Já však pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.

Pán Ježíš vysvětluje hněv na bratra v souvislosti s pátým přikázáním: „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ. Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však vám pravím…“ Ježíš zde vystupuje jako Božský zákonodárce. On zdůrazňuje: „Já však vám pravím…“ Pak ukazuje tři stupně projevu hněvu, až nenávisti. Nejprve je to ten, kdo se hněvá a nechce odpustit. Ježíš už na jiném místě říká, že ani jemu nebude odpuštěno, to znamená, že bude vydán soudu. Kdo bratra uráží a nazývá ho hlupákem, bude se za to zodpovídat. A kdo o bratrovi veřejně šíří zlomyslnou lež, že je blázen, čili psychicky chorý, s cílem ho morálně likvidovat – zabít, a tím ho společensky znemožnit, takový propadne ohnivému peklu.

Vy však nejste v těle, ale v Duchu, pokud ve vás přebývá Duch Boží. Jestliže pak někdo nemá Kristova Ducha, ten není jeho.

Co znamená být v těle – neboli být tělesný – a co znamená být v Duchu, tedy být duchovní? Být v těle znamená mít tělesné myšlení, které nepočítá vážně s Bohem ani s Božím soudem ani s věčností. Písmo říká, že skutky těla jsou závist, vraždy, sváry, nečistota, čarodějnictví atd.

Co znamená být v Duchu? To, že jsme svým myšlením vnitřně sjednoceni s Duchem Božím. Pak o nás platí: „Ten samý Duch svědčí našemu duchu, že jsme Boží děti.“ (Ř 8,16)

Nejhlubší podstatou naší bytosti je duch. Lidský duch byl Bohem stvořen k Božímu obrazu, je nesmrtelný. Naše tělo je smrtelné. Naše bytost je v podstatě duchová, máme duši, v níž je duch, a oblečeni jsme v tělo. V tomto pozemském životě máme tělo jako nějaký skafandr, který v hodině smrti vysvlékáme. Procházíme krátkostí času, abychom přešli do věčnosti. Zde se rozhoduje o naší šťastné nebo nešťastné věčnosti.

Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.

Je třeba položit základ, kterým je spravedlnost, chceme-li upřímně mluvit o lásce. Dnes se totiž často mluví o lásce, skloňuje se v různých pádech, ale pod tímto termínem si mnozí představují všechno možné, jen ne skutečnou lásku. Spravedlnost vůči Bohu znamená dávat Mu to, co Mu patří – první místo v našem životě, pravdivou úctu, podřízenost a respektování Jeho zákonů a přikázání. Pak jsme povinni zachovat spravedlnost vůči svým bližním. Zde bohužel mnozí křesťané, ba dokonce osoby Bohu zasvěcené, nemají správné pojetí spravedlnosti. Současný trend je hodnotit vše jen subjektivně, z pohledu egocentrismu – svého dobra a svých práv. Práva druhého a jeho dobro mnozí lidé zcela ignorují. Z toho pak jsou sváry, hádky, nenávisti atd.

„Zjevila se totiž Boží milost, která přináší záchranu všem lidem a vychovává nás, abychom se odřekli bezbožnosti a světských žádostí a rozvážně, spravedlivě a zbožně žili v tomto věku, očekávajíce tu blahoslavenou naději, zjevení slávy velikého Boha a našeho Zachránce Ježíše Krista, který dal sebe samého za nás, aby nás vykoupil z veškeré nepravosti a očistil si svůj zvláštní lid, horlivý v dobrých skutcích.“ (Tit 2:11-14)

„Zjevila se totiž Boží milost, která přináší záchranu všem lidem.“ Kde? V Ježíši Kristu! „Vychovává nás, abychom se odřekli bezbožnosti a světských žádostí“, abychom nesloužili duchu světa a zlu. Ano, žádosti vládnou ve světě, ale jed dědičného hříchu je i ve mně, a když se obojí sjednotí, učiní ze mě otroka. Proto se musím vzepřít a radikálně se jich odříci: „Toto je temnota a lež, já se toho odříkám!“ Pokud se nevzepřu, zotročí mě. Zříci se bezbožnosti a světských žádostí, to je první věc, a to už je pokání. A co dělat pak? „Máme žít v tomto světě rozvážně, spravedlivě a zbožně, očekávajíce tu blahoslavenou naději, zjevení slávy velikého Boha a našeho Zachránce Ježíše Krista.“ Tedy máme Ježíše očekávat.

