Tato slova jsou závěrem Ježíšovy modlitby za jednotu učedníků s Ním i za jednotu s Otcem a také za poznání Boží lásky a přítomnosti Krista v nás.

Ježíš říká, že učedníkům, tedy ne někomu jinému, dal poznat tajemství jména Božího – Otcova, které je i jménem Ježíšovým. Otec má lásku k Synu od věčnosti. On mu dal i své jméno a Ježíš toto jméno odkrývá, odhaluje, těm, kteří jsou Jeho. To jméno je Jehošua – Hospodin je spasení – Ježíš.

Máme vyznat jako Petr: „Pane, zhřešil jsem!“ Jaké bylo setkání Petra se vzkříšeným Ježíšem? Proč se Ježíš neukázal např. Janovi, ale ukázal se Petrovi, který ho zradil, odřekl se Ho s přísahou? Petr zhřešil ze slabosti, ale upřímně miloval Ježíše. A Ježíš mu dal šanci. Petr vyznal: „Pane, já jsem tě zradil.“ A pak se ho Ježíš zeptal: „Miluješ mě?“ On odpověděl: „Pane, Ty víš všechno, Ty víš, že tě miluji.“ I kdybys udělal mnoho hříchů, Ježíš se ptá, jestli Ho miluješ a jestli Mu věříš, jestli věříš, že On za tebe zemřel a vzal všechny tvé hříchy na sebe. To je hlavní věc. Proto Mu vyznej: „Ježíši, Ty jsi Pánem mého života. Ty jsi můj Spasitel. Ty jsi za mě zemřel na kříži. Tvá krev byla prolitá za mě, aby mně byly odpuštěny hříchy.

Když je člověk slepý, nevidí nic, jen tmu. Když má člověk zdravé oči, vidí vše.

Je světlo, které k nám přichází skrze fyzický zrak. Vidíme denní světlo, lidi, stromy, domy, krásnou přírodu. Je však také světlo rozumu, jakým poznáváme určité skryté pravdy. Pak je ještě světlo víry. Bohu díky za světlo rozumu, ale ono nám neukáže všechno. Kolik je lidí, všelijakých filosofů, kteří stavějí na rozumu, ale jestliže nejsou obráceni a neslouží svým rozumem Bohu, pak jsou jako media ducha temnoty. Jako např. Marx, Darwin. Darwin byl ateista a Marx satanista. Vymýšleli a vymýšleli, postavili určité přirozené pravdy, ale tak, že za tím byl duch lži. Neukázali na Boha, ale naopak postavili se proti Němu. Celé kontinenty přijaly jejich falešné filosofie. A ovocem toho byly koncentrační tábory atd.

Co je to láska? To nejsou sentimentální city. Láska ke Kristu konkrétně je: zachovávat Jeho přikázání. Mít osobní vztah ke Kristu, tzn. že si člověk osobně uvědomuje: „Ty jsi za mě zemřel. Ty mě miluješ. Ty jsi za mě trpěl, potil se krví v Getsemane, byl jsi bičován, trním korunován, plivali na Tebe, ponižovali Tě, šel jsi křížovou cestou, padal jsi, ponížený mezi zločinci a vrahy, jako bys byl jedním z nich, jako žebrák – Ty, který jsi dělal zázraky, ses dal tak ponížit a vysmívat kvůli mně. Nakonec ses nechal za mě ukřižovat na Golgotě. I já jsem ochoten za Tebe trpět a třeba i život dát.“

Bůh nám dal svá přikázání. Pokud je překračujeme, hřešíme, a tím způsobujeme bolest, žal a zlo sobě i druhým kolem nás. Ale teď je moderní heslo: „Nic není hříchem. Dělej si, co chceš. Svoboda!“ Každý hřích i jakákoliv nečistota má zelenou. Ale co to přinese? AIDS, pohlavní choroby, psychologický rozklad celého národa, peklo na zemi i po smrti.

Každý hřích přináší bolest člověku, který ho učiní, i lidem kolem něj. I tajný hřích působí škodu, má dopad na druhé. A nakonec vše bude dáno do světla.

Bylo to ještě za carského Ruska, asi před sto lety. V jedné věznici byly dva tábory vězňů, které mezi sebou bojovaly, protože nastala vzpoura. Několik vězňů už bylo mrtvých a vojáci se jen dívali a čekali, co bude dál; i oni sami měli strach. Potom zavolali jednoho kněze. Ten přišel k vůdci jednoho ze dvou táborů a prosil ho, aby nebojovali dál. On poslechl. Potom šel k vůdci druhého tábora, ale ten poslechnout nechtěl. Byl to známý zločinec, který byl v mnoha věznicích. Všichni vězni se ho báli. Nazývali ho Sachalinec. Jak se dostal k těm zločinům?

