Author Archive
Slovo patriarchy Eliáše o děkování – І. část: „za všechno děkujte…“
Životním heslem jednoho Božího muže, který žil na přelomu 19. a 20. století, bylo: „Buď můj život jedna Boží chvála!“ Této vděčnosti Bohu se máme naučit i my. Máme se naučit Mu děkovat, nejen když se nám daří dobře, ale i v situacích, které svým rozumem nechápeme, které jsou pro nás těžké a které nás deptají. Toto praktické cvičení posílí náš vztah k Bohu a pomůže nám zbavit se jednou provždy strachu.
Proto děkujme Pánu vždy a všude tak, jak je to vyjádřeno ve mši svaté – ať už v chvalozpěvu Gloria (což je dobrořečení Bohu) – „Chválíme Tě, velebíme Tě, klaníme se Ti,…“ – nebo v prefaci – „…abychom Ti vždycky a všude vzdávali díky…“ a také pak v Sanctus – ve chvalozpěvu andělů.
K povzbuzení bych chtěl vzpomenout jeden příklad: Jeden mladý muž, jmenoval se Jan, měl otce, který byl otrokem alkoholu 30 let. Po celou tu dobu se Janova matka, a později i Jan se svou ženou, denně za otce modlili. Janův otec si svou slabost vůbec nepřiznával, a když s ním někdo začal mluvit o víře, vždy se velmi rozhněval.
Slovo otce patriarchy Eliáše: Máme děkovat Bohu za všechno – i za rány, které dávají tvar
Michelangelo měl vytvořit sochu Mojžíše. Přivezli mu velký kámen nebo spíš ohromný balvan. On se svým pomocníkem se na něj šel podívat. Nadšeně ho obchází. Pak se zamyslí, dívá se na ten kámen a říká: „Já tam vidím Mojžíše.“ Jeho pomocník reagoval s údivem: „Mojžíše? Vždyť to je kámen, žádný Mojžíš.“ A Michelangelo na to: „Ale já ho tam vidím“. „A co je třeba udělat, aby tam skutečně byl?“ Michelangelo odpověděl: „Všechno, co není Mojžíš, musí jít pryč.“ „A jak se to stane?“ „Dláto, kladivo a rány. Rány jsou to, co dává tvar.“
Tak je to i s námi. Všechno, co v nás není Ježíš, musí pryč. A jak se to stane? Rány jsou to, co dává tvar. Bůh na nás musí dopouštět určité zkoušky, utrpení, někdy i skrze naše bližní, kteří nám vynadají či se vůči nám dopouštějí určité nespravedlnosti, anebo utrpíme různé ztráty, smrt nejdražších… Rány jsou to, co dává tvar. Ale někdy rány mohou potom dílo i ničit – a to tehdy, pokud je odmítáme. Máme za všechno děkovat. Všechno přijímat. A aby to člověk mohl konat, je třeba si být vědom vlastního hříchu.
Slovo života – J 15,7 (26. 10. – 9. 11. 2025)
„Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás,
proste, oč chcete, a stane se vám.“
Rozjímání nad J 15,7
Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste,
oč chcete, a stane se vám.
Ježíš při poslední večeři mluví o naší duchovní jednotě s Ním. Křtem se nám dostává účasti na Ježíšově výkupné smrti i na Jeho novém životě, který je spojen s Jeho slavným vzkříšením. Křest ale sám o sobě nestačí. Aby v nás Boží život vůbec zůstal, a co víc, aby se rozvíjel, je potřebná víra, víra v Ježíšovo slovo. Tato víra je spojena s pokořováním a se zkouškami věrnosti. Je třeba si v této souvislosti uvědomit podstatu podobenství o vinném kmeni a ratolestech. Z kmene proudí do ratolestí životodárná míza, tedy tentýž Duch, který je v Ježíši Kristu, působí i v nás, pokřtěných, když vírou zůstáváme sjednoceni s Ježíšem. Ježíš několikrát zdůrazňuje, že bez Něho nemůžeme nic činit a dává svým ratolestem zaslíbení: „Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.“ Podmínkou toho, aby se něco stalo k našemu skutečnému dobru, nejen časnému, ale i věčnému, je, abychom zůstávali skrze víru v jednotě s Ježíšem. K této jednotě nám pomáhá Jeho slovo, ve kterém máme zůstávat. Nemáme ho jen slyšet, máme ho realizovat! Ono v nás má zapustit kořeny. Skrze Ježíšovo slovo máme udržovat živou jednotu s Kristem, tedy zůstávat v Ježíši skrze zůstávání v Jeho slově. Pak Ježíš říká: „Proste, oč chcete, a stane se vám“.