Pokud řešíme problémy jen svým rozumem a svými city, dají nám určitou zkušenost, ale to nestačí. Nejdůležitější věc v našem životě je, abychom chodili v pravdě, tedy byli pokorní. Ďábel je velmi, velmi inteligentní duch. I ten poslední duch lži je inteligentnější než Einstein anebo kdokoli jiný. Pokud chceme logikou bojovat proti duchu lži, tak nás oklame. Každého potáhne za to k čemu má sklon – u žen jsou to city, u mužů logika. Ale pokud chceme být opravdu vedeni Duchem svatým, aby On skrze nás mohl působit, pak je třeba, abychom se zastavili: „Pane, já to vidím, cítím či rozumím takto, ale teď se stavím do Tvého světla.“ Ježíš říká: „Já jsem světlo světa.“ Když se tedy postavíme do Božího světla, Ježíš nám otevře oči, jako je otevřel Marii Magdaléně po svém vzkříšení. Ona Jej nepoznala, myslela si, že je to zahradník. Až když ji Ježíš oslovil jménem, otevřely se jí oči, a zvolala: „Rabbuni!“ Ten samý den šli učedníci do Emauz a Ježíš se k nim přidal jako poutník. Hovořili o aktuálních věcech, které se udály.

Bůh k nám mluví, ale celý problém je v tom, že my Jej neslyšíme. Problém je v našem přijímači. Musíme naladit své srdce, abychom slyšeli Jeho hlas. On chce působit i skrze vás, skrze vaši víru. I když jsme slaboučcí, tím více máme důvěřovat Pánu, protože „když jsem slabý, tehdy jsem silný“. Ježíši, důvěřuji ti.

Nezůstávat v sobě, ale jít za Ježíšem, držet se Jeho a učit se od Něho. On dá pravou moudrost, On dá sílu, On je živý a přítomný a miluje tě více než tví rodiče či děti. On tě miluje více, než ty sám sebe. On dal za tebe na kříži svou krev a On je stále s tebou, je jen jediný problém – abys ty byl s Ním.

Zeptal se ho potřetí: „Šimone Jonášův, máš mě rád?“  Tehdy se Petr zarmoutil, protože se ho potřetí zeptal: „Máš mě rád?“ a odpověděl mu: „Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě mám rád.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé ovce.“

Ježíš se zjevil Petrovi, jako prvnímu z apoštolů. Petr v neděli ráno přemohl strach, který držel apoštoly, a přišel ke Kristovu otevřenému hrobu.

U Genezaretského jezera, kde se Ježíš zjevil sedmi apoštolům, položil Petrovi třikrát otázku týkající se jeho vztahu k Němu. Apoštol Petr třikrát veřejně zapřel Krista, a zároveň to odpřisáhl. I když svého zapření hned litoval a hořce plakal, přesto ztratil pověření – úřad, který mu Ježíš, jako hlavě apoštolů, svěřil slovy: „Ty jsi Petr, to je skála, a na té skále zbuduji svou církev.“ (Mt 16,18). Zapřením Petr přestal být skálou, jeho víra a láska k Spasiteli zklamaly. Petr se za svůj hřích kál, ale pouze soukromě. A i když mu Ježíš odpustil, veřejná vina a pohoršení nebyly veřejně zadostiučiněny. Jak by mohl zůstat hlavou apoštolů, když se Krista veřejně i s přísahou zřekl? Ježíš proto žádal veřejné pokání a veřejné vyznání osobního vztahu lásky – ne lidské, ale té Boží – agapé, když se ho na to dvakrát zeptal. Potřetí se už Ježíš Petra neptal, jestli ho miluje Boží láskou, agapé, ale jestli ho miluje aspoň tou lidskou láskou (filia).

