Starý člověk, naše hříchem porušená přirozenost, miluje lež. A proto pak opravdu platí psychologický zákon, že opakovaná lež se stává pravdou. Ale tyto zákony jsou nespravedlivé. Samozřejmě, kdo je z pravdy, Boží slovo slyší, kdo však nemiluje pravdu, nechá se tahat za nos a vést nejen k časné smrti, ale i do věčné záhuby.

Příklad z života: Člověk je oklamán lží. Když ho však potom někdo upozorní: „Už si dej pozor!“ tak všechny argumenty smete ze stolu a znovu uvěří lži – po druhé, po páté, po desáté… Když však někdo člověka přivede na cestu pravdy, tak z ní velmi lehce znovu sejde! Kolikrát jsem povzbuzoval mnohé lidi: „Prosím tě, máš toto postavení, udělej tento krok… Nic neriskuješ. Když to učiníš, přinese to dobro tobě i druhým.“ Ale to člověk nechce. Ani buldozerem se nenechá dotlačit k tomu dobru, které se mu logicky ukáže. Nemá a ani nemůže mít žádné logické námitky, ale nevezme to! Urazí se: „Co mi má kdo co říkat…“ Vytvoří si nějaký výmysl, kterým smete tu myšlenku i tu pravdu.

Zvláště v dnešní době musíme vážně počítat s realitou smrti, a proto je třeba také vědět o záchranném prostředku před věčnou smrtí. Člověk nechce slyšet o realitě smrti, ale pokud se jí podívá do tváře a ví, že Boží Syn nad ní zvítězil a já Ho přijímám za svého Spasitele, tak se jí už nemusím bát, ani dnes, ani až skutečně přijde. Proto každý den, než usneme, s vírou opakujme: „Ježíši, Ježíši, Ježíši, smiluj se nade mnou hříšným!“ a to pětkrát k pěti ranám ukřižovaného Krista. Pokud to budeme činit s upřímností, máme jistotu záchrany před věčnou smrtí. Boží slovo svědčí: „Kdo by vzýval jméno Páně, bude spasen.“ (Ř 10,13) O to jde, abychom přes všechny naše chyby a projevy egoismu, nakonec učinili pravé pokání, a přijali od Ježíše spásu a život věčný.

Toto video je možné zhlédnout i zde: https://rumble.com/vsq1my-po-vnocch.html   
https://cos.tv/videos/play/33512811595863040   
https://www.bitchute.com/video/FVi1lj3u5Bcc/  

Ježíš je Spasitel světa, to si připomínáme o Vánocích.

Bůh nám v Něm dal největší dar, odpuštění hříchů, spásu a věčný život, proto si v den Ježíšova narození dáváme dárečky a spojujeme je s Ježíškem.

Je ale také třeba ten největší dar, kterým je On sám, přijmout.

Stačí Mu upřímně ve svém srdci dát svůj hřích a povědět: „Ježíši, přijímám Tě za svého Spasitele.“

Poslušnost víry není otázkou nějakého jógínského postění či sebemučení, ale je otázkou pokory, kdy se člověk ve víře učí v malých věcech vnímat Boží hlas, být mu poslušný, a nespojovat se se vzpourami, sebelítostmi, které na něj přicházejí, nezůstávat v nich, zapírat se, vycházet z nich a hned je paralyzovat.

Na každém kroku na nás číhá nějaká past, do které člověk může vejít. Když nemá zdravé společenství, které by mu pomáhalo, tak udělá nějaký malý chybný krok, pak druhý, třetí… a skončí zle. Potřebuje společenství, nejen aby měl ochranu, ale také aby mohl být uzdravován, očišťován ze svého egoismu, i kvůli formaci, kvůli poučení, jak bojovat, jak řešit různé situace. Jde o boj s naší lidskou pýchou, hloupostí, egoismem, tedy se starým člověkem – dědičným hříchem v nás. Pokud člověk nemá společenství, které se na modlitbě setkává s živým Ježíšem, komunikuje s Ním, může udělat pro Boha i velké věci, ale sám je pak zničí. Prostřednictvím „starého člověka“ stále přicházejí inspirace od Božího nepřítele. Ten jen ťukne na nějaké slabé místo a už to jde samo, už se topíme „ve vlastní šťávě“. Boží nepřítel pak nepotřebuje nic dělat, jenom kontroluje, jestli to dobře funguje. „Starý člověk“ reaguje v jeho linii a v pozadí se směje Boží nepřítel. Navenek však jako by ani neexistoval. Má v nás totiž tzv. pátou kolonu, věrného spolupracovníka – starého člověka, a tak lidi jdou dobrovolně krůček po krůčku do záhuby.

