Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo;

nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo.

V 9. kapitole prorok Izaiáš mluví o temnotách a světlu a v 5. verši píše: „Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda…“ Těmito slovy ukazuje na narození Spasitele, o kterém je řečeno, že „Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a Jeho království … upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky.“ Hovoří o království, které je spojeno s pokojem bez konce, a atribut věčnosti je zdůrazněn i tím, že od toho času až navěky podepře lid právem a spravedlností.

Poslední verš předcházející kapitoly, tedy verš před tím, který budeme opakovat jako slovo života, uvádí: „Avšak tato sklíčená země ponurá nezůstane. Jako zprvu byla země Zabulón a země Neftalí zlehčena, tak nakonec bude přivedena ke cti s Přímořím a Zajordáním i Galileou pohanů.“

„Petr jim odpověděl: ‚Obraťte se a každý z vás

ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista

na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého.‘“

Tato slova pronesl apoštol Petr v den Letnic, když v Jeruzalémě bylo mnoho poutníků. Když nastal velký hluk, na Siónu, kde na apoštoly sestoupil Duch svatý, se shromáždilo mnoho poutníků, aby zjistili, co se stalo. Tehdy vystoupil apoštol Petr a vydal těmto poutníkům svědectví o tom, co se stalo, a také ukázal souvislost s předpověďmi v Písmu svatém. Citoval proroka Jóela: „Vyliji svého Ducha na své služebníky a služebnice.“ Pak mluvil o Ježíši, že On je pravý Mesiáš, Vykupitel. V síle Ducha svatého svědčil o Jeho vzkříšení a podal osobní svědectví o setkání s Kristem, které se opakovalo po celých 40 dní po Jeho vzkříšení. Petr pronesl prorocké slovo a řekl jim, že oni, tedy jejich náboženští představitelé, zabili Spasitele. Duch Boží v tu chvíli osvítil poutníky, byli dojati kázáním a upřímně se zeptali, co mají dělat.

„Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí,

a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku,

Samařsku a až na sám konec země.“

Toto zaslíbení dal Ježíš svým apoštolům v den svého nanebevstoupení. Desátý den poté, na hoře Siónu v Jeruzalémě, apoštolové přijali Ducha svatého. Zde také Ježíš večer před svou smrtí slavil spolu s apoštoly poslední večeři a pak se jim zde po svém vzkříšení ukázal.

Apoštolové v čase, kdy chodili s Ježíšem, byli svědky mnoha zázraků. Viděli vzkříšení mládence z Naimu, Jairovy dcery i Lazara, který byl už čtyři dny v hrobě. Přestože měli dobrou vůli, ve chvíli zkoušky neobstáli. Jidáš se stal zrádcem a tragicky skončil. Petr Ježíše třikrát zapřel, ale pak konal upřímné pokání. Ostatní apoštolové, kromě Jana, se rozprchli a pod křížem stál jen on spolu s Ježíšovou matkou. Když Kristus vstal z mrtvých, dokud se apoštolům neukázal, nebyli schopni této skutečnosti uvěřit, přestože jim několikrát připomínal, že musí trpět a třetího dne vstane z mrtvých.

Blaze tomu, kdo předčítá slova tohoto proroctví,

a blaze těm, kdo slyší a zachovávají, co je tu napsáno,

neboť čas je blízko.

Tato slova jsou z knihy Zjevení. Apoštolu Janovi byla na ostrově Patmos ukázána budoucnost církve v různých obrazech. Některé z nich se vztahují konkrétně na naši dobu, ale mnohým byly a dále jsou zahaleny. Jedině Duch svatý může tajemství obsažená v knize Zjevení postupně odhalovat.

Pro nás je ale důležité poučení: „… blaze těm, kdo slyší a zachovávají, co je tu napsáno.“

Kniha Zjevení nás v podstatě nabádá k věrnosti našemu Pánu a Spasiteli třeba až na smrt. Z této knihy také čerpali sílu mnozí mučedníci. Je zde psáno o pronásledování církve, o pronásledování těch, kteří jsou věrni Ježíši a Jeho slovu. Mluví také o nebeské slávě, která čeká ty, kteří zůstanou věrni Kristu až do smrti.

