Vy máte rodiny. Muž má být v rodině jako kněz. Má zodpovědnost za ženu i za děti. Potom bude mít vnuky, pravnuky. Tak jako Abrahám uvěřil a Bůh dal požehnání celému jeho pokolení. Každý z vás máte zodpovědnost. Rodina – to je vaše diecéze, to je vaše farnost. Zodpovídáte především za duše a nejen sami za sebe. Muž má být hlavou ženy, hlavou rodiny, má před Bohem určitou zodpovědnost. Bůh muži dává i určitou autoritu. A je třeba se učit, aby měl muž pravou moudrost. Aby se skutečně naučil bojovat proti lži, aby se naučil, jak moudře řídit rodinu, jak ji chránit. A to není jednoduché. Neznamená to jen dávat nějaké rozkazy, ale kolikrát to znamená být na kříži. Člověk často nemůže radikálně prosazovat pravdu, musí se naučit i v určitých situacích respektovat, že lidé nejsou zralí. Třeba děti, které se bouří, jsou ovládány duchem světa, kterého infiltrují. Když se jim dávají zdravé křesťanské zásady, nevoní jim to. Třeba jen takové obyčejné oblékání. Možná budete mít dcery.

Boží slovo nás všechny usvědčuje z hříchu: „Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.“ (Ř 3,23) Ale také nás, ne jedenkrát, ujišťuje o odpuštění hříchů. V 1. listě Janově je napsáno: Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. (1 J 1,9) Můžeme to porovnat ještě s veršem 7.: „Jestliže však chodíme v světle, jako On je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, Jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu.“ Tedy je zde podmínka: chodit ve světle, jako On je ve světle. Jedná se zde o Boží přítomnost. Nemusím mít žádné vidění nebo zjevení, ale uvědomím si, že Bůh mě vidí a koncentruji se na tuto pravdu. To mohu i přes den, když přijde nějaká těžká situace. Zastavím se, uvědomím si Boží přítomnost a prosím Boha, aby mi dal světlo, protože nevím, co mám dělat, anebo Jej volám do této těžké situace, aby sám dal řešení. Nemusím klečet a být zavřen ve svém pokoji, ale v terénu, v té konkrétní bolesti nebo problému se zastavím a navážu kontakt s Bohem. Tak vejdu do Božího světla.

1J 3,8-9 „Kdo však se dopouští hříchu, je z ďábla, protože ďábel od počátku hřeší. Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil činy ďáblovy. Kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu, protože Boží símě v něm zůstává; ba ani nemůže hřešit, protože se narodil z Boha.“

Toto je jeden z nejtěžších veršů Písma svatého. Možná dokonce řeknete, že to, co je napsáno, není pravda: „Každý, kdo se narodil z Boha, nehřeší.“ Teď jej porovnejte s 8. veršem z 1. kapitoly téhož listu: „Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda.“ (1J 1,8) Jsou to totálně rozdílná tvrzení. A 10. verš ještě dodává: „Řekneme-li, že jsme nehřešili, děláme z Něj lháře a Jeho slovo v nás není.“ (1J 1,10) Dvakrát je zdůrazněno, že pokud někdo říká, že nemá hřích, klame Boha a činí Boha lhářem. Ale na druhé straně je v témž listu napsáno: „Nikdo, kdo se narodil z Boha, nepáchá hřích“. Řeknete si: Přece všichni jsme se narodili z Boha, když jsme byli pokřtěni, když jsme uvěřili v Ježíše osobní vírou a přijali Ho za svého Pána a Spasitele.

Dnes slavíme svátek sv. proroka Eliáše. Chceme si připomenout hlavní události z jeho života. Mluví o nich I. a II. kniha Královská.

V době proroka Eliáše panoval nad Izraelem Achab. Jeho ženou byla Jezábel, která svedla Achaba i celý národ od Boha k ďáblu. Achab postavil Baalovi oltář v Samaří a chodil se mu klanět. Tím, čeho se dopouštěl, urážel Hospodina, Boha Izraele, víc než všichni izraelští králové, kteří byli před ním. (1 Král 16,31-33) Lid, místo toho, aby uctíval Hospodina, jediného pravého Boha, uctíval aštarty, tedy symboly démonů. Prorok Eliáš se proti tomuto modlářství radikálně postavil. Vyhlásil, že za tuto zradu Bůh pokárá národ tím, že tři a půl roku nebude padat déšť, jen na jeho slovo (1Král 17,1n). Pak se musel skrýt u potoka Kerítu.

