Nebe převyšuje všechny naše představy. Představme si co největší štěstí, největší nádheru a krásu a přece nebe je o mnoho krásnější. O nebi platí – žádné oko nevidělo, žádné ucho neslyšelo, žádné srdce netušilo, co Bůh připravil těm, kteří Ho milují. Jaké tedy musí být to nebe, když převyšuje všechny naše představy?!

Představme si to nejkrásnější, co na světě je – nejkrásnější drahokamy, nejkrásnější výtvory lidského umění a nejkrásnější záběry z přírody, to vše je jako nic ve srovnání s krásou nebe.

Můžeme si představit, jaká krásná je naše země, příroda, kterou Bůh stvořil. Kdybychom byli např. v Alpách a pozorovali východ či západ slunce nebo vnímali nádheru v říši ledovců.

Otázka odpuštění je velmi důležitá. Je třeba si uvědomit, že jsem hříšník, svůj konkrétní hřích a také, že Bůh mi odpustil. Jestliže mi bližní ublížil, řeknu: „Bože, odpusť mu a odpusť i mně. Jsem si vědom, že jsem dvakrát horší než on. Dostal jsem více milostí, více světla.“ Ano, můj bližní zhřešil, neříkám, že nehřešil. Udělal zlo a zasluhuje si trest, ale já mu mám odpustit. Mohu ho pak laskavě napomenout, aby se změnil, ale pokud zůstávám v nenávisti vůči němu, moje komunikace s Bohem nefunguje. Jediná prosba v Otčenáši, která je podmíněna, je prosba o odpuštění: „Odpusť nám … jako i my odpouštíme…“

Je třeba jít až do nejranějšího dětství a položit si otázku: Jak se projevovala pýcha? U některých dětí velkou vzpurností, když nebylo po jejich nebo velkou sebelítostí (většinou citlivé děti). Je dobré si vzpomenout i na reakce k ostatním dětem. Už tam ta základní forma ega ukazovala svou podobu, přizpůsobovala se, měnila zevnějšek, ale stále tam bylo a je dodnes: Běda, kdyby někdo z nejbližšího okolí byl lepší než já – žárlivost, a to i na cestě za Ježíšem. Projevuje se to konkurenčností, srovnáváním se s druhým a v myšlenkové oblasti smutkem a chmurami, že já nejsem podle svých představ. Jaké představy má Bůh s mým životem, to mě většinou nezajímá.

Největším vzorem pokory ze všech lidí je nám Panna Maria. Pán Ježíš, Bohočlověk, řekl: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“. To je to, co výrazně řekl, že se od Něho máme učit. To vysloveně vyžaduje od nás. Prakticky se máme zříkat sami sebe, přijímat svůj kříž a jít cestou za Ním pokořeným, opuštěným a ukřižovaným. Pokora je základ všech ctností. Opakem pokory je pýcha, a ta vede do smrti věčné, kdežto pokora je klíč do nebe. Pokora přemáhá ďábla i starého člověka v nás. Různé žárlivosti, srovnávání se s druhým, konkurenčnost i v duchovním životě, smutek, že tomu druhému se daří, je hříchem pýchy! Je třeba se stále v myšlenkách pokořovat. Ale z myšlenek pak třeba přejít do slov, činů a gest. Smutek je mnohdy známkou zahleděnosti do sebe, nesplnění našich představ, snění atd. Neporosteme-li v této ctnosti, nikdy nevytvoříme pravdivou jednotu s Kristem, ale ani s jediným člověkem. Pokora přemáhá ducha pýchy. Pýcha ty, kdo jsou lepší, nemá v lásce, žárlí na ně a chce je nějak shodit dolů.

Někdo může říci: „Budu žít vlažně, tak, aby mě to moc nestálo, a pak půjdu do očistce.“ Ale to je hloupost. To, co tu na zemi platíme haléři, tam budeme platit tisíci, miliony. Jen hlupák by nevyužil možnost nejít do očistce. Tady máme drahocennou věc, která se nazývá čas. My ho máme proměňovat vírou, máme vykupovat čas. V čase máme konat skutky víry. Co je za námi, co minulo, už vrátit nemůžeme. Co jsme zaseli ve víře, zůstává pro věčnost. Budoucnost není v našich rukách. Máme jen dnešní den a jen tento moment – a máme ho žít z víry.