Ale když má jít člověk za Kristem, přijde nechuť, vše se v nás staví na odpor, jenom aby člověk za Kristem nešel. Jsme hozeni do tohoto nespravedlivého systému, který je v nás. Je to otrava, ložisko zla, dědičný hřích v nás, který adoruje ducha lži a zla. Stále ho to přitahuje, až doslova tlačí k té lži a zlu.

V západní církvi se 15. srpna slaví svátek Nanebevzetí Panny Marie, ve východní církvi se tento svátek slaví 28. srpna. Západní církev říká, že Maria utrpěla časnou smrt. Východní církev mluví o zesnutí (ukrajinsky: uspíňa) přesvaté Bohorodičky. Říká, že Panna Maria nezemřela, ale usnula a že Pán Ježíš si ji pak vzal do nebe.

V roce 49 se konal apoštolský koncil. Apoštolové se sešli a ještě s Ježíšovou Matkou promluvili, a ona pak usnula, zemřela. Její svaté tělo uložili do hrobu. Apoštol Tomáš, který v tom čase zvěstoval evangelium na Východě, nepřišel na pohřeb včas. Protože ji však toužil naposledy spatřit, prosil, aby odvalili kámen od jejího hrobu. A hrob byl prázdný. Tak hovoří církevní tradice. Dogma o nanebevzetí Panny Marie zní: „Neposkvrněná, vždy panenská Matka Boží Maria byla po dokončení běhu pozemského života s tělem i duší vzata do nebeské slávy.“

Pokud vezmeme dogma o Neposkvrněném početí, tedy že Bohorodička byla počata bez hříchu, tak to ještě více utvrdí naší víru, že byla vzata do nebe, aniž by zakusila smrti, protože smrt je důsledkem dědičného hříchu.

Svatý Jan Křtitel řekl lidu, který za ním přišel k Jordánu: „Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“ (Lk 3,16)

A Pán Ježíš později řekl zástupu, který se jednou shromáždil kolem něho: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!“ (Lk 12,49)

V Mk 10,40 Ježíš mluví o křtu, kterým má být křtěn a tak po tom touží, dokud se to nestane. V souvislosti je jasné, že mluví o nastávající smrti na kříži. V Kristově smrti je konečně přemožena nejhorší moc, a tou je hřích. Svátostným křtem jsme byli ponořeni do Jeho smrti, ale je třeba, aby tato moc smrti pronikla celou naši bytost. Toto proniknutí a ponoření všech oblastí duše i těla do Jeho smrti je vysvobození z moci hříchu, který vládne v našich údech (Ř 7,21). Tento duchovní oheň spaluje vše, co není Boží v naší paměti, v naší vůli a v našem rozumu, vše, co je překážkou Božího království. Máme projít ohněm očisty, abychom byli přetvořeni v Krista.

„V té hodině zajásal v Duchu svatém a řekl: ‚Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.‘“ (Lk 10,21) 21.

verš Lukášova evangelia mluví o tajemství Božího království. Nejde však o mudrování či teologizování, i když člověk potřebuje jakýsi rámec, strukturu, aby měl určitý přehled, co se týče Božího slova. Vniknout do samého jádra Božích tajemství je nad náš rozum. Jak například chceme řešit tajemství, kdo bude spasen a kdo bude zavržen? Jak chceme vyřešit jisté „protichůdnosti“, které jsou v Písmu svatém? Nejsou to vlastně ani protichůdnosti, ale jsou to otázky postavené v určitých rovinách tak, že v jedné rovině to platí, a v jiné třeba platí pravý opak. Pokud člověk sám není vedený Duchem, nemá potřebnou citlivost, nezná dialektiku života a moudrost Boží, bude se mu zdát, že si Písmo protiřečí. Boží moudrost dává Bůh „maličkým“, tedy prostým, pokorným lidem. Usilujme o to, abychom ji získali.