Život člověka je boj, a pokud spoléháme na své zbraně, jsme přinejmenším pro smích. A právě pýcha, která zaslepuje a přehání své vlastní síly, odmítá z falešné pokory Boží výzbroj – dary Ducha svatého. Představme si vojsko, které bojuje neukázněně, každý, jak se mu zachce, a navíc jako zbraň mu slouží luk a šípy. A nepřítel má k dispozici letadla, tanky, atomové rakety, a kromě toho, v jeho vojsku vládne železná kázeň. Cožpak není boj už předem rozhodnut? My, sebevědomí, s lukem a šípy, si bláhově myslíme, že nepotřebujeme moderní Boží výzbroj, kterou nám Bůh nabízí, a tou jsou jeho dary.

Kdo prožil obnovu v Duchu svatém, vědomě své srdce otevřel Duchu svatému. Na něj se vztahují slova: „Cožpak nevíte, že jste chrámem Božím a že Duch svatý ve vás přebývá?” (1 Kor 6,19). Přebývá-li v nás, pak platí: „Jsou rozmanité dary, ale všechny pocházejí od jednoho a téhož Ducha.” (1 Kor 12,4). Tedy Duch svatý je původcem a zdrojem všech darů a je-li ve tvém srdci, pak v něm máš i všechny jeho dary. Ale je otázka, které chce projevit právě skrze tebe. Bůh to zařídil tak, že dary se rozvíjejí ve společenství Církve, a to zase v pravý čas. Jsou někteří, kteří při obnově Duchem svatým, začali sloužit ihned několika dary najednou – darem výkladu, darem uzdravování… Ale to je zřídka.

Setkáváme se s názorem, že prosit o duchovní dary je něčím, co by nemělo být a co je proti duchu pokory a skromnosti. Někteří říkají: „Copak nám nestačí Písmo a nač tedy máme svátosti? Prosit o dary – to vede jen k duchovní pýše. O to usilují většinou křesťané, kteří se honí po senzacích nebo zázracích. My žijeme klidným, poctivým, křesťanským životem a to, co máme, stačí.” A s těmito názory se můžeme setkat i u mnohých opravdu poctivých křesťanů. Oni to myslí upřímně, ale mluví z neznalosti, z nesprávného pohledu.

Podíváme-li se dnes na církevní struktury, můžeme je srovnat s elektrickou lokomotivou. Co pomůže moderně zařízená elektrická lokomotiva, když není napojena na síť? Na dráze se stává jen překážkou. Až se „lokomotiva“ napojí na mocnou sílu Ducha svatého, potáhne národy k duchovnímu probuzení. Všimněme si jak velká  změna nastala u apoštolů, když na ně sestoupil Duch svatý. Byli vybaveni mocí. U Lk 24,49: „Zůstávejte ve městě, dokud nebudete vybaveni mocí z výsosti.“ Ve Sk 1,8: „Až na vás sestoupí Duch sv., budete vybaveni silou (mocí) a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země.“

e) Období po založení prvních křesťanských obcí

Duch svatý neustále, nejrůznějším způsobem, působí ve své Církvi. Působí až do dneška a zvláště tyto dny. V období do 3. století Duch svatý působil mimořádně, dával křesťanům mimořádnou statečnost. V říši Římské, počínaje císařem Neronem, začalo kruté pronásledování křesťanů, které trvalo až do roku 313, kdy císař Konstantin vyhlásil náboženskou svobodu a sám přijal křesťanství. Nero nechal křesťany věšet na křížích, polévat smolou a zapalovat je. Císař Kaligula krmil těly křesťanů masožravé ryby. Křesťané byli předhazováni v arénách dravé zvěři. Byli hrozným způsobem mučeni, a to nejen dospělí muži, ale i děti, ženy, starci. Historické knihy nám líčí slavné mučednictví těchto křesťanů, kteří statečně podstupovali mučení i smrt. Mnozí dokonce s velkou radostí. Kolikrát stačilo jen gesto, že se zříkají Krista a mohli by si zachránit život. Ale oni to neučinili. Byli si dobře vědomi slov Ježíšových: „Kdo ztratí svůj život pro mě, ten ho nalezne“ (Mt 16,25). „Kdo mě zapře před lidmi, toho zapřu i já před svým nebeským Otcem a kdo mě vyzná před lidmi, toho vyznám i já před svým nebeským Otcem“ (Mt 10,33).

