Babylon
Nedávno jsem musel cestovat vlakem do jednoho našeho kláštera. Vezl jsem se sebou batoh plný knih a navíc jsem měl ještě jednu tašku přes rameno a jednu do ruky. Nezdálo se mi to však až tak příliš těžké a tak jsem se rozhodl, že půjdu na nádraží pěšky a budu se při chůzi modlit růženec (byla zrovna sv. hodina). Protože jsem se ještě musel pro něco vrátit a batoh s knihami byl přece jen těžší, než jsem předpokládal, zjistil jsem, že volným tempem ten vlak asi nestihnu a budu tedy muset pořádně zabrat.
Přede mnou šla po chodníku skupinka mladých, asi 15-17letých chlapců a děvčat. Podle oblečení a chování to byli středoškoláci zřejmě z lepších rodin. Když jsem je chtěl předejít, zaslechl jsem jejich rozhovor: „Jdeme na Masarykáč, jeden chlápek tam levně prodává herák. Kdyby sis ho šlehl, asi by to s tebou praštilo, ale když to budeme kouřit, bude to v pohodě…“ Hovořili zjevně o drogách a vůbec je nezajímalo, zda je někdo slyší nebo ne. Uvědomil jsem si, že v tomto velkoměstě (Praha pozn.red.), ale nejen v něm, se braní drog bere mezi mládeži jako něco úplně normálního, s čím se už nikdo netají. Taky mi došlo, že oni vůbec nemyslí, nebo nechtějí myslet na to, že za pár let možná i měsíců už pro ně nebude tak lehké sehnat nějakou tu stovku na dávku, protože pak už nebude stačit jen kapesné od rodičů, i když jsou dobře situovaní. A nemyslí také ani na to, že za tyto okamžiky krátkodobého, prchavého opojení později zaplatí hodinami, dny a týdny depresí, psychickými a fyzickými bolestmi, a je dost pravděpodobné, že mnozí z nich i smrtí.
„Co s tím Pane,“ ptal jsem se, „jak jim pomoct?“ „Obětuj za ně tuto část sv. hodiny, tento růženec a námahu spojenou s nesením těžkého batohu,“ přišlo mi od Pána. A tak jsem s větším odhodláním vykročil směrem k nádraží. Cesta vedla trochu do kopce, bylo mi horko a potil jsem se, ale při každém „Zdrávas Maria“ jsem si připomínal: „To za ty děti, Pane, dej jim světlo, ať dnes při požehnání v 21 hod. zakusí tvou lásku…“ Takové a podobné myšlenky mně inspirovaly k horlivé a intenzivní modlitbě spojené s námahou rychlé chůze s těžkým nákladem. Uvědomil jsem si, že k dobré a úspěšné modlitbě nepotřebuji jen krásně vyzdobený chrám nebo ticho svého modlitebního koutku, že tato modlitba na ulicích „Babylonu“, kde zdánlivě Bůh a Jeho slovo nemá žádnou moc, je tou nejlepší zbraní, kterou nyní, v této situaci, mohu použít proti duchům požitkářství, narkomanie, vzpoury a nečistoty. Na nádraží jsem nakonec došel ještě 15 min. před odjezdem vlaku, zrovna ve chvíli požehnání v 21 hod. Věřím, že Pán Ježíš mou modlitbu vyslyšel a těmto mladým lidem požehnal a ve svém čase jim dá vysvobození a spasení. Chvála za Jeho dobrotu a moc!
(mnich, 32 let)