Tu k němu přistoupil malomocný, padl před ním na zem a řekl:

„Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“

Malomocný přistoupil k Ježíši. Malomocenství je nemoc, při níž postupně odehnívají jednotlivé části těla, až nakonec přijde smrt. V Ježíšově době bylo malomocenství nevyléčitelnou nemocí. Malomocenství je nakažlivé, proto malomocní byli odděleni od společenství druhých lidí, žili na opuštěných místech, a když se k nim přiblížil nějaký člověk, museli volat: „Malomocný!“, popřípadě zvonit zvonečkem, aby se od nich lidé vzdálili a nenakazili se.

Svatý Damián de Veuster, který žil v 19. století, dobrovolně odešel na ostrov Molokai, kde malomocní žili. Sloužil jim a usiloval o spásu jejich duší. Nakonec byl infikován a stal se dobrovolnou obětí za jejich spásu.

Spatřil jsem také ty, kdo byli sťati pro svědectví Ježíšovo

a pro slovo Boží, protože nepoklekli před dravou šelmou

ani jejím obrazem a nepřijali její znamení na čelo ani na ruku.

Apoštol Jan popisuje své vidění o spoutání satana a vládě Krista. Viděl také ty, kteří byli sťati pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží. Byli to hrdinové víry, svatí mučedníci. Důvodem jejich mučednické smrti bylo, že nepoklekli před dravou šelmou ani před jejím obrazem. Tento citát je aktuální i pro současnou dobu, v níž žijeme, kde zlo dostupuje vrcholu. Stačí si všimnout různých antizákonů, které se množí téměř denně, i úsilí udělat z lidí jakési očipované bioroboty s cílem tzv. redukce lidstva, spojené s genderovou ideologií, kradením dětí, přeoperováváním pohlaví, propagací okultismu, nemorálnosti a nejrůznějších závislostí.

Vysvoboď mě z bahna, ať se neutopím!

Kéž jsem vysvobozen z rukou těch, kteří mě nenávidí,

z hlubokých vod.

Tuto zkušenost, která se týká každého upřímného křesťana, prožíval král David. Pokud chceme následovat našeho Pána Ježíše Krista a neutopit se v bahně morální zkaženosti, která ze všech stran působí na člověka, potřebujeme Boží pomoc. Každý osobně se musí obracet na našeho Pána Ježíše Krista, aby nás vysvobodil z tohoto bahna, které útočí skrze lidi, skrze masmédia, skrze reklamy, skrze smartphony. Hrozí, že člověk se v tom utopí. Navíc je zde ruka těch, kteří nás nenávidí za to, že zůstáváme věrni Kristu. Nejen žalmista, ale každý spravedlivý křesťan volá: Kéž jsem vysvobozen z ruky těch, kteří mě nenávidí, z hlubokých vod zla, které je navíc v mé duši a nazývá se dědičný hřích či ložisko zla v nás anebo starý člověk. I toto semeno zla má program Božího nepřítele, ďábla, který mě nenávidí a který usiluje stáhnout člověka nejen do hlubokých vod fyzických, ale i pekelných.

Setřes prach a povstaň,

usídli se, Jeruzaléme, rozraz pouta na své šíji,

zajatá dcero sijónská.

Před tímto slovem, které budeme prožívat opět dva týdny, je tento verš: „Probuď se, probuď, oděj se silou Sióne. Oděj se svými skvostnými rouchy, Jeruzaléme, město svaté, neboť už nikdy do tebe nevstoupí neobřezanec a nečistý.“ Pak následuje naše slovo života, které si budeme připomínat: „Setřes prach a povstaň, usídli se, Jeruzaléme, rozraz pouta na své šíji, zajatá dcero sijónská.“

Po něm následuje verš: „Toto praví Hospodin: Darmo jste sebe prodali, proto bez peněz budete vykoupeni…. Můj lid však pozná mé jméno. Pozná v onen den, že to jsem já, kdo prohlašuji: Tu jsem!“

Já, já jsem váš utěšitel.

Proč se tedy bojíš člověka, jenž umírá, lidského syna,

který je jak tráva?

