„… aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus.“ (1Pt 1,7)

Nestačí obyčejná víra. Víra musí být vyzkoušena. A čím má být vyzkoušena? Utrpením, zkouškami… Vyzkoušená víra je cennější než zlato, které se čistí ohněm. Víra má být 1) na chválu, 2) na slávu, 3) na čest. Kdy? Při druhém příchodu našeho Pána Ježíše Krista, v hodině smrti a při posledním soudu. Budou dva soudy. Osobní, který proběhne v hodině smrti – tehdy už bude rozhodnuto. Při posledním soudu bude jen výrok zveřejněn před celým světem. Tehdy nastane i vzkříšení těl. Ti, kteří vejdou do slávy, budou proměněni a půjdou do nebe. Ti, kteří žili ve hříchu, budou mít taky proměněná těla, ale budou ohyzdní – půjdou do věčného zavržení, budou hořet a nikdy neshoří. Je to tajemství. Jak je potřebné, abychom měli vyzkoušenou víru!

„A nevstoupí tam nic nesvatého, ani ten, kdo se rouhá a lže, nýbrž jen ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života.“ (Zj 21,27)

Je třeba si položit otázku: Jsem zapsán v Beránkově knize života? A jsem-li zapsán, co dělat, aby moje jméno nebylo vymazáno? Kdo přijme Ježíše, toto přijetí je zapsáno v knize života a v Ježíšově srdci. Nevěrou se však člověk může znovu Krista odřeknout. V Písmu svatém je napsáno: „Vytrvalostí zachráníte své duše.“ Je třeba dobře začít, ale neznamená to, že kdo dobře začal, bude spasen. Musí vytrvat, mít alespoň spasitelný strach, když ještě nemá čistou lásku. Ten strach nás motivuje. Až budeme mít čistou lásku k Bohu, pak už strach nebude potřebný, to už pojedeme na jinou energii. Dokud ji však nemáme, je třeba mít strach – bázeň Boží. My máme strach lidský – aby nás nikdo nepokořil, aby se nám nestalo nějaké neštěstí, ale to není spasitelný strach. Spasitelný strach je strach před peklem. Bohužel, mnoho lidí už tento strach ztratilo. Bázeň Boží je počátkem, který má přerůst v čistou lásku. Boží slovo říká: „Dokonalá láska vyhání strach.“ (1J 4,18) I svatí měli strach – aby nebyli zavrženi.

Boží slovo nám svým světlem ukazuje to, co následuje po smrti, aby to bylo k našemu povzbuzení, ale aby nás to také vedlo k zodpovědnému boji, abychom prožili zodpovědně tento život i zbývající dny, které dělí dnešní den a hodinu naší smrti. Můžeme si dělat rekapitulaci svého minulého života, učit se ze svých chyb, vtělovat moudré zásady a jít cestou, kterou je Kristus.

„Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.“ (1Kor 3,10-15)

Bližního máme milovat jako sebe

Člověk by měl mít tzv. svatý egoismus. Pamatovat na sebe. Protože bližního máme milovat jako sebe. A jak máme milovat sebe? Tak, abychom získali věčné dobro. Když mám bližního milovat jako sebe, pak pro něj chci také nejvyšší dobro, chci, aby měl věčný život, i když ho někdy proto musím třeba i pokárat. Kristus řekl, že i své nepřátele máme milovat, odpouštět jim, žehnat, ale také je máme napomínat. Můžeme jim tu lásku prokazovat třeba i bičem, ale musí za tím být láska, tedy že chci jeho nejvyšší dobro. Kdybych já si měl vybrat, že budu celý život trpět, že budu paralyzovaný, slepý, že budu mít všelijaké vředy, ale nepůjdu do pekla pak říkám: „Pane, jenom do pekla ne, a v tom všem ostatním, buď Tvá vůle! Tady na zemi mě Pane řež, bij, pokořuj, protože já se mám rád – to je 2. přikázání Boží.“ Nejdříve máme milovat Boha celým srdcem a bližního jako sebe. Tak přesně miluji i bližního. Kdybych já měl dostat rakovinu, ale být tím spasen před peklem, tak řeknu: „Aleluja, třeba klidně i dnes“. Ale to samé přeji i svému nepříteli: „Pane, aby nešel do pekla, je-li Tvá vůle, abys na něj poslal tresty a zachrání ho to, já chci za každou cenu nejvyšší dobro toho člověka.“ To je vrchol čisté lásky. To, co chci pro sebe, to chci i pro svého bližního. Je jen jedna norma – abych já byl spasen a aby on byl rovněž spasen.