Je napsáno: „Odejděte do věčného ohně, který je připraven ďáblu a jeho andělům!“ To je strašné slovo, které je řečeno těm, kteří budou zavrženi. Přestože máme v Písmu svatém mnoho výroků o pekle, mnoho tzv. křesťanů v něho nevěří. Ve všech dobách měl ďábel takový argument, který popíral věčné zahynutí. Už v ráji ďábel prohlásil: „Jistě nezemřete, ale otevřou se vám oči a budete jako bohové.“ (srov. Gen 3,4-5) Ďábel lhal. Podstata zavržení je, že člověk nevěří Božímu slovu, věří však ďáblu a jeho lži. A proto také, komu věří, s tím se sjednocuje. Proto se musíme i ve svém nitru postavit proti programu vzpoury, který jsme zdědili po prvních rodičích, proti dědičnému hříchu, duchovní slepotě, lásce ke lži a tomu, že člověk v tu lež věří. Ježíš nám přinesl pravdu a chce naše dobro.

Ježíš se před svou smrtí při poslední večeři modlil tuto modlitbu: „Otče, chci, aby i ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já, aby hleděli na mou slávu, kterou jsi mi dal; neboť jsi mne miloval před založením světa.“ (J 17,24) A nyní, kdy je Ježíš už ve slávě u svého Otce, ti říká: „Připravil jsem ti místo v nebi!“

Co znamená mít připravené místo v nebi a co znamená mít místo na zemi? Tu na zemi jsou různé choroby, zima, problémy v mezilidských vztazích, egoismus, cynismus, podvádění… Co tu z toho člověk má? Bez vztahu k Bohu je vše jen marnost. Naštěstí to vše jednou skončí, a přijde smrt. My máme proto tento život přijímat jako kříž, šanci zachraňovat nesmrtelné duše.

Ježíš říká: „Připravil jsem ti místo v nebi!“ Každý z nás se může osobně nad tím zamyslet: Ale za co, Pane? Za mé hříchy, za mou lenost? Za co mi to dáváš? Za to, že Tě nemiluji? I když tě chci milovat, tak nakonec i má láska není čistá, je prolezlá egoismem, leností, polovičatostí, hledáním sebe sama. Za toto mám mít připravené místo v nebi?

Boží nepřítel útočí, aby zničil Boží dílo, křesťanství, aby okradl duše o Krista – Boží život a uvrhl je tak do věčné záhuby. Jeho útoky jsou zevnější i vnitřní a mají svůj význam. Je třeba v nich vidět kříž, který je nutno nést. Nesení tohoto kříže je Boží vůlí. Ale dřív než můžeme tento kříž nést, je třeba zapřít sama sebe. Ježíš nejprve požaduje: „Zapři sám sebe!“ a pak až dodává: „Vezmi svůj kříž“. Zapřít sebe, to je chudoba duchem, to je pokora.

Každé sebezapření, které spojujeme s Ježíšovým utrpením, každé umírání své vlastní vůli, kterou nám zkříží naši nejbližší či různé zevnější okolnosti či naše bezmocnost – toto neustálé zříkání se v maličkostech je vlastně získávání pokladu v nebi. To jsou hodnoty věčné, budované skrze praktickou víru postavenou na Božím slově a skrze vcházení do Boží přítomnosti. Zde platí Ježíšovo slovo: „Zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.“ (Mt 16,24)

Velikonoční svátky jsou největšími svátky v celém roce. Doba postní, která je přípravou na ně, vrcholí utrpením Pána Ježíše, kdy po poslední večeři odchází s apoštoly do Getsemanské zahrady, kde se modlí a prožívá tak silný duchovní boj až Mu po skráních tečou krůpěje krve. Po této modlitbě odevzdání se do vůle Boží, je zrazen jedním ze svých učedníků a zajat chrámovou stráží, souzen a nakonec nevinně odsouzen na nejkrutější smrt ukřižováním. Tedy na Velký pátek si připomínáme, že Ježíš za nás zemřel na kříži a svou smrtí přemohl ďábla a hřích. Potom mrtvé Ježíšovo tělo pochovali do kamenného hrobu a přivalili kámen.