Předcházející 11. verš zní: „Ti, za něž Hospodin zaplatil, se vrátí, přijdou na Sión (do pravověrné církve) s plesáním a věčná radost bude na jejich hlavě. Dojdou veselí a radosti, na útěk se dají starosti a nářek.“ Pak následuje tento 12. verš: „Já, já jsem váš utěšitel. Proč se tedy bojíš člověka, jenž umírá, lidského syna, který je jak tráva?“ A další 13. verš napomíná: „Zapomínáš na Hospodina, který tě stvořil, který roztáhl nebesa a položil základy země. Proč máš neustále po celé dny strach? Ze vzteku utiskovatele, který ti chystá zkázu? Kde je ten utiskovatel i se svým vztekem?“

Co nám má připomenout toto Boží slovo řečené skrze proroka Izaiáše, které si chceme opakovat celé dva týdny, a to denně několikrát? Bůh i tobě říká, že je tvým Utěšitelem.

Neboj se, červíčku Jákobův, hrstko Izraelova lidu.

Já jsem tvá pomoc, je výrok Hospodinův,

tvůj vykupitel je Svatý Izraele.

Ve srovnání s všemohoucím Bohem, který stvořil miliardy hvězd, k nimž bychom rychlostí světla museli letět někdy i miliony let, je naše Země jako prášek a člověk skutečně méně než červíček. Hospodin se stará nejen o skutečné červíčky, ale i o ty lidské, které nejenže stvořil, ale i sám se kvůli nim stal člověkem. Ježíš nám získal nový, Boží život, který nepodléhá smrti ani utrpení, ale trvá věčně v nekonečném štěstí a slávě. Boží Syn nás vykoupil z otroctví temnoty a hříchu a z naší strany je podmínkou záchrany už jen to, abychom vírou Ježíše přijali a na této životní pouti Mu zůstali věrni.

Srdce čisté stvoř mi, ó Bože,

a ducha přímého obnov v mém nitru.

Nezamítej mne od své tváře,

a svého svatého Ducha neodnímej ode mne.

Tyto dva verše jsou součástí kajícího žalmu, který se modlil král David po svém pádu. Žalm začíná slovy: „Smiluj se nade mnou, Bože, pro své veliké milosrdenství a pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Smyj ze mne dokonale mou nepravost, očisti mne od mého hříchu. Vždyť já svou nepravost vyznávám a můj hřích je stále přede mnou.“

V této kající modlitbě, která byla jistě provázena i hojnými slzami, král David prosil o čisté srdce a obnovu ducha. Tato modlitba vyjadřuje ale i hluboké tajemství týkající se stvoření nového srdce. Bůh později skrze proroka Ezechiela zaslíbil: „Dám vám nové srdce a… nového ducha.“

Na této hoře odstraní závoj, který zahaluje všechny národy,

přikrývku, která přikrývá všechny pronárody.

Co je tou přikrývkou? Co je tímto závojem, který nějak přikrývá či halí všechny lidi bez rozdílu? Tou duchovní přikrývkou je dědičný hřích neboli ložisko zla v nás, které je v Písmu nazýváno starý člověk. Ovoce této zhoubné přikrývky jsou všechny zločiny, vraždy, zvěrstva, kterých se lidstvo dopustilo a ještě dopouští. Toto všechno leze z té přikrývky duchovní temnoty, spojené se lží a zlem, která zatemňuje náš rozum a zaslepuje naši vůli. Kvůli této přikrývce, aby nás jí zbavil, se Bůh stal člověkem. Stále ale zůstává velkým tajemstvím lidská svoboda. Mnozí lidé si tak zamilovali lež a zlo, že nechtějí, aby byla tato přikrývka sňata z jejich duše, aby jejich rozum poznal pravdu a svědomí je usvědčilo ze zlých činů. Ježíš řekl: „Světlo přišlo na svět, ale lidi milovali tmu, protože jejich skutky byly zlé.“ O této realitě se můžeme přesvědčovat dennodenně jak v celosvětovém dění, tak v našem soukromém životě. Zde hraje velkou roli malé stádce, tímto biblickým termínem je nazýván Boží „pozůstatek Izraele“. Ježíš říká: „Neboj se, malé stádce, neboť se vašemu Otci zalíbilo dát vám království.“

Onen den Hospodin ztrestá nebeský zástup na výšině

i pozemské krále na zemi.

