Praktické duchovní rady /4/ – Pravé a nepravé pokání

1J 1,7 „Jestliže chodíme ve světle, jako On je ve světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše Krista, Jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.“

Krev Ježíše Krista nás očišťuje od každého hříchu, jestliže chodíme ve světle. Co to znamená chodit ve světle? Vyznat hříchy, to je první krok ve světle.

Druhým krokem ve světle je s vírou upřít svůj duchovní pohled na Ježíše ukřižovaného a přijat Jeho odpuštění. „Jestliže vyznáváme své hříchy, On je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.“ (1J 1,9) Ježíš zemřel za mé hříchy, jaké by nebyly. Je třeba cele důvěřovat Božímu milosrdenství. Ne Boží milosrdenství znevažovat tím, že budu říkat: „Bůh je milosrdný, já mohu hřešit“, to je klam. Vzpomeň si, že Bůh je zároveň spravedlivý. Bůh slíbil odpuštění hříchů, ale neslíbil ti zítřejší den. Nesmím hřešit a spoléhat na to, že Bůh je dobrý. Proti hříchu se musím postavit: Nebudu hřešit! Neexistuje! Useknout hříšnou myšlenku, pocit a přepnout na jiné myšlenky.

Jestliže vyznávám hříchy ve světle, znamená to, že je vyznávám v Boží, Ježíšově přítomnosti. Nemám vyznávat hříchy jako Jidáš, to nebylo ve světle! To bylo v zoufalství. Vrátil peníze do chrámu, vzal provaz a šel do pekla. Když by padl na kolena a řekl: „Pane, odpusť, já jsem zhřešil…“, tak bychom měli svatého apoštola Jidáše. I když byl zrádcem, Bůh by mu odpustil. Ale on uvěřil ďáblu, a ne Bohu. A duch Jidáše, to je velké nebezpečí. Začíná to láskou k penězům a končí v zoufalství a vzpourou proti Bohu. Proč se Jidáš stal zrádcem, přece viděl i zázraky? V určitých situacích, když jsem se setkal s různými lidmi, viděl jsem, jak některé z nich drží duch Jidáše. Byli ve vzpouře proti Bohu. A potom vidím – závislost na penězích, i když jich neměli moc. Když má někdo zodpovědnost za rodinu, nemůže být lhostejný, potřebuje peníze, ale nemůžeme sloužit Bohu i mamoně. Když budu sloužit Bohu, On mi dá ty peníze, které potřebuji. Ale kdo má peníze na prvním místě a Boha odsouvá – to je zlé. Je to tajemství dědičného hříchu, co to v nás je, že mnoho lidí je v pekle a je široká cesta, co do pekla vede. Kdyby si člověk uvědomoval, že jde do pekla, tak by tam nikdo jít nechtěl, kdo by chtěl trpět v pekle? To nemá smysl. A víra křesťanů je dnes často tak slabá! Nejsou zakořeněni v Kristu, mají svůj styl života, a to i mniši i kněží, je to bída. Nebyli vedeni k podstatě, aby si uvědomili, kdo je Ježíš.

Máme Boha postavit na první místo v našem životě. Všechno pomíjí a to, co je za námi, už se nikdy nevrátí. Nic, ani jedna sekunda. Někdo má 30, někdo má 50 let, ale ani sekunda se nevrátí. Budoucnost není v našich rukách. My prožíváme tento den, tuto hodinu, tuto sekundu, ale ani tu nemusíme dožít do konce. A my si máme každý den připomenout Ježíšovo slovo: „Nemohli jste alespoň hodinu bdít se mnou?“ Měli bychom alespoň desetinu času dávat Bohu – neznamená to, že bychom měli být 2,5 hodiny denně na modlitbách, ale abychom si přes den alespoň po pěti minutkách našli jednu hodinu času pro Boha. Proto tak zdůrazňujeme i svatou hodinu od 20:00 do 21:00, protože to je čas, kdy se nejvíce lidem vnucuje televize. Měli bychom si zavést: osmá hodina – všichni se modlíme! A když si člověk dá takovou normu, ta ho pak už chrání. Ve svaté hodině můžeme vyznat hříchy, zpívat, číst Písmo svaté… Nejtěžší je začít! Najít si čas pro Boha! Když jsme stavěli dům, snažili jsme se alespoň půl hodiny v čase svaté hodiny modlit, i když každá chvilinka byla tak potřebná.

Měli bychom dávat desátky času. Lidé byli zvyklí pomodlit se večer před spánkem Otčenáš a Zdrávas. Naučili se, že taková má být jejich zbožnost. Z toho se však nedá žít ani čerpat sílu k obětování utrpení. Jistě, pokud dříve celá vesnice chodila do kostela, byla zdravá křesťanská atmosféra a životní principy byly založeny na křesťanských zásadách, pak taková krátká modlitba možná stačila. Člověk při takovém minimalismu sice duchovně nezemřel, aspoň tak nějak živořil, ale v žádném případě nehořel láskou k Bohu. Dnes však zakládat duchovní život na tak kratinké modlitbě, není možné. Pokud chce člověk obstát v tlaku světa, musí si určit takový řád, stanovit takové normy, které je schopen plnit – aby to nebylo něco neuskutečnitelného, a aby ten čas skutečně využil. Svatá hodina buduje nejen člověka samotného, ale má obnovit i rodinu. Když se rodina – muž, žena a děti, budou denně modlit, zpívat písně, číst Boží slovo, vyznávat hříchy, krátce děkovat za dobrodiní, která jim Bůh prokázal, prosit Ho, aby jim pomohl, pak se jim hodina bude zdát krátká. Společná modlitba vychovává děti i manžely a je místem, které rodinu utvrzuje.

Stáhnout: Praktické duchovní rady /4/ – Pravé a nepravé pokání