Každý, už i malé dítě cítí, že jednou přijde smrt. Uvědomí si: „Dědeček, babička zemřeli – i já jednou zemřu. A co bude potom?“ Odpověď je velice jednoduchá: potom bude nebe nebo peklo. To není žádná vysoká teologie. A rozumný člověk se ptá dál: „A co je potřebné k tomu, abych se dostal do nebe?“ Bible dává odpověď: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“ (Řím 10,9) Pak člověk musí vytrvat v pravé víře, v pokání a věrnosti Pánu až do smrti.

Naše hříchem porušená přirozenost je v postoji vzpoury vůči Bohu i bližním. Jak se projevuje, když přijde zkouška?

Podívejme se na několik příkladů ze svatého Písma. Izraelité, kteří prošli suchou nohou přes Rudé moře a byli očitými svědky jednoho z největších zázraků kromě mnoha jiných v Egyptě, se za pár dní postavili proti Bohu, ulili si zlaté tele a řekli: „Toto je náš bůh, který nás vyvedl z Egypta.“ Je to nepochopitelné, a přesto je to tak. To je starý člověk v nás se svou zradou. Nebo příklad z Nového zákona: Apoštolové, kteří jen týden předtím viděli na vlastní oči vzkříšení Lazara, nepřišli na Golgotu. Nestáli pod křížem, jenom Jan. Byli paralyzováni strachem, přestože viděli mnoho zázraků uzdravení, osvobození od démonů, ba i vzkříšení.

Chceme se vrátit k zdravému pravověrnému apoštolskému učení, jak je hlásali, žili a umírali za ně svatí apoštolé, učitelé církve a mučedníci.

V Evropě dnes byly Boží zákony povaleny. Místo Desatera, na němž byla postavena celá evropská kultura, byla prosazena Lisabonská smlouva s antizákony.

V této apokalyptické době, kdy byl na místo Boha postaven kult lidského ega, se dnes nacházíme. Toto zbožštění ovšem nepřináší člověku štěstí, ale vede ho po šikmé cestě do sebezničení časného i věčného. Člověk, který se stane otrokem vášní, nechce přijímat objektivní pravdu o tom, že koná zlo, o tom, že si sám škodí a že škodí i druhým. Tato kultura smrti, která odmítá Boha a Jeho zákony, odmítá nazývat hřích hříchem, zlo zlem a ničí všechny morální principy. Žijeme v době, kdy jsou morálně devastovány děti už v mateřských školkách, a školství, místo toho, aby připravovalo k životu, demoralizuje a programuje smrt. Kultura i všechna masmédia jsou ve službách ducha lži. Opakuji: jsme v době apokalyptické.

O tom, kdo je pokorný, Scupoli píše, že „si nezakládá ani na ničem jiném, než jen na poznání Boží dobroty a velikosti a na poznání své vlastní bídy a náchylnosti ke zlému… Zakládá si na Boží lásce… na tom, co za něj vytrpěl ukřižovaný Ježíš… a má odpor k vlastnímu hříchu.“Takový člověk má odpor k pýše. Nelpí na vlastní vůli. Dovede ztrácet – je jako to pšeničné zrno z podobenství. Trpělivě nese vlastní bídu. Ale bez modlitby a bez umírání sobě toto není možné.

Všude, kde je, ať doma, nebo jde po ulici, si uvědomuje svá provinění a hned koná pokání: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou hříšným!“ To se však člověk naučí až časem. A bez modlitby to nejde. To tedy znamená, že musíme věnovat dostatek času modlitbě.

Synkretismus s pohanstvím je další zločin, k němuž dochází na teologických fakultách. Místo ducha života se tu předává duch smrti. Ten duch smrti, který je v církvi, překrucuje evangelium a hlásá herezi, že všechny cesty – hinduismus, buddhismus, pohanství… vedou ke spáse. To je však lež. Ano, každý člověk má svědomí dané od Boha, ať je to Číňan či Afričan – každý. Každého člověka Bůh stvořil, čili každý by Ho měl v tomto ohledu nazývat svým Otcem. Kristus zemřel na Golgotě za všechny lidi – za všechny. Ale všichni spaseni nebudou. Jen ten, kdo přijme spásu v Kristu. Proto jsme povinni hlásat Krista.