Proč pláčeš, koho hledáš? To je otázka každému z nás. Proč pláčeš? Pláčeme, když něco ztratíme nebo když máme bolest v duších.

Teď je doba, kdy berou Ježíše z duší už bezbranných dětí. I my, když ztrácíme živého Ježíše, měli bychom plakat. Pokud je v duši bolest z hledání Boha, takové duše se může Bůh dotknout.

Koho hledáš? Ježíše! A koho hledáme my? Jak často hledáme své potěšení, peníze, slávu od lidí, marnost… ale všechna sláva je k ničemu. Máme hledat Boha, hledat pravdu, hledat morální hodnoty, hledat to, co nám dává život věčný, a život věčný máme v Ježíši. Máme mít v srdci bolest nad tím, že živý Kristus je vyháněn z duší. Bez něho není život věčný, bez něho je věčný trest a morální devastace.

Několik myšlenek otce patriarchy Eliáše k době postní

Pokora

Chtěl bych vás trošinku povzbudit a znovu ukázat na základní ctnost – pokoru, která má pronikat všechno i všechny ctnosti. Jakákoli ctnost bez opravdové pokory je ukradená. Proč? Protože pokora je pravda. Ona si nic nepřivlastňuje, vidí vše ve světle. A dále, opakem pokory je pýcha. Pýcha vede k neposlušnosti. Skrze pýchu se z andělů stali démoni. Pýcha stála na začátku prvního hříchu Evy. Je třeba rozejít se s Evou a přijat novou ženu, Marii. Maria je vaše Matka. Ona svou poslušností, vírou, přemohla hada, ďábla. Ona je pokorná: „Shlédl Bůh na ponížení (pokoru) své otrokyně“ (Lk 1,48).

V konfliktní situaci je vždy základem postavit se do světla a obviňovat sebe. Když to zkusíme – tak se pokořovat – ďábel uteče a není místo na sebelítost, hořkost a zlobu na bližního! Je to stoprocentně fungující!

„Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“

O kom prorok Izaiáš mluví? Mluví o utrpení očekávaného Mesiáše, kterým je Ježíš Kristus. Prorok Izaiáš působil v letech 740-700 před příchodem Krista. Duch Boží mu zjevil tajemství Kristova utrpení za naše hříchy. V 3. a 4. verši je napsáno: „Byl opovržen, kdekdo se Ho zřekl, muž plný bolestí…“ V den smrti Pána Ho apoštolové ze strachu opustili a jeden z nich, Jidáš, Ho dokonce zradil. Apoštol Petr Ho téhož rána třikrát zapřel. Velké bolesti Ježíš zakusil zvláště při krvavém bičování, trním korunování a na křížové cestě. Vrcholem utrpení ale bylo, když visel v ponížení a opuštěnosti na kříži.

Prorok Izaiáš dále píše: „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen.“ A v 5. verši, který budeme opakovat po dobu dvou týdnů, je napsáno: „Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ Ano, pro naše hříchy byly Ježíšovy ruce a nohy proklány hřeby a nakonec i Jeho srdce bylo probodnuto kopím. To bylo pro naši nevěrnost a nepravost. Na závěr je řečeno, že Jeho jizvami – ranami – jsme uzdraveni. A to nejen ranami způsobenými ukřižováním, ale i ranami při Jeho krutém bičování a posměšném a bolestném korunování trním.

