Rozjímání nad Iz 53,5
„Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“
O kom prorok Izaiáš mluví? Mluví o utrpení očekávaného Mesiáše, kterým je Ježíš Kristus. Prorok Izaiáš působil v letech 740-700 před příchodem Krista. Duch Boží mu zjevil tajemství Kristova utrpení za naše hříchy. V 3. a 4. verši je napsáno: „Byl opovržen, kdekdo se Ho zřekl, muž plný bolestí…“ V den smrti Pána Ho apoštolové ze strachu opustili a jeden z nich, Jidáš, Ho dokonce zradil. Apoštol Petr Ho téhož rána třikrát zapřel. Velké bolesti Ježíš zakusil zvláště při krvavém bičování, trním korunování a na křížové cestě. Vrcholem utrpení ale bylo, když visel v ponížení a opuštěnosti na kříži.
Prorok Izaiáš dále píše: „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen.“ A v 5. verši, který budeme opakovat po dobu dvou týdnů, je napsáno: „Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ Ano, pro naše hříchy byly Ježíšovy ruce a nohy proklány hřeby a nakonec i Jeho srdce bylo probodnuto kopím. To bylo pro naši nevěrnost a nepravost. Na závěr je řečeno, že Jeho jizvami – ranami – jsme uzdraveni. A to nejen ranami způsobenými ukřižováním, ale i ranami při Jeho krutém bičování a posměšném a bolestném korunování trním.
Na tomto úseku Písma svatého si můžeme uvědomit dvě věci. Jednak že toto velké utrpení Ježíš obětoval za každého z nás, za naše hříchy, za naše nevěrnosti Bohu a naši nepravost. A jednak je důležité vědět, že Jeho ranami jsme uzdraveni, a to z našich duševních i fyzických nemocí. Z Kristových ran vytekla krev, která nám dává odpuštění našich hříchů. Moc této krve působí i skrze vzývání svatého jména. „Kdo by (s vírou) vzýval jméno Boží, bude spasen.“ Podmínkou spásy je očištění od hříchů. Z naší strany je potřebná víra v moc krve Božího Syna. V ní je odpuštění hříchů, a tím je zabezpečena i naše spása.
Druhá věc je naše uzdravování skrze Kristovy rány. To vyžaduje rovněž víru v moc Kristova jména. Můžeme prosit i o fyzický zázrak. To neznamená, že musíme odmítnout účinné léky či nutnou operaci. Lékař předepisuje různé medikamenty a léčebné procedury, ale uzdravení dává Bůh. Někdy se žertem říká: „Operace se podařila, ale pacient podlehl.“ Pravdivé je proto přísloví: „Lékař léčí, ale Bůh uzdravuje.“
Co se týče duševních ran, toto uzdravení téměř plně závisí pouze na osobním vztahu ke Kristu a ochotě respektovat Jeho zákony a přikázání, které zároveň stabilizují psychické zdraví. Kolik je dnes duševních nemocí právě proto, že lidé opustili Boží přikázání, a také proto, že opustili samotný vztah k našemu Spasiteli, který jednak odpouští hříchy a jednak uzdravuje naše duše.
S hlásáním plného evangelia je zároveň spojena nutnost respektovat první přikázání Desatera, protože prováděním okultních praktik, jako jsou různé formy věštění, magie, spiritismu (sem patří i navštěvování věštkyň, senzibilů), se člověk dostává pod vládu jiného duchovna, přesně řečeno, pod vládu démonských sil, tzv. energií. I když pak s touto Bohem zakázanou činností přestane, v duši zůstávají hluboké duchovní rány, a ty může léčit jedině Bůh Kristovými ranami. Činí to buď jednorázově, anebo etapovitě. Pokud se člověk okultismu radikálně odřekne a usiluje o pravdivý křesťanský život, a přesto rány do určité míry zůstávají, stávají se užitečným křížem k potřebnému pokořování a očišťování.
Stáhnout: Rozjímání nad Iz 53,5