Vše musí být postaveno na pravdivém základě, a ním je Kristus
+ Eliáš
Patriarcha Byzantského katolického patriarchátu
MARIA
MARIA – n o v á ž e n a
n o v á m a t k a
n o v é s r d c e
Eva je opakem Marie.
Přijímám nové srdce. Mám nové srdce. Ďáblové, zapište si to za uši! Maria je ve mně, v mém nitru. Ona je otrokyně Pána. Já jsem svým vědomím v tomto novém srdci. Ona mě bude učit, jak se stát otrokem Pána. Ona je má matka. Být otrokem Pána: „Kde je Duch Páně, tam je svoboda,“ a v ní je Duch Páně! V ní se slovo stalo tělem. Ona z Ducha počala. Ale předtím, než počala z Ducha, řekla: „Jsem otrokyně Pána.“ A to říká i nyní ve mně a já v ní: Jsem otrok Pána. Jsem jejím otrokem. Jsem otrok – otrokyně Pána /srov. Ž 116,16/. A tím jsem jen a jen otrokem Ježíšovým! Maria je otrokyně Pána, nemá žádné vlastnické právo. Vše, co má a co vlastní, není její, ale patří Pánu. Ona je Jeho otrokyní. Proto máme být otroky Marie, abychom tím pravdivěji a cele byli otroky Ježíšovými.
Proto se máme stát otroky Marie, aby ona nás naučila tomuto největšímu umění, které nikdo z lidí tak plně nerealizoval jako ona. Ona je v tom naším vzorem, naší učitelkou, naší matkou. Ona je živý vzor, skutečná matka. Hle, tvá matka!
Slovo života – 2Pt 1,4 (12. 10. – 26. 10. 2025)
„Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení,
abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti a unikli zhoubě,
do níž svět žene jeho zvrácená touha.“
Rozjímání nad 2 Pt 1,4
Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení,
abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti a unikli zhoubě,
do níž svět žene jeho zvrácená touha.
Náš život je krátký, v podstatě je jen časem zkoušky, ve které se rozhoduje o naší věčnosti. Ta bude buď šťastná, anebo nešťastná navěky. Nešťastná budoucnost, tedy zhouba věčná, čeká ty, kteří pyšnou nevěrou odmítají záchranu v Ježíši Kristu. V Něm nám Bůh dal největší dar, a to abychom skrze Něho přijali novou přirozenost! Máme proto odložit tu přirozenost, která je infikována prvotním hříchem a do které je náš lidský duch jakoby oblečen. Tím byla především zatemněna naše duševní oblast, takže rozum těžko poznává pravdu, vůle se kloní ke zlu a srdce je naplněné zvrácenou touhou, která tvoří jednotu s duchem světa ženoucího lidstvo do záhuby časné i věčné. Jak uniknout této zhoubě? Musíme vírou přijmout Spasitele Ježíše Krista. Pak o nás platí: „Těm, kteří Ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nezrodili ani z žádosti těla, ani z žádosti muže, ale z Boha.“ (srov. J 1,12) Tedy přijetím Krista přijímáme už nyní, i když je v nás ještě dědičný hřích, božskou přirozenost. Být účastni Boží přirozenosti, to není jen zaslíbení, je to zároveň dar, vzácný a převeliký dar.
Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme…
Pokud totiž neodpouštím, ani mně nemůže být odpuštěno. Ale stop! Já, když si uvědomím moje proviny vůči bližním, že se za ně nemodlím, že jsem lhostejný k jejich spáse, že jim nedávám dobrý příklad, že říkám prázdná či hněvivá slova atd., tak bych měl v duchu, a někdy i v realitě, prosit své bližní za odpuštění. Já mám pocit viny vůči druhému, a když si uvědomím, že on, ten druhý, mi také ublížil, tak to je pro mě jakoby triumf, že i já mám šanci. Něco za něco!!! Tedy, když já mohu odpustit, tak mám zásluhy, a pak se mohu v pravdě modlit prosbu Otčenáše: Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme… Nám odpusť, mně i tomu, kdo mi ublížil. A já teď odpouštím a jako bych i za něj odpouštěl, čím ho kdo zranil, a takovou pravdivou prosbu Otčenáše Pán slyší.
Jestliže já pravdivě odpustím a pokořím se, Pán mi dá velký pokoj. Odpuštění, jistota a pokoj závisí na mé víře, která je spojena s pokorou.