Někdy je pro nás doba postní časem podobným tomu, který prožil Ježíš na poušti. Modlil se, postil, ale také byl pokoušen od ďábla. I my v určitých zkouškách vnímáme útoky Božího nepřítele. Nepřítel působí skrze lež. Snaží se vzbudit odpor proti těm nejbližším a nakonec i proti samotnému Ježíši a Nebeskému Otci. Útočí různými rouhačskými myšlenkami a snaží se na Boha svalit zodpovědnost za zlo, které sám způsobil a jehož je původcem. Bůh dal člověku svobodnou vůli a respektuje ji. Zlo, které způsobil a působí Boží nepřítel, i zlo, které působíme sami sobě, když se necháme svést svými neočištěnými city, rozumem, žádostivostí a pýchou, Bůh obrací v dobro, jestliže se před Ním skloníme a snažíme se před Ním chodit v pravdě, pokoře, kázni a lásce a neseme břemena jeden druhého a prokazujeme milosrdenství těm, kteří nám buď vědomě či nevědomě ublížili. Bůh je LÁSKA. On dal za nás svého Syna (J 3,16) a v Něm máme věčný život. „Koho Bůh miluje, toho šlehá“ (Žd 12,6) a křížem navštěvuje.

Je za námi polovina doby postní. Každý den udělejme alespoň malý sebezápor: či už je to negativní myšlenka nebo lenost nebo nějaký strach, člověk to má překonat: „Pane, z lásky k Tobě, já se dívám na Tvůj kříž, co jsi Ty vytrpěl za mne – bičování, trnový věnec, křížovou cestu, ukřižování. Ty jsi za mne dal všechnu svou krev, Ty jsi za mne zaplatil, Ty mě miluješ! A co já dělám pro Tebe a pro spasení své duše? Pane, dej mi tu pravou horlivost a dej, abych se v konkrétních situacích dokázal zříci sebe, vzít svůj kříž a jít za Tebou.“

Ježíš vás miluje, On s vámi počítá. Nikdy neříkejte, že něco nemůžete. Bůh vždy dá sílu. Důvěřujte Božímu slovu, které říká: „Když jsem slabý, tak jsem silný.“ A ne ďáblovu slovu, které říká: Ty to už nevydržíš. Toto je slovo ďáblovo a starý člověk jako lišák plný pýchy inklinuje k tomu stále věřit těmto nesmyslům a lžím!

Každý den přináší starosti a bolesti, ale je třeba je dávat Pánu. Nezatěžovat se tím, a když to musím nést, tak spolu – Ježíš a já. To jediné potřebné je: spolu – Ježíš a ty!!! Já a Ježíš, my dva! Už nikdy sám! Ale v tom se člověk musí ne každý den, ale v praxi několikrát za den cvičit. A to ne den, ne dva dny, ale až do smrti. V tomto je ten zázračný lék na všechno: ve spojení s Ježíšem!!!

Kdo se bojí Hospodina, chodí přímo, kdežto kdo jím pohrdá, chodí cestou neupřímnosti.

Proč se máme bát Hospodina? Přece v Knize žalmů se často opakuje: „Hospodin je dobrý.“ Například v žalmu 136 je napsáno: „Chválu vzdejte Hospodinu, protože je dobrý… Jeho milosrdenství je věčné… nebesa učinil důmyslně, Jeho milosrdenství je věčné. On rozdělil Rudé moře ve dví, převedl Izraele jeho středem. Faraóna s vojskem smetl do Rudého moře… Jeho milosrdenství je věčné.“

Proč bychom se Boha měli bát, když je dobrý a milosrdný? Problém je totiž v nás. V našem nitru je ložisko zla, které přišlo do naší lidské přirozenosti prvním hříchem našeho praotce Adama. Toto zlo nás umí mistrovsky klamat. Jeho cílem je dostat nás do otroctví hříchu, abychom nakonec ztratili svou duši tím, že opustíme Boha a sjednotíme se se zlem v nás. Dobrotivý Otec dal proto z lásky k nám svého jednorozeného Syna, který se stal člověkem a vykoupil nás na potupném kříži právě z tohoto zla v nás, které milujeme, nazýváme ho také svým egem a urážíme se, když nás někdo ze zla, které konáme, usvědčí.