Máme sloužit Pánu Bohu. I když jsme slabí, ale jak říká apoštol Pavel: „Když jsem slabý, tehdy jsem silný.“ (2 Kor 12,10) Padám, ale mám dělat pokání. Neříkej: „Až budu dobrý, budu pravdivým křesťanem.“ Máme přicházet k Bohu takoví, jací jsme, se svou bídou, ubohostí. Ježíš na nás stále čeká, abychom Mu dali svou bídu, svůj hřích, protože nám chce dát své odpuštění a svůj pokoj. On nás chce vyučovat skrze situace, skrze pokání, abychom měnili své myšlení.

Boží všemohoucnost je spojená s poslušností Božímu slovu, jak to vidíme u proroka Eliáše: Já jsem vše dělal na Tvé slovo. Bůh ho poslal k potoku Kerít a on šel. Když ho poslal do Sarepty, tak šel do Sarepty. A když mu Bůh řekl, co má dělat na Karmelu, řekl: ,,Aby všichni viděli, že jsem vše udělal, jak jsi mi řekl.“  Tedy podstatou prorockého ducha je poslušnost víry a Božímu slovu. Bůh chce po nás, abychom všichni byli proroky. On chce hovořit skrze každého z nás. Máme se i my naučit poslušnosti Božímu slovu, abychom se v modlitbě víry mohli spojit s Boží všemohoucností.

Co potřebuje národ, co nejvíce potřebuje Ukrajina? Potřebuje Ducha prorockého, Ducha pravdy. Potřebuje proroky. A kdo má být prorokem? V 14. kapitole Korinťanům je jasně napsáno, že máme horlivě prosit, abychom dostali dar proroctví. Každý z nás. A kdo je za darem proroctví? Duch svatý. V modlitbě Věřím v Boha vyznáváme, že Duch Svatý působil skrze proroky – Elíšu, který byl po proroku Eliášovi a potom i skrze proroky té doby, ale nejvíce působil skrze Jana Křtitele, který vystoupil před prvním příchodem Krista v moci Eliášově.

„Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já;

ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa.“

Toto jsou další slova Ježíšovy modlitby před tím, než vyšel z horní místnosti, kde ustanovil při poslední večeři svatou Eucharistii.

Ježíš se nyní obrací na svého Nebeského Otce slovy: „Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal…“ Kdo to je? Jsou to apoštolé, ale také ti, kteří v Krista uvěří a přijmou Ho.

„aby byli tam…“ Kde mají být? Ježíš prozrazuje: „tam, kde jsem já“. A kde je Ježíš? Když se tuto modlitbu modlil, byl fyzicky v Jeruzalémě, ve večeřadle, ale skrze modlitbu byl se svým Otcem, s Ním prožíval jednotu. Dnes je Ježíš ve slávě, ale zároveň je tajemným způsobem i v každém, kdo Ho přijal. My tuto jednotu můžeme právě v modlitbě aktuálně prožívat, uvědomovat si tu hlubokou pravdu jednoty s Kristem, o níž na mnoha místech mluví a zdůrazňuje ji. V našem životě je nejdůležitější, abychom byli s Kristem!

Když přichází chmura, deprese, hned se ptát: Jaký duch je za tím?! Duch lži. Jakmile se mu člověk otevře, bude ho trápit hodinu, den, někdy i týden. Je třeba se zastavit. Vzhůru srdce! Uvědomit si Boží přítomnost a dát Ježíšovi svůj problém. On ho hned vezme a dá pokoj, který svět vám dát nemůže. Funguje to na 120%! Jen je třeba, abychom to dělali, abychom přicházeli k Ježíšovi. Jestliže to neděláme, nesplníme pak podmínky, a proto se nic neděje. Boží slovo je pro nás hluché a Bůh nemůže působit, dotýkat se našeho srdce. Musíme Mu problém dát, jít na rentgen – osobně se postavit před Boha a říci Mu: „Bože, Ty mě znáš, znáš moje myšlenky, city, vše. Já to před Tebou nechci schovávat, a jednat nemoudře.“ Ježíš říká: „Nic není skryto, co nebude odkryto.“ Vše bude odkryto! Až budeme stát před Božím soudem všechny naše myšlenky, city, skutky budou odkryty před celým světem, před všemi anděly, démony. Nic neskryjeme.