d) Apoštolské listy

Apoštol Pavel píše své listy prvním křesťanským obcím. Tyto obce měly osobní zkušenosti s Duchem svatým. Všechny byly založeny na charismatickém a apoštolském základě. Když píše apoštol do Korintu, celá kapitola 14 je věnována otázce motlitby v jazyku, promlouvání z vnuknutí a určitému řádu a harmonii, který má v modlitebním společenství vládnout, aby se všichni vzájemně obohatili. Apoštol jim nepíše, že by bylo třeba, aby přijali Ducha svatého, protože na tomto základě už byly první křesťanské obce založeny; a to, že být křesťanem znamenalo i myslet i žít jiným způsobem, bylo zcela samozřejmé. V současné době křesťanství ztratilo moc, už není světlem tomuto světu, už není solí, ztratilo slanost, už není kvasem. Ptáte se proč? Protože zcela nepozorovaně a pozvolna vnikl do srdcí křesťanů duch tohoto světa.

b) Splnění Ježíšova příslibu

Desátý den vytrvalých modliteb, v neděli ráno kolem 9. hodiny, sestoupil Duch svatý na apoštoly a na všechny shromážděné v tom domě: „Nastal den Letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako zvuk silného větru a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali“ (Sk 2,1-4). Mnoho lidí přišlo k domu, kde byli apoštolové. Pak Petr mluvil s velkou mocí o Ježíšovi, kterého židé ukřižovali a který vstal z mrtvých a vylil v hojnosti Ducha svatého na přítomné. Reakce na Petrovo svatodušní kázání byla velká: „Proniklo jim to srdce a ptali se Petra i ostatních apoštolů: ‚Bratři, co máme dělat?‘ Petr jim odpověděl: ,Obraťte se a každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy´“ (Sk 2,3ý-38). Tato slova platí nyní i pro tebe!

„Ti, kdo jeho slovo ochotně přijali, byli pokřtěni. A tak se k nim ten den přidalo na 3000 lidí. Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a na modlitbách“ (41).

Tuto zkušenost vyjadřují biblické termíny: křest Duchem svatým (Sk 1,5), vylití Ducha svatého (Sk 2,33). Tyto termíny se používají, když se mluví o této zvláštní zkušenosti, kterou poprvé prožili apoštolové v den Letnic. V poslední době se začal používat termín – obnova Duchem svatým. Není to ideální název, ale vyjadřuje hlubokou skutečnost. Většina křesťanů totiž byla křtěna jako malé děti. A už tehdy si Duch svatý učinil z duše pokřtěného svůj chrám. Už tehdy jsme přijali Ducha svatého. Pak jsme přijali svátost biřmování. Tehdy jsme znovu přijali Ducha svatého. Obnova v Duchu svatém není jakousi náhražkou za svátost biřmování.

Když před léty archeologové pronikli do jedné z pyramid, našli tam i obilná zrna. Byla tam asi  3 000 let. Zasadili je a ona vyrostla. Tak je to i s námi: ve svátosti biřmování jsme dostali Ducha svatého, ale z naší strany nebyly vytvořeny podmínky pro růst. Obnova v Duchu svatém vyžaduje obrácení se od zásad tohoto světa a svého sobeckého „já“ a rozhodnutí se pro Ježíše Krista.

V 37. kapitole proroka Ezechiela je vyjádřeno vidění, které měl v babylonském zajetí. Týkalo se budoucnosti izraelského národa a budoucnosti Božího lidu. Na závěr celého vidění je řečeno: „Toto praví Panovník Hospodin: „Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide.“ (v.12) V 11. verši je důležité slovo: „Hospodin mi řekl: „Lidský synu, tyto kosti, to je všechen dům Izraelský.“ Tím domem Izraelským je církev, starozákonní církev, ale i novozákonní církev. Tedy těmi suchými kostmi, o nichž je řečeno – naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni – jsou v současnosti křesťané.