Tu v čase bojujeme za šťastnou věčnost. Chceme za každou cenu spasit své duše a co nejvíce duší, za které Ježíš položil život. Nebe je skutečně náš pravý domov. Tady na zemi musíme bojovat s hříchem, s duchem lži i sami se sebou. Starý člověk miluje lež i ďábla a chce mu sloužit. Proto se musíme zříkat sami sebe, toho duchovního systému, duchovní infekce, která je v nás a jasně se rozhodnout pro Krista. Automaticky však znovu padáme do tohoto starého systému. Je to, jako bychom valili kámen do kopce. S hříchem je to, jako když se kámen pustí dolů. Letí automaticky. Ale nahoru – to je práce, námaha, boj. Musíme se postavit proti světu, proti ďáblu a jeho systému a proti sobě, tedy proti hříchu, který je v nás. Teprve pak se můžeme svým duchem, tím nejhlubším, co je v nás, sjednotit s Duchem svatým, aby v nás mohl žít Kristus.

„Prvního dne o svátcích nekvašených chlebů přišli učedníci za Ježíšem a řekli: ‚Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?‘ On je poslal do města k jistému člověku, aby mu řekli: ‚Mistr vzkazuje: Můj čas je blízko, u tebe budu jíst se svými učedníky velikonočního beránka.‘ Učedníci učinili, jak jim Ježíš nařídil, a připravili velikonočního beránka. Navečer usedl s Dvanácti ke stolu…“ (Mt 26,17-20)

V duchu zajděme do večeřadla, kde jsou shromážděni apoštolé spolu s Ježíšem. Velikonoční svátky jsou spojeny s obřadem obětování beránka a velikonoční večeří, mají připomínat vysvobození izraelského národa z egyptského otroctví. Ježíš přišel, aby vysvobodil lidstvo z otroctví hříchu a ďábla. On je hoden, abychom Mu sloužili a milovali Ho! Avšak abychom dokázali pro Ježíše žít, milovat Ho a byli ochotní Ho následovat a zemřít pro Něho, musíme, jak říká sám Ježíš, zajít na hlubinu. Nyní chceme sledovat hlubinu Boží lásky, kterou Ježíš odkrývá večer před svou smrtí v úzkém kruhu apoštolů. Jeden z nich nám jako reportáž zachytil tyto vnitřní rozhovory. V Ježíšových slovech je taková hloubka, že o nich můžeme celý život uvažovat, vracet se k nim a Duch svatý nás bude uvádět stále hlouběji a hlouběji do jejich tajemství.

Hle, tvá matka!

Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě. Ježíš věděl, že vše je již dokonáno; a proto, aby se až do konce naplnilo Písmo, řekl: „Žízním.“ (J 19,26-28)

Zastavme se u slov: „Ježíš věděl, že vše je již dokonáno…“ To bylo poté, co řekl učedníkovi: „Hle, Tvá matka,“ a ten učedník ji přijal do svého nejvlastnějšího. A dále se píše: „… aby se až do konce naplnilo Písmo, řekl: ‚Žízním.‘“ Nejprve však dal svou matku učedníkovi, a ten ji přijal; přijal nové srdce. K čemu nám dal Pán Ježíš nové srdce skrze ta slova „Hle Tvá matka“? Abychom tím novým srdcem prožili tajemství Jeho smrti a umírání, tajemství toho největšího boje, který kdy na Zemi a vůbec ve vesmíru byl, boje, v němž Ježíš svým umíráním a svou smrtí přemáhá ložisko zla v nás, dědičný hřích i ďábla, který je zdrojem zla a také systém světa.

Co zde, v tomto životě, chceme získat? Užít si světa, získat kariéru, úspěch, peníze, tituly, slávu…? To všechno pomine. Možná někdo má i vysoké ideály, např. prospět lidem, pomáhat jim, zachraňovat jejich životy např. jako lékaři či zdravotní sestry, záchranáři… Je hrdinstvím zachránit někomu fyzický život, ale mimořádným hrdinstvím a nejvyšším ideálem je zachraňovat nesmrtelné duše pro věčný život.

Pokud chceme lidstvu skutečně prospět, tak se můžeme modlit a třeba i v skrytosti trpět a obětovat vše Bohu za záchranu nesmrtelných duší. Když neseme svou bolest, problémy, těžkosti, starosti, každodenní kříže s vírou, pracujeme tak v čase pro lidstvo. Dnes nemusíme jet na misie někam do Afriky. Nyní je potřebné dělat misii v odpadlé Evropě – na Ukrajině, v Česku a na Slovensku. A právě velkou misii můžeme dělat na modlitbách či v utrpení. Taková misie zasáhne celý svět. Podmínkou je, abychom byli sjednoceni s Ježíšem.

Lukášovo evangelium začíná slovy: „Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém.“

Událost Kristova narození je zařazena do historického rámce, kdy byl prováděn soupis obyvatel v Římské říši, a to za císaře Augusta. Augustus, první římský císař, vlastním jménem Gaius Octavius, žil od roku 63 před Kristem až do roku 14 po narození Krista.