Když budeme v hodině smrti stát před Božím soudem, nic není skryto, co nebude odkryto. Nejen kamera našeho svědomí, ale i Bůh i andělé nás vidí. Budou pravdivě svědčit. Proto máme žít z víry, moudře, ne jako otroci hříchu, ale jako otroci Boží, jako Přesvatá Bohorodička. Ona řekla: „Hle, otrokyně Pána!“ A to je pravá svoboda.

Když přichází problém, starý člověk v nás začne automaticky reptat proti Bohu anebo nadávat a rmoutit se. Naučte se jednu věc: Zapřete se a děkujte. „Bože, děkuji Ti za tento kříž – že mi zase vynadal, že mi ujel autobus…“ Stačí děkovat a Bůh vám dá světlo a ukáže: „Podívej, tam tě čekalo neštěstí, z toho by bylo to a to…“ A člověk si pak uvědomí i mnohé další souvislosti. Ale pokud je člověk ve vzpouře proti Bohu a v sebelítosti, vlastně tím odhazuje kříž. Když nám někdo vynadá, automaticky přichází nenávist a sebelítost. Právě toho se máme zřeknout, a pak se nám otevřou oči.

Zapřít sám sebe, zříci se kvůli Ježíši samého sebe, to je čistá láska. V něm je život věčný. Lidé se však drží klamu, filosofií, nauk a různých -izmů, které nám lžou. Ale my máme dát svou víru Ježíšovi a jeho evangeliu. To je ta prostá moudrost, která nám zprostředkovává život věčný.

V tomto verši se Ježíš modlí za přítomné i budoucí apoštoly a učedníky a za jejich vnitřní jednotu. Nejde zde o jakousi právnickou jednotu či jednotu ve struktuře. Podmínkou pravé jednoty je, že každý Kristův učedník musí mít nejprve jednotu s Otcem skrze pravdivé pokání a spasitelnou víru. Modlit se za nějakou globalizaci křesťanů v duchu New Age, jen aby byla vytvořena jednotná struktura, je pravý opak toho, zač se Ježíš modlil.

Bůh nám dal svobodu a ta svoboda je v Ježíšovi. Pokud jsme Jej přijali a každodenně usilujeme, aby byl Pánem naší duše, zakoušíme pravou svobodu. Bůh je všemohoucí a ten, kdo se modlí s vírou, je taky všemohoucí, protože má Ježíše ve svém srdci. Pokud se sjednotíš s Boží vůlí, nepřítel proti tobě nic nezmůže, celé hory démonů musí ustoupit. A když s vírou řekneš té hoře – zvedni se a hoď se do moře – poslechne. My máme moc, sílu, kterou nám Bůh dal. Ten, Který je v nás, je silnější než ten, který je ve světě. V tobě je Ježíš, ale musíš si toho být vědom. Sjednoť se s Ním skrze kříž – svůj kříž.

„Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my.“

Ukrajinské překlady J 17,11 vztahují slova „které jsi mi dal“ na učedníky, a nevztahují je na jméno Otcovo. Uvádíme správný ukrajinský překlad vycházející z řeckého originálu, který budeme v modlitebních zastaveních opakovat.

Jméno, které Otec dal svému Jednorozenému Synu, odkrývá tajemství Božího jména v plnosti. V hořícím keři Bůh Mojžíšovi odhalil hloubku svatého Božího jména jen částečně. Je obsaženo v slově Jahve, neboli Já Jsem, Který Jsem, tedy Jsoucí. Vyjadřuje, že Bůh je všemohoucí, že vždy byl a vše, co existuje, má své bytí, tedy svou existenci, od Něho.

Ježíš jméno Já Jsem několikrát použil, aby odhalil pravdu a zároveň tajemství, že On je Božím Synem, který má stejné Božství s Otcem. On řekl: „Já a Otec jedno jsme“. (J 10,30) Na jiném místě řekl: „Dříve než Abrahám, Já Jsem.“ Židé na to velmi citlivě reagovali, pokládali to za rouhání a chtěli ho za to ukamenovat.