Tento výrok proroka Izaiáše je aktuální či bude aktuální pro nejbližší dny. Co je tím nebeským zástupem na výšině? Apoštol Pavel vysvětluje, že náš boj není proti tělu a krvi, ale proti mocnostem temnoty (kosmokratores), které vykonávají svou světovládu v ovzduší (Ef 6,10n), to je ten tzv. nebeský zástup na výšině. Skrze tuto světovládu usilují zmíněné mocnosti o sebezničení Země, a to skrze lidi, kteří jim slouží, tedy skrze svá média. Kdo jsou pozemští králové, to víme. Dnes byli nahrazeni tzv. demokratickým systémem a různými ideologiemi, jako byl komunismus, fašismus, atd. Za takovými ideologiemi je rovněž duch, který má skrze určité struktury vliv na myšlení a jednání lidí. Hospodin zaslibuje, že temné síly v „onen den ztrestá“. Že ten onen den bude definitivně při posledním soudu, o tom nelze pochybovat, ale může přijít ještě i před Božím soudem. Tak, jako byl ztrestán fašismus, sice za cenu velkých obětí, a také i každý jiný „-ismus“, který se staví proti Bohu, bude dřív nebo později ztrestán a zlikvidován.

Amen, pravím vám, cokoliv svážete na zemi,

bude svázáno i na nebi a cokoliv rozvážete na zemi,

bude rozvázáno i na nebi.

Toto zaslíbení platí v několika rovinách. Vztahuje se na církevní představitele, kteří mohou ve shodě s učením církve konkretizovat některé požadavky evangelia a svazovat naše svědomí církevním předpisem; například určí, že jíst v pátek maso je hřích. Rovněž ho mohou i rozvázat a povědět, že člověk může v pátek půst nahradit například modlitbou anebo kajícím skutkem. Toto je oblast, která se týká těch, kteří před Bohem zodpovídají za církev na daném území.

Samozřejmě dnes může být církevní autorita hrubě zneužita proti podstatě, a to už se děje. V tom případě ale na dané církevní představitele dopadají úměrně jejich přestoupení nejtěžší tresty, až vyloučení z církve. To se týká těch, kteří dnes prosazují sodomii a jiné podobné nemorálnosti a zneužívají k tomu biskupskou či papežskou autoritu.

Nic nevědí, nic nechápou, chodí ve tmách

a celá země v základech se hroutí.

Tento výrok žalmu je pro dnešní dobu velmi aktuální. Vztahuje se především na ty, kteří mají politickou a církevní moc, ale do určité míry se vztahuje i na každého z nás.

Co máme dělat, abychom věděli, chápali a nechodili ve tmě, ale ve světle? Musíme ve svém životě vážně počítat s Ježíšem, protože On je Světlo světa. V Něm je plnost moudrosti i poznání. Pokud se necháme ovlivňovat jen tzv. moudrostí mainstreamu a smartphonů, pak totálně nic nevíme o podstatných věcech, kterými je spása duše, a nechápeme, co pro ni máme dělat, a jak vítězit nad lží a klamem. V této slepotě se pak celá země hroutí ve svých základech.

Ale každý, kdo slyší tato má slova a neplní je,

bude podoben muži bláznivému,

který postavil svůj dům na písku.

Ježíš k tomu dodává: „A spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a obořily se na ten dům; a padl, a jeho pád byl veliký.“ Toto je Ježíšova výstraha. Je řečena stručně: dům padl a jeho pád byl veliký. Proč padl tento dům lidského života? Byl postaven na písku svých snů, svých plánů, svých nároků… Nebyl postaven na skále, kterou je Kristus a Jeho evangelijní požadavky. Nestačí je ale jen slyšet, je nutno je realizovat.

Ježíš tuto potřebu realizovat Boží slovo připomenul, když žena ze zástupu zvolala: „Blahoslavený život, který tě nosil…“ On řekl: „Blahoslavení jsou ti, kteří slyší Boží slovo a vykonávají ho.“ (Lk 11,27n)

A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je,

bude podoben rozvážnému muži,

který postavil svůj dům na skále.