Uvědomme si sílu, koncentraci Božího Ducha nad domem v Jeruzalémě, ve kterém byli v den Letnic shromážděni apoštolé (Sk 2). Právě kolem deváté hodiny ráno, v neděli, Duch Boží sestupuje a dává svou milost. Z ustrašených apoštolů se po přijetí plnosti Ducha svatého stávají odvážní svědkové víry – martyrés, kteří pak položili i své životy za našeho Pána Ježíše Krista.

Žijeme v době, kdy každý křesťan potřebuje přijat sílu Ducha svatého – ducha martyrés, protože tato doba vyžaduje svědectví. Bez Ducha svatého nebudeme svědky, ale zrádci. Pán Ježíš řekl: „… přijmete moc Ducha Svatého, přicházejícího na vás, a budete mi svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku… až na kraj země.“

Maria počala z Ducha svatého – co se stalo a co udělala?

Slovo se stalo tělem a Maria se stala Matkou Boží. Udělala hned to, že šla ke své příbuzné Alžbětě. Když přišla do domu Zachariášova a pozdravila Alžbětu, stala se velká věc: na Alžbětu sestoupil Duch svatý. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a rovněž její dítě má velký užitek z této zvláštní návštěvy. Zachariáš byl rovněž naplněn Duchem svatým, což se projevilo v den narození jeho syna. Zachariáš pronáší o dítěti prorocké slovo. (Lk 1,69-79). Maria zůstala v domě Zachariášově tři měsíce. Nezůstala tam ale jen ona. Přebýval v ní Ježíš Kristus, pravý Bůh. Ona už v tom čase byla živou archou, živým svatostánkem. Byla prozářena Duchem svatým. Je to zajímavé: Ještě nepřišel čas, aby byl vylit Duch svatý na novozákonní církev – tělo Kristovo, a už se zde skrze Marii projevují prvotiny Ducha svatého na všech v domě Zachariášově. Všimněme si, že Duch svatý se zde projevuje jako duch prorocký (srv. 1 Kor 12,11). Alžběta prorokuje: „Požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého!” Nikdo Alžbětě neřekl, že je Maria těhotná.

V evangeliu jsme slyšeli, že Ježíš zvolal silným hlasem: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra, jak praví Písmo.“ Ježíš to řekl o Duchu, jehož měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Všimněte si slova: „jehož měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili“ – tedy podmínkou přijetí Ducha svatého je uvěřit v Ježíše.

„Kdo věří ve mne, proudy živé vody poplynou z jeho nitra“.

Boží slovo zde dvakrát uvádí slovo věřit: kdo věří a pak ti, kteří uvěřili. Tedy dvojnásobně potvrzuje, že podmínkou přijetí Ducha svatého je víra, konkrétně víra v Ježíše: „kdo věří ve mne…“. Podmínkou je věřit v Něho, ale i v Jeho slovo, které nám dal.

Apoštol Petr v den Letnic klade dvě podmínky, a to:

1) obrácení

2) křest (Sk 2,38)

Dnes je mnoho lidí pokřtěných i biřmovaných. Duch svatý je u nich, ale není v nich. Proč? Protože nebyli vedeni, aby se upřímným srdcem obrátili k Bohu a osobně přijali Ježíše jako svého Pána a Boha a jediného Zachránce (Spasitele). Obrácení za nás nemůže udělat ani otec ani matka ani kmotr ani farář či biskup. Obrácení je nezastupitelné!

Tři rady k obrácení:

1) Pozorně si pročti tato místa z Nového zákona:

2) Prosba o Ducha svatého.

Lk 11, 9-13: “…a já vám pravím: Proste a dostanete, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno.” Toto je návod, co máme dělat! A výsledek? „Poněvadž totiž vy, ač jste zlí, dovedete svým dětem dát dobré dary, čím více dá Otec Ducha svatého, těm, kteří ho prosí?” (v. 13)

Toto je snad jediná, konkrétně formulovaná prosba, o které je řečeno, že bude přesně tak vyslyšena. Máme prosit o dar Ducha svatého.