Položíme-li otázku, v čem je život věčný, Ježíš nám dává odpověď: „Život věčný je v tom, aby poznali Tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ Ježíš zde mluví o životě věčném, který je spojen s poznáním Boha Otce, i s poznáním Ježíše Krista. I my máme už teď poznávat Boha – Ježíše Krista – na modlitbě, při četbě evangelia, v konkrétním utrpení a zvláště tehdy, když se zříkáme vlastní vůle a úkonem lásky přijímáme s vírou a odevzdaností vůli Boží. O životě věčném se Ježíš zmínil i v předcházejících slovech, kdy řekl – Otec dal Synovi vládu nad všemi lidmi, aby těm, které Mu dal, dal život věčný.

Při modlitebních zastaveních během dne si můžeme obzvlášť uvědomit slovo: „poznají Tebe“.

Představte si, že jste se dopustili nějakého zločinu a byli jste předvedeni před soud. Je tam prokurátor, soudcové, policisté v uniformách. Vy byste seděli na lavici obžalovaných a čekali rozsudek. Kdyby jste řekli: „Já prosím o ospravedlnění“, každý by se vám vysmál. Jaké ospravedlnění? Vy čekáte na trest, ne na ospravedlnění. A představte si jiný obraz. Až budeme stát před Božím soudem, hlavním Soudcem je Bůh. Naším advokátem bude Ježíš Kristus. Budou přítomny neviditelné zástupy andělů. Přijde žalobce, který na nás bude žalovat, satan. Bude se dožadovat spravedlnosti. Pokud jsme přijali Krista a předtím jsme Mu dali své hříchy, pokud jsme žili z víry, to znamená, že vždy, když jsme zhřešili, jsme se vraceli a vždy znovu a znovu jsme Mu dávali své hříchy, všechno pod moc Jeho krve podle slova: „… chodíme-li ve světle,… krev Kristova nás očišťuje od každého hříchu.“ Když pak bude na nás ďábel žalovat, Ježíš řekne: „Tak, prosím, žaluj. Dej důkazy, argumenty. Nic není.“

Ježíš říká: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ (Mt 6,33) Co to znamená? Mám hledat dvě věci: Boží království a Boží spravedlnost. Co to je Boží spravedlnost? Je to něco jiného než moje spravedlnost. S lidskou spravedlností nikdo nedosáhne Božího království. My musíme Boží spravedlnost přijat. Máme se do ní obléct. Kdo je tak spravedlivý, jako byl apoštol Pavel? Nikdo z nás. Kdo je tak spravedlivý jako Ježíš? To už vůbec nikdo. Ale když se do Ježíšovy spravedlnosti oblečeme, pak máme Jeho spravedlnost. S Jeho spravedlností před Božím soudem obstojíme. Jak máme na sebe obléct Jeho spravedlnost?

Boží slovo zdůrazňuje – kdo věří v Ježíše. To je podmínka. Ano, Ježíš zemřel za všechny lidi a my jsme povinni jim zvěstovat evangelium, spásu. Bez Něj nikdo spasen nebude. Ale dnes se hlásá jiné evangelium – nechat pohany, aby byli v temnotě, aby v temnotě zahynuli. Jistě, někdo z nich bude spasen, ale snad jedině tam, kde nejsou systémy pohanských religií. Anebo ten, kdo se jim alespoň neotevře. Abrahám byl také pohan, ale měl svědomí. Pohan má také svědomí a také za něho zemřel Kristus. Ale jak může dosáhnou spásy, když bez Krista nikdo spasen nebude?

„Víra je to, co přemáhá svět.“ Já skutečně musím mít bezpečnostní opatření. Boží slovo říká: „Ten poklad nosíme v křehkých nádobách.“ (srov. 2Kor 4,7) Proto ho musíme chránit. Musíme mít bezpečnostní opatření. Čím je poklad větší, tím je větší nebezpečí, že vám bude ukraden. To je normální. A tady jsou duchovní zloději, démoni, kteří vědí, že víc než kdybyste měli miliardu dolarů nebo euro v bance, je to, že máte poklad nejdražší – život věčný. Oni mají jen jeden cíl – ukrást vám ho. Proto musíme mít obranné systémy proti lži, proti duchu lži. Víra je to, co přemáhá svět. A víra je také to, čím přemáháme ďábla. Proč je to právě víra? Protože a Ježíš zvítězil nad ďáblem na Golgotě. On ho přemohl. V Něm je ta síla. A On ve mně má žít. A když On je skrze spasitelnou víru ve mně, mám zkušenost, že ve mně působí svou mocí, když se na Něj s vírou obracím, když s Ním počítám, když Ho postavím na první místo ve svém životě.