Jednota Tajemného Těla Kristova

V modlitbě „Věřím v Boha“ se modlíme: „Věřím v svatou církev, společenství svatých, odpuštění hříchů a život věčný.“ Tím, že je církev tajemným tělem Kristovým, všechny její údy patří ke Kristu. Jedni už jsou oslaveni v nebi, druzí tady na zemi bojují s hříchem, se lží a s ďáblem (to je církev bojující) a pak duše v očistci (církev trpící).

V nebi je církev oslavená, je to společenství svatých. Tam je Panna Maria, apoštolé, mučedníci, jsou to duše spravedlivých, kteří jsou ve slávě. Jejich těla ještě odpočívají zde na zemi, na určitých místech, a čekají na vzkříšení. Těla spravedlivých budou proměněna do slávy a stupeň jejich blaženosti v nebi bude ještě zvýšen. Jejich tělo bude podobné Kristovu oslavenému tělu při vzkříšení.

Pro každého z nás přijde chvíle smrti. Každý z nás si jednou řekne: „Už je to tady.“ Pokud jste ale se smrtí celý život počítali, dali jste své účty do pořádku – chodili jste ke svaté zpovědi, vzbuzovali dokonalou lítost, dělali jste dobré skutky a když přišli kříže či utrpení, obětovali jste je. Anebo pokud jste i kříž nepřijali a začali reptat, tak aspoň pak jste toho litovali a prosili Pána za odpuštění, že jste reptali. Snažili jste se žít z víry, aby vás smrt nepřekvapila.

Umírat budeme jen jedenkrát. Nikdo z nás si to nemůže vyzkoušet. Až přijde hodina smrti, v jednom okamžiku uvidí každý z nás Krista tváří v tvář a během několika sekund proběhne soud.

Je potřebné, abychom šli k podstatě křesťanství. A to je naše sjednocení s Ježíšem, s Ježíšem ukřižovaným a Ježíšem vzkříšeným. Ale aby to nebylo frází, je třeba, abychom v malé, domácí církvi, ve zdravé buňce biblického a modlitebního společenství, vedeného prorockým hlasem pastýře, učitele, usilovali o život pokání a pravdivého následování Krista. A musíme být připraveni na pronásledování. Je třeba s tím počítat. Teď probíhá boj s duchem antikrista, který pomalu likviduje církev. Naší povinností bylo postavit se proti celému tomuto systému. On bude chtít zaútočit a zničit. Bůh ale má své plány, pokud budeme věrni Bohu, i kdyby nás to stálo život, Bůh dá velké požehnání.

Apoštol Pavel říká:  neustále vcházíme do Kristovy smrti. To neznamená, že umíráme fyzicky, ale že v dané situaci vydáváme Bohu celý problém. I když přijde utrpení, tupení, pronásledování: „Tady jsem, Pane, já to přijímám, já Ti to všechno dávám a důvěřuji Ti“. A Bůh potom koná zázraky. A to je kořen vzkříšení. Protože když o tuto vydannost usilujeme, pak to „své“, v čem se koncentruje naše ego, je dáváno na kříž.

Co je potřebné, abychom my, jako křesťané mohli žít pravdivě? Jak dosáhneme jednoty mezi sebou? Je to ta nejpotřebnější a současně ta nejtěžší věc. Často není možné s druhými ve společenství mluvit o jejich problémech a ukázat jim na kořen: „Podívej se, ty máš tuto chybu, musíš s tím něco dělat. Ty si držíš tuto věc, tento postoj a bere ti to 90 % požehnání a všech milostí, které ti Bůh dal.“ Když to druhému povíš, starý člověk (tj. naše porušená přirozenost) reaguje tak, že se urazí a uteče i ze společenství i od Krista. Co to v nás je? Problém je také v tom, že jsme většinou pod tlakem, jsme v duchovním boji, a proto není možné říct bratrovi o chybách, protože by neměl sílu dále bojovat. Člověk musí mávnout rukou, udělal chybu, udělal, nedá se to teď řešit, musíme jít dál, protože jsme v boji.