Kdo vírou přijal Pána Ježíše, přijal i Marii za svou matku. Bůh stvořil nového člověka, Marii, pro církev, kde Ježíš je hlavou a my máme být jeho údy. Ježíš přijal tělo z Marie. Slovo se stalo tělem v Marii a skrze Marii. My se nerodíme z Marie fyzicky, jako se rodíme z Evy a po ní dědíme kamenné srdce, nakažené hříchem. Při křtu svatém jsme byli naroubováni na Ježíše. Byli jsme ponořeni do Něho. Obdrželi jsme nový život a už tehdy jsme dostali novou matku. Přijetím Ježíše přijímáme i jeho matku, aniž si to uvědomujeme. Ježíš  se stává naším bratrem a bratři mají společnou matku. Ježíš nazývá Boha svým Otcem – i my jej máme nazývat svým Otcem. Voláme Abba – Otče! A Ježíš nazýval Marii svou matkou a ona jí byla a je. A tak ji máme nazývat i my. Jsme přece křtem spojeni s Ježíšem, On je v nás. Skrze křest jsme se stali dětmi Marie, skrze to, že jsme srostli s Ježíšem.

„Když Ježíš viděl matku a učedníka vedle stojícího, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom řekl učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ A od té hodiny ji ten učedník přijal do svého vlastního“ /J 19,26-27/.

… do svého vlastního…

Naše překlady tohoto verše z řeckého originálu jsou: „..a přijal ji k sobě..“, kdežto latina překládá správně: „in sua“, což znamená doslova: „…přijal ji do sebe...“ V řečtině je napsáno: „Eis ta idia = eis – do, ta idia – vlastní.“

Porovnáme-li jiná místa, pak v evangeliu Janově je tohoto termínu použito celkem třikrát /eis ta idia/:

1. Přijde hodina,… kdy se rozprchnete každý do svého vlastního /J 16,32/
2. Do vlastního přišel a vlastní ho nepřijali /J 1,11/
3. A od té hodiny ji ten učedník přijal do svého vlastního /J 19,27/

„Když Ježíš viděl matku a učedníka vedle stojícího, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom řekl učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ A od té hodiny ji ten učedník přijal do svého vlastního“ /J 19,26-27/.

… přijal …

Ježíšův učedník má učinit to, co učinil Jan pod křížem, nic víc a nic méně. Přijal Ježíšovu matku, od té hodiny. Přijmout, tedy nediskutovat! Přijmout vírou. Jde o tajemství a tajemství se nepřijímá rozumem, ale vírou. Není nutno chápat tajemství, ale je nutno se před ním sklonit a nepohoršit se. Kolik lidí a různých sekt nechtělo přijmout to základní tajemství, že Ježíš je pravý Bůh a pravý člověk. Své argumenty se snažili dokázat logicky i biblicky. A kolik slavných teologů ztratilo víru, když začali rozumovat a přestali se modlit a žít! Toto tajemství Kristova Božství je nutno přijmout. Co se týče jiných tajemství v Písmu, nejsou tak prvořadá, ale jsou tu proto, abychom z nich žili a ne jen o nich diskutovali. Když se člověk skloní před tajemstvím, které vůbec nechápe, časem se mu stane jasným a Duch svatý bude postupně odhalovat hloubku toho, co člověk přijal vírou. Tajemství nové matky není nutné ke spáse, ale je nutné k plnému a vítěznému životu.

„Když Ježíš viděl matku a učedníka vedle stojícího, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom řekl učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ A od té hodiny ji ten učedník přijal do svého vlastního“ /J 19,26-27/.

… ten učedník ji …

Koho přijal? Marii, matku Ježíšovu. A co ona? Neměla žádné námitky. Který to byl učedník? Ten, který stál pod křížem a kterého Ježíš miloval.

Kdo je učedník? Jaké jsou biblické parametry pro učedníka? Máme i my být učedníky? Jsi i ty učedníkem nebo chceš se jím stát? Ježíš řekl : „Jděte do celého světa a získávejte mi učedníky!“ Nestačí získávat věřící. To je málo – učedníky! Jan Křtitel měl své učedníky, farizeové měli své učedníky. Učedník to není student či žák. Mezi učitelem a žákem nemusí být vytvořen hluboký vnitřní vztah. Student si všímá svého učitele, profesora, co ho učí, ale jeho osobní život ho moc nezajímá. Zpětně ani učitel nevyžaduje, aby student ve svém soukromém životě žil podle jeho zásad. Jenže při učednictví, nejenže se učedník zajímá o svého mistra, co říká, ale také se zajímá, jak sám žije v soukromí a napodobuje jeho myšlení a jednání. Učedník se v podstatě stává duchovním synem svého mistra.