Panna Maria, Matka Ježíšova, prožívala bolest, ale zároveň uchovávala ve svém srdci všechna Ježíšova slova, a hlavně vírou zůstávala ve slovech: „Ale na třetí den vstane z mrtvých.“ V sobotu, kdy všichni byli ve smutku a nevěře, Maria nepochybovala, ale naopak plně věřila těmto Ježíšovým slovům a ve velké naději očekávala vzkříšení svého Syna. Nastává noc ze soboty na neděli – třetí den, který Ježíš předpověděl, a kdy vstává z mrtvých. Není podstatné, ve které chvíli této noci vstal, ale jako první, jak říká i Tradice církve, se ukazuje své Matce. Jaké je to setkání? Přesvatá Bohorodička se modlí. Najednou před ní stojí sám vzkříšený Ježíš. Ne už zakrvácený, plný ran, jako na kříži před třemi dny. Teď Ho vidí ve slávě, vzkříšeného.

Co je lidský život? Jen námaha, starosti, problémy, kříže a nakonec je smrt – ale to není konec, pak je věčnost. Vidíme, že náš život je krátký a je v rukách Božích. Je to zkouška lásky, zda jsme se rozhodli pro Boha, Boží hodnoty, dobro, anebo se sjednotili se zlem i zlým. Tedy každý z nás rozhoduje ve svém životě o své věčnosti. Ježíš nám dal své slovo, abychom žili tu na zemi zodpovědně a neztratili věčný život. Je proto hloupost zabydlovat se zde na zemi.

Všichni logicky víme, že musíme zemřít, ale prakticky s tím nikdo nepočítáme. Vrcholem hlouposti však je, když lidé, kteří leží v nemocnicích naprosto paralyzováni nemocí, že ani tehdy vážně nepočítají se smrtí. Chodíval jsem do nemocnice zaopatřovat těžce nemocné a říkal jsem si: Bože, je to vůbec možné, že jsme tak lhostejní ke spáse své duše?  Jednou, když jsem šel zaopatřovat do nemocnice, vyzpovídal jsem umírajícího člověka a on pak začal říkat, že až se vrátí domů, bude dělat kotce pro králíky. Pověděl jsem mu: „Co je to za nesmysl? Vy máte smrt na jazyku a myslíte na takové hlouposti?! Myslete na setkání s Bohem, na to, že stanete před Boží soud!“

V utrpení máme stát ve víře, nereptat, ale naopak, děkovat a chválit Pána, upínat svůj pohled na trpícího Ježíše a spojovat bolesti, opuštěnost, vyprahlost, nejrůznější negativní pocity, které je těžké vyjmenovávat s bolestmi Pána Ježíše. Toto jsou nejlepší dary, které Bůh na nás dopouští, abychom se dostali ze zajetí klamu, marnosti, lživosti světa a starého člověka a vcházeli tak do světla Boží pravdy.

Svatý Jindřich Sousone, když měl nejtěžší vnitřní bolest, uslyšel v duši Ježíšův hlas: „Vstaň, spoj bolest svou s bolestí Mou a najdeš pravý pokoj!“ On tak učinil a pak to činil až do smrti, a to ho vedlo k pravé svatosti!

Každou myšlenku, každou starost a obavu máme dávat Ježíšovi v živé víře.

Ježíš říká: „Buďte připraveni, neboť nevíte dne ani hodiny, kdy Syn člověka přijde.“ V tom je největší moudrost, připravovat se na smrt. Nevíme přece, jestli nepřijde nějaké neštěstí – můžeme dostat rakovinu, nebo můžeme mít autonehodu a budeme na věčnosti. Nevíme dne ani hodiny. Nevíme, kdy se setkáme s Pánem tváří v tvář. Máme s tím však počítat. Víme, že to přijde. Nesmíme otálet s obrácením. Máme začít už dnes, jak říká Boží slovo: „Dnes, uslyšíte-li Jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce!“ Čekat na pokání v hodinu smrti je šílenství. Ano, jsou takoví, kteří se obrátili v hodinu smrti, ale to je výjimka. Spoléhat na to je RISK! Přijít o věčný život je něco hrozného!