V neděli před začátkem Velkého postu budeme zde ve východní církvi slyšet část z Matoušova evangelia: „Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení. A když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce”. (Mt 6,14-21)

Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej. Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky.

V Knize přísloví je moudrá rada, za kterou stojí zkušenost věků: „Důvěřuj Hospodinu celým svým srdcem.“ Bůh mluví k člověku svým slovem, ale také skrytě skrze různé životní situace. Je důležité nejprve vědět, v čem konkrétně mám Hospodinu důvěřovat. Především mám důvěřovat, když přijde nějaká zkouška. Dále mám důvěřovat ve chvíli, kdy prosím o moudrost v situaci, která je nejasná a nedá se v ní lehce orientovat. Tehdy se ta důvěra projeví v modlitbě.

Svědectví: Více než před 30 lety se stalo, že mladý muž navštívil skupinku věřících. Vzájemně se povzbudili a pak se jeden z přítomných mladého muže zeptal: „Proč máš berlu?“ On odpověděl: „Měl jsem havárii na motocyklu a koleno už mi sloužit nebude. Bohu díky, že to nedopadlo hůře. S tou berlou už se musím smířit, zvyknout si na to. Už mě vypsali z nemocenské a kvůli té noze budu mít částečný invalidní důchod.“ Jeden bratr ze společenství navrhl: „Mohli bychom se jít modlit, možná nám Pán k tomu něco ukáže.“ Šli se modlit a asi po čtvrt hodině modlitby ten bratr řekl: „Stále se mi vrací slovo: Důvěřuj Hospodinu celým srdcem, na svoji rozumnost nespoléhej.“

Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé.

Toto je poslední verš knihy Kazatel. Uvědom si, že všechno, co konáš, je natáčeno neviditelnými kamerami a uchováváno jednak v tvé duši, a jednak vše vidí andělé. Nejen ale svatí andělé, i ti zlí vše vidí a budou pak před Božím soudem na tebe žalovat. Dnešní technika s všudypřítomnými kamerami sleduje a zaznamenává mnohé lidské činy a uchovává je jako důkazový materiál. Tato lidská technika, to jsou jen hračky ve srovnání s duchovními principy a zákonitostmi, které platí v duchovním světě. Uvědomuj si, že nikde nejsi skrytý, všude tě Bůh vidí. On dokonce vidí i do tvého srdce a zkoumá i tvé myšlenky a tvé pocity. Nic Mu není skryté. On ti dal svobodu. Když konáš dobro, prokazuješ tím Bohu vděčnost a čeká tě Jeho odměna. Když konáš zlo, Bůh má bolest nad spáchaným zlem a mnohdy na tebe dopouští utrpení, aby ses zastavil a začal se starat o svou duši.

Zahloubejme se do Božího slova z 6. kapitoly listu Římanům: „Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili.“ Toto je jeden z klíčových citátů Bible. Tím víc k nám mluví právě dnes, kdy jsme nuceni se zamýšlet nad nesmyslem programovaného sebezničení, v jehož kořeni je hřích. Když rozjímám nad tajemstvím dědičného hříchu, který zde Boží slovo nazývá starým člověkem v nás, docházím k závěru, že jde doslova o vtělenou debilitu. Je kořenem všeho zla a také toho zla, které nyní plánuje masovou genocidu lidstva. Lidé na to hledí, nemohou se v tom všem zorientovat a absurdně s tím spolupracují, takže se zapojují do procesu vlastního sebezničení, jako by ztratili rozum a svědomí. Bůh dopouští tuto metlu na prohnilé křesťanství, v jehož čele stojí pseudopapež Bergoglio s homosexuální sítí na nejvyšších místech a neustálým mantrováním frází o lásce a o tzv. společném dobru, za nimiž je duch lži a smrti. Pravá láska je ukřižovaná! Je to láska agapé, při níž člověk vychází ze svého egocentrizmu a zbožšťování sebeklamu. Egocentrismus neboli starý člověk v centru, tedy semeno ďáblovo se svým přesným vývojovým programem, má za cíl nás po etapách oklamat. Postupnými krůčky nás chce přivést k zatemnění rozumu a ztrátě svědomí. Démonský jed lži pak už člověka lehce ovládne, aby si sám realizoval program fyzické i duchovní sebevraždy. Dnes to vidíme v masové míře. Zasaženi jsou jak jedinci, tak i celé lidstvo.

Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a Jeho přikázání zachovávej;

na tom u člověka všechno závisí.

Tímto a následujícím veršem končí kniha Kazatel, která hned na počátku knihy zdůrazňuje: „Marnost, samá marnost, řekl Kazatel, marnost, samá marnost, všechno pomíjí.“ A klade otázku: „Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá. Slunce vychází, slunce zapadá…“ (Kaz 1,1-5) Dále píše: „Všechno má svůj čas, je čas rození, je čas umírání, čas sázet i čas trhat, čas ranit i čas léčit… čas plakat i smát se, čas mlčet i čas mluvit… Bůh všechno učinil krásně a v pravý čas. Lidem dal do srdce i touhu po věčnosti. Jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná.“ (Kaz 3,1-11) „Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává navěky, nic k tomu nelze přidat ani z toho ubrat.“ (v. 14) „Řekl jsem si v srdci, spravedlivého i svévolníka bude soudit Bůh. Nastane čas soudu nad vším děním, nad vším, co koná.“

„To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“

Toto jsou důležitá slova; je třeba si uvědomit, že pravý pokoj máme jenom v Kristu. On na jiném místě říká: „Pokoj, který já vám dávám, svět vám dát nemůže.“ Ten pokoj je spojený s živou vírou, oddaností Kristu a čistým svědomím. Člověk, který koná zlo a který opustil Krista, může mít pouze falešný pokoj, ne pravý.

Ježíš předpovídá, že ve světě budeme mít trápení. To trápení má každý člověk a neuteče mu. Vychází z několika zdrojů, nejen od druhých lidí, nejen ze systému světa a určité disharmonie v něm, ale i z naší nemohoucnosti a z toho, že v nás působí zlo. My sami si trápení vyrábíme. Musíme se proto učit vnímat hmotné, duševní i duchovní zákonitosti, a tím získávat životní moudrost. Hlavní světlo k pravé moudrosti i osvícení nám ale dává Duch svatý. Kolikrát mladí lidé mohou mít moudrost starců, pokud, jak říká Písmo, se snaží poznávat Boží slovo a zachovávat je.

„Hle, přichází hodina, a již je zde, kdy se rozprchnete každý do svého domova a mne necháte samotného. Ale nejsem sám, neboť Otec je se mnou.“

V řeckém originálu Písma svatého je řečeno, že se „každý rozprchne“, a řecky je dodáno: „eis ta idia“, to znamená „do svého nejvlastnějšího“. Termín „eis ta idia“ je v Janově evangeliu použit ještě jedenkrát, a to právě pro popis momentu, kdy Ježíš předává učedníkovi svou matku. Ježíš řekl: „Hle, tvá matka“, apoštol a evangelista Jan, který stál pod křížem a který toto slovo osobně slyšel, napsal: „A od té hodiny ji ten učedník přijal – eis ta idia – do svého nejvlastnějšího.“ Tedy můžeme říct – do svého nitra. K tomu byl potřebný skutek víry. Šlo o duchovní transplantaci nového srdce. V nás je jako ve svém potomstvu první žena, Eva, i s genetickým kódem prvotního hříchu. Můžeme ho přirovnat k duchovní mRNA ďábelské vakcíně, která předává duchovní otravu zvanou hřích. Každý den vidíme, jak v nás působí dědičný hřích, to je ta největší realita.