Ukrajina, 30. 09. 2014

V květnu tohoto roku «papež» František učinil prohlášení, které šokovalo celý svět! Bergolio schválil a dal své požehnání «znaku šelmy», když RFID-čipy nazval Božím požehnáním pro lidstvo.

Citát Františka: «Pozorně jsme studovali Písmo svaté a mohu jednoznačně říct, že není nic, co by aspoň trochu naznačovalo, že RFID–čipy jsou z jakéhokoli pohledu satanistické. Naopak, tyto technologie jsou požehnáním od samotného Boha, dané lidstvu k vyřešení mnoha světových chorob.» (http://praisedc.com/1710415/pope-francis-gives-support-to-rfid-chip-implantation-shocking-video)

Prohlášení tohoto tzv. «papeže» je zradou Boha a vrcholem rouhání а lži. Jde o zjevný hřích proti Duchu svatému!

Bergolio je falešný prorok s duchem světa. Pravoslavní mniši z Atosu v síle Ducha Božího už před 20 lety pronesli jasné prorocké slovo, kterým naléhavě varovali před čipizací.

Ef 4,32 Ale buďte k sobě vespolek dobrotiví, milosrdní, odpouštějíce sobě vespolek, jakož i Bůh v Kristu odpustil vám.

Jaký má být tvůj vztah k druhým, když jsi na sobě prožil Boží odpuštění? Boží slovo říká: dobrotiví, milosrdní, odpouštějíce sobě vespolek, jakož i Bůh v Kristu odpustil vám.

Ženy častokrát řeknou: „Já odpouštím, ale pamatuji…“ Bůh nepamatuje na naše hříchy, a co my? Když odpouštím, tak odpouštím, jako i Bůh odpustil mně. Uvědomím si své hříchy: Pane, a co já? Když mi někdo postaví překážku do cesty, tak je třeba říct: „Pane, děkuji Ti za to. Je to můj očistec. Teď jsem nevinen, v této situaci, ale je to očistec za jiné hříchy. Bože, děkuji Ti.“ A když začnu děkovat, Bůh mi ukáže, za co to je. Nemá smysl být v hněvu nebo sebelítostech. Ale my místo děkování reptáme a buntujeme se. Praktická věc je děkovat.

• Ž 86,5 Neboť Ty Jsi, Pane, dobrotivý a lítostivý, a hojný v milosrdenství ke všem, kteří tě vzývají.

Co je řečeno o Bohu? Je dobrý, laskavý, plný milosrdenství, ale ke všem, kteří Ho vzývají. Kdo Jej nevzývá, nechce přijat pomoc, ani si připustit, že ji potřebuje, je jako člověk, který umírá hladem, vy mu podáváte chléb, ale on se k vám obrátí zády. Nechce! Nechce dobro, nechce život, co můžete dělat? Podmínkou záchrany je: …těm, kteří Jej vzývají.

Ef 2,8-9 Nebo milostí spaseni jste skrze víru, a to ne sami z sebe: dar jest to Boží, ne ze skutků, aby se někdo nechlubil.

Spasení je dar Boží. Spočívá v tom, že Ježíš za nás prolil svou krev a obětoval svůj život. Spasení není v našich dobrých skutcích, ale v tom, že On za nás zaplatil. A tento největší dar přijímáme skrze víru. Kristus zemřel za všechny, ale všichni nebudou spaseni, jen ti, kdo přijmou tento dar. Kdo jej odmítne, nebude spasen. Proto je potřebné, abychom hlásali evangelium, hlásali odpuštění hříchů. Když však budeme uctívat jiné religie a jejich bajky a sjednocovat je s čistým evangeliem, nikdo spasen nebude, ani my. My máme poklad, my máme jistotu spasení, a nemůžeme tuto spásnou víru zaměnit za bajky a pohanské mýty.