Křesťané říkají, že věří, že budou stát před Božím soudem, ale žijí tak, jakoby žádný soud ani nebe ani peklo neexistovalo. Ústy to vyznávají, vysloví, ale neberou to vážně. To je celý problém.

Cesta očišťování je cestou lásky. A Boží slovo říká: „láska vyhání strach“ (1J 4,18). A dále: „Láska je trpělivá… láska nezávidí… není domýšlivá…“ (1Kor 13,4n)

Největším vzorem lásky je nám sám Pán Ježíš. Jak se projevovala u Něho láska k Bohu Otci a k lidem? Vůči Otci byl poslušný ve všem. Byl poslušný až k smrti: „Otče ne má, ale tvá vůle se staň.“ A z lásky k Otci a k našim nesmrtelným duším přijal nejkrutější smrt.

Poslušnost tedy spočívá ve zřeknutí se své vůle. Denně máme v maličkostech hledat Boží vůli. Poslušnost je vrcholným vyjádřením lásky.

V době svatého postu nám Bůh dává čas 40 dní, abychom se zastavili a uvažovali o utrpení Kristově. Modlitba rozjímání sedmi slov Kristových na kříži, která pronesl, když tři hodiny umíral na Golgotě, nás disponuje k tomu, abychom se otevřeli Boží lásce, která se nám vydala až do krajnosti (http://vkpatriarhat.org/cz/?category_name=sveceni-nedele). Uvědom si: Bůh nemohl pro tebe už více udělat. Ježíš umíral za všechny, kteří Ho přijmou, tedy také za tebe – osobně za tebe, aby tě vyrval z otroctví hříchu, temnoty a aby ti dal život věčný. A co je tento život? Je jen krátkou poutí zde na zemi, která jednou skončí. Nikdo však neví kdy, jak řekl Pán Ježíš: „Nevíte den ani hodinu…“ (Mt 24,42). Máme proto bdít a mít na sobě svatební oděv – „vyprat si své roucho v krvi Beránkově.“ (srov. Zj 7,14), abychom mohli vejít na nebeskou svatební hostinu. Pozvání na tuto hostinu nesmíme odmítnout, abychom nebyli vyhozeni do tmy, kde je pláč a skřípění zubů.

Největší hodnotou není časný život, ale život věčný, a proto bychom měli být moudří a počítat s věčností, s Božím soudem, s realitou věčného odsouzení, a také s nebem – to je pravá moudrost. Pokud s tím nepočítáme, a jen si tak žijeme, lopotíme se, smrt na nás přijde znenadání jako zloděj, a tehdy už bude pozdě (srov. Mt 24,43-44). Musíme se proto zastavit. Zastavit se a podívat se na svůj život z pohledu věčnosti: Kdybych teď zemřel, kde bude moje duše? Musím mít „svatý egoismus“: „Musím se postarat o svou duši!“ Až budu stát před Božím soudem, nepomohou mi žádné výmluvy, budu muset skládat účty za svůj život. Je třeba se zastavit, najít si čas. A právě v době svatého postu nás k tomu církev vybízí.

Božský Spasitel nám zasloužil nebe vlastní krví. Nepotřeboval ho vykoupit pro sebe, ale On obětoval svůj život i svou krev za nás, aby nám otevřel věčné štěstí v nebi. On všechna svá práva a nároky přenechal nám, svým nejmenším bratřím. Pro zásluhy Ježíše Krista, pro Jeho utrpení a smrt smím říct: Nebe patří mně. Takovouto logikou umlčel sv. Bernard ďábla. Když se světec na smrtelné posteli těšil na nebe, přiblížil se k němu zlý duch a řekl: „Jak můžeš doufat, že tě Bůh přijme do nebe, když víš, jaké ubohé byly tvé činy.“ Světec však odpověděl: „Věděl jsem dávno, že nic nemohu stavět na svých chatrných skutcích, ale můj Spasitel mi vykoupil nebe svým umučením a krví a on mi přičte své zásluhy. Doufám proto, že se dostanu do nebe.“ A ďábel zahanbený odešel.

