránili holý život, byli nuceni přeplavat přes Dunaj. Misie byla zdánlivě zlikvidována. Přesto semeno Božího slova přineslo hojný užitek.

Základní pravda o Trojjediném Bohu zní: Je jeden Bůh ve třech osobách. Tři Božské osoby se jmenují: Otec, Syn a Duch svatý. Skrze křestní milost ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého jsme povoláni k tomu, abychom měli účast na životě Nejsvětější Trojice zde na zemi skrze víru a po smrti ve věčném světle. Toto je katolická víra: uctíváme jednoho Boha v Trojici a Trojici v jednotě, aniž bychom směšovali osoby či rozlučovali podstatu. Jiná je totiž osoba Otce, jiná Syna, jiná Ducha svatého. Jediné je však Božství, rovná sláva a stejná věčná velebnost Otce i Syna i Ducha svatého.

Svatý Řehoř Naziánský dává cařihradským katechumenům tento souhrnný trinitární výklad víry: „Především uchovejte mi tento vzácný poklad, pro který žiji a bojuji, s nímž chci umřít, který mi dává schopnost snášet všechna zla a pohrdat všemi rozkošemi: tím pokladem myslím vyznání víry v Otce i Syna i Ducha svatého. Dnes vám je svěřuji. V síle tohoto vyznání vás nyní ponořím do vody a z ní vás vyzvednu. Dávám vám je za společníka a ochránce pro celý život. Sotva jsem začal uvažovat o jednotě, a už jsem ponořen do záře Trojice! Sotva jsem začal myslet na Trojici, a už mě zase uchvacuje jednota!“

ve svátek Nanebevstoupení Páně

Sláva Isusu Christu!

Pán Ježíš se po svém vzkříšení 40 dní zjevoval apoštolům a poučoval je. Čtyřicátého dne vstoupil z hory Olivové do nebe. Ježíš v den, kdy vstupoval do nebe, řekl: „Neodcházejte z Jeruzaléma, čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. Jan křtil vodou, vy budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní.“ A dále jim řekl: „Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku, Samařsku a až na konec země.“ Devět dní apoštolové zůstali na modlitbách v Jeruzalémě. Desátý den, v neděli ráno kolem 9. hodiny, se náhle strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vítr, a naplnil celý dům, kde byli. Ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. Poutníci, kteří byli v Jeruzalémě, se shromáždili kolem Večeřadla, byli ohromeni a divili se: „Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči? Oni všichni mluví v našich jazycích o velkých skutcích Božích!“

Drazí bratři a sestry!

Tyto dny prožíváme největší svátky. Připomínáme si Boží lásku, projevenou v Božím Synu, Ježíši Kristu, který nás nejen vykoupil z hříchu na potupném kříži, ale i třetího dne vstal reálně a historicky z mrtvých! Tím dokázal své Božství. Písmo nás ujišťuje, že i my jsme skrze víru začleněni nejen pod moc Jeho smrti, ale i do Jeho vzkříšení. Křtem jsme byli duchovně ponořeni do Kristovy smrti a dostalo se nám nového života – života vzkříšeného Krista.

Krátce si připomeňme historická fakta Kristova vzkříšení. V pátek o třetí hodině Pán Ježíš zemřel na kříži. Ten den byl pochován do blízkého hrobu. Ráno velekněží žádají Piláta, aby vojáci hlídali Kristův hrob. V noci ze soboty na neděli Pán Ježíš vstal z mrtvých! Zároveň bylo Jeho tělo proměněno a už nepodléhá fyzickým zákonům. Pán Ježíš se svým oslaveným tělem prošel kamenným hrobem. Podobně i pak, když se nedělní večer ukázal apoštolům, prošel dveřmi, ač byly zavřeny.