Proto se i modlíme 7x za den: „Shema Izrael, miluj Boha celým srdcem, celu duší a vší silou. Pane Ježíši, miluji Tě celým srdcem, celou duší a vší silou. Teď ztrácím svou duši pro Tebe a pro evangelium.“

Když se to tento týden budeme modlit, alespoň jednou si uvědomme, co říkáme. Uvědom si, že Ježíš tě slyší. A když mu říkáš: „Miluji Tě“, tak aby to bylo skutečně z celého srdce. „Ztrácím svou duši“ – to je konkrétní láska. Láska není v citech.

Falešné psychologie světa v křesťanství

Moderní psychologie využívají v podstatě to, že mají odpozorovány různé reakce, ale nejsou postaveny na celé pravdě. Slouží duchu lži a vedou k časné i k věčné smrti. De facto popírají lidské svědomí a realitu hříchu, stírají rozdíl mezi dobrem a zlem, mezi pravdou a lží. Za hlavní normu staví lidské ego a jeho subjektivismus.

Psychologie se dnes staly náhražkou živého evangelia! Ryze světské psychologie jsou v katolických klášteřích a seminářích brány za osnovu „duchovního“ vzdělání. Rovněž duchovní literatura je nahrazována různými psychologickými knihami. Pravdivá sebekritika a ochota zapírat se, spravedlivé přijetí pravdivého usvědčení či pokárání ze zla, jsou nahrazovány různými psychologickými tréninky a manipulacemi, které v konečné fázi činí z řeholníků a kněží podvodníky, manipulátory a pokrytce. Jde o zradu evangelia i pravdivé, dva tisíce let žité, evangelijní psychologie, která byla zakořeněna ve vztahu k Bohu, vedla k osvobození od ducha lži, zlých závislostí a sebeklamu.

Ježíš nás příkladem i slovem vede k opatrnosti. Abychom nebyli naivní, ale zároveň abychom nebyli egoističtí, říká: „Buďte opatrní jako hadi a bezelstní jako holubice.“ Nestačí jedno nebo druhé, musí být oboje. A co se týče moudrosti, máme Boží zákon, který Bůh dal lidstvu prostřednictvím Mojžíše. Ježíš dává tomuto Božímu zákonu správný duchovní rozměr. Ukazuje, že nestačí jen zevnější plnění zákona. Je třeba vnitřní změna a k ní člověk potřebuje přijat Ducha Kristova. Tohoto Ducha slíbil Ježíš a bez Něho je křesťanství jako ryba bez vody, jako elektrický spotřebič bez zdroje proudu, tedy nefunkční. A takovým se v poslední době křesťanství stalo, protože vyhnalo Ducha Pravdy a přijalo ducha lži – ducha antikrista. Různé filosofické škatulky, ať už jsou to například Kantovy kategorie či Marxova dialektika či Freudovo libido jsou pouze bludnými cestami. Ukazují na určitou pravdu, ale nejsou řešením a už vůbec ne východiskem. Žádná filosofie nevyjádří tajemství života, tajemství dobra a zla a nevnese pravou moudrost do lidského života. Tuto moudrost i tuto sílu dává pouze Kristovo evangelium, které je spojeno s přijetím Krista za svého osobního Spasitele i svého Pána, a s přijetím Kristova Ducha.

Jaká je psychologie evangelia? Vychází z pravdy, počítá s dědičným hříchem, s hlubokou zákeřností, která je v člověku, s náklonností ke zlu, s osobními hříchy, zradou, ale také s lítostí a s lidskou upřímností. Psychologie evangelia vnáší pravý ráj a pokoj do lidské duše i do mezilidských vztahů, je spojena s ochotou přinášet oběti, která vyvěrá z čisté lásky k Bohu a plodí i čistou láskou k bližnímu. Opakem této lásky je egoismus, který je spojen s duchovní infekcí způsobující duchovní slepotu, která je zdrojem velkých omylů a utrpení.

