Pokora

Největším vzorem pokory ze všech lidí je nám Panna Maria. Pán Ježíš, Bohočlověk, řekl: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“. To je to, co výrazně řekl, že se od Něho máme učit. To vysloveně vyžaduje od nás. Prakticky se máme zříkat sami sebe, přijímat svůj kříž a jít cestou za Ním pokořeným, opuštěným a ukřižovaným. Pokora je základ všech ctností. Opakem pokory je pýcha, a ta vede do smrti věčné, kdežto pokora je klíč do nebe. Pokora přemáhá ďábla i starého člověka v nás. Různé žárlivosti, srovnávání se s druhým, konkurenčnost i v duchovním životě, smutek, že tomu druhému se daří, je hříchem pýchy! Je třeba se stále v myšlenkách pokořovat. Ale z myšlenek pak třeba přejít do slov, činů a gest. Smutek je mnohdy známkou zahleděnosti do sebe, nesplnění našich představ, snění atd. Neporosteme-li v této ctnosti, nikdy nevytvoříme pravdivou jednotu s Kristem, ale ani s jediným člověkem. Pokora přemáhá ducha pýchy. Pýcha ty, kdo jsou lepší, nemá v lásce, žárlí na ně a chce je nějak shodit dolů. Neuvědomuje si ve své slepotě, že úspěch mého bližního v rodině, bratra či sestry ve společenství přinese užitek i mně, protože skrze lásku jsme jako spojené nádoby, a tak dobro bližního je i mým, jako i bolest jeho patří nějak i mně. Je třeba se učit nově myslet: ne já, ale my! Pýcha ty, kteří klesají, kritizuje a nad nimi se pohoršuje, a tím jim i sobě ubližuje. Pokora je pravda. Kdykoli se pokoříme, Bůh nám dává světlo! Pokořování je nejbezpečnější cesta ke všem ctnostem a především k lásce.

Stáhnout: Pokora