Jak se žije dětem v pěstounských rodinách v USA

V posledních letech se systém na ochranu dětí stále více rozvíjí „podle západních standardů“ tak, že zkušenost západních krajin má na nás stále větší vliv. Avšak, jaké jsou plody juvenilní justice v zahraničí? Uvedeme některé statistické údaje z USA: Podle závěrů studie provedené v roce 1992 v Baltimoru se případy prokázaného sexuálního zneužívání dětí v pěstounských rodinách vyskytují čtyřikrát častěji než průměrně v populaci.

Studie ve státě Indiana ukázala třikrát vyšší úroveň fyzického násilí v pěstounských rodinách, a v dětských domovech dokonce desetkrát. Braly se v úvahu pouze oficiálně registrované případy násilí.

Ve dvou regionech státu Georgia se 34 % dětí v pěstounských rodinách staly oběťmi násilí, pohrdání a jiných těžkých podmínek. Mezi těmi, které se do systému „péče“ dostaly nedávno, utrpělo těmito faktory v průběhu prvního roku přebývání v ní 15 %.

Studie provedená v roce 1990 mezi děvčaty, které prošly programem umístění v pěstounských rodinách „Casey Family Program“, který je v Americe považován za vzorový, zjistila, že 24 % z nich bylo vystaveno sexuálnímu násilí nebo pokusům o něj, během jejich pobytu v pěstounských rodinách.

V roce 1991 došla Národní komise USA pro děti k závěru, že „děti jsou často odebírány z rodin předčasně nebo bez nutnosti“. To proto, že mechanizmus federálního financování dává státům „vážný finanční motiv“ – je pro ně výhodnější odebírat děti a neposkytovat rodinám pomoc, která by jim umožnila žít společně.

V roce 1993 bývalý šéf dětského oddělení sociálních služeb New Yorku, Trevor Grant, řekl, že v 85 % případů „zanedbávání potřeb dítěte“ šlo o chudobu. Píše: „Rodiny jsou ničeny z malicherných důvodů. Pokud je rozbitý nábytek nebo je v domě špína, pracovníci sociální služby odebírají dítě. Pokud existuje byť jen nejmenší důvod k pochybám, pro sociálního pracovníka je nejbezpečnější vzít dítě, uvádějíc jako důvod zanedbání potřeb dítěte, protože opak nikdy nelze prokázat u soudu.“

V roce 1994 napsal profesor sociální práce, Duncan Lindsey, o osudu dětí, které se ocitly v systému tzv. ochrany: „Jakmile se tam ocitnou, zavřou se za nimi byrokratické dveře a vrátit se zpět je velmi obtížné. Byrokratická setrvačnost podporuje sebe samu. Musí se zachovávat procedury. Musí se vyplňovat formuláře. Musí se pořádat zasedání a výslechy. Pak další formuláře. Nikdo na sebe nechce vzít odpovědnost za vrácení dětí v možná nebezpečné domácí prostředí. Povinnost dokázat své právo spočívá nikoli na sociálních pracovnicích, kteří si myslí, že udělali správně, když odebrali děti, ale na rodičích, kteří musí přesvědčivě dokázat, že je možné dovolit jejich dětem vrátit se domů. Systém vytvořený pro pomoc dětem a rodinám se obrátil proti nim.“

V roce 1995 zkoumala vládní komise situaci s odebíráním dětí a došla k následujícímu závěru: 30% dětí odebraných z rodin bylo odebráno bez jakéhokoli důvodu. Ve zprávě stojí: „Tyto děti byly odebrány z rodiny ne pro jejich bezpečnost, ale kvůli bezpečnosti sociálních pracovníků.“

V roce 2007 byly ve Spojených státech prostudovány biografie 15000 dětí, které se dostaly do zorného pole „služby ochrany dětí“ v letech 1990 – 2003. Sledoval se u nich výskyt těhotenství před dosažením plnoletosti, trestná činnost, míra nezaměstnanosti. Podle všech sledovaných parametrů měly děti, které zůstaly ve svých rodinách, méně problémů než děti umístěné v pěstounských rodinách, a to i v případech, kdy jejich rodiny byly ve výrazně horší finanční situaci než pěstounské rodiny.

Tyto studie byly opublikovány vědci z univerzity v Minnesotě.

Zdroj: http://ruskline.livejournal.com/2220695.html