Příklad: Hned v úvodu filmu Misie je scéna, jak misionář odchází hlásat Krista indiánům v Jižní Americe. Jeho přítel mu říká: „Nechoď tam! Tvého předchůdce indiáni zabili.“ On mu však odpovídá: „Musím jít hlásat Krista i za cenu, že mě zabijí!“ Proč mu tak odpověděl? Protože on věděl, že pohanům musí zvěstovat život – život věčný.

Kristus přišel dobrovolně k Jordánu a postavil se mezi hříšníky jako jeden z nich, ačkoli neměl žádný hřích. Když Ho později vedli na popraviště, lidé se na Něho dívali a mysleli si, že je zločinec, neboť šel mezi dvěma zločinci. Nepřátelé se vysmívali: „Podívejte se, jak skončil!“ Bible říká: „Byl započten mezi zločince.“ (Iz 53,12; Mk 15,28)

Ježíš byl obviněn a odsouzen nespravedlivě. A my? Kolikrát nejsme schopni si ani jen před sebou přiznat svou chybu a říct: „Ano, byl jsem oklamán. Chtěl jsem dobro, ale vykonal jsem zlo.“

Když máme živou víru, máme imunitní systém, který nás chrání od závislosti na hříchu, např. od alkoholismu, narkotik, homosexuality anebo jiných závislostí, které narušují psychiku člověka a za kterými jsou démoni. Jak taková démonizace funguje, je do pevné míry tajemstvím. Cesta k osvobození je velmi těžká. Je třeba ty démony vyhnat tak, jak to dělal Ježíš. A pak musí být skrze osobní pokání uzdravena i duše. Mnozí, kteří byli Ježíšem uzdraveni z různých hříšných závislostí, dosvědčili, že to může trvat i roky. Člověk musí být pokorný.Musí respektovat zdravé principy a zákonitosti.

Musíme vést duchovní boj proti systému světa, který je kolem nás. Je to systém lži. Ježíš mluví o knížeti tohoto světa, kterého nazývá také otcem lži, a ten dnes obzvlášť silně působí skrze masmédia, která jsou jeho nástrojem. Kdyby masmédia s takovým nasazením sloužila hlásání pravdy, evangelia, byl by na zemi ráj. Zatím jsou však bohužel pomocí různých metod zneužita pro službu lži a ďáblu. Nikdy nám nepřipomenou, že nevíme den ani hodinu, kdy nás Bůh povolá na věčnost, že máme být připraveni, protože jde o věčný život či věčné zavržení. O tom mlčí!

Starý člověk je jako akrobat. Všechno dovede napodobit, a přesto je nemoudrý. Nepamatuje nakonec, na věčnost. Nepočítá s ní. Nechce se vážně zamyslet nad smrtí, nad Božím soudem…

Jen se podívejme, jaký je duchovní život v orientálních náboženstvích spojených s meditacemi – je to vtělená pýcha. Člověk dovede hrát před druhými komedii, zevnějškově se usmívat a přitom je„na výbuch“. Pod maskou úslužnosti se kryje žárlivost, závist, odsuzování. Stačí však jedna krizová situace a všecko z něho vystřelí.

Tehdy k němu přivedli posedlého, který byl slepý a němý; a uzdravil ho, takže ten němý mluvil i viděl. Zástupy žasly a říkaly: „Není to Syn Davidův?“ Když to slyšeli farizeové, řekli: „On nevyhání démony jinak než ve jménu Belzebula, knížete démonů.“ (Mt 12,22-24)

Farizeové nemohli popřít uzdravení a zázraky, které Ježíš činil. Byly očividnou realitou. Zároveň však věděli, že zázraky jsou potvrzením Ježíšových slov a Boží moci, která je za Ním a že je nemohou nijak vyvrátit.