Podstata čisté lásky k Bohu je ochota nic nevlastnit ani vůlí ani city a k tomu, co člověk má, ať je to vnitřní či vnější vlastnictví, se má chovat jako správce, ne jako vlastník. To je v podstatě chudoba duchem. Duch je chudý, svobodný pro Boha, není spoutaný tělesností či duševnem: žárlivostmi, vlastněním lidí, vlastněním svých zraněností, atd. Toto bohatství je třeba dát Pánu Ježíši, ne pouze jedenkrát, ale stále znovu a znovu. Totiž my se stále na něco lepíme, něco si přivlastňujeme, proto to máme stále dávat skrze Pannu Marii. Jedná se vlastně o očistu naší duše, která jde pomalu. Činí ji Bůh, ale je k tomu třeba i naše „Ano“.

Nestačí, aby člověk ústy mlčel, ale zůstával v negativním myšlení. Naše ústa mají mlčet, když přichází marné myšlenky, ale naše mysl má být v Božím slově. My mluvíme tváří i gestem, a proto máme zůstávat v Božím slově, aby pak, když jsme ve společenství, Kristus byl uprostřed nás. Na druhé straně je třeba mluvit, ale k povzbuzování, k napravování, k poučování (1Kor 14,3). Máme si dávat pozor, aby nevhodné mlčení nezneužil nepřítel k různým podezíráním a domněnkám.

Pán Ježíš se nechal lidmi ponížit a přibít na kříž. On tichý Beránek, byl vedený na popraviště a těm, kteří Mu probodli ruce a nohy odpustil. Za ně se modlil a za ně z lásky zemřel. Jak úžasný ideál a příklad lásky. A pod křížem stojí Maria. Ježíš z kříže viděl i tebe a dal ti svou matku, aby byla i tvou matkou (J 19,25). Ona nás chce učit čisté lásce, postupnému zapomínání na sebe tím, že se budeme pomaličku cvičit v trpělivosti se sebou i bližními, tím že Mariinou pokorou budeme hned v zárodku přemáhat závistivé a domýšlivé myšlenky (1 Kor 13,4). Pak Duch Svatý a Panna Maria učiní naši proměnu, ale ona je spojena s určitou bolestí. Panna Maria může tím spíš než apoštol Pavel Galatským, říci nám: „Moje děti, ve velikých bolestech vás rodím, dokud nebudete přetvořeni v Krista“ (Gal 4,19).

Co je vůbec prvním skutkem Božím? „To je skutek Boží, abyste věřili v Syna Božího“ (J 6,29). Ale také „plnit Jeho přikázání“.

Když si uvědomíme slovo „plnit Jeho přikázání“, ďábel nás zastrašuje, protože máme denní zkušenost, jak jsou nám zamlžena a stále máme pocit, že je jen překračujeme, i když ne ze zlé vůle. To je ale klam nepřítele! Dobře, i když je překročím, a to nevědomě či třeba i vědomě, je východisko – jdu s tím k Ježíšovi. Například, člověk je nějak podražený, vyčerpaný, hozený do situace, kdy musí v jednom bodě řešit víc střetových situací, tak řeší, ale i hřeší, ale ne ze zlé vůle, i když je to vědomé a dobrovolné rozhodnutí se. Jistě, jde o maličkosti, ne o těžké hříchy. А co potom? Těm, kdo Boha milují, vše, tedy i chyby a pády, napomáhají k dobrému! Tedy i ty chyby a různá napětí ve vzájemných vztazích, to vše pak máme řešit dle Božího přikázání. Jak? Tak, že odpustím! Ano, tak že naopak proti logice, sebelítosti, hněvu a hořkosti – žehnám. Toto je plnění Božího přikázání!