„Pilát vešel opět do svého paláce, zavolal Ježíše a řekl mu: ‚Ty jsi král židovský?‘ Ježíš odpověděl: ‚Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?‘ Pilát odpověděl: ‚Jsem snad žid? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?‘ Ježíš řekl: ‚Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.‘ Pilát mu řekl: ‚Jsi tedy přece král?‘ Ježíš odpověděl: ‚Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.‘“ (J 18,33-37)

Je pozemské království a je nebeské království. Pozemští králové přicházejí a odcházejí. Například posledním ruským carem byl Mikuláš II. Bolševici zastřelili jeho i celou jeho rodinu. Po něm už žádný car nebyl. Přišli však jiní vůdcové a vládcové, jako byl Lenin či Stalin, jejichž vláda však jednou také padla. Pak zde v Evropě byla ještě Rakousko-Uherská monarchie.

8 (21). V září slavíme svátek Narození Panny Marie. Jak děti slaví narozeniny své matky? Přijdou k ní, dají jí nějaký dárek, přinesou květy. Když dávají ten dárek, tak čekají, že máma jim také něco dá – nějaké bonbóny nebo něco sladkého. A mají z toho radost.

Když Ježíš umíral na Golgotě, tak řekl učedníkovi: Hle, tvá Matka! Přesvatá Bohorodička je matkou Ježíše Krista, ale je i tvojí matkou. On ji na kříži, v poslední hodině svého života, dal za Matku každému z nás. Prožíváme radost z toho, že slavíme narození Ježíšovy i naší Matky.

Když Adam s Evou zhřešili neposlušností a přišel první hřích, tak jakoby celá zem byla zahalena do temnoty, jakoby démoni okupovali vládu nad celou zemí a lidé jsou v  temnotě, jakoby ve vězení, v koncentračním táboře, ale modlí se a prosí Boha o vysvobození. Kolik staletí uplynulo, než se  naplnil čas! A teď přichází naděje – Bůh sám přijde a zachrání lidi. A počátek té naděje je, že Bůh dává pro svého Syna Ježíše Krista Bohorodičku, tu která byla uchráněna dědičného hříchu, která se narodí z neplodné stařičké Anny.

Někdy se stane, že většinu modlitby člověk zůstává v  roztržitosti, i když jakoby v jakési nábožné roztržitosti. Je třeba se zapřít a uvědomit si: STOP! Kde tady je Ježíš v této takzvané nábožnosti, v této modlitbě?

K větší horlivosti si mohu pomoci takovým prostým obrazem, představou: Jako bych držel křídlové dveře – jednu polovinu čili jedno křídlo dveří jednou rukou a druhou rukou druhé křídlo, protože jinak se dveře stále chtějí zavírat. A uvědomím si, že teď skrze ty otevřené dveře vniká světlo – právě tím, že já je držím, čili jsem ukřižovaný s Kristem, jsem ve světle. Přede mnou je Kristův kříž. Dívám se Ježíšovi do očí a uvědomuji si, že z mých očí do Jeho očí vychází paprsek zvláště silného světla, který mě s Ním spojuje. A při pohledu na mě Ježíš pronáší slova. Jaká? Pronáší svůj testament. Komu? Učedníkovi. Kdo je učedník? Ten, kdo stojí pod křížem, kdo je s Kristem ukřižovaný, kdo opustil vše – své teorie, své plány a stojí v poslušnosti víry, v poslušnosti Bohu, v poslušnosti Jeho slovu. I já teď stojím v poslušnosti poslednímu Ježíšovu slovu, testamentu z kříže.

V 5. kapitole listu Římanům apoštol Pavel ukazuje zákon kolektivní viny a na druhé straně – kolektivní milosti. Skrze Adama přišel hřích a prokletí na celé lidstvo. A na druhé straně druhý Adam – Ježíš Kristus, Boží Syn – přináší nový život a záchranu. Přijetím Ježíše skrze víru dochází k ospravedlnění. Dostáváme však nejen odpuštění našich hříchů, ale zároveň se naše duše stává příbytkem Ducha svatého. V 6. kapitole apoštol Pavel už ukazuje na otázku osvobození: „Víme, že náš starý člověk byl s Kristem ukřižován, aby nečinným se stalo tělo hříchu, abychom už hříchu neotročili.“ (Řím 6,6) Ukazuje na otroctví hříchu a zlu, ale také na vysvobození, které je jenom v Kristu. Říká: „Tak i vy mějte za to, že jste mrtvi hříchu a živi Bohu…“ „Mějte za to“ čili „nepochybujte o tom“, „počítejte s tím“.