Každý, kdo se postaví za Ježíše, bude pronásledovaný. Když k tomu dojde, nemáme se tomu divit, vždyť i Ježíš řekl: „Jestliže pronásledovali mě, budou pronásledovat i vás…“ (Jn 15,20) Toto si máme uvědomit v boji o spásu duší. Každý z nás má být svědkem Ježíše Krista. Ale i tu je nutné, abychom dodržovali určitá pravidla. Např. jak říká sv. Jan: „Kdo zachází dál a nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha; kdo zůstává v jeho učení, má i Otce i Syna. Přijde-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu a nevítejte ho; kdo ho vítá, má účast na jeho zlých skutcích.“ (2Jn 9-11) To znamená, že heretiky nemáme ani zdravit. Člověk by si řekl: „Tak přece nemohu jednat!“ A přesto Boží slovo říká jasně: „Ani je nezdravte!“ Proč? Protože jinak ten duch přejde na nás, zvláště pokud budeme poslouchat, co říkají a číst jejich literaturu. Oni totiž nechtějí slyšet pravdu.

Máme stát pod křížem jako Maria. My však od kříže utíkáme. Jenže v něm je ukryto požehnání, v něm je ukrytá spása! Až budeme umírat, kříž bude našimi dveřmi do království Božího. Tam spatříme Ježíšovu tvář a On nás přijme do své náruče. Nevíme však den ani hodinu naší smrti. Proto máme být stále připraveni. Co chceme hledat na této zemi? Co si chceme vzít do hrobu? Nevezmeme si nic… Buďme proto moudří. Hledejme nejprve Boží království, počítejme vážně se smrtí.

Ježíš je Cesta. A po této Cestě máme jít. Přijde však nějaký problém a jako bychom se najednou ocitli ve tmě. Co máme dělat? Zastavit se a hledat Boží světlo. Máme svoje oči upřít vzhůru – na Ježíše, podívat se do Boží tváře a tam hledat Boží vůli. V Boží přítomnosti je třeba upřímně vše dát Bohu. Tak, jako by to byla poslední minuta mého života.

Můžeme si uvědomit: jednou budu stát před Božím soudem, před celým světem. V této minutě chci žít z víry. Teď chci postavit Boha na první místo. Může to být i malá věc – např. nám vynadá sousedka, a my jsme nevinní. Bůh po nás chce, abychom šli, zaklepali a udělali první krok k usmíření.

V seminářích dnes nevychovávají hlasatele Krista, kteří ukazují cestu spásy, ale skrze historicko-kritickou teologii vychovávají škůdce a heretiky. Učí je, jak lhát, jak překrucovat Písmo, jak druhé psychologicky podvést a zmanipulovat. Jde o celý systém lži uvnitř církve. Člověku se ani nechce věřit, že to tak opravdu je.

Nás pronásledují za to, že hlásáme plné evangelium. Za to, že ukazujeme na zločiny uvnitř církve. Na prvním místě je to historicko-kritická teologie (HKT). Ta v důsledku hlásá: „Kristus je mýtus. Žádné zázraky nekonal, není jediným Spasitelem, ale vysnila si Jej křesťanská obec, je obyčejným člověkem. “Vymysleli si termíny „Kristus víry“ a „Kristus historický“.

Každý si jde za „svým“, a za Ježíšem nechce jít nikdo. Máme se proto naučit zapírat a na první místo stavět Ježíše Krista. Pro neposlušnost a nezralost lidí, kteří se neumí v boji o Boží věci, o Boží království, postavit za Ježíše, všechno padá. Kolikrát na jednom člověku stojí celá věc, a ten často v rozhodném okamžiku zradí. Proto Bůh hledá lidi, kteří Mu řeknou své ANO tak, jako Přečistá Bohorodička.

V knihách Břetislava Kafky se propaguje hypnóza, která je pro člověka zvlášť škodlivá. Proč? Nejlépe to vyjadřuje jeden psychiatr ve své knize „Zbav nás od zlého“. V ní vysvětluje, že i když dělá hypnózu odborník – lékař, číhá u ní vždy nebezpečí, že dopadne špatně. Jejími následky mohou být depresivní stavy, úzkosti, psychické poruchy, pomatenost a jiné, ačkoliv ji dělal odborník s úmyslem člověku pomoci. Dochází tu k určitému podmanění si člověka člověkem, co se jinými slovy dá nazvat interpersonální posedlostí.

Během hypnózy se člověk stává obětí hypnotizéra, který mu do jisté míry vnucuje své myšlení. A když se člověk této metodě otevře, otvírá se určitému světu, kde působí neznámé energie a síly.

A jestliže navíc je hypnóza spojená s  parapsychologií nebo s jinou formou okultizmu, tím víc otevírá člověka přímému působení temných sil.

