Praktické duchovní rady /1/ – Jak to tedy je?

1J 3,8-9 „Kdo však se dopouští hříchu, je z ďábla, protože ďábel od počátku hřeší. Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil činy ďáblovy. Kdo je narozen z Boha, nedopouští se hříchu, protože Boží símě v něm zůstává; ba ani nemůže hřešit, protože se narodil z Boha.“

Toto je jeden z nejtěžších veršů Písma svatého. Možná dokonce řeknete, že to, co je napsáno, není pravda: „Každý, kdo se narodil z Boha, nehřeší.“ Teď jej porovnejte s 8. veršem z 1. kapitoly téhož listu: „Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda.“ (1J 1,8) Jsou to totálně rozdílná tvrzení. A 10. verš ještě dodává: „Řekneme-li, že jsme nehřešili, děláme z Něj lháře a Jeho slovo v nás není.“ (1J 1,10) Dvakrát je zdůrazněno, že pokud někdo říká, že nemá hřích, klame Boha a činí Boha lhářem. Ale na druhé straně je v témž listu napsáno: „Nikdo, kdo se narodil z Boha, nepáchá hřích“. Řeknete si: Přece všichni jsme se narodili z Boha, když jsme byli pokřtěni, když jsme uvěřili v Ježíše osobní vírou a přijali Ho za svého Pána a Spasitele. A hřešíme? Hřešíme dál. Ale zde nám Písmo říká, že nehřešíme. Když to slabšímu ve víře ukážete, odpoví vám: „V Písmu svatém jsou bajky a protiřečení“ a vysměje se vám. Jak tedy tyto dva verše vysvětlíte? Každý z nás přece máme každodenní zkušenost: My všichni jsme se narodili z Boha, ale hřešíme dál… A símě Boží je v nás a my hřešíme. Co s tím? Jak to tedy je? Buď hřešíme, nebo nehřešíme. Když řekneme, že nehřešíme, tak 8. i 10. verš nás usvědčuje, že jsme lháři. Ale 8. verš 3. kapitoly nám říká, že nehřešíme. Obojí je pravda. Jak to ale vysvětlit? Já jsem nad tím přemýšlel 40 let. Uběhl rok – nerozuměl jsem, uběhly dva roky – stále jsem ještě nerozuměl, uběhlo deset let – dále jsem nerozuměl…, ale pak mi to Pán ukázal.

Týká se to momentu, kdy jsme vědomě v Boží přítomnosti. Všechno, co je v Božím slově, platí: „Každý, kdo se narodil z Boha, nemůže hřešit“. Když jsem aktivně v Boží přítomnosti, tehdy nehřeším. Když jsem aktivní vírou spojen s Bohem, tehdy nehřeším, ba ani nemůžu hřešit. Když však vypnu, pak platí: „I spravedlivý 7krát za den zhřeší.“ Nemohu hřešit tehdy, když jsem aktivně – ne pasivně – sjednocen s Bohem, tedy když se skrze víru spojím s Ním. Když miluji Boha celým srdcem, celou duší a vší silou – ale to musím udělat aktivně – tak nemohu hřešit, i kdyby mě k tomu nutili. V tom je celé pochopení problému. Je třeba, aby měl člověk zkušenost s tím, co to je být v Boží přítomnosti. I podstatou celé modlitby je, abychom byli v Boží přítomnosti. Znamená to, uvědomit si, že Bůh mě vidí a aktivně Mu dát své hříchy i své problémy. A v tu chvíli Ho miluji celým srdcem, celou duší a vší silou. Cele se mu vydávám.

Jaké je největší přikázání Starého i Nového zákona? Abychom milovali Boha celým srdcem, celou duší a vší silou. Kdy jsme takto milovali Boha? Člověk s tím musí mít zkušenost. A jak ji získat? Především tak, že se zkoncentruji do Boží přítomnosti, dám Mu své hříchy, cele Mu důvěřuji, věřím v Boží všemohoucnost a vírou a láskou jsem v tu chvíli sjednocen s Bohem tak, že jsem ochoten za Něj třeba i život dát, než abych se dopustil hříchu. Tomu se však nedá teoreticky naučit, člověk s tím musí mít vlastní zkušenost a pak bude mít jasno, co znamená toto Boží slovo: „nemůže hřešit, neboť je narozen z Boha“.

Stáhnout: Jak to tedy je?