Potom v 7. kapitole ukazuje na dědičný hřích v nás: Miluji dobro, chci ho konat, a přesto konám zlo, které nenávidím. „Já nešťastný člověk. Kdo mě vysvobodí z těla této smrti?“ A odpovídá: Ježíš Kristus! Proč říká: „Já nešťastný člověk“? Protože ve mně je ložisko hříchu. Proto člověk, i když miluje dobro, koná zlo.

Každý, kdo čte Písmo svaté, ví, že na více místech se mluví o tom, jak se apoštolu Pavlovi ukázal Pán Ježíš a jak se obrátil. Ukazuje také na to, kdy byl pokřtěn Duchem svatým i vodou a kdy se mu otevřely oči nejen duchovní, ale i fyzické. Kdo mu k tomu pomohl? Ve svatém Písmu čteme: „Ananiáš šel, vstoupil do toho domu, vložil na Saula ruce a řekl: ‚Saule, můj bratře, posílá mě k tobě Pán – ten Ježíš, který se ti zjevil na tvé cestě; chce, abys opět viděl a byl naplněn Duchem svatým.‘ Tu jako by mu z očí spadly šupiny, zase viděl a hned se dal pokřtít.“ (Sk 9,17-18) Byl to tedy obyčejný prostý věřící Ananiáš, který se stal nástrojem Ducha svatého. Poslechl a udělal, co dostal za úkol skrze Boží vnuknutí v modlitbě. Ano, v modlitbě k nám mluví Duch svatý. V upřímné modlitbě nám Bůh dává světlo. Jak řekl Ananiáš Šavlovi: „Posílá mě k tobě Ježíš, který se ti zjevil na tvé cestě. Chce, abys opět viděl a byl naplněn Duchem svatým.“ Šavel neodmítl milost, kterou mu Bůh dal. Jel do Damašku, aby pronásledoval křesťany a na té cestě byl sražen z koně a ozářen světlem.

Na modlitbě jsem vyznával „Pane, mně nejde o nějaký úspěch, o bohatství, já toužím po duchovním probuzení! Po duchovním probuzení paralyzované, mrtvé církve, která je dnes hřbitovem duchovních mrtvol! Já je neodsuzuji. Já se s bolestí, s velkou bolestí na ně dívám… Nepropadám ale depresím. Když slyším Jobovy zvěsti a přichází jedna rána za druhou, vím, že u lidí je to nemožné, aby nastalo duchovní vzkříšení církve, ale ne u Boha, u Boha je to možné!“ A proto z hlubin mé duše vychází výkřik: „Suché kosti, toto praví Panovník Hospodin…“A potom: „Ať ožijí! Ať tito zamordovaní ožijí! Přijď, Duchu Boží, a zavěj na tyto povražděné, ať ožijí!“ Kdo to učiní? Duch svatý to učiní. „Pane, věřím!“ A nejen věřím, já to v těch momentech mnohdy vím. Možná přijde okamžik během dne, kdy o tom člověk pochybuje, ale v tu chvíli, kdy jsem v modlitbě v jednotě s Ježíšem, tak to vím: „Já to vím, Pane.“

Když člověk na modlitbě zápasí za svůj národ, je třeba si uvědomit několik realit. Za prvé je tady realita hříchu, který je nad konkrétním národem – např. nad Ukrajinou, Českem, Slovenskem či jinými národy… Jde o potraty, zrady církevníků, jejich hereze, kterými byli otráveni a otravují jiné. Dále jsou tady neziskovky se zrádci národa, určité polotajné organizace, které klamou lidi a táhnou je do záhuby vidinou peněz a kariéry. Jsou tady zrádní lidé v politice, jsou tady masmédia, která sugestivně šíří lež, hřích a manipulují lidmi k jejich škodě. Jsou tady také osobní hříchy lidí – různé formy nečistoty, sváry, neodpuštění, nevěra, modlářství, okultismus… Je tady realita viny před Bohem, za kterou následuje trest. Trest je připraven a je spojen také s genderem, s kradením dětí, islamizací… Už se to prakticky rozjíždí… Neziskovky to prosazují, snaží se nějak podrazit národ a dostat ho do žumpy… Tedy je zde realita hříchu jedinců i různých skupin. Ale na druhé straně je zde hrstka lidí věrných Bohu, kteří k Němu volají. Těch je sice málo, ale volají.