Ježíš v evangeliu stanoví základní psychologické principy založené na spravedlnosti k sobě i k druhým. Například princip: „Co chceš, aby dělali jiní tobě, dělej nejprve ty jim, a co nechceš, aby ti jiní dělali, nedělej ani ty jim.“

Pravdivý člověk se učí z vlastních proher a z vlastních bolestí. Staví do světla své skryté, postranní úmysly, v závislosti na jakých jednal. Člověk má své dobro, svou pravdu, svou spravedlnost, své zájmy, své nároky, své názory, svou lenost… Když má udělat určitý krok, třeba splnit svou povinnost, na které jsou závislí zase další lidé a určitý proces budování dobrého díla, automaticky cítí odpor a nechuť. Student se má připravovat na zkoušku, ale je mu milejší vrtat se v internetu. Falešnou vírou se spojí s vidinou, že je pro něj dobré se teď netrápit se zkouškou a dělat něco jiného, příjemnějšího. Nechce vidět důsledky, že zkoušku neudělá, že nedokončí školu, že bude mít celoživotní problémy, že mnoho lidí zklame, že způsobí blízkým bolest. Prostě člověk nechce chodit v pravdě. Vědomě se nechá psychologicky klamat lží, která funguje sama, věří jí automaticky, nemusí se zapírat. Ale pokud má konat dobro, plnit povinnost, být zodpovědný, zde platí evangelijní psychologie – musí se zapřít. (srov. Mk 8,34)

Náš program by měl být takový, jaký měl Pán Ježíš: „Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo“ (J 4,34). Je vyjádřen i v modlitbě: „Buď vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi“. Tedy jde tu o zákon poslušnosti víry, který přináší duchovní zkušenost a ta je vyšší, než psychologické zkušenosti s realitou hříchu. Pokud člověk věří evangeliu a mění myšlení, pak má zkušenost s Bohem i s tím, že On skutečně zasahuje do našeho života. Základ duchovního života je chození v Boží přítomnosti. Do ní vcházíme a ji máme prožívat v pravdivé modlitbě.

Pravdivá modlitba znamená, že se v pravdě postavíme do Božího světla a v tomto světle přiznáme svůj hřích. Zároveň vírou přijmeme moc Kristovy krve, která byla prolita za naše hříchy. „Jestliže chodíme ve světla, jako je on ve světla, krev Kristova nás očišťuje od každého hříchu“ (1J 1,9).

Položme základní otázku: K čemu dnes slouží moderní psychologie?

Vedou k pravdivému životu? Pomáhají vytvářet pravdivý vztah k sobě, k bližnímu, k Bohu? Ne. Moderní psychologie budují v podstatě na sebeklamu, mistrovském lhaní a manipulaci s druhými lidmi. Sledují skrytý cíl, jak nejefektivněji dosáhnout toho, aby lidská psychika přijala lež. Oklamaný člověk padá do pastí, závislostí a otroctví lži.

Co je naopak podstatou pravdivé, evangelijní psychologie?

V lidské psychice hraje nejdůležitější roli svědomí, kterým rozlišujeme dobro a zlo, pravdu a lež, spravedlnost a nespravedlnost. Zároveň je ale v člověku egoismus, který se automaticky spojuje se lží. Sleduje své zdánlivé dobro za cenu popření svědomí, tedy Božího hlasu v nás, znivelizování dobra a zla, pravdy a lži.

1J 1,7 „Jestliže chodíme ve světle, jako On je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše Krista, Jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.“

Krev Ježíše Krista nás očišťuje od každého hříchu, jestliže chodíme ve světle. Co to znamená chodit ve světle? Vyznat hříchy, to je první krok ve světle.

Druhým krokem ve světle je s vírou upřít svůj duchovní pohled na Ježíše ukřižovaného a přijat Jeho odpuštění. „Jestliže vyznáváme své hříchy, On je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ (1J 1,9) Ježíš zemřel za mé hříchy, jaké by nebyly. Je třeba cele důvěřovat Božímu milosrdenství. Ne Boží milosrdenství znevažovat tím, že budu říkat: „Bůh je milosrdný, já mohu hřešit“, to je klam. Vzpomeň si, že Bůh je zároveň spravedlivý. Bůh slíbil odpuštění hříchů, ale neslíbil ti zítřejší den. Nesmím hřešit a spoléhat na to, že Bůh je dobrý. Proti hříchu se musím postavit: Nebudu hřešit! Neexistuje! Useknout hříšnou myšlenku, pocit a přepnout na jiné myšlenky.