Ježíš pak pokračuje: „Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nespadl, neboť měl základy na skále.“ (v. 25) Na závěr Horské řeči Ježíš podává toto podobenství o dvou stavitelích. Jeden stavěl na skále, druhý na písku. O tom, který stavěl na skále, je řečeno, že nejenže slyšel Boží slovo, ale ho i realizoval ve svém životě. Proto také, když přišla životní zkouška znázorněná v podobenství větrem, bouří a mořskými vlnami, dům obstál, protože byl na skále.

„Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane,‘

vejde do království nebeského;

ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“

Ježíš po tomto výroku dál v evangeliu pokračuje: „Mnozí mi řeknou v onen den: ‚Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?‘ A tehdy já prohlásím: ‚Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.‘“

Ježíš zde ukazuje na nepravého učedníka a říká, že takoví učedníci, i když umí pronášet náboženské fráze, a dokonce se přikrývají Jeho jménem, ale konají pravý opak, nedojdou spásy. Navíc, i kdyby prorokovali a dokonce vyháněli démony a činili mocné činy, nepomůže jim to ke spáse.

„Každý strom, který nedává dobré ovoce,

bude vyťat a hozen do ohně.“

Zde Ježíš nemluví o fyzickém stromu, ale o člověku a jeho špatných skutcích. Říká to na závěr výroku o lžiprorocích, kteří přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Ježíš dále pokračuje: „Po jejich ovoci je poznáte“ a dodává: „Což se sklízejí z trní hrozny? Nebo z bodláčí fíky?“ a pokračuje dál: „Každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce.“ My ve své přirozenosti narušené dědičným hříchem v podstatě nemůžeme nést ovoce, které má trvání pro věčnost. Kořen dědičného hříchu je semeno ďáblovo, je to pýcha sebezbožšťování a vzpoura proti Bohu, a to ať už hrubá, neomalená pýcha a nadutost, anebo jemná duchovní pýcha různých farizeů, která je ještě horší. To všechno vychází z otráveného kořene, proto Ježíš říká: zapři sám sebe, čili to ložisko zla v sobě. Ano, my jsme byli naroubováni na nový strom ve křtu svatém, dostalo se nám Božího života, ale je otázka, jestli pro tento Boží život vytvoříme podmínky, abychom mohli nést ovoce hodné pokání.

Střežte se lživých proroků,

kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím,

ale uvnitř jsou draví vlci.

Toto Kristovo varování je rovněž velmi aktuální. Dnes už mnozí pastýři církve nejsou služebníky Kristovými, ale služebníky antikrista. Samozřejmě zjevně tak nevystupují. Mají opravdu ovčí roucho a používají psychologické metody, jak manipulovat s lidmi. Hovoří o lásce, o soucitu, naslouchání, rozlišování, přijímání, doprovázení, vítání, a ve skutečnosti je to všechno past a za tím vším jsou zuby dravých vlků, které trhají naivní a mnohdy i upřímné oklamané duše. Tito pastýři mluví jen o lásce, ale vyhýbají se pravé lásce – Kristovu kříži.

Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta,

která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí.

Ježíšova rada je velmi vážná. Týká se každého z nás. Uposlechnutí této vážné rady přináší ovoce, kterým je věčný život a věčné štěstí v nebeském království. Tato těsná brána je ale úzká, a mnozí ji bohužel neznají, hledat ji nechtějí, a pokud je jim na ni ukázáno, bojkotují ji ke své časné i věčné škodě. Ježíš naopak varuje před prostrannou bránou a širokou cestou, která vede do věčné záhuby. Je tragédií i bolestnou realitou, že je mnoho těch, kteří si zvolili tuto širokou životní cestu, která končí v záhubě. Tato široká cesta nepřináší v tomto životě pravé štěstí a pravý pokoj, ale nepokoj srdce a nejistotu. V hodině smrti pak přichází zoufalství a následuje věčné zavržení. To není nadsázka ani jen nějaké strašení, to je vážné varování našeho Spasitele, abychom šli úzkou cestou, o které řekl: „Já jsem Cesta, Pravda a Život.“ „Kdo chce za mnou přijít, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě.“