Lorenzo Scupoli říká, že když přijde utrpení, ukáže se pokažené a pýchou deformované nitro člověka. „Starý člověk“ se projeví hněvem, sebelítostí, depresí… To jsou jeho znaky.

Co dělat, když přijde deprese a člověk třeba ani neví z čeho? Využít to! Tehdy je třeba se pokořit, jít pod kříž a mluvit s Ježíšem. Dát mu to. Říct třeba: „Pane, co jsi Ty vytrpěl za mě! Tato moje bolest je ve srovnání s Tvou ničím. Dávám Ti ji.“ A když spojíme svou bolest s bolestí Ježíšovou, přijde pokoj, který nám svět dát nemůže. Ježíšovi máme dávat své hříchy a pak všechny své problémy.

Přijde prohra… Co teď? Znovu do boje! Ďábel bojuje a nikdy se nevzdává. On bojuje vytrvale. I my musíme bojovat! Je jen jedna věc, kterou se od něho musíme učit: vytrvalosti. Ale využít ji v boji pro Boží království. Jinak se od něho nic učit nesmíme, protože je to lhář ve své podstatě. On se nikdy nevzdává. To jen my, když přijde první zkouška, upadneme hned do depresí…

Ježíš řekl ochrnutému: „Vstaň a jdi…“ (Lk 5,24) A také On sám na křížové cestě vstal a šel… až na Golgotu. I my máme vstát a jít za Ním. Když to uděláme, Bůh nám dá světlo i sílu a udělá si z nás armádu, skrze kterou bude dělat velké věci.

Někdy se člověk potřebuje modlit slovy. Potřebuje ústně komunikovat s Bohem, i nahlas se na Něj obrátit: „Pane, teď chci mluvit s Tebou.“ Tak možno hovořit s Bohem, když se člověk např. někde sám prochází. Nejdříve se však máme před Bohem pokořit: „Pane, vyznávám Ti svou nevděčnost, lhostejnost i jiné své hříchy… Pane, odpusť mi, prosím.“ A pak Mu můžeme říci vše, co nás trápí: „Pane, toto a toto na mě doléhá. Mám tyto konkrétní problémy…“ Kolikrát to opravdu člověk potřebuje vyslovit i ústy. Ale po určité době si i na to člověk zvykne a i ty největší pravdy se stanou jen frází. Proto je dobré mít určitý rytmus, střídat slovní a vnitřní modlitbu.

Znovu si položme otázku: K čemu jsme na světě? Nejsme tady proto, abychom jedli, pili, spali či pracovali a pak ukončili svůj život smrtí. Avšak jde o to nejpodstatnější – získat věčný život. Všem lidem je uloženo zemřít. Nic jsme si sem nepřinesli a nic si neodneseme. Do hrobu si nevezmeme ani haléř. Boží slovo říká: „Člověče, uvědom si, že prach jsi a v prach se obrátíš.“ Jsme tady na zemi jen několik let. To je život každého z nás. Tento čas je pro nás zkouškou, zda se opravdu rozhodneme pro Boha a pro věčné hodnoty, anebo se dáme strhnout starostmi světa, ba dokonce všelijakými lákadly a hříchy, které z nás činí otroky. Příkladem jsou alkoholici, narkomani či cyničtí lidé, kteří jdou za svou kariérou, prosazují zlo a zločiny a nezáleží jim už vůbec na svědomí.

Často stojíme před rozhodnutím: Který krok udělat? Samozřejmě, můžeme nějaký udělat, ale jde o to, který krok chce Bůh! Ty uděláš krok, ale padneš do pasti, i když si logicky myslíš, že postupuješ moudře. Nepomůže ti tvá moudrost ani zkušenost. Každý případ je svým způsobem originální. Člověk musí používat rozum, jednat rozumně, moudře, ale často se dostane do určité roviny, kde se odehrává boj duchů. Jde o ducha lži a náš rozum velmi rád přijímá lež, miluje ji. Tedy není problém, aby zlý dal sugesci, kterou lidské srdce hned ochotně přijme city za své, a člověk vletí do pasti. A když už je v pasti, nazpět už nemůže. To je ta nespravedlnost. A pokud se i dá vrátit, už je to spojeno s hrozným utrpením a s velkými daněmi.